ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.138.2019:43
sp. zn. 2 As 138/2019 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a JUDr. Ondřeje Sekvarda v právní věci žalobce: FONTES STK s. r. o.,
se sídlem Blato 40, Mikulovice, zastoupen Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem
Na Flusárně 168, Příbram, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka
Svobody 1222/12, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: J. V., zast. JUDr. Pavlem
Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem Dražkovice 181, Pardubice, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 10. 9. 2018, č. j. 39/2016-150-STK3/33, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 17. 4. 2019,
č. j. 52 A 140/2018 – 102,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobce n emá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému a osobě zúčastněné na řízení se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora
označeného rozsudku krajského soudu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 10. 9. 2018, č. j. 39/2016-150-STK3/33, (dále též „napadené rozhodnutí“),
kterým žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje
ze dne 3. 8. 2018, č. j. KrÚ 55080/2018, sp. zn. SpKrÚ 11394/2015/ODSH/6. Tímto
rozhodnutím bylo podle §54 odst. 2 a §56 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu
vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů
(zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podmínkách provozu vozidel na pozemních
komunikacích“), uděleno oprávnění k provozování veřejné stanice technické kontroly
pro užitkové automobily (dále též „STK“) J. V. a současně podle §54 odst. 3 téhož zákona
zamítnuta stěžovatelova žádost o provozování takové stanice.
I. 1. Průběh předchozího správního řízení
[2] Dne 17. 2. 2015 podal stěžovatel u Krajského úřadu Pardubického kraje, odboru dopravy
a silničního hospodářství (dále též jen „správní orgán I. stupně“) žádost o udělení oprávnění
k provozování stanice technické kontroly, v níž uvedl, jakými přístroji a zařízeními bude stanice
vybavena a že bude umístěna v Chrudimi. Dne 16. 3. 2015 vyzval správní orgán I. stupně žadatele
o doplnění žádosti o popis objektu, příjezdových komunikací a parkoviště, o doplnění seznamu
technologického vybavení kontrolní linky, doložení kladného vyjádření stavebního úřadu
a o doplnění údajů o statutárním orgánu. Žadatel ve stanovené lhůtě zaslal doplnění žádosti,
oznámil změnu místa vybudování provozovny na Janovice u Chrudimi čp. X, Morašice (dále
jen „Janovice“), a připojil sdělení Městského úřadu Heřmanův Městec, že zamýšlený záměr
provozování veřejné stanice technické kontroly v tomto objektu není v rozporu s územně
plánovací dokumentací. Téhož dne žadatel zaslal další doplnění žádosti o částečně shodném
obsahu a s bližším popisem objektu, mapovým náčrtkem a s kladným vyjádřením Městského
úřadu Chrudim, odboru životního prostředí. Spis byl dále doplněn o výpis z trestního rejstříku
jednatele a o údaje z katastru nemovitostí.
[3] Dne 24. 2. 2015 podal u Krajského úřadu Pardubického kraje, odboru dopravy
a silničního hospodářství žádost o rozšíření a provozování stanice technické kontroly J. V.,
a to ve vlastním areálu ve Skutči, přičemž vypočetl oprávnění, jichž je držitelem, a oprávnění,
o která žádá. Doložil souhlasné stanovisko Městského úřadu Hlinsko, starostů měst Skuteč,
Chrast, Proseč, Luže a Slatiňany. Městský úřad Skuteč, odbor stavebního úřadu sdělil, že záměr
je v souladu s územním plánem, odbor dopravy téhož úřadu sdělil, že k záměru nemá námitek.
Dne 16. 3. 2015 vyzval správní orgán žadatele o doplnění žádosti o popis objektu, příjezdových
komunikací a parkoviště, o doplnění seznamu technologického vybavení kontrolní linky, doložení
kladného vyjádření stavebního úřadu, o doplnění údajů o statutárním orgánu, o doplnění
prohlášení, že není spjat s výrobou, prodejem nebo opravou automobilů. Žadatel ve stanovené
lhůtě zaslal doplnění žádosti a dále připojil sdělení Městského úřadu Skuteč, odboru stavebního
úřadu, že zamýšlený záměr není v rozporu s územně plánovací dokumentací, kladné vyjádření
Městského úřadu Chrudim, odboru životního prostředí a kladná vyjádření městských úřadů
či starostů měst Hlinsko, Chrudim, Proseč, Luže, Slatiňany, Chrast a Skuteč.
[4] Správní orgán I. stupně usnesením ze dne 15. 6. 2015 spojil řízení o obou žádostech,
což odůvodnil tím, že podle §16a vyhlášky č. 302/2001 Sb., o technických prohlídkách
a měření emisí vozidel (dále jen „prováděcí vyhláška“), se při určování způsobu a rozsahu
pokrytí správního obvodu činnostmi stanic technické kontroly vychází z území okresu, v němž
má být uvažovaná STK vybudována. V daných případech oba žadatelé požadují zřízení STK
pro užitkové automobily v okrese Chrudim, tedy jejich žádosti spolu věcně souvisí a spojení
řízení je v souladu s podmínkami §140 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Oba žadatelé byli vyzváni k seznámení s podklady
a k vyjádření k nim.
[5] Poté bylo dne 30. 6. 2015 správním orgánem I. stupně vydáno rozhodnutí udělující
výrokem I. oprávnění k provozování veřejné stanice technické kontroly pro užitkové automobily
(s vymezením kategorií), zvláštní motorová a přípojná vozidla (s vymezením kategorií) J. V.
Výrokem II. byla zamítnuta žádost stěžovatele.
[6] Žalovaný v odvolacím rozhodnutí ze dne 16. 3. 2016 vyjádřil, že správní orgán I. stupně
řádně posoudil hlediska veřejného zájmu zohledněním, že žadatel V. zprovozní STK dříve, STK
bude umístěna na nemovitostech v jeho vlastnictví a její zprovoznění je podpořeno vyjádřeními
řady samosprávných orgánů.
I. 2. První rozsudek krajského soudu
[7] Stěžovatelovu žalobu krajský soud zamítl svým prvním rozsudkem ze dne 20. 2. 2017,
č. j. 52 A 53/2016 – 52. Vyslovil, že pokud s ohledem na ustanovení §54 odst. 2, 3, 6 zákona
o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a §16a odst. 2 prováděcí vyhlášky
mohlo být pro správní obvod okresu Chrudim uděleno pouze jedno oprávnění, bylo v souladu
s §140 správního řádu spojení řízení o obou podaných žádostech. Tomu nebránilo ani podání
žádostí v různých dnech, jejich pořadí nebylo pro rozhodnutí podstatné. Přitom ve spojeném
řízení byla zachována procesní práva obou žadatelů tak, jako by tomu bylo v řízeních
samostatných. Obě žádosti správní orgán I. stupně řádně hodnotil, a soud uznal, že přitom
nepřekročil meze správního uvážení. Obě správní rozhodnutí pak krajský soud označil
za dostatečně odůvodněná a plně přezkoumatelná.
I. 3. První rozsudek Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud v předchozím kasačním řízení rozsudkem ze dne 4. 10. 2017,
č. j. 2 As 73/2017 – 44, zrušil první rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V tomto rozsudku vyslovil následující závěry:
- Žalovaný i krajský soud opomněli posoudit námitku směřující vůči postupu správního orgánu I.
stupně podle §51 odst. 3 správního řádu. Vzhledem k tomu, že správní orgán měl k dispozici
potřebné podklady ze strany obou žadatelů, proběhlo správní řízení před správním orgánem I.
stupně v souladu s požadavky plynoucími z §3 správního řádu. Uvedení sporného ustanovení
v záhlaví výroku II. správního rozhodnutí I. stupně bylo proto označeno za formální chybu bez
vlivu na zákonnost rozhodnutí a nevypořádání této odvolací námitky žalovaným se neprojevilo
na zákonnosti jeho rozhodnutí. Stejně tak kasační soud neshledal obdobné pochybení krajského
soudu za důvod pro zrušení rozsudku.
- Žalovaný nevypořádáním v odvolacím řízení předloženého odborného posudku
Ing. F. V., Ph.D. porušil §89 odst. 2 správního řádu. Krajský soud toto pochybení nenapravil a
k žalobní námitce se nevyjádřil. Uvedl, že výběr STK je věcí správního uvážení, do něhož soudu
nepřísluší zasahovat, ovšem poté sám provedl vlastní vyhodnocení žádostí. K veřejnému zájmu
kasační soud uvedl, že v daném případě měl být veřejný zájem naplněn optimálním výběrem
STK, která by lépe sloužila té části veřejnosti, jíž je určena. Upozornil na to, že neurčitý pojem
„veřejný zájem“ není totožný s pojmem „správní uvážení“.
- Ke kritériím výběru STK kasační soud upozornil na to, že ve správním řízení nebyla řádně
posouzena všechna rozhodná hlediska. Tak ve vztahu k dojezdové vzdálenosti se žalovaný
nevypořádal s argumentací uplatněnou v odvolání prostřednictvím odborného posudku
a ve vztahu k silniční síti a její zimní údržbě opomněl výhrady vznesené stěžovatelem v odvolání.
Ve vztahu k termínům zahájení provozu nezohlednil jejich blízkost a v jednom případě
i neurčitost. Hledisko vztahu žadatelů k objektu (při preferenci vlastního objektu) bylo označeno
za neodůvodněné a diskriminační co do přístupu k podnikání. Nejvyšší správní soud dále označil
za nerozhodný počet souhlasných vyjádření, která si oba žadatelé opatřili. Nakonec podotkl,
že se žalovaný nevypořádal s námitkou předstihu stěžovatelovy žádosti.
[9] Toto vyhodnocení uzavřel tak, že podklady pro úvahu správního orgánu o nejvhodnějším
umístění STK v okrese Chrudim stojí na posouzení skutečností, které byly zpochybněny
odborným posudkem, nebyly relevantní, či dokonce nesměly být za dané situace relevantní.
[10] Nejvyšší správní soud vytkl krajskému soudu, že nerozpoznal, že rozhodnutí žalovaného
bylo nepřezkoumatelné pro nevypořádání relevantních odvolacích námitek. Pochybení ve zjištění
skutkových okolností sám nenapravil a provedl vlastní vyhodnocení žádostí, přičemž jeho právní
závěry ohledně některých rozhodných kritérií nebyly správné.
[11] Nejvyšší správní soud naopak nepřisvědčil kasační námitce tvrdící porušení
stěžovatelových práv konáním společného řízení. Rovněž přisvědčil krajskému soudu v názoru,
že rozlišovacím hlediskem není doba podání žádosti.
[12] Nad rámec kasačních důvodů poukázal Nejvyšší správní soud na porušení zákona
krajským soudem spočívající v opomenutí druhého žadatele jako osoby zúčastněné na řízení.
I. 4. Druhý rozsudek krajského soudu
[13] Krajský soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2017, č. j. 52 A 53/2016 – 91, zrušil rozhodnutí
žalovaného ze dne 16. 3. 2016 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, pro které zopakoval
závazný právní názor plynoucí z předchozího rozsudku Nejvyššího správního soudu.
I. 5. Pokračující správní řízení
[14] Žalovaný následně zrušil prvostupňové rozhodnutí ze dne 30. 6. 2015 a věc vrátil
správnímu orgánu I. stupně k novému projednání. V dalším řízení byla do spisu založena kupní
smlouva uzavřená mezi prodávající G. K. a kupujícím M. K. ze dne 27. 5. 2016 ohledně
nemovitostí v Janovicích, v nichž mínil stěžovatel provozovat STK. Připojen byl výpis z katastru
nemovitostí, v němž je zapsán jako vlastník těchto nemovitostí M. K., a předloženo bylo jeho
prohlášení s ověřeným podpisem ze dne 17. 7. 2018, že nikdy nejednal o pronájmu či prodeji
nemovitostí v Janovicích s firmou FONTES STK, s. r. o., ani s jiným podnikatelským subjektem
či fyzickou osobou. Spis byl dále doplněn o protokol o závěrečné expertize pro provozovatele
STK, který byl vystaven J. V. dne 6. 3. 2018, osvědčení o kalibraci měřidel STK ze dne 8. 2. 2018
a kolaudační souhlas vydaný 9. 2. 2018 Městským úřadem Skuteč pro areál STK – V.
V odborném vyjádření ze dne 19. 7. 2018 uvedl doc. Ing. I. D., CSc., že posouzení vhodnosti
umístění STK v určitém místě lze provést na základě posouzení řady kritérií, přičemž dopravní
situace je pouze jedním z nich; mimo to je třeba vycházet i z místní znalosti, jíž disponuje správní
orgán. Stěžovatel se k novým podkladům vyjádřil argumentem výhodnější dojezdové vzdálenosti
k jeho STK a nerozhodností vlastnictví či pronájmu prostor.
[15] Správní orgán I. stupně vydal nové rozhodnutí dne 3. 8. 2018, jímž znovu oprávnění
provozovat STK udělil J. V. a žádost stěžovatele zamítl. Zdůraznil kapacitní limit pokrytí v místě
a upozornil na novelizaci plynoucí ze zákona č. 63/2017 Sb. a vyhlášku č. 228/2017 Sb., s tím,
že v tomto případě se ovšem jedná o řízení zahájené před novelizací, a proto bylo dokončeno
podle předchozí právní úpravy. Při posouzení žádostí musel kromě závazného právního názoru
soudu zohlednit nové skutečnosti, tj. zejména to, že stěžovatel nemá žádný právní titul k užívání
nemovitostí, v nichž hodlá STK provozovat. V době podání jeho žádosti byly tyto nemovitosti
ve vlastnictví pana T., po němž je ovšem v mezidobí nabyla paní K., která je prodala panu K.
Z toho plyne, že žadatel FONTES STK, s. r. o., nemá nijak zajištěno místo, kde by STK
provozoval. Oproti tomu záměr žadatele V. splňuje veškeré zákonné požadavky. V mezidobí
se také změnila situace v tom, že žadatel V. je připraven k okamžitému zahájení provozu. Správní
orgán I. stupně dále vyhodnotil i ostatní hlediska (vyjádření samosprávných orgánů, silniční síť
a její údržbu, polohu STK v rámci okresu Chrudim) se závěrem, že STK ve S kutči je vhodnější.
Neopomněl odborný posudek Ing. F. V., který porovnal s vlastními poznatky a označil jej za
nepřezkoumatelný a nepoužitelný.
[16] Žalovaný pak zamítl stěžovatelem podané odvolání rozhodnutím ze dne 10. 9. 2018.
Žalovaný uvedl, že mezi podstatná hlediska zahrnuje vztah k provozovně, v níž má být STK
provozována. Neshledává v něm diskriminaci, neboť nevychází pouze z vlastnického
či nájemního vztahu, ale ze zjištění, že vlastník nemovitostí, v nichž hodlal stěžovatel provozovat
STK, popřel existenci souhlasu. Předchozí vlastnice předložila pouze nepodepsanou dohodu,
která měla být uzavřena dřívějším vlastníkem (jejím otcem) a společností FONTES STK, s. r. o.
Stěžovatel tedy neprokázal zajištění prostor pro provozovnu. Pokud správní orgán nadbytečně
hodnotil i další hlediska, která Nejvyšší správní soud označil za nerozhodná (zahájení provozu,
vyjádření samosprávných orgánů), nečiní to jeho rozhodnutí nezákonným. Žalovaný souhlasil
se správním uvážením, které učinil správní orgán I. stupně ohledně silniční sítě a její zimní údržby
a přisvědčil i vypořádání s odborným posudkem Ing. V. Ph.D., který i on sám považuje
za nepřezkoumatelný a jako celek nevyužitelný. Ve vztahu ke kritice společného řízení poukázal
na rozsudky krajského soudu a Nejvyššího správního soudu.
I. 6. Třetí rozsudek krajského soudu
[17] Krajský soud v nyní napadeném rozsudku respektoval existenci osoby zúčastněné
na řízení a dále zejména zkoumal, zda byl žalovaným dodržen závazný právní názor,
který na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu vyslovil ve svém druhém rozsudku.
Kriticky se vyslovil k obsahu žaloby obdobné předchozí žalobě a opakující odvolací námitky.
K tomu opět obsáhle zdůraznil judikaturu tuzemských i evropských soudů k obsahu žaloby
a k rozsahu vypořádání žalobních námitek. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu převzal pět
hledisek (vstupů) podstatných pro hodnocení žádostí o oprávnění k provozování STK a poukázal
na výhrady, které vůči jejich hodnocení tento soud vznesl. Uzavřel, že se zcela ztotožňuje
se žalovaným v jeho závěrech, které podrobněji rozebral. K námitce poškození stěžovatelových
práv vedením společného řízení zdůraznil, že tento postup byl akceptován Nejvyšším správním
soudem i krajským soudem v předchozích rozsudcích. Podrobněji pojednal o otázce vlastnictví
nemovitostí v Janovicích, zmínil původně existující, ale nepodepsanou dohodu s J. T.
z 31. 3. 2015, přechod vlastnictví na jeho dceru G. K. a následný prodej M. K. Z toho krajský
soud dovodil zásadní změnu, a to nedoložení souhlasu vlastníka nemovitostí s užíváním pro
provoz STK stěžovatele. To vylučuje označení zvýhodnění druhého žadatele za diskriminační
postup vůči stěžovateli. V ostatních kritériích přisvědčil žalovanému a rovněž označil odborné
vyjádření Ing. V. za nepodstatné.
II. Obsah kasační stížnosti
[18] Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V prvé řadě
vytýká správnímu orgánu i krajskému soudu, že řízení o jeho žádosti bylo spojeno s řízením
o žádosti osoby zúčastněné na řízení. Postrádá totiž shodu předmětu řízení i jinou věcnou
souvislost. Předmětem řízení o žádosti je podle jeho názoru jen to, zda žadatel splňuje podmínky
pro udělení oprávnění k provozování STK. Nesouhlasí tak s právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem, o nějž se opřel krajský soud. Spojení řízení ovlivnilo posouzení
jeho žádosti, aniž se proti tomu mohl bránit, a výsledkem bylo zamítnutí jeho žádosti, přestože
splňovala všechny náležitosti. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu,
že pro rozhodnutí správního orgánu byl rozhodný stav v době vydání rozhodnutí; žádost měla
být posuzována podle stavu v době jejího podání. V daném případě se to projevilo v zásahu
do legitimního očekávání stěžovatele, neboť správní orgán přihlížel v jeho řízení k žádosti
později podané, tyto porovnával a mezi nimi vybíral. To však §54 zákona o podmínkách
provozu vozidel na pozemních komunikacích ani jiné ustanovení neumožňují. Stěžovatel
tak nebyl předem informován o tom, že proběhne jakási soutěž žadatelů a ani později neměl
možnost svou žádost doplnit. V tom spatřuje nezákonnost posouzení právní otázky soudem.
[19] Stěžovatel dále považuje za nesprávné hodnocení všech vstupních podmínek k získání
oprávnění. K právnímu titulu k užívání nemovitostí poukazuje na skutečnost, že v době podání
žádosti měl k dispozici dohodu uzavřenou s J. T., která sice nebyla podepsána, ale vyjadřovala,
že přinejmenším ústně byla dohoda mezi nimi uzavřena. Zvýhodnění žádosti pana V. jen proto,
že byl vlastníkem své provozovny, tedy bylo diskriminační. Prohlášení pana K. se nevztahuje
k době podání žádosti. Pokud jde o termín zahájení provozu, není stěžovateli jasné, jak tuto
podmínku krajský soud hodnotil, a jeho rozsudek je v rozporu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu i Ústavního soudu vyžadující řádné odůvodnění a vypořádání všech žalobních
námitek; z této judikatury stěžovatel obsáhle cituje. Krajský soud také posvětil postup správních
orgánů, které si přisvojily pravomoc posuzovat postoj samosprávných orgánů vyjadřujících
se k umístění STK. Ve vztahu k silniční síti nebylo vzato v úvahu, že město Skuteč leží ve vyšší
nadmořské výšce a naopak Janovice jsou blíže důležitějším komunikacím. Stejně tak z hlediska
budoucích uživatelů, jimiž jsou dopravci, je umístění v Janovicích vhodnější. To stěžovatel od
počátku dokládá odborným posudkem Ing. V. o nevhodné metodice posuzování dojezdových
vzdáleností ze strany krajského úřadu, přičemž jeho pohledem by bylo rovněž vhodnější umístění
STK v Janovicích. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení
[20] Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na opakovanost a subjektivnost tvrzení stěžovatele.
Žalovaný je názoru, že spojení řízení o obou žádostech bylo v souladu se zákonem. Řízení
o žádostech nebylo žádnou soutěží. Nejedná se o klasické tržní prostředí, ale o oblast silně
omezenou zákonnou regulací, jejímž účelem je efektivní výkon správy věcí veřejných
soukromými subjekty. Řízení proběhlo v souladu se zákonem a byl v něm řádně zjištěn skutkový
stav. Proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
[21] Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření uvedla, že STK již provozuje. Na rozdíl
od stěžovatele splnila veškeré zákonné podmínky a vynaložila mnohamilionové investice.
Přihlížení ke stavu v době podání žádostí by v případě úspěchu stěžovatele znamenalo
nemožnost provozu STK, neboť nedisponuje žádným právem k nemovitosti, v níž by tak mohl
činit. Jak spojení řízení, tak i posuzování skutkového stavu v době rozhodnutí je podloženo
judikaturou Nejvyššího správního soudu. Pokud jde o ostatní zkoumané podmínky, upozorňuje,
že stěžovatel vychází ze zcela hypotetických představ v porovnání s již realizovaným a funkčním
provozem. Navíc tyto podmínky jsou zcela nepodstatné, nemá-li stěžovatel místo, kde by mohl
STK provozovat. Veškerá hodnocení správních orgánů i soudu tak byla nadbytečná. Stěžovatel
také vytýká nedostatek skutkových zjištění, aniž tuto námitku konkretizuje a aniž zohledňuje
vývoj v průběhu celého řízení. V něm pak měl stejné možnosti doplnění podkladů
či argumentace, přesto ustrnul na svých původních výhradách. Osoba zúčastněná na řízení míní,
že postup stěžovatele, který není schopen svůj záměr realizovat a přesto využívá procesních
nástrojů ke zpochybnění vydaného rozhodnutí, je zneužitím práva. Navrhuje zamítnutí kasační
stížnosti.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
IV. 1. Procesní podmínky
[22] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas,
jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem;
kasační stížnost je projednatelná.
IV. 2. Důvodnost kasační stížnosti
[23] Důvodnost kasačních námitek pak Nejvyšší správní soud posoudil v mezích
§109 odst. 3, 4 s. ř. s. Stěžovatel výslovně namítá kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a)
a b) s. ř. s. Fakticky ovšem poukazuje i na to, že krajský soud opomněl vypořádat žalobní námitku
týkající se hlediska termínu zahájení provozu. Taková námitka spadá pod kasační důvod podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[24] Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu bývá obvykle posuzována nejdříve,
neboť jen u přezkoumatelného rozhodnutí lze vážit důvodnost kasačních námitek. Opomenutí
některé ze žalobních námitek má ovšem za následek nepřezkoumatelnost rozsudku jen v případě,
že jde o námitku, která má význam pro rozhodnutí o žalobě. V daném případě se ale jedná
o opakované rozhodnutí soudu, v němž byl krajský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem v jeho předchozím rozsudku. Navíc se ve správním řízení objevily
nové skutečnosti, které měly rozhodující vliv na možnost vydání oprávnění stěžovateli, a v jejich
světle se existence splnění ostatních podmínek, včetně podmínky termínu zahájení provozu,
nejeví podstatnou. Naopak jak správní orgány, tak krajský soud provedly podrobná hodnocení
i těch hledisek, které při nesplnění podmínky zajištění místa pro provozování STK již postrádalo
význam. Toto hodnocení, ač se jeví nadbytečné, lze akceptovat proto, že při neúspěchu
posouzení rozhodného hlediska by přicházelo v úvahu posouzení těchto ostatních. Rozsudek
krajského soudu pohledem vznesené kasační námitky je dostatečně odůvodněný
a přezkoumatelný. Nejvyšší správní soud neshledal ani jiný důvod jeho nepřezkoumatelnosti,
k němuž by musel z moci úřední přihlédnout nad rámec kasační stížnosti. Pokud krajský soud
písemné vyhotovení rozsudku neprávně datoval (uvedení roku 2018 namísto správného roku
2019), jedná se o zjevnou nesprávnost opravitelnou postupem podle §54 odst. 4 s. ř. s. Kasační
námitka podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. není důvodná.
[25] Ve věci jde o udělení oprávnění k provozování stanice technické kontroly.
Podle §54 odst. 2 zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích v rozhodném
znění může stanici technické kontroly provozovat fyzická nebo právnická osoba,
která má k jejímu provozování oprávnění udělené a osvědčení vydané krajským úřadem. Podle
odst. 3 téhož ustanovení může krajský úřad udělit žadateli oprávnění jen tehdy, je-li záměr
provozovat stanici technické kontroly v souladu se stanoveným způsobem a rozsahem pokrytí
správního obvodu činnostmi stanic technické kontroly. Další podmínky pro udělení oprávnění
jsou vymezeny v odst. 4 cit. ustanovení. Stěžovatel je nadále názoru, že splnil podmínky
pro udělení oprávnění plynoucí ze zákona a že zamítnutí jeho žádosti bylo důsledkem
nesprávného procesního postupu a nesprávného posouzení rozhodných skutečností ze strany
správního orgánu i soudu.
[26] Pokud jde o námitky procesního rázu, vytýká stěžovatel správním orgánům,
že o žádostech vedly společné řízení a že za rozhodný stav považovaly ten, který existoval v době
vydání rozhodnutí, nikoliv ten, který zde byl v době podání žádostí. Krajskému soudu pak vytýká,
že tyto vady správního řízení neseznal a rozhodnutí žalovaného proto nezrušil. Mezi těmito
procesními námitkami je zásadní rozdíl v tom, že první z nich byla Nejvyšším správním soudem
již posouzena v předchozím kasačním řízení, kdežto druhá nikoliv.
[27] Ke spojení správního řízení o žádostech uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
4. 10. 2017, č. j. 2 As 73/2017 – 44, že tento postup byl podle §140 odst. 1 správního řádu
možný a že v daném případě nezkrátil žádného z žadatelů na jeho procesních právech. Zdůraznil,
že obě žádosti byly posuzovány z týchž hledisek a pro obě byla dána shodná kritéria možné
úspěšnosti. Stěžovatel byl seznámen s konáním spojeného řízení a bylo jeho věcí, jak svých
procesních práv využil (blíže odst. 35 označeného rozsudku tohoto soudu). Právní názor tímto
soudem vyslovený je podle §110 odst. 4 s. ř. s. závazný, stejně tak jako je následně závazný
shodný právní názor obsažený ve druhém rozsudku krajského soudu (§78 odst. 5 s. ř. s.).
Stěžovatel tak brojí proti závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu, který
je ovšem závazný i pro toto kasační řízení. Nadto je třeba zdůraznit, že stěžovateli bylo
po zrušení rozhodnutí žalovaného i správního orgánu I. stupně dostatečně známo, že společné
řízení bude pokračovat; přesto se na rozdíl od osoby zúčastněné na řízení nesnažil snést
ve svůj prospěch další skutečnosti rozhodné pro úspěch žádosti.
[28] Stěžovatel se cítí být dotčen tím, že správní orgány i krajský soud považují za rozhodný
skutkový stav, který tu byl v době vydání nového rozhodnutí, nikoliv ten, který tu byl v době
podání žádostí. Žádost o oprávnění má stanovené náležitosti a vyhovění je podmíněno tím,
že tyto náležitosti a další ze zákona plynoucí podmínky budou splněny. Rozhodující je ovšem stav
v době rozhodnutí. To plyne z judikatury tohoto soudu (např. rozsudek ze dne 17. 12. 2008,
č. j. 1 As 68/2008 – 126, či ze dne 7. 4. 2011, č. j. 1 As 24/2011 – 79). Stejně tak pro soudní
přezkum je rozhodný skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí (§75 odst. 1 s. ř. s.).
V případě, že je žádáno o oprávnění k provozování STK, tedy k činnosti, která vyžaduje i určité
materiální a technické vybavení, které je natolik obsáhlé, že je nutno mít je umístěno ve vhodné
nemovitosti, je povinností správního orgánu zkoumat, zda žadatel má takovou nemovitost
k dispozici. Ostatně adresa provozovny, popis objektu, parkoviště apod. patří k zákonným
náležitostem žádosti podle §55 zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích,
stejně tak jako je adresa provozovny STK a stavební uspořádání nemovitosti náležitostí
oprávnění vydávaného podle §56 zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích.
Je zcela absurdní představa, že by oprávnění k provozování STK mohl obdržet žadatel, který
takové podmínky nesplňuje či je v průběhu řízení pozbyl. Je proto zcela nepodstatné tvrzení
stěžovatele, že vhodné nemovitosti měl k dispozici v době podání žádosti, a to nejen proto,
že umístění STK v průběhu řízení sám změnil nebo že by nebyl schopen doložit, že skutečně měl
k dispozici souhlas vlastníka nemovitostí v Janovicích, s nímž za jeho života měl uzavřít ústní
smlouvu; podstatné je, že jednu ze zákonných podmínek pro provoz STK v době rozhodnutí
nesplňoval.
[29] To má také význam při hodnocení hledisek pro vydání oprávnění k provozu STK.
Je pravdou, že Nejvyšší správní soud v rozsudku dne 4. 10. 2017, č. j. 2 As 73/2017 – 44,
vyslovil, že nelze ve prospěch jednoho z žadatelů hodnotit, že může STK provozovat ve vlastním
objektu, kdežto druhý by tak činil v objektu pronajatém. Takové hledisko označil
za diskriminační, ovšem až na výjimku, že by vztah k nájemnímu objektu či tento objekt sám
nebyl zárukou možnosti výkonu dané činnosti pro svou neurčitost, časovou omezenost či jinou
překážku [blíže odst. 31 písm. d) cit. rozsudku]. To mělo být předmětem dalšího zjišťování
skutkového stavu správním orgánem. Výsledkem však bylo zjištění, že k neprůkaznému příslibu
někdejšího vlastníka nemovitostí v Janovicích nelze vůbec přihlížet, neboť vlastníkem je jiná
osoba, která výslovně uvedla, že své nemovitosti stěžovateli k provozování STK nepronajme.
Stěžovatel pak nedoložil, že disponuje jinou možností, kde by mohl STK provozovat. Za této
situace pozbývá právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem ohledně možného
diskriminačního přístupu jakýkoliv význam.
[30] Stěžovatel brojí proti posouzení dalších podmínek pro provoz STK. Za situace,
kdy nesplňuje tu základní – mít k dispozici nemovitost, v níž by bylo možno STK provozovat,
pozbývá hodnocení ostatních podmínek význam. Nejvyšší správní soud se proto jimi věcně
zabývat nebude a uzavírá, že nebyly naplněny ani kasační důvody podle §103 odst. l písm. a),
b) s. ř. s.
V. Závěr a náklady řízení
[31] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110 odst. 1 věta poslední
zamítl jako nedůvodnou. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[32] Stěžovatel neměl v tomto kasačním řízení úspěch a podle §60 odst. 1 s. ř. s (§120 s. ř. s.)
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému nevznikly náklady přesahující
běžnou úřední činnost, proto mu soud jejich náhradu nepřiznal. Osoba zúčastněná na řízení
nemá právo na náhradu nákladů řízení podle §60 odst. 5 s. ř. s. (§120 s. ř. s), neboť jí soud
neuložil žádné povinnosti, s jejichž splněním by byly spojeny náklady.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. března 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu