ECLI:CZ:NSS:2020:2.AFS.255.2020:17
sp. zn. 2 Afs 255/2020 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: K. S., zast. Mgr. Ing. Pavlem
Kostrhunem, advokátem se sídlem Zborovská 1760/3 , Chomutov, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 26. 9. 2018, č. j. 43409/18/5200-10423-705778, a ze dne 27. 9. 2018,
č. j. 43269/18/5300-21441-708995, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 7. 2020, č. j. 15 Af 72/2018 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný částečně potvrdil a částečně změnil dodatečné platební výměry Finančního
úřadu pro Ústecký kraj ze dne 12. 6. 2017 týkající se daňové povinnosti žalobce, konkrétně daně
z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2013 a daně z přidané hodnoty za zdaňovací
období 1., 2., 3. a 4. čtvrtletí roku 2013. Obě rozhodnutí byla doručena daňovému poradci
žalobce do datové schránky dne 1. 10. 2019.
[2] Žalobce proti těmto rozhodnutím žalovaného podal dne 2. 12. 2020 (neděle)
ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) žalobu, která však dle názoru
krajského soudu neobsahovala žádný žalobní bod. Krajský soud konstatoval, že vadu podání bylo
možno odstranit, pakliže by mu s ohledem na zásadu koncentrace řízení bylo nejpozději dne
3. 12. 2018 doručeno podání, jež by obsahovalo doplnění žaloby spočívající v uvedení žalobních
bodů. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce tak neučinil, krajský soudu předmětnou žalobu
s odkazem na §37 odst. 5 s. ř. s. odmítl v záhlaví uvedeným usnesením.
II. Obsah kasační stížnosti a řízení o ní
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností.
Namítá, že ačkoliv žalobní body nebyly podrobně konkretizovány, krajský soud měl žalobce
vyzvat podle §37 odst. 5 s. ř. s., pokud nekonkretizaci žaloby považoval za vadu. S odkazem
na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek č. j. 5 Afs 16/2003 – 56) uvedl,
že ani pokud do konce lhůty pro podání žaloby zbývají hodiny a doplnění žaloby
by pak probíhalo až po uplynutí lhůty pro podání žaloby, nevylučuje to vydání uvedené výzvy.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
[4] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s názorem krajského soudu.
Především zdůraznil, že pokud byla žaloba podána v závěru žalobní lhůty a nebylo již technicky
možné dodat do dispoziční sféry stěžovatele výzvu k odstranění vady žaloby ve lhůtě pro podání
žaloby, nebylo povinností soudu takovou výzvu vydat. Marným uplynutím lhůty pro podání
žaloby se tak stala vada žaloby spočívající v absenci žalobního bodu neodstranitelnou, a proto
krajský soud v daném případě žalobu usnesením odmítnul v souladu s §37 odst. 5 s. ř. s.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[5] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná.
[6] Ze spisu krajského soudu vyplynulo, že stěžovatel podal žalobu následujícího znění:
„Protože se domníváme, že rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí prvoinstančního správce daně jsou nezákonná,
domáháme se jejich zrušení touto žalobou. Napadeným rozhodnutím vytýkáme v podstatě všechny závažné
nedostatky rozhodnutí správce daně, o jehož odvolání žalovaný rozhodoval. Vytýkáme žalovanému zejména
nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné posouzení důkazního břemene a aplikování důkazního břemene a jeho
přesunu mezi správcem daně a daňovým subjektem. Dále vytýkáme žalovanému i správci daně porušení zásad
daňového řízení, zejména zásady hospodárnosti a přiměřenosti.“ Takto znějící žalobu podal dne 2. 12. 2019
(neděle), přičemž lhůta pro podání žaloby podle §72 odst. 1 ve spojení s §40 odst. 2 a 3 s. ř. s.
uplynula dne 3. 12. 2019 (napadená rozhodnutí žalovaného byla doručena do datové schránky
daňového poradce stěžovatele dne 1. 10. 2019).
[7] Podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. musí žaloba kromě obecných náležitostí podání
obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Podle odst. 2 téhož ustanovení rozšířit žalobu
na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může [žalobce] jen ve lhůtě
pro podání žaloby.
[8] V první řadě je nutné upozornit, že §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobci ukládá povinnost
uvést v žalobě konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná)
skutková tvrzení doprovázená (v témže smyslu) konkrétní právní argumentací, z nichž plyne,
z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné
(rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, č. 835/2006 Sb. NSS).
[9] Z výše citované žaloby však vyplývá, že v ní absentovala konkrétní skutková tvrzení
o nezákonnostech a argumenty právní byly zcela obecné, bez byť i jen rámcové konkretizace
ve vztahu k případu žalobce. Stěžejní otázkou tedy je, zda měl krajský soud povinnost vyzvat
stěžovatele k doplnění takto formulované žaloby podle §37 odst. 5 s. ř. s., pokud ji stěžovatel
podal jeden den před uplynutím lhůty k jejímu podání.
[10] Podle §37 odst. 5 s. ř. s. předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění
vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení nebude
možno pro tento nedostatek pokračovat, soud podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní
důsledek. O tom musí být podatel ve výzvě poučen.
[11] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se v rozsudku ze dne 20. 3. 2018,
č. j. 3 Azs 66/2017 - 31, č. 3733/2018 Sb. NSS, v bodech 57 a 58 vyjádřil k povinnosti vyzvat
žalobce k odstranění vad žaloby způsobem dle §37 odst. 5 s. ř. s. následovně:
„[57] (…), že pravidlem by mělo být podání perfektní žaloby. Zákon zcela zjevně chápe odstraňování vad žaloby
způsobem dle §37 odst. 5 s. ř. s. jako výjimku z pravidla, že žaloba je podána bezvadně (na rozdíl
od ohlašovacího principu kasační stížnosti – viz §106 odst. 3 s. ř. s. a text v bodech [46] a [47] shora).
Předpokládá se, že žalobce činí vše pro to, aby jeho žaloba byla projednatelná a mohla být včas rozhodnuta.
Pokud spoléhá na to, že i nedbale či neúplně zpracovaná žaloba bude mít tyto účinky, nebo dokonce vadnou
žalobu podá vědomě se záměrem, že získá čas a prostor pro oddálení účinků napadeného správního rozhodnutí,
nemůže počítat se stejným přístupem soudu k zajištění ochrany jeho práv.
[58] Žalobce si musí být vědom, že podává-li na konci lhůty pro podání žaloby žalobu bez tak podstatné
náležitosti, jako jsou žalobní body, nemá automatickou garanci, že soud jej k odstranění této vady vyzve. Soud
je povinen vyzvat žalobce k doplnění žalobních bodů, je-li ještě se zřetelem na konkrétní situaci pravděpodobné,
že žalobce bude s to žalobu včas, tedy ve lhůtě pro podání žaloby, doplnit.“
[12] S ohledem na skutečnost, že stěžovatel podal svou žalobu bez uvedení dostatečně
konkrétních žalobních bodů v neděli 2. 12. 2019, přičemž lhůta k jejímu podání uplynula
následující den v pondělí 3. 12. 2019, Nejvyšší správní soud má ve shodě s krajským soudem
za to, že již nebylo s ohledem na běžný chod věcí rozumně možné, aby žalobce žalobní body
ve lhůtě pro podání žaloby doplnil na základě výzvy soudu. Krajský soud neměl s ohledem
na běžné administrativní postupy při vyřizování žalob v den, kdy žaloba došla (den pracovního
klidu), ani v den po něm bezprostředně následující povinnost se jí zabývat natolik do hloubky,
aby v tomto krátkém časovém intervalu rozpoznal, že jí chybí dostatečně konkrétní žalobní body,
zaslal stěžovateli výzvu, na jejímž základě by stěžovatel mohl ještě žalobu o dostatečně konkrétní
žalobní body doplnit. V časovém intervalu výše popsaném byl krajský soud povinen, nebylo-li
z okolností věci patrné, že spěchá a že je nějak specifická či naléhavá (nic takového ze spisového
materiálu neplyne), pouze žalobu přijmout, provést úvodní zcela základní administrativní úkony
a přidělit ji podle rozvrhu práce konkrétnímu soudnímu senátu. Za běžných podmínek je zcela
přiměřené, pokud soud začne s vlastním vstupním obsahovým zkoumáním žaloby teprve během
několika dnů poté, co se žaloba dostane do jeho sféry, a nikoli ten samý den či den následující
po dojití žaloby.
[13] Ve chvíli, kdy se krajský soud tímto způsobem začal žalobou zabývat, dvouměsíční
žalobní lhůta uplynula, aniž by žalobní body byly doplněny. Tato vada se tak stala
neodstranitelnou.
[14] Krajský soud tedy správně žalobu odmítl s odkazem na §37 odst. 5 s. ř. s. (viz bod 36
již zmíněného rozsudku rozšířeného senátu čj. 3 Azs 66/2017-31).
IV. Závěr a náklady řízení
[1] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji ve smyslu §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[2] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, (n)estanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch
neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto mu právo na náhradu nákladu nenáleží.
Žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže Nejvyšší
správní soud rozhodl, že žalovanému, který by jako procesně úspěšný účastník řízení o kasační
stížnosti nárok na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně měl, se tato náhrada nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu