ECLI:CZ:NSS:2020:10.AZS.80.2020:25
sp. zn. 10 Azs 80/2020 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Michaely
Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: D. L., zastoupeného Mgr. Michalem
Poupětem, advokátem se sídlem Konviktská 24, Praha 1, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti
rozhodnutím žalované ze dne 29. 11. 2019, čj. CPR-9989-3/ČJ-2019-930310-V244 a čj. CPR-
9989-4/ČJ-2019-930310-V244, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 11. 2. 2020, čj. 33 A 84/2019-23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce byl dne 6. 11. 2018 kontrolován cizineckou policií při výkonu práce v objektu
společnosti Tekoo. Při kontrole policie zjistila, že žalobce je držitelem platného polského
národního víza, neměl však povolení k zaměstnání na území České republiky. Dne 28. 1. 2019
proto Policie ČR, Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, uložila správní vyhoštění a zákaz
vstupu na území České republiky po dobu šesti měsíců [mj. podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců], protože byl na území ČR zaměstnán bez povolení
k zaměstnání. Téhož dne mu uložila i povinnost nahradit náklady řízení. Žalobce
se proti rozhodnutím odvolal. Žalovaná vypustila z výroku druhou právní kvalifikaci,
kterou podle ní žalobce nenaplnil (pobyt na území bez platného oprávnění k pobytu), ve zbytku
však napadené rozhodnutí potvrdila.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutím žalované žalobu, kterou krajský soud zamítl. Dospěl
k závěru, že na žalobce se nevztahovala výjimka z povinnosti mít pracovní povolení podle §98
písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, a podle směrnice Evropského parlamentu
a Rady 96/71/ES, o vysílání zaměstnanců v rámci poskytování služeb. Své závěry krajský soud
opřel o judikaturu Soudního dvora EU a Nejvyššího správního soudu.
[3] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. V ní vznesl
ve dvou odstavcích jen velmi obecné argumenty, které NSS vyslechl od nyní zastupujícího
advokáta již mnohokrát (jediné, co se ve stížnostech mění, jsou názvy zainteresovaných
obchodních společností). Stěžovatel tvrdí, že byl do České republiky vyslán za účelem
poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě EU (polskou společností
BUD REMONT GROUP) v souladu se směrnicí 96/71/ES. Je také přesvědčen, že správní
orgány měly k objasnění skutkového stavu doplnit dokazování. Mohly by tak zjistit, že kvůli nižší
vytíženosti zaměstnavatele byl stěžovatel ihned vyslán v souladu s předpisy EU k výkonu práce
v jiném členském státě.
[4] Kasační stížnost není důvodná.
[5] Podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit
vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států
až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez (…) povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou
výkonu zaměstnání (…).
[6] Podle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti se nevyžaduje povolení k zaměstnání mimo
jiné k zaměstnání cizince, který byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb
zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie.
[7] Problematikou vysílání pracovníků při přeshraničním poskytování služeb se podrobně
zabýval NSS v rozsudku ze dne 31. 1. 2018, čj. 2 Azs 289/2017-31, č. 3713/2018 Sb. NSS.
Tento rozsudek vychází z judikatury Soudního dvora EU, která postupně upřesňovala kritéria
pro možné omezení přeshraničního vysílání pracovníků ze třetích států bez pracovního povolení.
[8] Pro poskytování pracovní síly je podle Soudního dvora charakteristické, že vyslání
pracovníka do hostitelského členského státu představuje samotný předmět poskytování služeb
a že vyslaný pracovník plní své úkoly pod dohledem a vedením podniku, který jej využívá.
Členské státy jsou přitom oprávněny podřídit vyslání pracovníků požadavku získání pracovního
povolení. Z toho druhý senát NSS dovodil, že §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti se vztahuje
pouze na dočasné vyslání pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele;
současně takto vyslaní pracovníci musejí provozovat svou hlavní činnost v členském státě,
v němž má zaměstnavatel sídlo.
[9] Stěžovatel však v Polsku nevykonával pro společnost BUD REMONT GROUP žádnou
pracovní činnost, naopak tato společnost ho ihned vyslala do ČR. Stěžovatelův výkon práce
pro společnost na území ČR nebyl neoprávněný pouze proto, že byl stěžovatel poskytnut české
společnosti Tekoo jako pracovní síla, aniž měl české pracovní povolení. Podstatné je,
že ze smlouvy o poskytování přeshraničních služeb neplyne žádný úkol, k jehož splnění
mělo vyslání stěžovatele (zaměstnance společnosti BUD REMONT GROUP) směřovat
a po jehož splnění by se stěžovatel vrátil provozovat svou hlavní pracovní činnost v Polsku.
Vyslání stěžovatele tak evidentně představovalo samotný předmět poskytování služeb
a skutečným smyslem smluv uzavřených mezi polskými a českými společnostmi bylo začlenit
stěžovatele na český pracovní trh. V takovém případě byl stěžovatel povinen mít české pracovní
povolení.
[10] Námitku týkající se možné nižší vytíženosti zaměstnavatele a nutnosti vyslat zaměstnance
jinam vznesl stěžovatel poprvé až v kasační stížnosti. NSS se proto touto námitkou nezabýval.
[11] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl, NSS proto kasační stížnost zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch; žalované nevznikly náklady řízení vymykající se z běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. října 2020
Zdeněk Kühn
předseda senátu