ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.133.2019:40
sp. zn. 2 As 133/2019 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. K., zastoupený Mgr. Daliborem
Lípou, advokátem se sídlem Jugoslávská 2, Karlovy Vary, proti žalované: Vězeňská služba
České republiky, Věznice Ostrov nad Ohří, se sídlem Vykmanov 22, Ostrov, proti žalobě
na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v neposkytování léčebné výživy „dieta D2“
žalobci ode dne 13. 10. 2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 3. 4. 2019, č. j. 57 A 172/2018 – 64,
takto:
Věc se p o st upuj e rozšířenému senátu.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Včasně podanou kasační stížností brojí žalobce, jako stěžovatel, proti shora označenému
rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“),
jímž byla zamítnuta jeho žaloba ze dne 10. 12. 2018 na ochranu před nezákonným zásahem
žalované (dále jen „vězeňská služba“).
[2] Stěžovatel považoval za nezákonný zásah postup žalované spočívající v neposkytování
léčebné výživy označované jako „dieta D2“ počínaje dnem 13. 10. 2018. Stěžovatel byl dne
4. 9. 2017 hospitalizován ve Vězeňské nemocnici Brno. V rámci hospitalizace byl několikrát
vyšetřen gastroenterologem, přičemž mu byla diagnostikována chronická vředová choroba a bylo
započato s její léčbou. Ta spočívala mj. v poskytování léčebné výživy označované jako „dieta
D2“. Stěžovatel byl gastroenterologem poučen o tom, že předmětná choroba nezřídka recidivuje,
a proto musí stěžovatel každodenně a doživotně užívat zvolenou medikaci a požívat přiznanou
léčebnou výživu „dieta D2“ (tj. vysokobílkovinová strava s každodenním zastoupením mléka
a mléčných výrobků včetně tvarohových, libového masa, ovoce, vitamínových přípravků
a „svačin“ tak, aby stěžovatel mohl jíst každé 3 až 4 hodiny). Stěžovatel tak měl po dobu výkonu
trestu z rozhodnutí gastroenterologa jíst toliko stravu označenou „dieta D2“. Tato strava byla
stěžovateli ve Věznici Ostrov nad Ohří poskytována až do 12. 10. 2018, kdy mu byla nahrazena
stravou označenou jako „NS“, tedy „nedráždivá strava“.
[3] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku zdůraznil, že podle §15 odst. 2
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí
svobody (dále jen „vyhláška“), platí, že „o přiznání léčebné výživy, jejím druhu a délce trvání rozhoduje
ošetřující lékař.“ Z listin předložených žalovanou pak krajský soud zjistil, že postupovala v souladu
s aktuálním rozhodnutím ošetřujícího lékaře, a proto shledal žalobu nedůvodnou. Dodal,
že subjektem, jemuž bylo svěřeno rozhodování o léčebném režimu stěžovatele (tedy i o léčebné
výživě), je ve smyslu vyhlášky ošetřující lékař, přičemž žalovaná je jeho rozhodnutím plně vázána
a nemůže se od něj nijak odchýlit. Pokud měl tedy stěžovatel za to, že ošetřující lékař učinil
nesprávné rozhodnutí stran jeho léčebného režimu, měl se proti němu bránit jako pacient
prostředky k tomu určenými právními normami, které regulují poskytování zdravotnických
služeb, nikoliv žalobou na ochranu před nezákonným zásahem žalované.
[4] Stěžovatel podává kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
V obecné rovině tedy namítá nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky krajským soudem a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozsudku, popřípadě v jiné vadě řízení před krajským soudem.
V konkrétní rovině stěžovatel namítl, že rozhodnutí o přiznání diety D2 bylo zcela jistě na dobu
neurčitou, tedy trvale. Krajský soud pochybil, pokud na posuzovanou věc aplikoval ustanovení
§15 vyhlášky, neboť ve stěžovatelově případě již bylo o přiznání léčebné výživy, jejím druhu
a délce jejího poskytování rozhodnuto ošetřujícím vězeňským lékařem v Brně, a to na základě
odborných vyšetření. Předmětné ustanovení navíc nepojednává o odnětí přiznané léčebné výživy.
Stěžovatel tedy namítl, že lékař vězeňské služby v Ostrově nad Ohří nemohl o odebrání diety D2
rozhodnout, neboť tato dieta byla předtím specialistou (gastroenterologem) určena trvale.
Žalovaná tudíž odebráním diety D2 postupovala v rozporu s původním rozhodnutím o trvalém
určení této diety specializovaným lékařem. Krom toho stěžovatel namítá, že jej lékař vězeňské
služby v Ostrově nad Ohří před rozhodnutím o odebrání diety vůbec nevyšetřil. Samotné
rozhodnutí tohoto lékaře navíc není nijak dokladováno v rámci jakékoli aktuální lékařské zprávy
nebo záznamu, když je deklarováno pouze v rámci „vyjádření“ tohoto lékaře.
[5] Stěžovatel nesouhlasí s rozlišováním mezi rozhodnutím ošetřujícího lékaře a rozhodnutím
vězeňské služby, jak je nastínil v odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud. Pokud totiž
žalovaná nerespektuje původní rozhodnutí ošetřujícího lékaře, musí jí takové pochybení být
přičitatelné. Stěžovatel dále namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, k čemuž obecně
uvedl, že se krajský soud nedostatečně zabýval jeho žalobními námitkami, rozhodl na základě
nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a neprovedl některé důkazní návrhy stěžovatele.
Krajský soud měl k provedení důkazu vyžádat vyjádření zdravotnického zařízení brněnské
věznice, konkrétně lékaře, který předtím rozhodl o trvalém přiznání diety D2 stěžovateli.
Žalovaná neposkytla žádné aktuální důkazy, které by odůvodňovaly odebrání této diety. Pouhé
vyjádření lékaře vězeňské služby v Ostrově nad Ohří je velmi povrchní a neopírá se o aktuální
vyšetření stěžovatelova zdravotního stavu. Dále si měl krajský soud vyžádat výpis z Vězeňského
informačního systému a podrobnější zdravotní dokumentaci stěžovatele a posoudit, zda byla
předtím stěžovateli předmětná dieta skutečně předepsána trvale.
[6] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se s jejími důvody neztotožňuje
a považuje napadený rozsudek za správný z hlediska skutkového i právního. Současně odkázala
na své vyjádření k žalobě s tím, že na tomto setrvává. K tomuto přiložila vyjádření Odboru
zdravotnické služby při Generálním ředitelství Vězeňské služby, z něhož se podává, že postup
lékařů při odejmutí diety D2 nevybočuje z postupů lege artis, s čímž se žalovaná ztotožňuje.
[7] Druhý senát shledal kasační stížnost přípustnou a projednatelnou.
II. Právní názor druhého senátu
[8] Při posuzování důvodnosti kasační stížnosti vyšel druhý senát z toho, že stěžovatel
formuloval žalobní petit tak, že požadoval deklaraci nezákonnosti zásahu žalované a současně
navrhoval, aby krajský soud přikázal žalované obnovení stavu před započetím popsaného zásahu,
tj. aby žalované uložil povinnost poskytovat stěžovateli doživotně léčebnou výživu D2. Podle
názoru krajského soudu by přitom bylo možné stěžovatelovu petitornímu požadavku vyhovět
právě a jen tehdy, poskytovala-li by žalovaná stěžovateli stravu, která by nekorespondovala
s rozhodnutím ošetřujícího lékaře. Jelikož však bylo nesporné, že toto se v dané věci neudálo,
postupoval krajský soud tak, že žalobu zamítl jako nedůvodnou. Zároveň krajský soud
stěžovatele vyzval k hledání ochrany „prostředky k tomu určenými právními normami, které regulují
poskytování zdravotnických služeb“, domníval-li se stěžovatel, že ošetřující vězeňský lékař učinil
nesprávné rozhodnutí stran jeho léčebného režimu.
[9] Druhý senát se nejprve zabýval otázkou podstaty předmětné žaloby. Shledal přitom,
že tuto krajský soud ne zcela vystihl. Stěžovatel totiž v žalobě nedovozoval nezákonný zásah
žalované z nesouladu aktuálního rozhodnutí ošetřujícího vězeňského lékaře a změny vydávané
stravy. O jejich souladu nebylo v této věci sporu. Podstatou stěžovatelova nesouhlasu byla
naopak tvrzená neodbornost (nesprávnost) aktuálního rozhodnutí ošetřujícího vězeňského lékaře
ve věci stěžovatelova dietního režimu. K tomu ale odůvodnění napadeného rozsudku poskytuje
pouze vágní odkaz na „právní normy, které regulují poskytování zdravotnických služeb.“ Bližší
argumentace k tomuto závěru krajského soudu v napadeném rozsudku chybí. Na druhou stranu,
jakkoli shledává druhý senát tento závěr stručným, nedosahuje ještě intenzity způsobující
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž
lze vyvodit právní názor krajského soudu, podle kterého se stěžovatel měl spíše nežli zásahovou
žalobou proti žalované bránit stížností podle §93 zákona o zdravotních službách; to ostatně
vyplývá již z konstatování krajského soudu, že zásahová žaloba nemůže být úspěšná, pokud je
vydávaná strava v souladu s rozhodnutím ošetřujícího vězeňského lékaře.
[10] Druhý senát výše uvedený právní názor krajského soudu nesdílí.
[11] Nelze zpochybnit, že Vězeňská služba České republiky vystupuje při výkonu některých
práv a povinností jí svěřených právními předpisy v pozici správního orgánu ve smyslu §4 odst. 1
písm. a) s. ř. s. a že se takto může dotknout veřejných subjektivních práv (zpravidla) fyzických
a (hypoteticky) právnických osob ve smyslu §2 téhož zákona, jak ostatně uvedl Nejvyšší správní
soud již ve svém usnesení ze dne 25. 1. 2018, č. j. 1 As 380/2017 – 28. Na podkladě konkrétních
okolností posuzované věci proto musí následně spočívat posouzení, zda se naříkaný akt udál
ve sféře veřejné správy a zda jím mohlo dojít k dotčení veřejného subjektivního práva fyzické
nebo právnické osoby. Je třeba opětovně podotknout, že krajský soud v napadeném rozsudku
o těchto otázkách nepojednal. Druhý senát se proto dále zabýval posouzením, zda neposkytování
náležité léčebné výživy vězeňskou službou osobě ve výkonu trestu odnětí svobody je aktem,
který se odehrává v oblasti veřejné správy, a zda se takový postup vězeňské služby mohl alespoň
hypoteticky dotknout některého stěžovatelova veřejného subjektivního práva.
[12] Podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Vězeňské službě“), vězeňská
služba „spravuje a střeží vazební věznice a věznice a odpovídá za dodržování zákonem stanovených podmínek
výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody“. Tento obecný zákonný úkol vězeňské služby považuje
druhý senát za úkol v oblasti veřejné správy, neboť je zjevně uložen právním předpisem
koncipovaným na základě veřejnoprávní metody právní regulace, dále lze tento úkol jen stěží
považovat za projev soukromoprávního zájmu státu, a ve fázi faktické realizace výkonu trestu
odnětí svobody se rovněž nejedná o věc spadající do pravomoci soudů v trestním řízení soudním.
Citované ustanovení odkazuje na právní úpravu obsaženou v zákoně č. 169/1999 Sb., o výkonu
trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o VTOS“), přičemž ten ve svém §2 odst. 2 mj. uvádí jako jednu z hlavních
zásad výkonu trestu odnětí svobody, že „[s] odsouzenými ve výkonu trestu se musí jednat tak, aby bylo
zachováno jejich zdraví“. To je reflektováno i v §16 odst. 1 větě první téhož zákona, který stanoví,
že „[o]dsouzeným se poskytuje pravidelná strava za podmínek a v hodnotách, které odpovídají požadavku
udržení zdraví a přihlížejí k jeho zdravotnímu stavu, věku a obtížnosti vykonávané práce (zvýraznění
doplněno NSS)“. Předmětné ustanovení je přitom systematicky zařazeno pod část první, hlavu
druhou zákona o VTOS, nazvanou „Práva odsouzených“. Druhý senát je tedy s přihlédnutím
k předestřené právní úpravě toho názoru, že osoba ve výkonu trestu odnětí svobody má veřejné
subjektivní právo na to, aby jí v souladu s §16 odst. 1 zákona o VTOS byla poskytována
mj. i strava, která bude co možná nejvhodnější pro předejití recidivy jejího gastroenterologického
onemocnění.
[13] Druhý senát si je vědom, že podle §16 odst. 6 zákona o VTOS má odsouzený „právo
na zdravotní služby v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem s přihlédnutím
k omezením vyplývajícím z účelu trestu (zvýraznění doplněno NSS)“, a nepopírá, že citované zákonné
ustanovení pracuje s pojmem „zdravotní služby“ ve smyslu zákona č. 372/2011 Sb.,
o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách).
Je ovšem třeba rozlišit mezi zákonnou povinností vězeňské služby poskytovat osobě ve výkonu
trestu stravu odpovídající požadavkům dle §16 odst. 1 zákona o VTOS na straně jedné
a povinností poskytovat zdravotní služby zakotvenou v §16 odst. 6 téhož zákona na straně
druhé. Ustanovení §2 odst. 2 a §16 odst. 1 zákona o VTOS jdou totiž nad rámec běžného
poskytování zdravotních služeb, které nadto v prostředí výkonu trestu odnětí svobody
ani nepředstavují těžiště činnosti vězeňské služby, nýbrž spíše doplněk činnosti běžných
poskytovatelů zdravotních služeb.
[14] Druhý senát proto zastal názor, že v nyní řešené věci bylo poskytnutí zdravotní služby
v podobě diagnostiky stěžovatelova zdravotního stavu a předepsání stravy typu „NS“ toliko
předběžným (byť odbornou způsobilost vyžadujícím) úkonem pro následné faktické poskytování
stravy podle §16 odst. 1 zákona o VTOS. V případě jiných poskytovatelů zdravotních služeb
tomu tak nicméně nebývá a tehdy právní vztah mezi pacientem a poskytovatelem zdravotní
služby, zejména pak odpovědnostní aspekt takového vztahu, spočívá převážně v rovině
soukromoprávní. Naproti tomu v případě poskytování zdravotních služeb pacientům v postavení
osob omezených na osobní svobodě (nejen tedy osob ve výkonu trestu odnětí svobody,
ale např. i zajištěných cizinců) se jedná o vztah založený nezbytností plynoucí z tohoto omezení,
nikoli však svobodnou volbou pacienta co do zdravotnického zařízení a jeho poskytovatele.
[15] S přihlédnutím ke konkrétním okolnostem nyní posuzované věci lze konstatovat,
že pokud by stěžovatel býval nebyl omezen na osobní svobodě, a tedy by se na něj nevztahovalo
ustanovení §29 odst. 2 písm. e) zákona o zdravotních službách, podle kterého nemá právo
na volbu poskytovatele a zdravotnického zařízení, pak by jistě bylo zcela na jeho vůli rozhodnout
se ohledně skladby svého každodenního jídelníčku, stejně jako ohledně vyhledání služeb jiného
lékaře (např. právě specialisty v oboru gastroenterologie) za účelem provedení oponentní
diagnózy a stanovení dietních doporučení. Otázka skladby stravy stěžovatele by tak byla
jeho svobodnou volbou, rozhodování o ní by nepříslušelo orgánu veřejné moci. V takovém
případě by druhý senát považoval za zcela legitimní odkázat stěžovatele na procesní nástroj
zakotvený v §93 a násl. zákona o zdravotních službách, tj. stížnost proti postupu poskytovatele
při poskytování zdravotních služeb nebo proti činnostem souvisejícím se zdravotními službami.
Stěžovatel by totiž nemusel hledat urychleně ochranu před oktrojovaným stavem.
[16] V případě osoby ve výkonu trestu odnětí svobody však podle druhého senátu není
stížnost podle §93 zákona o zdravotních službách účinným prostředkem ochrany
před porušením povinnosti vězeňské služby plynoucí z §16 odst. 1 zákona o VTOS. Nejvyšší
správní soud ustáleně judikuje, že se jedná o institut srovnatelný se stížností podle §175
správního řádu, a v řízení o něm se nerozhoduje o právech a povinnostech pacienta. Především
lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2014, č. j. 2 As 41/2014 – 47,
v němž druhý senát zastal názor, že „[u]platnění stížnosti dle §93 a násl. zákona o zdravotních službách
lze tedy připodobnit k pouhému podnětu, přičemž jeho možný důsledek (uložení nápravných opatření, resp. podání
podnětu příslušnému orgánu) závisí na posouzení tohoto podání správním orgánem a stěžovatel tak nemá právní
nárok na jeho kladné vyřízení. K zásahu do subjektivních práv stěžovatele samotným vyřízením jeho stížnosti
dojít nemohlo, neboť nesvědčí-li stěžovateli veřejné subjektivní právo na provedení určitého opatření
nebo na zahájení určitého řízení, nemůže být dotčen ani sdělením, že správní orgán pro takový postup neshledal
důvody. (...) Pokud se stěžovatel domnívá, že jednáním poskytovatele zdravotních služeb utrpěl újmu, může se
(za předpokladu dodržení zákonných podmínek) případné náhrady materiální i nemateriální újmy domáhat
cestou civilní žaloby. Vyslovení porušení práva, resp. poskytnutí satisfakce, jež stěžovatel mylně považoval
za konkrétní příklad změny jeho hmotněprávní situace v souvislosti s napadeným přípisem žalovaného, je ostatně
institutem pro civilní právo typickým.“ Jelikož tedy využití stížnosti dle §93 zákona o zdravotních
službách není Nejvyšším správním soudem považováno za cestu k otevření možnosti následného
přezkumu ve správním soudnictví, a druhý senát má za to, že věc spadá do pravomoci soudů
ve správním soudnictví, jeví se žaloba na ochranu před nezákonným zásahem (projednávaná
podle §56 odst. 3 s. ř. s. v přednostním režimu) jako vhodný procesní prostředek ochrany
stěžovatelova veřejného subjektivního práva. Nadto je třeba zdůraznit, že cesta civilní žaloby,
jak citováno výše, se na rozdíl od tehdy posuzované věci nyní nejeví být efektivní, když nyní
jde o případ výkonu veřejné moci a zároveň o poskytnutí ochrany před trvajícím zásahem
(tedy primárně zápůrčí a nikoli satisfakční povaha žaloby).
III. Prejudikatura Nejvyššího správního soudu
[17] Výše předestřený názor druhého senátu, byť není zcela vyčerpávající (např. v otázce
nastínění směru, jakým by se krajský soud měl při posouzení důvodnosti zásahové žaloby ubírat),
nicméně koliduje s právním názorem, jejž zaujal čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu
v rozsudku ze dne 6. 3. 2015, č. j. 4 Azs 256/2014 – 29. Zde žaloba na ochranu
před nezákonným zásahem směřovala proti žalovanému „Zdravotnickému zařízení Ministerstva
vnitra“, přičemž žalobce byl v pozici žadatele o mezinárodní ochranu zajištěného v zařízení
pro zajištění cizinců. Žalobce za zásah označil neschválení operace břišní kýly žalovaným,
resp. nezajištění takové operace v „brzké době“ v souladu s doporučením nemocniční lékařky.
Žalovaný se bránil argumentem, že při poskytování zdravotních služeb nevystupuje v pozici
správního orgánu a nemůže zasáhnout do veřejného subjektivního práva žalobce. Rovněž namítl,
že jeho ošetřující lékař neshledal akutní operační zákrok nutným. Městský soud v Praze
zásahovou žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. pro nedostatek podmínky řízení
v podobě pasivní legitimace žalovaného. Nejvyšší správní soud následně ke kasační stížnosti
žalobce předmětné usnesení Městského soudu v Praze zrušil a žalobu odmítl podle §46 odst. 2
s. ř. s. V odůvodnění rozsudku přitom uvedl, že „pro posouzení věci nepovažuje za podstatné, jestli byl
stěžovatel v době, kdy požadoval provedení lékařského zákroku, omezen na svobodě v důsledku rozhodnutí
orgánu veřejné moci, jež by bylo po splnění příslušných podmínek přezkoumatelné správními soudy, ale v souladu
s názorem městského soudu vnímá jako stěžejní to, že se stěžovatel domáhá soudní ochrany před nezákonným
zásahem ve smyslu §82 a násl. s. ř. s., jež spatřuje v neposkytnutí adekvátní zdravotní péče.“ K tomu
konstatoval, že „[p]okud by totiž Nejvyšší správní soud akceptoval názor stěžovatele, že jakákoli činnost
státních orgánů vůči osobě, která je na základě zákona rozhodnutím příslušného orgánu omezena na svobodě, je
výkonem veřejné moci, vůči které by se mohla bránit žalobou dle s. ř. s., vedlo by to ke zcela absurdním závěrům,
kdy by správní soudy např. musely přezkoumávat i lékařem zvolený způsob léčby, výběr léků, ale i jiné běžné
soukromoprávní vztahy. Určujícím je tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu to, čemu se žalobce podanou
žalobou brání, čeho chce dosáhnout, nikoli to, zda je omezen na svobodě“ (zvýraznění doplněno). Podle
čtvrtého senátu se tak „[p]řezkum toho, zda bude osobě poskytnuta zdravotní péče a v jakém rozsahu (...),
zjevně vymyká z přezkumné pravomoci správních soudů, neboť posuzování zdravotního stavu, stanovování
léčebných diagnóz a určování způsobů léčení nepředstavuje výkon veřejné moci a nejedná se tudíž o veřejnou správu,
ale o otázku ryze odbornou, medicínskou, závislou na odborných znalostech poskytovatele zdravotní péče.
Předmětem činnosti žalovaného zdravotnického zařízení je poskytování zdravotnické péče fyzickým osobám,
přičemž v rámci této kompetence činil úkon, který stěžovatel pokládá za nezákonný zásah. Žalovaný jej však
nečinil jako správní orgán a v žádném případě jej nečinil (nerozhodoval) na úseku veřejné správy. Skutečnost,
že poskytování zdravotních služeb je regulováno veřejným právem, ještě neznamená, že se jedná mezi pacientem
a zdravotním zařízením o veřejnoprávní vztah a že se poskytovatel zdravotních služeb tímto stává orgánem veřejné
moci. Závěr městského soudu o tom, že žalovaný není správním orgánem ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
a že nemůže být proto pasivně legitimován v tomto řízení, což brání tomu, aby žaloba byla věcně projednána, je
tudíž správný.“
IV. Závěr
[18] Druhý senát se s výše citovanými závěry čtvrtého senátu neztotožňuje, neboť považuje
okolnost omezení osobní svobody člověka a s tím spojené „svěření“ péče o jeho základní životní
potřeby (jako je strava) a zachování jeho života a zdraví správnímu orgánu za rozhodující. Jak
bylo vyloženo výše, správní orgán zde vůči osobě omezené na svobodě vystupuje v pozici
vrchnostenské a rozhoduje o jeho právech a povinnostech na základě zákonného zmocnění,
což platí stejně pro případy osob ve výkonu trestu odnětí svobody jako pro cizince umístěné
v zařízení pro zajištění cizinců. Druhý senát se domnívá, že v reálném životě prakticky nehrozí,
aby osoby na svobodě neomezené čelily situacím obdobným té, v níž se ocitl stěžovatel.
Hypoteticky by ale v takovém případě vskutku byla dána pravomoc soudů v občanském soudním
řízení, neboť by zde absentoval prvek výkonu veřejné moci. Naproti tomu ovšem osoby
s omezením svobody jsou v důsledku tohoto omezení na správní orgán odkázány, a mají mít
možnost bránit se proti jejich postupům cestou žaloby podle §82 s. ř. s.
[19] Vzhledem k výše uvedenému nezbývá než konstatovat, že druhý senát dospěl při svém
rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného
v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a proto nezbylo, než v souladu s §17 odst. 1 s. ř. s.
postoupit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. Josef Baxa, JUDr. Filip Dienstbier,
JUDr. Zdeněk Kühn, JUDr. Petr Mikeš, JUDr. Barbara Pořízková, JUDr. Aleš Roztočil a JUDr.
Karel Šimka. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců (§8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho
týdne od doručení tohoto usnesení. V téže lhůtě mohou účastníci podat svá vyjádření k právní
otázce předkládané rozšířenému senátu.
V Brně dne 16. dubna 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu