ECLI:CZ:NSS:2020:10.AZS.216.2019:43
sp. zn. 10 Azs 216/2019 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce
Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: M. L., zast. Mgr. Bc.
Filipem Schmidtem, advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha
4, proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 5. 2019, čj. KRPA-59882-44/ČJ-2019-000022, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019,
čj. 1 A 31/2019-64,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, advokátu,
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 8 228 Kč,
která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně je státní příslušnicí Ukrajiny. Výše specifikovaným rozhodnutím žalovaná
prodloužila dobu jejího zajištění za účelem správního vyhoštění podle §124 odst. 3 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
a to o 60 dnů. Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí bránila žalobou, kterou městský soud
v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.
[2] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Žalovaná a následně i městský soud údajně
nesprávně vyhodnotily otázku existence reálného předpokladu dosažení účelu zajištění;
stěžovatelku nebude možno vyhostit, protože je rodinnou příslušnicí občana EU. Dále kritizuje
dobu prodloužení zajištění – prodloužením zajištění o dalších 60 dnů prý žalovaná fakticky
vyloučila další soudní přezkum. Konečně v poslední námitce stěžovatelka tvrdí, že žalovaná
pominula možnost uložení mírnějších opatření.
[3] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[4] NSS při posuzování kasační stížnosti dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované
náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom vady,
jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.
[5] Kasační stížnost není důvodná.
[6] Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelce bylo uloženo správní vyhoštění na 2 roky
již v roce 2010. Následující rok jí bylo uloženo správní vyhoštění na 4 roky. V lednu 2012 podala
stěžovatelka neúspěšnou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Dne 8. 2. 2019 byla
kontrolována policejní hlídkou v protialkoholní záchytné stanici. Ještě téhož dne ji žalovaná
zajistila na 90 dnů podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců za účelem správního
vyhoštění. Současně bylo se stěžovatelkou zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění
dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 9, písm. c) bodu 1 zákona o pobytu cizinců.
[7] Při výslechu dne 8. 2. 2019 stěžovatelka mimo jiné uvedla, že je schopna sepsání
protokolu. Je rozvedená, má 2 děti ve věku 27 a 28 let. Obě děti žijí v ČR. Sama je závislá
na alkoholu, nijak se s tím ale neléčí. Do schengenského prostoru naposledy vstoupila
v září 2009, od té doby pobývá nepřetržitě na území ČR. V současné době nemá v ČR ani v jiném
členském státě EU povolen pobyt. V ČR zůstala, protože na Ukrajině nikoho nemá, rodiče
již zemřeli. Bydlí v P. – Ř., přesnou adresu si nepamatuje. Žije tam 4 roky s přítelem polské státní
příslušnosti jménem J., příjmení si nepamatuje, v garsonce, velikost cca 42 m
2
. Pracovala brigádně
v různých restauracích, názvy ani adresy si nepamatuje. Je si vědoma skutečnosti, že na území ČR
pobývá neoprávněně. Neučinila žádné kroky k legalizaci pobytu. V roce 2009 jí někdo ukradl pas.
Pokusila se vyřídit si nový doklad, ale na zastupitelském úřadě Ukrajiny jí řekli, že jí nový doklad
neudělají.
[8] Rozhodnutím ze dne 8. 2. 2019 uložila Policie ČR stěžovatelce správní vyhoštění z území
členských států EU v délce 4 let podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 9, písm. c) bodu 1 zákona
o pobytu cizinců, přičemž podle §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců bylo vysloveno,
že se na stěžovatelku nevztahují důvody znemožňující vycestování podle §179 zákona o pobytu
cizinců. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí o správním vyhoštění odvolání, které Policie ČR,
Ředitelství služby cizinecké policie, rozhodnutím ze dne 26. 3. 2019 zamítla.
[9] Rozhodnutí o správním vyhoštění napadla stěžovatelka žalobou u Krajského soudu
v Praze. Žalobě krajský soud vyhověl rozsudkem ze dne 4. 6. 2019, čj. 45 A 4/2019-50,
a rozhodnutí žalované o správním vyhoštění zrušil. Krajský soud v bodě 15 rozsudku zdůraznil,
že žalovaná vycházela z toho, že stěžovatelka není rodinnou příslušnicí občana EU.
Tento „klíčový závěr“ však nemá oporu ve správním spisu, respektive takový skutkový stav
vyžaduje rozsáhlé doplnění dokazování. Soud proto rozhodnutí o správním vyhoštění
podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení.
V tomto dalším řízení musí správní orgán zjistit (příp. za tím účelem věc vrátit správnímu orgánu
I. stupně) a náležitě odůvodnit (vypořádat se s informacemi upřesněnými v rámci odvolacího
řízení), zda stěžovatelka je či není rodinnou příslušnicí polského občana pana J.. Až bude tato
otázka vyřešena, bude žalovaná v dalším případném řízení o vyhoštění stěžovatelky aplikovat
správná ustanovení zákona o pobytu cizinců (buď ustanovení dopadající na cizince,
jenž je rodinným příslušníkem občana EU, nebo naopak ta dopadající na cizince, jenž rodinným
příslušníkem občana EU není).
[10] Původní rozhodnutí o zajištění ze dne 8. 2. 2019 stěžovatelka napadla žalobou,
se kterou před městským soudem neuspěla (viz rozsudek MS v Praze ze dne 27. 3. 2019,
čj. 13 A 16/2019-25; tento rozsudek je nyní předmětem přezkumu v řízení před NSS
pod sp. zn. 3 Azs 124/2019).
[11] Dne 26. 2. 2019 podala stěžovatelka k žalované podnět k opětovnému posouzení zajištění
dle §126 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelka k podnětu připojila čestné prohlášení
pana J. o tom, že se stěžovatelkou žili ve společné domácnosti od 1. 12. 2014 do 8. 2. 2019 a
nájemní smlouvu pro pana J.. Žalovaná přesto dne 7. 5. 2019 vydala sporné rozhodnutí, jímž
prodloužila původní dobu zajištění stěžovatelky o 60 dnů (rozhodnutí, které je předmětem
nynějšího řízení).
[12] NSS zdůrazňuje, že první a nejdůležitější otázkou tohoto případu je, zda žalovaná mohla
stěžovatelce prodloužit dobu zajištění v situaci, kdy nebylo postaveno najisto, zda stěžovatelka
je či není rodinnou příslušnicí občana EU. Stěžovatelka opakuje, že přinejmenším v okamžiku
rozhodnutí o prodloužení zajištění předložila dostatečné důkazy, že je rodinnou příslušnicí občana EU.
Proto prý v její věci chyběl reálný předpoklad vyhoštění.
[13] Stěžovatelce je třeba dát za pravdu, že cizince lze zajistit jen tehdy, lze-li předpokládat,
že účel zajištění bude naplněn, tj. cizinec bude z území ČR vyhoštěn během doby,
po kterou může trvat jeho zajištění. Zajištění není trestem, ale jen prostředkem k dosažení účelu
zajištění, tedy realizace vyhoštění. Podmínka tzv. reálného předpokladu dosažení účelu zajištění
sice není v zákoně o pobytu cizinců výslovně zakotvena, vyplývá však z čl. 15 odst. 4 směrnice
2008/115/ES
1
(tzv. „návratová směrnice“). Tímto ustanovením směrnice podtrhuje význam
zákazu svévolného zbavení či omezení svobody [viz čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, čl. 6 Listiny základních práv Evropské unie, či také čl. 8 odst.
2 Listiny základních práv a svobod]. Aby byl zásah do osobní svobody cizince přípustný,
musí též sledovat vymezený účel. Správní orgán je proto při rozhodování o zajištění cizince
povinen předběžně posoudit, zda je správní vyhoštění alespoň potenciálně možné.
Pokud je odpověď záporná, nelze o zajištění cizince rozhodnout (srov. usnesení rozšířeného
senátu ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010-150, č. 2524/2012 Sb. NSS). Ačkoliv je v tomto
řízení přezkoumáváno rozhodnutí žalované o prodloužení doby trvání zajištění stěžovatelky
(nikoliv rozhodnutí o zajištění), lze výše uvedené závěry rozšířeného senátu NSS použít
přiměřeně i v tomto případě (shodně rozsudek ze dne 27. 7. 2017, čj. 10 Azs 152/2017-31,
bod 11, s citací další judikatury).
[14] O zákonném zajištění cizince přitom vskutku nelze hovořit, pokud je jasné,
že cizinec má být ze zajištění propuštěn, aniž bude realizován cíl zajištění, a to např. protože
právní předpisy v daném případě vyhoštění vůbec neumožňují.
[15] NSS nicméně zdůrazňuje, že řízení o zajištění cizince pro účely správního vyhoštění
nemůže suplovat samotné řízení o správním vyhoštění. Právě proto rozšířený senát v cit. judikátu
7 As 79/2010 uvádí, že správní orgán je při rozhodování o zajištění cizince (což platí
i pro prodlužování zajištění) povinen předběžně posoudit, zda je správní vyhoštění „alespoň
potenciálně“ možné. Nejde tedy o žádné finální či důkazně zcela vyčerpávající úvahy, ale jen
o předběžné posouzení sporných otázek týkajících se realizovatelnosti vyhoštění. Jak rozšířený
senát zdůraznil, „smyslem řízení o zajištění cizince není konečné posouzení otázky, zda má být tomuto cizinci
uděleno správní vyhoštění nebo zda má být předán na základě mezinárodní smlouvy či má jinak nuceně vycestovat
1
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách
a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí
(Úř. věst. L 348, 24.12.2008, s. 98-107).
z území ČR, ale pouze vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem
zmařen tím, že se cizinec bude skrývat či se jinak vyhýbat realizaci případného správního vyhoštění, předání
či vycestování z území ČR“ (bod 25 cit. usnesení rozšířeného senátu 7 As 79/2010).
[16] V nynější věci žalovaná ani městský soud stěžovatelčiny argumenty a důkazy
neignorovaly, ale přezkoumatelně se s nimi vypořádaly. Žalovaná v textu sporného rozhodnutí
na s. 5 a 6 a dále především na s. 7 a 8 detailně vysvětluje, proč verzi stěžovatelky o vztahu
s občanem EU neuvěřila. S těmito argumenty stěžovatelka v kasační stížnosti v podstatě
nepolemizuje, jen tvrdí, že jsou nepřezkoumatelné. NSS je ale jako nepřezkoumatelné nevidí.
Žalovaná v reakci na podklady, které jí byly doručeny na počátku března 2019 (viz bod [11]
shora), jasně vysvětlila, že se jí nezdá jednak skutečnost, že si stěžovatelka bezprostředně
po zajištění na jméno a adresu partnera nevzpomněla, jednak že na uváděné adrese má právo
bydlení jen partner, nikoliv někdo jiný. Nájemní smlouva dokonce výslovně zapovídá, aby v bytě
trvale žil s nájemcem kdokoliv další bez písemného souhlasu pronajímatele.
[17] Žalovaná tedy neomezila své úvahy jen na zopakování tezí o počátečním zaváhání
stěžovatelky během prvého výslechu, kdy si na jméno a adresu partnera nevzpomněla.
To stěžovatelka relativně přesvědčivě vysvětluje svým momentálním rozpoložením po pobytu
na protialkoholní záchytné stanici. Žalovaná však především pro tuto fázi řízení dostatečně
hodnotila též písemnosti stěžovatelkou dodatečně předložené. Takovéto úvahy v řízení
o (prodloužení) zajištění cizince postačí, byť postačit nemusí, pokud je správní orgán zopakoval
též v řízení o samotném vyhoštění, avšak neprovedl důkladnější dokazování, např. místním
šetřením na adrese údajného pobytu stěžovatelky (viz bod [9] shora).
[18] Nelze opominout, že policie má ve smyslu §126 písm. a) zákona
o pobytu cizinců povinnost po celou dobu zajištění cizince zkoumat, zda důvody zajištění trvají.
Zjistí-li proto policie, že účel zajištění – v tomto případě správní vyhoštění – nebude možno
v budoucnu realizovat, odpadne tím i důvod samotného zajištění.
[19] Stěžovatelka dále tvrdí, že prodloužením zajištění o šedesát dnů přišla o možnost
napadnout zajištění další žalobou. NSS k tomu uvádí, že stávající úprava právní ochrany
před zajištěním cizinců je skutečně problematická (viz k tomu blíže rozsudek ze dne 13. 11. 2019,
čj. 6 Azs 170/2019-50, zejm. body 29 a 30; srov. též návrh NSS na zrušení §129a odst. 3 zákona
o pobytu cizinců pro jeho protiústavnost, řízení před Ústavním soudem je vedeno
pod sp. zn. Pl. ÚS 12/19). V nynějším případě však dopady lhůty stanovené na 60 dnů žádné
takovéto protiústavní dopady nemají, ústavně problematické normy tu nebyly vůbec aplikovány.
Argumentace stěžovatelky je neudržitelná, protože v podstatě paušálně tvrdí, že jakékoliv
prodloužení zajištění o 60 dnů bude vždy protiprávní.
[20] Konečně stěžovatelka v poslední stručné námitce opakuje, že v úvahu připadala možnost
uložení zvláštních opatření dle §123 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelka totiž měla
na území ČR trvalou adresu. Jak však NSS shora upozornil, žalovaná dospěla
k přezkoumatelnému a v této fázi řízení též přesvědčivému závěru, že toto tvrzení je
nevěrohodné. Tím padá i veškerá argumentace stěžovatelky, která na základě stejných argumentů
tvrdí, že žalovaná měla přistoupit k uložení zvláštních opatření.
[21] S ohledem na výše uvedené NSS zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1
věta poslední s. ř. s.).
[22] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla
úspěch; žalované náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[23] Podle §35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s. advokátovi, který byl stěžovatelce ustanoven
usnesením zdejšího soudu, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Ustanovený zástupce provedl ve věci dva úkony právní služby, kterými jsou převzetí věci
a sepsání kasační stížnosti, tj. písemné podání soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. b) a písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif)]. Za provedené úkony právní služby zástupci náleží mimosmluvní
odměna ve výši 2 × 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu],
která se zvyšuje o paušální náhradu hotových výdajů ve výši 2 × 300 Kč [§13 odst. 4 advokátního
tarifu]. Za úkony právní služby tedy ustanovenému zástupci náleží 6 800 Kč a dále částka
odpovídající DPH ve výši 21 %, celkem tedy 8 228 Kč. Tato částka bude ustanovenému zástupci
vyplacena z účtu NSS do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2020
Zdeněk Kühn
předseda senátu