ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.23.2019:34
sp. zn. 2 As 23/2019 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Ondřeje Sekvarda v právní věci žalobce: M. G., zastoupený
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému:
Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. T. Bati 21, Zlín, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 14. 2. 2017, č. j. KUZL-28113/2016, sp. zn. KUSP-28113/2016/DOP/Mu, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 10. 12. 2018, č. j. 41 A 17/2017 - 84,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně z 10. 12. 2018, č. j. 41 A 17/2017 - 84,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 2. 2017, č. j. KUZL-28113/2016,
sp. zn. KUSP-28113/2016/DOP/Mu, se zrušuje a věc se vrací tomuto
orgánu k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 27 374,50 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Václava Voříška, do 30 dnů
od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozsudkem Krajského soudu v Brně označeným v záhlaví byla zamítnuta žaloba žalobce
proti rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí
Městského úřadu Uherské Hradiště z 15. 3. 2016, č. j. MUUH-DSA/333/2016/PrchJ
(dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), kterým byla žalobci uložena pokuta
ve výši 3500 Kč za přestupek podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon
o silničním provozu“), jehož se měl dopustit 28. 11. 2015 v 03:48 hod na silnici I/55 mezi
obcemi Huštěnovice a Staré Město u Jakubského potoka v místě dle souřadnic
GPS:017°27´18.582“E, 49°06´00.102“N, tím, že ve směru na obec Huštěnovice řídil osobní
motorové vozidlo Volkswagen Sharan RZ X nedovolenou rychlostí, přičemž mu byla orgány
Policie ČR Uherské Hradiště naměřena rychlost jízdy 140 km/h. Při zvážení možné odchylky
měřicího zařízení ve výši 3 % mu tedy byla jeho nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost
jízdy 135 km/hod. Nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou obecnou úpravou pro jízdu mimo
obec na 90 km/h tak překročil nejméně o 45 km/h. Tím porušil §18 odst. 3 zákona o silničním
provozu, a tak se z nedbalosti dopustil přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o
silničním provozu, kterého se dopustí fyzická osoba tím, že v provozu na pozemních
komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 20 km/h a více
nebo mimo obec o 30 km/h a více. Dále mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení.
Správní orgán prvního stupně vyšel ve svém rozhodnutí ze spisové dokumentace, zejména
pak podkladů Policie České republiky v podobě oznámení o přestupku, záznamu o něm,
ověřovacího listu měřicího zařízení, úředního záznamu o provedení měření. Pokutu uložil
s ohledem na vysokou závažnost přestupku, kdy mohlo dojít snadno k újmě na zdraví či majetku.
Nedbalost pak shledal vědomou, neboť řidič měl vědět, že jede na úseku s povolenou rychlostí
90 km/h. Přestupek byl spáchán konáním a veřejně. Přihlédl k osobě pachatele, zejména hodnotě
rychlosti, evidenční kartě řidiče, kde nebyl v posledních třech letech záznam o obdobném
přestupku. Žalovaný se s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ztotožnil, ve vztahu
k výši pokuty uvedl, že závažnost skutku byla hodnocena adekvátně, stejně jako dosavadní
chování řidiče. K přestupku se žalobce nedoznal a měl pět záznamů v evidenční kartě, poslední
nicméně z roku 2010.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[2] Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť podle jeho názoru správní
orgány obou stupňů dospěly ke správným závěrům. K uložené pokutě soud uvedl, že odvolací
orgán ve svém rozhodnutí již nepřihlížel při uložení pokuty k okolnostem dříve přičítaným k tíži
žalobce dvakrát, jakkoli jinak tuto vadu předchozího rozhodnutí nenapravil, správní orgán
prvního stupně však přihlédl i k jiným skutečnostem. Dřívější absenci konkrétní klasifikace
polehčujících a přitěžujících okolností částečně napravil právě odvolací orgán. Pokuta pak byla
dle napadeného rozsudku odpovídající okolnostem případu. Vědomou nedbalost správní orgány
dovodily řádně z okolností případu, a to i pro absenci tvrzení ze strany žalobce o jiné formě
zavinění. Žalobcem zmíněná spekulace správního orgánu o výskytu cyklistů na komunikaci
v nočních hodinách pak nebyla stěžejní, zvěř se na ní vyskytovat mohla. Správní orgány rovněž
mohou při ukládání sankcí za správní delikty přihlédnout k již zahlazeným přestupkům pro účely
posouzení pachatele jako osoby mající sklony k páchání protiprávních jednání. Zrušení
rozhodnutí žalovaného z důvodu chyb v odůvodnění by bylo zbytečným formalismem,
neboť sankce nevykazuje prvky svévole.
III. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] V kasační stížnosti proti shora specifikovanému rozsudku žalobce (dále jen „stěžovatel“)
uvedl, že uložená pokuta je nezákonná, neboť neodpovídá závažnosti skutku. V úvahu byl brán
možný pohyb cyklistů, ačkoli na místě žádný nebyl a s ohledem na denní a roční dobu byl jejich
výskyt prakticky vyloučen. Žalovaným též nebyly vypořádány všechny námitky k výši sankce,
a jde tedy o rozhodnutí nepřezkoumatelné. Byly hodnoceny pouze znaky skutkové podstaty,
jež byly stěžovateli přičteny k tíži dvakrát – spáchání přestupku na veřejně přístupném místě,
aktivním jednáním. Nedbalost též nebyla prokazována, pominut byl institut zahlazení. Soud však
dospěl k závěru, že i tak uložená pokuta obstojí s přihlédnutím k dalším okolnostem, jež nebyly
zohledněny nezákonně, když ty nezákonně zohledněné neměly být pro správní orgán stěžejní.
To je však nesprávným posouzením právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“]. To, jaká okolnost přispěla
k uložení pokuty a jakou měrou či jaká okolnost byla pro správní orgán stěžejní, není
z rozhodnutí správních orgánů zřejmé, pročež takovou absenci úvahy nemohl nahradit soud
vlastním uvážením.
[4] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[6] Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž dospěl k závěru, že tomu
tak je. Současně je z týchž důvodů podřazených nicméně stěžovatelem pod jiné zákonné
ustanovení důvodná též kasační stížnost.
[7] K tomu, aby bylo možné přezkoumat napadené rozhodnutí soudu, je třeba,
aby přezkoumatelné bylo. Při posuzování nepřezkoumatelnosti soud zkoumá, zda z odůvodnění
napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Ústavní soud v nálezu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu
pod č. 225/2008, sv. 51), konstatoval, že: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit;
jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla
uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované
čl. 36 odst. 1 Listiny“. Dále např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52 (dostupný na www.nssoud.cz), plyne že „není-li z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení
v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové
rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka řízení klíčovou, na níž je postaven základ jeho
žaloby“. V rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75 (publ. pod č. 134/2004 Sb. NSS),
Nejvyšší správní soud konstatoval, že „nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady
lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“.
[8] Stejná kritéria jako právě uvedená pak platí i pro přezkum rozhodnutí správního
orgánu. Pokud tedy takové rozhodnutí obsahuje nedostatky, díky nimž z něho nelze zjistit,
jaká skutková zjištění učinil a o jaká opřel svoje rozhodnutí, případně jsou tato zjištění rozporná,
jedná se i zde o rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. V tomto směru
je na místě zmínit závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74 (publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS), že „z rozhodnutí odvolacího
správního orgánu musí vyplývat nejen to, jak tento správní orgán naložil s odvolacími důvody, ale musí
z něj i dostatečně srozumitelně vyplývat skutkový a právní závěr, na jehož základě bylo přezkoumávané
rozhodnutí vydáno. Odvolací správní orgán je tedy povinen ve svém rozhodnutí objasnit rozhodující skutkové
okolnosti projednávané věci a vymezit právní rámec (právní normy), v jehož mezích byl skutkový stav posuzován,
a teprve po té je povinen řádně se vypořádat s odvolacími námitkami“.
[9] Napadený rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, neboť i jím přezkoumávané
rozhodnutí správního orgánu se vyznačuje stejnou vadou. Stěžovateli byla za spáchaný přestupek
uložena sankce ve výši 3500 Kč, tj. ve spodní polovině zákonného rozpětí. Správní orgán prvního
stupně při ukládání sankce zohlednil blíže neodůvodněnou vysokou závažnost přestupku,
to, že nedošlo ke zranění osob, přestože k němu mohlo dojít, pokud by se na místě nacházeli
cyklisté či by vběhla do cesty zvěř. Skutek byl spáchán konáním na místě veřejně přístupném
a zavinění shledal ve formě vědomé nedbalosti, neboť žalobce měl vědět, že jede po úseku
se stanovenou maximální povolenou rychlostí, přesto ji překročil. Zjistil, že v evidenční kartě
řidiče má pět přestupků, v posledních třech letech ale žádný za překročení povolené rychlosti.
Přihlédl k osobě pachatele, zejména hodnotě překročení rychlosti a dále k evidenční kartě řidiče.
Žalovaný závěr správního orgánu prvního stupně potvrdil, když uvedl, že správní orgán prvního
stupně v neprospěch žalobce hodnotil překročení rychlosti, což je pro ohrožení zájmu
chráněného zákonem bezohlednou ignorací pravidel silničního provozu, když sankce odráží
fakt, že se žalobce k činu nedoznal a má celkem pět záznamů o přestupku. Ve prospěch
byla posouzena okolnost, že se obdobného přestupku nedopustil v posledních třech letech.
[10] Přezkoumatelné rozhodnutí o uložení sankce za přestupek musí odpovídat hlediskům
obsaženým v §12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném
do 30. 6. 2017 (nyní podle §37 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení
o nich), dle něhož „při určení druhu sankce a její výměry se přihlédne k závažnosti přestupku, zejména
ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám
a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení.“ Z uvedeného
výčtu je zřejmé, čím se musí správní orgán zabývat, aby bylo možné posléze jeho závěry
přezkoumat. Zároveň musí být v rozhodnutí uvedeno, které okolnosti byly vzaty v úvahu a jaký
význam ta která skutečnost měla pro určení druhu a výměry sankce.
[11] Stěžovateli byla uložena sankce za přestupek podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona
o silničním provozu, podle kterého se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu
na pozemních komunikacích překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 20 km/h a více
nebo mimo obec o 30 km/h a více. Z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
nelze explicitně dovodit, jaké okolnosti byly brány v úvahu jako přitěžující či polehčující,
lze na to pouze usuzovat, a to ještě pouze u některých ze zmíněných skutečností,
např. že stěžovatel nebyl v posledních třech letech postižen za obdobný přestupek. Jinak
z rozhodnutí lze dovodit pouze způsob spáchání přestupku na místě veřejně přístupném
a konáním a ve vztahu k zavinění pak zmínku o tom, že by žalobce měl vědět o stanovení
rychlosti v daném úseku. Z hlediska způsobu spáchání a místa, kde se tak stalo, tak byly vzaty
v úvahu skutečnosti, jež jsou pojmovými znaky skutkové podstaty přestupku, neboť jinak
než konáním a na místě veřejně přístupném se dopustit tohoto přestupku nelze. Došlo tedy
k dvojímu přičítání stejné okolnosti, jednou pro účely zjištění formálních znaků skutkové
podstaty, jednou pro účely stanovení druhu a výměry sankce. Takový postup je vyloučen.
[12] Při zvažování výše pokuty lze vycházet z různých kvantitativních a kvalitativních aspektů,
následků či závažnosti, jimiž se deliktní jednání projevovalo, nikoli z protiprávnosti jednání jako
takového (např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2007, č. j. 29 Ca 211/2006 - 34,
publ. pod č. 1728/2008 Sb. NSS). K tomu lze pouze podotknout, že správní orgán prvního
stupně rovněž hodnotil potencialitu vzniku následku v podobě újmy na zdraví či majetku,
opomněl však, že se primárně jedná o přestupek ohrožovací, kdy právě potencialita újmy
je též znakem skutkové podstaty, vznik následku by pak mohl být přitěžující okolností,
a to v závislosti na rozsahu takového následku. Těžko pak za relevantní považovat úvahu
o tom, že k následku nedošlo, ale mohlo dojít, a tímto pohledem posuzovat konkrétní závažnost
spáchaného přestupku.
[13] K uvedeným námitkám žalobce pak pouze dílčím způsobem přihlížel žalovaný,
když se k otázce dvojího přičítání vůbec nevyjádřil a pouze u některých skutečností napravil
chybějící zmínku o tom, zda šlo o okolnost polehčující, či přitěžující. Rozhodnutí správních
orgánů obou stupňů tak nelze považovat za dostatečná a přesvědčivá, pokud jde o stanovení výše
sankce. Vada, k níž došlo především na prvním stupni, nebyla dostatečným způsobem napravena
ani v řízení odvolacím. Rozhodnutí odvolacího orgánu je tak v části odůvodňující výši sankce
nepřezkoumatelné. Tím, že krajský soud toto rozhodnutí přezkoumal a potvrdil je jako zákonné,
nemůže napadený rozsudek rovněž obstát. Vadou rozsudku je jednak jeho nepřezkoumatelnost,
protože soud sám své úvahy podrobnějším způsobem neodůvodnil, neboť z odůvodnění
např. není patrné, proč některé úvahy správních orgánů nebyly podle jeho názoru stěžejní
a z tohoto důvodu pak nebyla důvodnou ani argumentace stěžovatele (bod 53 napadeného
rozsudku). Na druhé straně soud svým postupem naplnil i kasační důvod podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť nesprávně posoudil právní otázku přezkoumatelnosti
správního rozhodnutí. Za zcela nelogický lze označit závěr krajského soudu, který na jednu
stranu akceptuje (důvodnou) námitku stěžovatele, že byl porušen zákaz dvojího přičítání,
na druhou stranu pak sdělí, že k daným okolnostem odvolací orgán nepřihlížel. Takový závěr
rovněž z rozhodnutí žalovaného učinit nelze, žalovaný se k tomu prostě nevyjádřil a v podstatě
nevyčerpal ani námitku uvedenou v odvolání. Mlčení nelze považovat za vyjádření nesouhlasu
odvolacího orgánu se závěry správního orgánu prvního stupně. Za nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů pak lze označit i závěr soudu o tom, že i tak bylo přihlédnuto k jiným
skutečnostem.
[14] Lze samozřejmě souhlasit se závěry, na něž poukazuje soud, cituje-li rozsudek zdejšího
soudu z 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012 - 36, dle něhož je správní diskrece soudní kontrole prakticky
uzavřena a podrobit přezkumu ji lze potud, překročil-li správní orgán meze správního uvážení,
vybočil-li z nich či je zneužil. Sám krajský soud však nerespektoval i další závěr stejného
rozhodnutí, že není v pravomoci soudu, aby vstoupil do role správního orgánu a položil na místo
správního uvážení uvážení soudcovské.
[15] Omezeným rozsahem přezkumu správního uvážení nelze argumentovat tam, kde nejsou
z rozhodnutí správních orgánů patrná kritéria, jimiž byl daný orgán při uvážení veden, a jakou
váhu jim ve svých závěrech přiznal. Nelze se tak ztotožnit s tím, že nepřezkoumatelnost úvah
o uložení pokuty v konkrétní výměře “oceněná“ zrušením je zbytečným formalismem, je naopak
povinností soudu. To, že pokuta byla uložena v rámci zákonem stanovené sazby, ještě nic
nevypovídá o tom, že k tomuto uložení byly naplněny všechny důvody a správní orgán
respektoval všechny rozhodné skutečnosti. I pokuta uložená v zákonné sazbě může být svévolná,
pokud nereflektuje všechny individuální okolnosti případu.
[16] Kromě uvedených okolností pak je třeba zmínit i poměrně neodůvodněný závěr o formě
zavinění stěžovatele. Byla-li správním orgánem prvního stupně zmíněna vědomá nedbalost,
neboť měl znát pravidla, nedá se z toho učinit závěr o tom, že by se mělo jednat o nedbalost
vědomou. Úvaha nasvědčuje spíše nedbalosti nevědomé, jejímž znakem bylo v rozhodné době
podle §4 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, že o porušení či ohrožení zákonem chráněného
zájmu vědět měl či mohl. Úvaha správního orgánu prvního stupně nijak nekorigovaná odvolacím
orgánem ani soudem je tedy vnitřně rozporná, a tím nesrozumitelná. Pouštěl-li se již soud
do úvah o formě zavinění, pak je na místě podotknout, s ohledem na již dřívější pochybení
stěžovatele, že nebyla vyloučena ani forma úmyslného zavinění.
[17] Nejvyšší správní soud, aby posoudil námitku stěžovatele v celé šíři, uvádí,
že při hodnocení osobnosti řidiče lze přihlédnout též k dřívějším přestupkům. Podle
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. května 2013,
č. j. 60 A 1/2013 - 49 (publ. pod č. 2912/2013 Sb. NSS), platí, že „Správním orgánům … nic nebrání
v tom, aby ke skutečnosti, že žalobce v minulosti spáchal obdobné či další přestupky, za něž mu byly pravomocně
uloženy v přestupkovém řízení sankce, přihlédly při hodnocení osoby žalobce a z takových okolností vyvodily
příslušné závěry, pokud jde o sklony žalobce porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, případně
jakým způsobem“.
V. Závěr
[18] S ohledem na shora uvedenou argumentaci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, proto jej zrušil. Důvody, pro něž tak učinil,
zde byly již v průběhu řízení před krajským soudem, proto nyní zrušil i rozhodnutí žalovaného,
jemuž se věc vrací k dalšímu řízení [§110 odst. 1 a 2 písm. a) s. ř. s.]. V dalším řízení bude
žalovaný vázán vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu a bude povinen
odůvodnit uložený druh a výměru pokuty srozumitelně a přezkoumatelným způsobem
(§78 odst. 5 s. ř. s.).
[19] O náhradě nákladů soudního řízení bylo rozhodnuto ve shodě s ustanovením §120 s. ř. s.
ve spojení s §60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce měl ve věci úspěch. Náklady žalobce jsou tvořeny
soudním poplatkem za správní žalobu ve výši 3000 Kč a za kasační stížnost 5000 Kč, dále úkony
právní služby v podobě přípravy a převzetí zastoupení, podání správní žaloby, účasti u jednání
z 28. 3. 2017, vyjádření se stěžovatele ke kasační stížnosti žalovaného v předchozí fázi řízení,
podání kasační stížnosti ve výši 3100 Kč podle §9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“),
paušální odměnou za úkony právní služby podle §11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu
ve výši 300 Kč/úkon podle §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu v celkové výši 1500 Kč. Součástí
náhrady jsou též cestovní výdaje zástupce žalobce k jednání krajského soudu ze sídla kanceláře
na trase Praha – Brno a zpět o délce 416 km s paušální náhradou za ujeté kilometry v sazbě
4 Kč/km podle §1 písm. b) vyhlášky č. 463/2017 Sb. o celkové výši 1664 Kč a dále náhrada
za pohonné hmoty v sazbě 30,50 Kč/l podle §4 písm. a) téže vyhlášky v celkové výši 710,50 Kč
za cestu vozidlem reg. zn. X o průměrné spotřebě 5,6 l/benzinu/100 km. Celková výše náhrady,
již je žalovaný povinen žalobci k rukám jeho zástupce podle §149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zaplatit, činí 27 374,50 Kč,
a to ve lhůtě podle §64 s. ř. s. a §160 odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu