ECLI:CZ:NSS:2020:10.AZS.194.2020:43
sp. zn. 10 Azs 194/2020 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce
Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: I.Y.,
zast. Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalovanému:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/6,
Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2018, čj. CPR-5074-5/ČJ-2018-930310-V230,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2020,
čj. 17 A 41/2020-19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Policie ČR, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, rozhodla o správním vyhoštění
žalobce podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, a stanovila
dobu jednoho roku, po kterou mu nelze umožnit vstup na území států Evropské unie.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, žalovaná jej ale zamítla. Proti rozhodnutí
žalované se žalobce bránil žalobou u krajského soudu, který ji stručným rozsudkem zamítl.
[2] Proti rozsudku krajského soudu žalobce (stěžovatel) podal kasační stížnost z důvodů
dle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. V prvé řadě namítá vážnou vadu řízení před krajským
soudem; krajský soud prý rozsudek nevyhlásil, nekonalo se jednání, na kterém by rozsudek
vyhlášen být mohl, a rozsudek nebyl v „akceptovatelném“ znění zveřejněn na úřední desce
krajského soudu. Dále, až na zcela nevýznamné úpravy, totožným způsobem jako v žalobě tvrdí
zásah do soukromého života, který pro něj správní vyhoštění představuje.
[3] Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout.
[4] Kasační stížnost není důvodná.
[5] NSS k části IV kasační stížnosti stručně odkazuje na body 6 a 7 napadeného rozsudku.
S nimi stěžovatel v podstatě nepolemizuje. Jak již správně uvedl krajský soud, stěžovatel v žalobě
nijak nezpochybnil konkrétní skutková zjištění správních orgánů ani jejich právní úvahy: omezil
se téměř výlučně na obecná tvrzení. Proto krajský soud odkázal na odůvodnění rozhodnutí
žalovaného a správního orgánu I. stupně. Dále jen stručně dodal, že existence rodinného
či soukromého života na území ČR byla ve správním řízení nepochybně vyvrácena.
S tím se ztotožňuje též NSS, stejně jako s tím, že dobrý (přátelský) vztah s bývalou manželkou
nemohl mít větší význam pro posuzování zásahu do rodinného a soukromého života stěžovatele.
K obecným citacím judikatury, které stěžovatel v podstatě jen přebírá ze žaloby, NSS uvádí,
že s tam uvedenými závěry souhlasí. NSS ovšem nevidí žádný vztah mezi těmito citacemi
a nynější věcí, kde žádný významnější dopad do soukromého života z povahy zjištěných
skutečností není dán.
[6] Ve zbytku kasační stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud při vyhlašování rozsudku
porušil čl. 96 odst. 2 Ústavy a nerespektoval závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu
ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 38/18. NSS k tomu uvádí, že postupem krajského soudu
skutečně došlo k vadě řízení, nejednalo se však o takovou vadu, která by podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. měla za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé.
[7] Ze spisu krajského soudu vyplývá, že krajský soud stěžovatele dle §51 odst. 1 s. ř. s.
vyzval, aby ve lhůtě dvou týdnů od doručení výzvy sdělil, zda souhlasí s tím, aby soud o věci samé
rozhodl bez jednání (tato výzva byla dne 21. 4. 2020 doručena do datové schránky jeho zástupce).
Zároveň stěžovatele poučil o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to,
že s takovým způsobem rozhodnutí souhlasí. Stěžovatel na tuto výzvu soudu nijak nereagoval,
krajský soud tedy rozhodoval ve věci bez nařízení jednání. Dle protokolu o vyhlášení rozsudku,
který je součástí spisu krajského soudu, byl rozsudek vyhlášen dne 25. 5. 2020, a to ústně,
bez přítomnosti účastníků. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že by rozsudek krajského soudu
vůbec vyhlášen nebyl. Stejně tak není přesná námitka, že rozsudek nebyl v „přijatelné“ podobě
zveřejněn na úřední desce soudu, protože tímto způsobem soud své rozhodnutí vůbec
nevyhlašoval (to potvrzuje i pokyn samosoudce založený do spisu krajského soudu).
[8] Ze spisu krajského soudu ale zároveň plyne, že o samotném vyhlášení rozsudku
krajský soud stěžovatele (ani žalovaného či veřejnost) neinformoval. Z judikatury ÚS přitom
vyplývá, že je potřeba, aby účastníci řízení, stejně jako veřejnost, byli o ústním vyhlášení rozsudku
předem vyrozuměni, byť ve věci bylo rozhodováno bez jednání (srov. výše cit.
nález Pl. ÚS 38/18, bod 50, a tam cit. nález ze dne 7. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2551/16, body 22
a 24). Ústní vyhlášení rozsudku bez uvědomění účastníků řízení a veřejnosti tak nebylo
dostatečné pro naplnění požadavku veřejnosti dle čl. 96 odst. 2 Ústavy.
[9] Pokud krajský soud zamýšlel rozsudek vyhlásit bez účasti účastníků a veřejnosti, resp. se
chtěl vyhnout povinnosti předběžně informovat o vyhlášení rozsudku, měl zvolit možnost
zveřejnění rozsudku na úřední desce soudu (srov. cit. nález Pl. ÚS 38/18, body 40, 51 a 52,
nebo rozsudek NSS ze dne 26. 8. 2020, čj. 3 Azs 426/2019-34, bod 27). Takto bohužel
krajský soud nepostupoval.
[10] Přesto nešlo v posuzované věci o vadu řízení, která by mohla způsobit nezákonnost
rozhodnutí o věci samé. O takovou vadu jde především, pokud by výrok rozhodnutí musel
být odlišný, kdyby k vadě řízení nedošlo (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 10. 2005,
čj. 6 Ads 57/2004-59), vada namítaná stěžovatelem se však váže pouze k způsobu vyhlášení
rozsudku. Vážnou vadou řízení, která pravidelně vede ke zrušení rozsudku krajského soudu,
je i to, že soud rozhodne bez jednání, aniž jsou pro to dány podmínky dle §51 s. ř. s. Jak ale NSS
uvádí v bodu [7] výše, pro tento postup byly podmínky splněny.
[11] Přestože se krajský soud pochybení dopustil, jeho rozhodnutí vyhlášeno bylo. Stěžovatel
(o jehož základní právo dle čl. 38 odst. 2 Listiny jde především) i žalovaný rozhodnutí krajského
soudu obdrželi (srov. nález Pl. ÚS 38/18, bod 68). Nelze hovořit o tom, že by vada řízení byla
srovnatelná např. se situací, kdy by stěžovatel požadoval jednání před krajským soudem a krajský
soud by mu tuto možnost odepřel.
[12] Z nálezu Pl. ÚS 38/18 však současně plyne, že byť tu nejsou důvody pro zrušení
rozsudku krajského soudu, byl postup krajského soudu v rozporu s čl. 96 odst. 2 Ústavy.
Proto nezbývá než apelovat na krajský soud, aby se podobných pochybení do budoucna
vyvaroval. NSS doufá, že jde v této věci jen o výjimečné pochybení rozhodujícího soudce.
[13] NSS proto v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[14] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch; žalované
náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. září 2020
Zdeněk Kühn
předseda senátu