ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.179.2018:36
sp. zn. 2 As 179/2018 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Šimky a soudců
JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Ondřeje Sekvarda v právní věci žalobce: P. V., zastoupeného
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
15. 6. 2016, č. j. KUJI 48673/2016, ODSH 705/2016 Ves., o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně z 26. 4. 2018, č. j. 31 A 86/2016 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobce n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozsudkem Krajského soudu v Brně označeným v záhlaví byla zamítnuta žaloba žalobce
proti rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu
města Jihlavy z 21. 4. 2016, č. j. MMJ/OD/9454/2014-21 JID: 67531/2016/MMJ (dále
jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši
2500 Kč za správní delikt podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“).
Ke správnímu deliktu mělo dojít tím, že žalobce jako provozovatel vozidla dne 27. 5. 2014
ve 13:20 hodin a 11. 11. 2014 ve 14:25 hod v rozporu s §10 odst. 3 zákona o silničním provozu
nezajistil dodržení povinností řidiče vozidla reg. zn. X, resp. X (27. 5. 2014), kdy neznámý řidič
se dopustil přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu nerespektováním
dopravní značky IP 13b – Parkoviště s parkovacím kotoučem s dodatkovou tabulkou E 13
„Po a Pá 8 – 17 h. Stání po dobu max. 1 hod.“. Dále se dopustil správního deliktu porušením
téže povinnosti 10. 11. 2014 ve 12:50 hod, kdy neznámý řidič nerespektoval s vozidlem stejné
registrační značky dopravní značku V 13a „Šikmé rovnoběžné čáry“, čímž se dopustil totožného
přestupku. Stejným rozhodnutím pak byl zrušen výrok rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně, pokud se měl žalobce dopustit dalších správních deliktů téhož druhu dne 20. 3. 2014
v 9:25 hod, 12. 11. 2014 v 9:20 hod. a 15. 1. 2015 v 11:10 hod, a řízení v daném rozsahu zastavil.
Ztotožnil se s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně a na jeho zjištění odkázal. Dospěl
k závěru, že skutkový stav byl objasněn řádně. Správní delikty jsou postaveny na objektivní
odpovědnosti. Prekluze nenastala, neboť správní orgány mají lhůtu dvou let od doby,
co se o správním deliktu dověděly, resp. čtyř let od doby, kdy byl spáchán. Pokutu snížil oproti
správnímu orgánu prvního stupně na 2000 Kč s přihlédnutím k nižšímu počtu skutků, zároveň
však jejich mnohosti. Dále byla žalobci uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč.
Žalobce byl ve správním řízení kromě blanketních podání zcela nečinný, nepočítaje v to sdělení
osoby, která podle něj byla řidičem předmětného vozu v době přestupku.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[2] Krajský soud napadeným rozsudkem konstatoval, že nedošlo k prekluzi odpovědnosti
žalobce za správní delikty, u nichž byl shledán odpovědným. Právní úprava již od počátku mířila
na uplatnění ustanovení o prekluzi i na delikty nepodnikajících fyzických osob, byť k výslovnému
zakotvení došlo až 7. 11. 2014. Odmítl aplikaci zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti
za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“), na tuto otázku i jakýkoli vliv změny
terminologie na zánik odpovědnosti, neboť sice došlo ke změně ze správního deliktu
na přestupek, ale znaky protiprávního jednání zůstaly stejné.
[3] K námitce nesprávného postupu správního orgánu u zjišťování pachatele přestupku
z 27. 5. 2014 soud sdělil, že žalobce uvedl jako řidiče osobu v mezidobí zemřelou často užívanou
jako údajný řidič ve věcech obdobných nyní projednávané. Dospěl k závěru, že byly sděleny
záměrně nesprávné údaje, žalobce též nijak nedoložil, že by dotyčný měl vozidlo v užívání.
Skutečnosti odůvodňující zahájení řízení se skutečným pachatelem přestupku poskytnuty nebyly.
Důvod pro odložení věci zde tak byl dán podle správním orgánem citovaného ustanovení zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
[4] K námitce nedostatečného prokázání skutku z 27. 5. 2014 soud uvedl, že správní orgány
vycházely nejen z fotodokumentace, jež byla žalobcem zpochybněna, ale i z dalších důkazů.
Fotografie však i tak byla průkazná a zřetelně prokázala spáchání správního deliktu.
[5] Výše uložené pokuty odpovídala závažnosti zjištěného skutku i zákonným kritériím.
Absence polehčujících okolností je sice pravdivá, je ale na žalobci, aby nějaké sám tvrdil;
neshledal-li pak správní orgán žádnou, bylo by vhodné to uvést, na druhou stranu však nejde
o vadu vedoucí ke zrušení rozhodnutí.
III. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] V kasační stížnosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) namítl nemožnost přezkoumat
rozhodnutí správních orgánů v rozsahu žalobních bodů [§103 odst. 1 písm. d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“], neboť soud
se nijak nezabýval tím, zda byly naplněny podmínky pro zpoplatnění užívání předmětných úseků
pozemní komunikace. Vymezit oblasti, v nichž lze užít určené úseky za cenu sjednanou v souladu
s cenovými předpisy, je povinna obec, a to formou nařízení. To, zda tak obec učinila, rozhodující
orgány nezkoumaly, pročež nebyly dány ani důvody pro posouzení jednání stěžovatele jako
protizákonného. Obec takové cenové rozhodnutí nevydala, pouze stanovila, že ceny na veřejných
placených parkovištích jsou stanoveny dle platného ceníku provozovatele parkoviště. Došlo
tak k nezákonnému přenosu pravomoci na jiný subjekt. Nemohlo tak dojít k naplnění skutkové
podstaty správního deliktu.
[7] Stěžovatel dále v rámci námitek nesprávného posouzení právní otázky [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.] zopakoval námitku promlčení. Ve věci mělo být jeho jednání kvalifikováno
jako přestupek namísto správního deliktu podle zákona o silničním provozu ve znění účinném
od 1. 7. 2017, přičemž zároveň by se uplatnil i zákon o přestupcích. K zániku odpovědnosti
za přestupek pak podle nové úpravy došlo nejpozději 10. 4. 2016. Soud měl aplikovat pro žalobce
příznivější právní úpravu promlčení právě podle §112 odst. 2 věty první nového zákona
o přestupcích.
[8] Výši pokuty pak označil za nepřiměřenou [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.],
když mu jako přitěžující okolnost byly přičteny skutečnosti tvořící znaky skutkové podstaty
protiprávního jednání – nesdělení totožnosti řidiče, a ve prospěch se mu nepřičetly okolnosti
polehčující - absence zavinění, následků, nemožnost jednání zabránit a to, že se sám zaviněného
jednání nedopustil, jakkoli byly tyto okolnosti patrné ze spisu.
[9] Sdělil dále, že nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu
z 27. 5. 2014, neboť správní orgány nečinily dostatečné úkony ke zjištění řidiče vozidla,
pouze učinily spekulativní a důkazy nepodložený závěr, že uvedená osoba vozidlo neřídila
[§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Žalobce měl být vyzván k podání vysvětlení a doplnění tvrzení
a věc měla být odložena podle §66 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
Ke stejnému deliktu pak stěžovatel uvedl, že tento nebyl prokázán, a nemá tedy oporu
ve spisovém materiálu. Úřední záznam nemůže být samostatným důkazem, fotografie
jsou nekvalitní a neprokazují, že by za čelním sklem nebyl viditelně umístěn parkovací kotouč.
Ten může být umístěn i jinde ve vozidle, pokud je tak činěno viditelně, což však správní orgán
nezkoumal.
[10] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[12] Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou vadu
neshledal.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti v podobě
nedostatku důvodů pro posouzení protiprávnosti jednání stěžovatele [IV./A; kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]; dále se zabýval námitkou nesprávného posouzení právní
otázky [IV./B; §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a námitkou o neprokázání protiprávního jednání
[IV./C; §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
IV./A
[14] Stěžovatel ve vztahu k nepřezkoumatelnosti namítal, že nebylo ve správním řízení
postaveno najisto, zda se v případě spáchaného přestupku skutečně jednalo o místo se zákonným
způsobem stanoveným organizováním dopravy ve smyslu §23 zákona č. 13/1997 Sb.,
o pozemních komunikacích, když ve správním řízení zcela absentovalo dokazování týkající
se příslušného nařízení obce. Tyto skutečnosti pak zcela bránily přezkumu podle ostatních
žalobních bodů.
[15] Jedná se o námitku nepřípustnou, neboť ji stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským
soudem, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.). Jakkoli je pravdou, že tato otázka nebyla
v rámci správního řízení řešena, poprvé tuto okolnost namítl stěžovatel až v rámci kasační
stížnosti, přestože mu nic nebránilo, aby tak učinil již před krajským soudem. Poukázat
lze nicméně na závěry rozsudku zdejšího soudu z 31. 3. 2010, č. j. 8 As 68/2009 - 83 (publikován
jako ostatní rozhodnutí zdejšího soudu na www.nssoud.cz), dle něhož otázka existence
rozhodnutí o umístění dopravní značky není pro posouzení viny a trestu za spáchání dopravního
přestupku podstatná.
IV./B
B.1.
[16] Stěžovatel zpochybnil správnost závěrů soudu o posouzení otázky promlčení,
resp. prekluze trestní odpovědnosti jeho skutku v důsledku chybné aplikace právní normy podle
§125e odst. 5 zákona o silničním provozu, ve znění účinném od 7. 11. 2014, na místo dle jeho
názoru správné aplikace ustanovení §29, §30 až 32 a §112 odst. 1 zákona o přestupcích
účinných v době rozhodování správního soudu.
[17] Námitka není důvodná.
[18] Především je třeba souhlasit se závěrem napadeného rozsudku, jenž v úplnosti vypořádal
argumenty stěžovatele. Znaky skutkové podstaty správního deliktu, resp. po 1. 7. 2017 přestupku,
jímž byl stěžovatel shledán odpovědným, jsou zcela shodné, je za ně stanovena stejná sankce
a totéž platí i pro primární protiprávní jednání, kterého se měl v projednávané věci dopustit řidič
vozidla, jehož provozovatelem je stěžovatel. Lze se ztotožnit s tvrzením stěžovatele opírajícího
se o závěry usnesení Nejvyššího správního soudu z 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46
(publ. pod č. 3528/2017 Sb. NSS), pokud toto konstatovalo, že „Rozhoduje-li krajský soud
ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu
za správní delikt v situaci, kdy zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn
nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv
a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté,
kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější.“ Ovšem stěžovatel pominul závěry zdejšího
soudu z rozsudku z 22. 6. 2017, č. j. 10 As 308/2016 - 20, dle něhož je třeba posoudit absenci
uvedení správného odkazu na §125f v §125e odst. 5 zákona o silničním provozu ve znění
účinném do 6. 11. 2014 za legislativní vadu, kterou je na místě překlenout logickým výkladem tak,
že ustanovení dopadalo i na správní delikty podle §125f zákona o silničním provozu,
tedy i na jednání stěžovatele. V tomto směru je tedy na místě dílčí závěr o tom, že zánik trestní
odpovědnosti provozovatele - fyzické osoby podle §125f zákona o silničním provozu bylo
na místě i před 7. 11. 2014 posoudit podle §125e odst. 5 dotyčného zákona.
[19] Podle §125e odst. 5 citovaného zákona „Na odpovědnost za jednání, k němuž došlo
při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti
a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle §125d.“
Odstavec 3 téhož ustanovení pak stanovil, že „Odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká,
jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl nejpozději však do 4 let
ode dne, kdy byl spáchán.“ Dle právní úpravy účinné v době spáchání správního deliktu
tedy prekluzivní doba byla upravena v délce trvání dvou let, resp. čtyř let.
[20] Otázkou tedy je, zda v souvislosti s nabytím účinnosti zákona o přestupcích lze hovořit
o právní úpravě příznivější pro stěžovatele či nikoli. Tuto otázku je třeba odpovědět záporně.
Podle §112 odst. 2 zákona o přestupcích „Ustanovení dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání
přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůtách pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt
a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona
nepoužijí. Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula
některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona.“ Jakkoli tedy ode dne nabytí účinnosti nového zákona se nepoužijí ustanovení
o lhůtách podle zvláštních předpisů, odpovědnost za protiprávní jednání nemohla zaniknout
dříve než po uplynutí takové dříve již počaté lhůty. Tedy i u přestupků a správních deliktů
spáchaných před nabytím účinnosti se uplatnila do té doby platná právní úprava prekluzivních
lhůt – jednoduše řečeno, pozdější úprava zákona o přestupcích nebyla z hlediska délky
prekluzivní doby pro pachatele příznivější, ale úplně stejná. Tento závěr již Nejvyšší správní soud
rovněž judikoval, a to mimo jiné v rozsudku z 26. 9. 2019, č. j. 2 As 271/2018 – 44. Krajský soud
v Brně tak celou otázku posoudil řádně.
B.2.
[21] Stěžovatel dále zpochybnil zákonnost uložené sankce za zjištěné správní delikty,
když namítl, že pokuta neodpovídala skutkovým okolnostem, jež byly obsaženy ve spisu, zejména
pak absentovaly polehčující okolnosti a došlo ke dvojímu přičítání okolností v jeho neprospěch.
[22] Námitka je taktéž nedůvodná.
[23] Pro účely projednávaného správního deliktu je v §125f odst. 4 ve spojení s §125c odst. 1
písm. k) a §125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu ve znění účinném v době
rozhodování správních orgánů obou stupňů stanovena sazba pokuty ve výši od 1500 Kč
do 2500 Kč. Pokuta pak byla uložena stěžovateli ve výši 2000 Kč. Posouzení okolností, jež vedly
správní orgány k uložení této pokuty, pak bylo napadeným rozhodnutím provedeno řádně.
Ze správních rozhodnutí zcela jednoznačně plyne, že pokuta byla stěžovateli uložena v rámci
horní poloviny zákonné sazby, k čemuž byly orgány obou stupňů vedeny úvahou o mnohosti
skutků. Na druhou stranu pak nebyly shledány žádné polehčující okolnosti. Jakkoli je i v rámci
správního trestání povinností správních orgánů posuzovat všechny okolnosti případu,
tedy i okolnosti svědčící ve prospěch obviněného, nelze na správní orgán klást v tomto směru
zcela bezbřehé nároky nutící ho k vymýšlení takových skutečností, jež mohly být namítány
především samotným obviněným. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s napadeným rozsudkem,
že by bylo vhodnější uvést, že žádné takové okolnosti shledány nebyly, na druhou stranu absence
takové zmínky nezpůsobuje v projednávané věci vadu rozhodnutí.
[24] Měl-li by soud hodnotit okolnosti namítané stěžovatelem, absenci zavinění
lze jako polehčující shledat těžko u posuzování deliktu, jehož podstatou je objektivní
odpovědnost bez ohledu na zavinění. Jak sám správně uvedl, nelze mu přičítat k tíži,
avšak ani ve prospěch takovou okolnost, jež je znakem základní skutkové podstaty. To platí
i pro tvrzenou polehčující okolnost, že se sám přestupku nedopustil. Rovněž též absence
následku v podobě újmy na zdraví či škody nebyly ve věci relevantní argumenty, zejména
pak v situaci, kdy ani nebyly zčásti pravdivé. Přestože nedošlo k újmě na zdraví, došlo k újmě
na majetku v podobě ušlé platby za parkování, k čemuž lze opět dodat již shora zmíněnou
mnohost takového jednání v podobě vícečinného souběhu způsobujícího škodu vyšší. Tvrdil-li,
že mu bylo přičteno k tíži nesdělení jména řidiče vozidla, lze mu dát za pravdu, že mohlo
být rozhodnutí správního orgánu jasněji formulováno, avšak při jeho podrobnějším zkoumání
lze dospět k závěru, že jej stěžovatel zcela nepochopil. Správní orgán prvního stupně,
na nějž poté navázal žalovaný, pouze rozvedl, jak dospěl k závěru o odpovědnosti stěžovatele
za správní delikt poté, co nebyly sděleny dostatečné údaje o totožnosti přestupce, tato okolnost
samotná však nehrála ve stanovení výše sankce žádnou roli. Nesdělení jména řidiče
je v neprospěch samotnému stěžovateli a nebylo by mu tedy možné klást ještě k tíži to, že si sám
přivodil stíhání za správní delikt. Co mu nicméně přičíst lze a poněkud mezi řádky tak učinil
i správní orgán prvního stupně, na který jeho nadřízený orgán poukázal, je, že tolerancí užívání
vozidla bez ohledu na to, jakým způsobem se tak dělo, prokazuje bezohlednost k dalším
účastníkům silničního provozu, kteří pravidla běžně dodržují.
IV./C
[25] Stěžovatel též namítal nedostatečnou procesní aktivitu správních orgánů a tedy i skutkový
základ pro závěr o možnosti zahájit řízení o správním deliktu vůči stěžovateli. I tato námitka není
důvodná.
[26] Napadeným rozsudkem je pregnantně popsáno, jaké kroky učinil správní orgán k tomu,
aby byla zjištěna totožnost osoby, jež se měla dopustit přestupku, tedy v prvé řadě dotaz
na stěžovatele a v návaznosti na učiněná zjištění poté dotazy na Policii ČR, resp. notáře
vedoucího pozůstalostní řízení.
[27] Je především věcí stěžovatele, aby sdělil správnímu orgánu údaje, jimiž od sebe odvrátí
hrozbu postihu za správní delikt tam, kde se nepodaří zjistit pachatele přestupku. V projednávané
věci správní orgány v situaci, kdy se stěžovatelem poskytnuté informace neukázaly
být dostatečnými, ho vyzvaly k tomu, aby se dostavil a podal ve věci vysvětlení. Byl-li nečinný,
nemůže v současnosti svoji nečinnost dohánět v rámci soudního řízení. V rozsudku
ze dne 4. 10. 2017, č. j. 8 As 146/201 - 6, Nejvyšší správní soud uvedl, že „Mají-li správní orgány
reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. Pokud ovšem provozovatel vozidla k výzvě správního
orgánu označí za řidiče osobu, která je nekontaktní, osobu žijící v zahraničí, osobu, které se nedaří doručovat,
případně tato osoba odepře podat vysvětlení z důvodu podle §60 odst. 1 zákona o přestupcích nebo dochází-li
k řetězení označených osob, je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu §125f odst. 4 zákona o silničním
provozu naplněna a správní orgán po odložení věci či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“
O stejnou situaci se jedná i nyní. Lze též poukázat i na závěry zdejšího soudu vyslovené
v rozsudku ze 14. 6. 2019, č. j. 2 As 158/2018 - 40, dle něhož „by bylo proti smyslu úpravy správního
deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti
přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě
podle §125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení
pachatele přestupku.“. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že správní orgány obou stupňů
vyvinuly dostatečnou aktivitu k vypátrání pachatele přestupku, v čemž jim stěžovatel příliš
nepomohl. Pokud pak řízení zastavily a věc odložily pro nemožnost zjistit příslušného pachatele,
učinily tak závěr opírající se o rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, pročež Krajský
soud v Brně neměl důvodu postupovat jinak.
[28] Stěžovatel dále namítal, že ve spisu nebyly podklady pro závěr o spáchání přestupku,
ovšem ani tato námitka není důvodná.
[29] Z důkazů provedených v řízení před správními orgány je patrné, že doklad o zaplacení
není ani za předním sklem, ani za zadním, tento závěr učinil ostatně i soud napadeným
rozsudkem a není mu co vytknout. Rovněž v řízení nevyvstala žádná skutečnost vzbuzující
pochybnost o tom, kde a kdy byla fotka místa pořízena. Je povinností řidiče, resp. provozovatele
směrem k řidiči, aby zajistil, že bude vozidlo jasně označeno dokladem o splnění stanovené
povinnosti. Je zcela obvyklé, že doklady o placení parkovného bývají umístěny za předním sklem,
což shodně zdejší soud konstatoval již v rozsudku z 28. 8. 2019, č. j. 2 As 310/2018 - 17.
Není úkolem správního orgánu ani zasahujícího příslušníka policie, aby hledal na vozidle místo,
kde by asi tak mohl řidič umístit doklad o zaplacení. Slovem „viditelně“ pak nelze rozumět
jakékoli místo, na něž by bylo vidět. To by mohlo být z větší vzdálenosti i pod vozidlem případně
na jiném jinak neobvyklém místě. Pravidelné místo zanechání dokladu o platbě je v přední části
vozidla na palubní desce pod předním sklem. Z důkazů plyne, že na daném místě žádný doklad
o platbě nebyl.
V. Závěr
[30] S ohledem na shora uvedenou argumentaci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine).
[31] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve shodě s ustanovením §120 s. ř. s.
ve spojení s §60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce ve věci neměl úspěch, žalovanému
jako úspěšnému účastníku řízení pak žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. února 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu