ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.135.2019:20
sp. zn. 2 As 135/2019 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. V., proti žalovanému:
Ministerstvo financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
27. 6. 2017, č. j. MF-16053/2016/1603-3/1974, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2019, č. j. 11 A 164/2017 – 34,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2019, č. j. 11 A 164/2017 – 34,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včasnou kasační stížností žalovaný jako stěžovatel napadá shora označený rozsudek
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne
27. 6. 2017, č. j. MF-16053/2016/1603-3/1974, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto
rozhodnutím žalovaný zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy
č. j. MHMP 404254/2016 ze dne 9. 3. 2016 (sp. zn. S-MHMP 1235248/2015 ODA-TAX),
kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 70 000 Kč za porušení cenových předpisů
podle §16 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o cenách"), kterého se dopustil tím, že dne 2. 7. 2015 jako řidič taxislužby účtoval
za poskytnutí taxislužby vozidlem Škoda Superb, SPZ X, na trase Smetanovo nábřeží (Karlovy
lázně), Praha 1 - Václavské náměstí (Duplex), Praha 1 (vzdálenost 4,5 km) částku 400,- Kč,
přestože podle ustanovení §5 odst. 2 zákona o cenách, v návaznosti na nařízení hl. m. Prahy
č. 20/2006 Sb. hl. města Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby, byl oprávněn požadovat
částku v maximální výši 174,- Kč, a to při použití sazby s maximálními dílčími položkami:
nástupní sazba 40,- Kč, cena za 1 km 28,- Kč a čekání za 1 min. 6,- Kč.
II. Rozsudek městského soudu
[2] Městský soud dospěl k závěru, že skutkový stav nebyl řádně prokázán. Na základě
podkladů ze spisu měl soud pochybnosti o tom, že bylo dostatečným způsobem objasněno,
jakým způsobem si žalobce o částku řekl, kdo z cestujících požadovanou částku zaplatil, jakými
bankovkami a jaké bankovky byly vráceny. Žádný ze svědků se nebyl schopen vyjádřit
k žalobcově tvrzení, že na platbu bankovkou v hodnotě 500 Kč vrátil 300 Kč, přičemž s ohledem
na spěch cestujících považoval částku 23 Kč za spropitné. Svědci se rovněž neshodli v tom,
kdo z cestujících za jízdu platil. Za této situace měl být proveden výslech třetí svědkyně paní M.
Naopak městský soud přisvědčil žalovanému v tom, že nebyl potřebný výslech policistů, kteří se
na místo dostavili později a nebyli svědky placení. S poukazem na judikaturu ESLP i Nejvyššího
správního soudu označil městský soud za nezbytné dodržení principů trestního práva, které
žalovaný nerespektoval, neboť rezignoval na řádné zjištění skutkového stavu. Městský soud také
akceptoval průkaznost protokolu o kontrole a oznámení o uskutečněné přepravě i přes určitá
pochybení při jejich vyhotovení, stejně tak jako neuznal zpochybnění svědeckých výpovědí proto,
že svědci měli protokoly k dispozici.
III. Kasační stížnost žalovaného a vyjádření žalobce
III.A Kasační stížnost
[3] Stěžovatel opírá kasační stížnost o §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s“.). Zpochybnění svědeckých výpovědí
městským soudem považuje za nedůvodné, nehledě na to, že se městský soud nezabýval existencí
oznámení o poskytnuté přepravě, v nichž byly uvedeny všechny zásadní skutečnosti
pro posouzení spáchání deliktu. Mezi svědky, jimiž byli figuranti, nejsou podstatné rozpory,
a je třeba zohlednit, že k věci vypovídali s odstupem půl roku, kdy si už některé detaily
nepamatovali. Slyšení svědci shodně popsali průběh kontrolní přepravy, při níž komunikovali
anglicky, a uvedli, že přes snahu řidiče zakrývat taxametr, byla na něm při ukončení jízdy
zobrazena částka 173 Kč a řidič požadoval 400 Kč, přičemž tato částka byla zaplacena.
Tyto skutečnosti jsou také zřejmé ze všech tří oznámení sepsaných bezprostředně po ukončení
jízdy. Svědci D. i N. na tato oznámení jako na pravdivá při výslechu odkázali. Konstatoval-li
městský soud v napadeném rozsudku, že se svědci neshodli v tom, kdo jízdu platil, není to
z hlediska naplnění skutkové podstaty správního deliktu rozhodné. V rozporu se zákonem je již
samotná skutečnost, že řidič zaplacení částky 400 Kč požadoval. V praxi se stává, že řidič
v průběhu placení pojme podezření, že jde o kontrolu a peníze nepřevezme - i tak se ale dopustí
správního deliktu. Všechna oznámení i vyslechnutí svědci se shodují v tom, že řidič částku
400 Kč požadoval, a je bez významu kdo platil, jakými bankovkami, jaké byly vráceny, co přesně
řidič říkal apod.
[4] Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že se městský soud napadeným rozsudkem
odchýlil od jiného rozsudku téhož soudu posuzujícího podobný případ. V rozsudku ze dne
15. 3. 2017, č. j. 9 Af 21/2014 – 52, týž soud považoval za dostatečně zjištěný skutkový stav
i stav, kdy si svědci přesně nepamatovali, kdo a jakými bankovkami platil a jaké bankovky byly
vráceny, případně se v některých detailech lišili, a naopak přiznal důkazní sílu oznámením
o poskytnuté přepravě a kontrolnímu protokolu ve spojení se svědeckými výpověďmi. To,
že v tamním případě byli vyslechnuti všichni tři cestující, nepovažuje stěžovatel za takovou
odlišnost, aby vedla k jinému závěru. V dané věci nelze předpokládat, že by výslech svědkyně M.
přinesl nové zásadní skutečnosti potřebné k posouzení věci.
[5] Stěžovatel znovu zdůrazňuje skutkovou podstatu správního deliktu, jejíž naplnění bylo
provedenými důkazy dostatečně prokázáno. Žalovaný vycházel ve své činnosti z právního názoru
Městského soudu zaujatého v rozsudku č. j. 9 Af 21/2014 – 52, načež byla podána žaloba
a městský soud takřka po dvou letech svůj názor změnil. Praxe žalovaného je ovlivňována
zejména rozhodovací činností městského soudu v Praze, proto je pro něho jednota soudního
v rozhodování tak důležitá, pokud se nevyskytnou zásadní důvody pro odlišné posouzení.
Městský soud se od své předchozí rozhodovací praxe odklonil, což nijak nezdůvodnil. Jeho
rozsudek je proto nedostatečně odůvodněný a nepřezkoumatelný.
[6] Stěžovatel je názoru, že řádně zjistil skutkový stav a v řízení se nedopustil zkrácení
žalobcových procesních práv. Žalobce měl možnost zúčastnit se prováděných výslechů
a je právem správního orgánu určit, které důkazy jsou nezbytné ke zjištění skutkového stavu.
Rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněná a jsou v souladu se zákony a ostatními právními
předpisy. Porušení cenových předpisů žalobcem bylo dostatečně prokázáno. Proto navrhuje
zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu projednání.
III.B vyjádření žalobce
[7] Žalobce nevyužil možnost podat ke kasační stížnosti žalovaného vyjádření.
IV. Právní posouzení Nejvyššího správního soudu
IV.1 Podmínky projednání kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel jedná prostřednictvím
svého pověřeného pracovníka s právnickým vzděláním. Kasační stížnost je tedy přípustná
a projednatelná.
[9] Důvodnost kasační stížnosti pak Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
IV.2 Posouzení důvodnosti kasačních námitek
[10] Stěžovatel výslovně uplatnil kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předchozím řízení. Fakticky
ovšem namítá i kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy nepřezkoumatelnost,
rozsudku pro nedostatek odůvodnění, kterou spatřuje v tom, že se městský soud odchýlil
od svého předchozího rozhodnutí, aniž výslovně uvedl, z jakých důvodů tak činí.
[11] Námitku směřující proti opomenutí předchozího odlišného rozhodnutí téhož soudu
je třeba řešit přednostně, neboť pokud by soud porušil zásadu předvídatelnosti soudních
rozhodnutí plynoucí např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 329/04,
mohlo by to bránit posouzení dalších kasačních námitek. Tato zásada nevylučuje odlišné
posouzení v případě, že soud uvede důvody, pro které tak učinil, a pokud tyto důvody obstojí.
To vyjádřil Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 1. 6. 2011, č. j. 1 As 6/2011 – 347,
podle něhož tak krajský soud může učinit dokonce i ve vztahu k právnímu názoru vyslovenému
Nejvyšším správním soudem, pokud jím nebyl přímo zavázán a uvede-li komplexní, racionální
a transparentní konkurující argumentaci. To městský soud neučinil, neboť svůj předchozí
rozsudek č. j. 9 Af 21/2014 – 52 ani nezmínil. Podstatné ovšem je, zda označený předchozí
rozsudek stojí na shodných skutkových a právních základech a zda by městský soud při jeho
znalosti měl rozhodnout jinak, než jak učinil.
[12] Z rozsudku městského soudu č. j. 9 Af 21/2014 – 52 (dostupný na www.nssoud.cz)
je zřejmé, že jím byl posuzován případ dopravce, který se rovněž dopustil deliktu podle
§16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách, a to účtováním vyšší než úředně stanovené ceny,
a za to mu byla uložena pokuta ve výši 65 000 Kč. Dopravce - řidič vozidla taxislužby tvrdil,
že vyšší částku nepožadoval, namítal, že v řízení nebyl řádně zjištěn skutkový stav, neboť svědci
pouze přejali vyjádření ze sepsaných oznámení o uskutečněné přepravě a z protokolu o kontrole.
Nebyli schopni uvést konkrétní údaje o placení, tedy o jakou částku si řidič řekl, jaké bankovky
byly vráceny a není věrohodné jejich tvrzení o nezapnutém taxametru, když na druhé straně
podle něho uvedli údaje do záznamů. Nakonec žalobce v této věci zpochybnil oprávnění
ke kontrole a její průběh a brojil proti nepřiměřené a likvidační výši uložené pokuty. Městský
soud ze správního spisu konstatoval mj., že svědci si již přesně nepamatovali, kdo za jízdu platil,
jakými bankovkami, jakou částku a komu řidič vracel. Městský soud při posouzení tamní věci
výslovně uvedl: „Odlišnosti ve výpovědích, na které žalobce v žalobě poukazoval, jsou pro posouzení naplnění
dané skutkové podstaty irelevantní (…). Stejný závěr platí i o jeho pochybnostech o hodnověrnosti výpovědí svědků,
kdy jim vytýkal, že ve svědeckých výpovědích nedokázali identifikovat registrační značku vozu, způsob placení,
osobu, která platila, jaké bankovky a komu byly vraceny, zda byl taxametr zapnutý či nikoliv. Svědci se totiž
jednoznačně shodli na tom, že uskutečněnou přepravu po dané trase realizoval žalobce vozidlem značky
Volkswagen Passat, před přepravou požadoval částku 500,- Kč, kterou mu po uskutečnění přepravy také
zaplatili a vzhledem k tomu, že se požadovaná a vyplacená částka liší od maximálních cen stanovených nařízením
HMP, je závěr správních orgánů o naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ust. §16 odst. 1 písm. b)
zákona o cenách důvodný. (…) Dokazování správních orgánů právem směřovalo k objasnění skutečnosti, jakou
částku řidič po cestujících požadoval a jaká byla zaplacena.“ Městský soud v tamní věci nepřiznal
důvodnost ani ostatním námitkám, pouze přisvědčil tvrzení, že výše pokuty vybočuje ze správní
praxe žalovaného v obdobných případech a výši pokuty moderoval na částku 38 000 Kč.
[13] Porovnáním skutků v nyní posuzované věci a ve věci vedené pod sp. zn. 9 Af 21/2014
je zřejmé, že šlo o obdobné skutky a i obdobný procesní postup v řízení. I když nejde o úplnou
shodu, v obou případech městský soud posuzoval problémy nepřesných svědeckých výpovědí
vztahující se ke způsobu placení (kdo a jakou bankovkou platil, kolik a jaké bankovky mu byly
vráceny), přičemž v rozsudku č. j. 9 Af 21/2014 – 52 městský soud označil tyto skutečnosti
za nerozhodné ve vztahu ke skutkové podstatě správního deliktu, kdežto v této věci právě tyto
skutečnosti byly důvodem, pro který městský soud označil skutkový stav za neúplně zjištěný
a rozhodnutí žalovaného zrušil. Stěžovateli lze proto přisvědčit v tom, že městský soud opomněl
předchozí rozhodnutí téhož soudu v obdobné věci a v podstatné míře se od něj odchýlil,
aniž výslovně zdůvodnil proč tak učinil.
[14] Podstatné dále je, zda by rozhodnutí městského soudu i přes tuto vadu mohlo obstát jako
zákonné. Správního deliktu podle §16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách se dopustí právnická
nebo podnikající fyzická osoba, která nedodrží úředně stanovenou cenu. Úředně stanovené ceny
jsou podle §5 odst. 1 zákona o cenách ceny stanovené cenovými orgány jako maximální, pevné
nebo minimální, přičemž podle odst. 2 téhož ustanovení je maximální cenou cena, kterou není
přípustné překročit. Ohledně charakteru cen jízdného taxislužby v Praze není sporu. Nedodržení
úředně stanovené ceny může spočívat již v tom, že je taková cena požadována a v daném případě
také skutek je formulován tak, že žalobce „…účtoval za poskytnutí taxislužby…“. Předmětem
dokazování tak byl skutek vymezený v oznámení o zahájení řízení, a výsledek dokazování je třeba
poměřovat s tím, jak byl následně popsán v rozhodnutí. V daném případě je toto vymezení
shodné a odpovídá znění uvedenému výše v odst. 1. K tomu, že předmětem dokazování
v takovém případě je, jakou částku řidič požadoval, srovnej rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 6. 2017, č. j. 5 As 305/2016 – 22, vycházející z předchozího rozsudku téhož
soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 1 As 254/2016 - 39.
[15] Pokud jde o zjištění skutkového stavu, správní spis obsahuje tři oznámení o přepravě
sepsaná dne 2. 7. 2015 K. N., L. D. a N. M. Oznámení popisují podobně průběh jízdy, shodně
údaje k automobilu, nemožnost při jízdě vidět na taxametr, ale možnost náhledu na jeho údaje
po ukončení jízdy (173 Kč) a požadavek řidiče na zaplacení částky 400 Kč, ve dvou oznámeních
je uvedeno i to, že tato částka byla zaplacena. Protokol o kontrole, v němž je jen nepatrně
rozdílně uvedena cena jízdy (174 Kč) obsahuje jinak shodné údaje a byl vyhotoven dne 9. 7. 2015.
Námitky proti kontrolnímu zjištění byly zamítnuty dne 25. 8. 2015. Při zahájení správního řízení
byl žalobce vyrozuměn o konání ústního jednání, při němž budou slyšeni svědci, a současně byl
upozorněn na možnost vyjádřit se ke zjištěným skutečnostem před vydáním rozhodnutí.
Výslechů svědků prováděných dne 1. 2. 2016 se účastnila žalobcova zástupkyně, která jim také
kladla otázky. Svědek D. při výslechu popsal průběh jízdy, uvedl, že taxametr byl zakrytý,
ale že při placení zahlédl, že je na něm částka 173 Kč. Odsouhlasil údaje uvedené v jím sepsaném
oznámení. Uvedl, že seděl vpředu, řidič žádal částku 400 Kč a platil mu on, nepamatoval si však
bankovky. Svědkyně N. rovněž popsala průběh jízdy a stvrdila jí sepsané oznámení. Uvedla,
že řidič požadoval částku 400 Kč, nebyla si však jistá, kdo platil, a domnívala se, že paní M.
Na to byl žalobce písemně vyzván k vyjádření k podkladům rozhodnutí a následně navrhl výslech
třetí svědkyně paní M. Návrhu správní orgán nevyhověl, což zdůvodnil v rozhodnutí tím, že mezi
výpověďmi slyšených svědků nejsou rozpory, které by bylo nutno odstraňovat dalšími důkazy.
Žalovaný se s ním ztotožnil a kromě dalších námitek se zabýval i korunovým rozdílem částky
na taxametru v oznámeních a v protokole o kontrole, zřejmě vzniklým prodlevou 10 vteřin
při ukončení jízdy řidičem a záznamu o ní. Vyjádřil se i k přiměřenosti pokuty.
[16] Ve správním řízení správní orgán podle §51 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), užije k provedení důkazů všech důkazních
prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny
v rozporu s právními předpisy. Podle §52 věty druhé správního řádu správní orgán vždy provede
důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. V daném případě bylo nezbytné zjišťovat stav
věci ve vztahu ke skutku spočívajícím ve vyžadování ceny odporující cenovému předpisu.
Ve vztahu k tomuto vymezení jak všechna tři oznámení, tak protokol o kontrole, tak výslechy
dvou svědků vyzněly shodně. Zda byla tato částka uhrazena, kým a jakým způsobem sice může
dokreslit skutkový stav, nicméně z hlediska skutkové podstaty posuzovaného správního deliktu
tyto skutečnosti nejsou nezbytné. Lze připustit, že zásadní rozpory mezi jednotlivými důkazy
by mohly vést k závěru o nevěrohodnosti některého z nich, případně narušit závěr o dostatečném
prokázání skutku. V daném případě tomu tak není, nehledě na to, že rozpor mezi svědky byl
poněkud nadsazen. Výpověď svědka D. byla v souladu se sepsanými oznámeními i s protokolem
o kontrole, u svědkyně N. tomu bylo stejně. Ta jen dále uvedla, že si podrobnosti o placení již
nepamatuje, a názor, že platila paní M., vyslovila jako domněnku. Nelze dospět k závěru,
že by výpověď svědkyně M. vnesla do řízení jakoukoliv zásadní skutečnost, která by byla
nezbytná pro posouzení, zda se stal skutek spočívající v požadování předmětné částky za jízdu
a ve stavu taxametru, jenž ani zpochybňován nebyl. Odlišnost ve výpovědích se tedy týkala
nerozhodného aspektu, byla by vysvětlitelná časovým odstupem a její odstranění, pokud by bylo
pro další běh času vůbec možné, by nemělo podstatný význam. Opřel-li městský soud zrušující
rozhodnutí o rozpor ve svědeckých výpovědích ohledně placení ceny jízdy a o nezbytnost
výslechu další svědkyně, je jeho postup v rozporu se zákonem, a odlišil se tím nejen od své
předchozí judikatury, ale i od výše uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu.
V. Závěr a náhrada nákladů řízení
[17] Z důvodů výše uvedených dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že byly naplněny
kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a, a d) s. ř. s. Kasační stížnost je důvodná,
a proto Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil napadený rozsudek
městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je městský soud vázán právním
názorem v tomto rozsudku vysloveným (§110 odst. 4 s. ř. s).
[18] O náhradě nákladů kasačního řízení rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu