ECLI:CZ:NSS:2020:10.AZS.122.2020:31
sp. zn. 10 Azs 122/2020 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně
Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: L. P., proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 7. 8. 2019, čj. OAM-20/LE-LE26-ZA13-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2020, čj. 31 Az 16/2019-31, o návrhu
na vydání předběžného opatření
takto:
Žalovanému se uk l á dá povinnost strpět pobyt žalobkyně v pobytovém středisku
a poskytnout jí základní hmotné zabezpečení do pravomocného skončení řízení o této kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný vydal dne 7. 8. 2019 rozhodnutí, kterým žalobkyni neudělil mezinárodní
ochranu. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou krajský soud jako
nedůvodnou zamítl.
[2] Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) 14. 4. 2020
blanketní kasační stížností. Současně podala též návrh na vydání předběžného opatření
podle §38 ve spojení s §120 s. ř. s., jímž by se žalovanému uložilo, aby do pravomocného
rozhodnutí o této kasační stížnosti strpěl stěžovatelčin pobyt v pobytovém středisku. V návrhu
stěžovatelka poukázala na svou aktuální sociální situaci. Uvedla, že je bez jakéhokoliv
materiálního zázemí. Nachází se ve svízelné finanční situaci - kvůli výhružkám věřitelů své matky
a svého zesnulého otce byla dokonce nucena opustit svou zemi. Její situaci zhoršuje také stav
na trhu s bydlením. Pronajímatelé nejsou ochotni poskytnout ubytování cizincům, zvláště pokud
se cizinec neprokáže potvrzením o strpění. I pokud by stěžovatelka potvrzení o strpění měla,
jedná se o potvrzení na krátkou dobu, což pronajímatele odrazuje od uzavření nájemní smlouvy.
Stěžovatelka rovněž zatím neobdržela žádný finanční příspěvek ve smyslu §78d zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu. Výše příspěvku, na nějž by měla stěžovatelka nárok, je nadto zcela
nedostatečná pro zaplacení kauce či nájmu. Možnost nalezení ubytování navíc momentálně
výrazně komplikuje pandemie nemoci COVID-19 a opatření přijatá za účelem boje proti této
nemoci, včetně vyhlášeného nouzového stavu. Ukončení ubytování v pobytovém středisku by
pro stěžovatelku de facto znamenalo, že se ocitne bez finančních prostředků na ulici. To by mělo
závažný dopad nejen na stěžovatelčino fyzické a psychické zdraví, ale přišla by rovněž o možnost
přebírat si poštovní zásilky od NSS, a nemohla by tak efektivně využít opravný prostředek
ve formě kasační stížnosti. Stěžovatelka dále popsala aktuální praxi žalovaného, podle níž až
na ojedinělé případy nejsou cizinci po doručení zamítavého rozsudku krajského soudu
v pobytových střediscích dlouhodoběji ubytováváni a jejich situace je velmi nejistá. O žádostech
o vydání povolení k ubytování ani jeho prodlužování navíc žalovaný nevede správní řízení.
[3] Žalovaný ve vyjádření navrhl, aby NSS návrhu na vydání předběžného opatření
nevyhověl. Podotýká, že pobytové středisko podle zákona o azylu slouží k ubytování žadatele
o mezinárodní ochranu do doby nabytí právní moci rozhodnutí o jeho žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Žalovaný může povolit poskytnutí stravy a ubytování v azylovém zařízení
také dalším osobám, jedná se však pouze o možnost, nikoliv povinnost žalovaného. Na toto
ubytování nevzniká právní nárok. Ke stěžovatelčinu případu žalovaný uvádí, že se stěžovatelka
v pobytovém středisku nachází již od 23. 1. 2020 a její další předpokládaný pobyt je vázán
na dobu trvání nouzového stavu. Žalovaný přiložil k vyjádření kopii dopisu adresovaného
předsedovi NSS JUDr. Michalu Mazancovi, ve kterém předsedu soudu informuje o opatřeních
přijatých v souvislosti s vyhlášením stavu nouze v ČR a týkajících se ubytování osob strpěných
na území podle zákona o azylu. Správa ubytovacích zařízení Ministerstva vnitra již
dne 12. 3. 2020 v přímé souvislosti s vyhlášením nouzového stavu rozhodla umožnit všem
osobám ubytovaným v azylových zařízeních, které podaly v souvislosti s řízením o mezinárodní
ochraně kasační stížnost, po celou dobu trvání nouzového stavu ubytování a související služby.
[4] Podle §38 odst. 1 s. ř. s. byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry
účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit
něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí
osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat.
[5] V řízení o kasační stížnosti je založena pravomoc NSS pro případné vydání předběžného
opatření (srov. usnesení ze dne 24. 5. 2006, čj. Na 112/2006-37, č. 910/2006 Sb. NSS).
Pro vydání samotného předběžného opatření musí být podle citovaného usnesení současně
(kumulativně) splněny tyto podmínky: „1) podaná kasační stížnost, řízení o níž nebylo zastaveno,
a to zásadně včetně kasační stížnosti mající vady, s výjimkou takových vad, že by z povahy věci bránily
o předběžném opatření rozhodnout (např. vada spočívající v tom, že by z kasační stížnosti nebylo zřejmé, jaké
rozhodnutí krajského soudu se jí napadá); vadu bránící o předběžném opatření rozhodnout se soud pokusí
odstranit, jde-li o vadu odstranitelnou, a pokud se mu to podaří, o předběžném opatření poté rozhodne, jakmile
to bude možné; 2) návrh na vydání předběžného opatření; 3) potřeba zatímně upravit poměry účastníků
pro hrozící vážnou újmu; 4) podané vyjádření ostatních účastníků k návrhu na vydání předběžného opatření, je-
li takového vyjádření potřeba […]”. Tyto podmínky lze užít i na nyní posuzovaný případ.
[6] V citovaném rozhodnutí se soud detailně zabýval i výkladem klíčového pojmu „vážná
újma“, který je „[…] nutno vykládat relativně autonomně a izolovaně od předběžného posuzování (přesněji
řečeno odhadování) budoucí úspěšnosti navrhovatele předběžného opatření v řízení ve věci samé. Vážnou újmou
je v případě, že předběžným opatřením má být podle návrhu účastníka - soukromé osoby uložena povinnost
správnímu orgánu, nutno rozumět zejména takový zásah do právní sféry účastníka (resp. pokyn
či donucení s obdobnými důsledky), který – v případě že by byl v řízení ve věci samé shledán sám o sobě
nezákonným či shledán součástí nezákonného komplexnějšího postupu správního orgánu – představuje natolik
zásadní narušení této jeho sféry, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel.
Vážnou újmou tedy budou zejména intenzivní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv
či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených […]. V praxi
půjde zejména o snahy správního orgánu proti vůli účastníka - soukromé osoby získat o účastníkovi informace,
jež má k dispozici jen on, odejmout mu věci, které oprávněně drží či má v oprávněné detenci, či zabránit
mu ve výkonu jeho práv nebo jej v něm citelně omezit (např. v právu užívat vlastněnou či pronajatou věc, v právu
podnikat či provozovat jinou hospodářskou činnost)“.
[7] Stěžovatelka podala kasační stížnost a návrh na vydání předběžného opatření. Splnila tedy
první i druhou podmínku pro vydání předběžného opatření. Podle NSS stěžovatelka splňuje
rovněž třetí podmínku pro uložení předběžného opatření, tj. že jí hrozí vážná újma, pro kterou je
nutno zatímně upravit její poměry.
[8] K uvedenému závěru však NSS dospěl vzhledem ke zcela specifickým okolnostem nyní
posuzovaného případu. Stěžovatelce nesvědčí postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany
ve smyslu §2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatelka měla postavení žadatele o udělení
mezinárodní ochrany pouze do skončení řízení o žalobě před krajským soudem. Její kasační
stížnost proti rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí žaloby sice má ze zákona odkladný účinek
(§32 odst. 5 zákona o azylu), to ovšem neznamená, že by cizinci (zde stěžovatelce) v této fázi
soudního přezkumu náleželo rovněž postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu
citovaného §2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Cizinec je však oprávněn po dobu řízení o kasační
stížnosti setrvat na území ČR (usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. III. ÚS
3997/19). Zde Ústavní soud vysvětlil, že cizinci na základě odkladného účinku kasační stížnosti
svědčí postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany toliko pro účely setrvání na území;
z tohoto usnesení však nelze dovodit, že by tak tomu bylo i pro účely práva na zajištění ubytování
či základního hmotného zabezpečení.
[9] Cizinec je tedy během řízení o kasační stížnosti oprávněn pobývat na území ČR,
a to na základě potvrzení o strpění na území dle §78b zákona o azylu. Zákon o azylu přitom
jednoznačně stanoví, že právo na ubytování v pobytovém středisku a poskytnutí stravy mají
pouze žadatelé o udělení mezinárodní ochrany (§79 odst. 3). Ministerstvo však může povolit
poskytnutí stravy a ubytování v azylovém zařízení i cizinci, který je strpěn na území podle tohoto
zákona, a to po dobu platnosti potvrzení o strpění na území [viz §79 odst. 5 písm. e)].
[10] Stěžovatelka nemá postavení žadatele o mezinárodní ochranu a nemá ani potvrzení
o strpění na území. Nelze učinit závěr, že by stěžovatelka byla případným ukončením ubytování
v pobytovém středisku nějakým způsobem zkrácena na svých procesních právech. O tom ostatně
svědčí skutečnost, že podala včasnou kasační stížnost a požádala o ustanovení zástupce soudem.
[11] Ačkoli není žádoucí, aby soud nahrazoval uvážení správního orgánu, zda má cizince
(stěžovatelku) ponechat v pobytovém středisku i po dobu řízení o kasační stížnosti, nelze
vyloučit, že by v určitých specifických případech mohl žalovanému uložit, aby pobyt cizince
v pobytovém středisku strpěl. Právě o takto specifický případ se přitom jedná v nyní posuzované
věci, jak již dovodil NSS v usnesení ze dne 18. 3. 2020, čj. 3 Azs 28/2020-73, či ze dne 1. 4. 2020,
čj. 10 Azs 97/2020-49. K vyhovění návrhu na vydání předběžného opatření přistoupil NSS
s ohledem na probíhající pandemii „koronaviru“ (označovaného jako SARS CoV-2). Nelze
odhlédnout od aktuální a specifické situace, kdy vláda ČR vyhlásila od 16. 3. 2020 nejméně
do 30. 4. 2020 omezení pohybu osob pro celé území ČR. NSS je přitom na rozdíl od žalovaného
přesvědčen, že účinky trvání předběžného opatření nelze vázat pouze na dobu vyhlášení
nouzového stavu. Bez dalšího totiž nelze předvídat, jak dlouho budou trvat nepříznivé důsledky
způsobené pandemií koronaviru, a to mimo jiné též na trhu s bydlením. Nebylo by žádoucí
i s ohledem na zdraví jiných osob, aby stěžovatelka zůstala na ulici, přestože za jiných okolností
by bylo na ní, aby si zařídila ubytování, potvrzení o strpění atd. a případná neaktivita v tomto
ohledu by šla k její tíži. Nutno podotknout, že soud může rozhodnutí o předběžném opatření
kdykoliv zrušit nebo změnit, změní-li se poměry, a to i bez návrhu (§38 odst. 4 s. ř. s.).
S ohledem na povahu věci navíc soud bude rozhodovat o předložené kasační stížnosti
přednostně (§56 odst. 3 s. ř. s.). Lze proto očekávat, že ve věci bude rozhodnuto nedlouho
po skončení, dosud trvajícího, nouzového stavu.
[12] NSS na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že byly splněny podmínky
pro vydání předběžného opatření. Proto zavázal žalovaného tak, jak je uvedeno ve výroku
usnesení.
[13] Účinky založené předběžným opatřením trvají, pokud soud předběžné opatření předtím
sám nezruší či nezmění, do dne právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti. NSS k tomu
ale dodává, že vydání předběžného opatření žádným způsobem nepředjímá, jak soud rozhodne
ve věci samé.
[14] O nákladech řízení o předběžném opatření rozhodne soud v rámci rozhodnutí
o nákladech řízení o kasační stížnosti (§61 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2020
Zdeněk Kühn
předseda senátu