ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.320.2018:43
sp. zn. 2 As 320/2018 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: O2 Czech Republic a. s.,
se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, zastoupený JUDr. Ing. Petrem Přecechtělem,
advokátem se sídlem Klimentská 1207/10, Praha 10, proti žalovanému: Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, o žalobě na ochranu před
nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2018, č. j. 62 A 175/2017 - 332,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2018, č. j. 62 A 175/2017 – 332,
se zru š u j e.
II. Žaloba se od m ít á v rozsahu, v němž požadovala, aby stěžovateli byla uložena
1) povinnost zdržet se poskytnutí či zpřístupnění jakýchkoli informací a dokumentů
nacházejících se ve spisu správního řízení vedeného stěžovatelem
pod sp. zn. S109/2011/DP nebo jiného s ním přímo souvisejícího řízení týkajícího
se žalobce společnosti CRS Economics s.r.o. vyjma postupu na základě zákonem přímo
stanovené povinnosti,
2) povinnost zajistit, aby společnost CRS a třetí osoby, kterým by je společnost CRS
poskytla nebo jinak zpřístupnila, nedržely nebo jinak neměly přístup k žádným kopiím
(v písemné, elektronické či jiné podobě) informací, výstupů, podkladů a dokumentů
vztahujícím se ke správnímu řízení vedenému stěžovatelem pod sp. zn. S109/2011/DP.
III. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o žalobě.
Odůvodnění:
[1] Včasně podanou kasační stížností brojí žalovaný, jako stěžovatel, proti shora označenému
rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“).
Výrokem I. napadeného rozsudku byla stěžovateli uložena povinnost zdržet se poskytnutí
či zpřístupnění jakýchkoli informací a dokumentů nacházejících se ve spisu správního řízení
vedeného stěžovatelem pod sp. zn. S109/2011/DP nebo jiného s ním přímo souvisejícího řízení
týkajícího se žalobce společnosti CRS Economics s.r.o. (dále jen „CRS“) vyjma postupu
na základě zákonem přímo stanovené povinnosti. Výrokem II. napadeného rozsudku byla
stěžovateli uložena povinnost zajistit, aby společnost CRS a třetí osoby, kterým by je společnost
CRS poskytla nebo jinak zpřístupnila, nedržely nebo jinak neměly přístup k žádným kopiím
(v písemné, elektronické či jiné podobě) informací, výstupů, podkladů a dokumentů vztahujícím
se ke správnímu řízení vedenému stěžovatelem pod sp. zn. S109/2011/DP. Výroky
III. a IV. napadeného rozsudku jsou závislé nákladové výroky.
I. Procesní geneze věci
[2] Žalobou podle §82 s. ř. s. ze dne 20. 7. 2017, téhož dne podanou krajskému soudu,
se žalobce u krajského soudu domáhal toho, aby krajský soud rozhodl, že spolupráce stěžovatele
s CRS v uvedeném správním řízení je nezákonná a zakazuje se, dále aby stěžovateli zakázal,
aby v uvedeném správním řízení vycházel z jakýchkoli informací a dokumentů získaných nebo
pocházejících od CRS, dále aby stěžovateli zakázal, aby v uvedeném řízení přenášel své
povinnosti vyplývající z jeho postavení správního orgánu na třetí osoby s výjimkou postupu
podle §56 zákona č. 500/2004 Sb. správní řád (dále jen „správní řád“), dále aby stěžovateli uložil
povinnost do správního spisu v uvedeném řízení založit veškeré informace a dokumenty týkající
se spolupráce stěžovatele s CRS probíhající ve vztahu k uvedenému řízení, a to v jejich původní
podobě, dále aby stěžovateli uložil povinnost vyžádat od CRS veškeré informace existující
v jakékoli podobě a veškeré výstupy, podklady a dokumenty, které z takových informací vycházejí
nebo je v sobě obsahují, pokud se vztahují k uvedenému správnímu řízení, a zařadit
je do správního spisu v uvedeném řízení a dále aby stěžovateli uložil povinnost zajistit, že CRS
a třetí osoby, kterým by je CRS poskytla nebo jinak zpřístupnila, nebudou držet nebo mít přístup
k žádným kopiím v jakékoli podobě těchto informací, výstupů, podkladů a dokumentů (vše body
I. až V. původního petitu žaloby). Následně žalobce tyto požadavky rozšířil tak, že navíc
požadoval, aby stěžovateli byla uložena povinnost zdržet se poskytnutí či zpřístupnění jakýchkoli
informací a dokumentů nacházejících se ve spisu správního řízení vedeného stěžovatelem
pod sp. zn. S109/2011/DP nebo jiného s ním přímo souvisejícího řízení týkajícího se žalobce
společnosti CRS.
[3] Žaloba stála na tvrzení, že stěžovatel vede s žalobcem správní řízení o správním deliktu
pod sp. zn. S109/2011/DP (dále jen „řízení o správním deliktu“) ve věci údajného zneužití
dominantního postavení formou tzv. stlačování marží při poskytování služeb připojení k síti
internet prostřednictvím širokopásmové technologie xDSL. V rámci jiného žalobcova soudního
řízení vedeného u téhož soudu (sp. zn. 62 Af 43/2016) žalobce zjistil, že stěžovatel na základě
Smlouvy o spolupráci uzavřené v roce 2014 (dále jen „Smlouva 2014“) spolupracuje
s poradenskou společností CRS, přičemž žalobci tuto spolupráci tají. Správní spis vedený v řízení
o správním deliktu obsahuje jednak velmi důvěrné a citlivé údaje o žalobcově ekonomické
činnosti, které žalobce považuje za své obchodní tajemství, jednak také informace o jeho
procesním postupu v řízení o správním deliktu. Zveřejněním nebo zpřístupněním těchto
informací by byl žalobce významným způsobem poškozen ve svém podnikání. V přímé
souvislosti se zahájením řízení byly proti žalobci podány tři civilní žaloby o náhradu škody
ze strany jeho konkurentů (dne 28. 3. 2011, dne 29. 6. 2012 a dne 13. 3. 2015). Na přípravě
znaleckých posudků pro dvě z těchto žalob se podle žalobcova názoru podílela i CRS. Žalobce
se cítil poškozen zapojením společnosti CRS do předmětného řízení o správním deliktu, v jehož
důsledku došlo v podstatě k přenesení části rozhodovací činnosti ze správního orgánu
(žalovaného) na jiný, soukromý, subjekt. Přitom CRS nemá postavení znalce a navíc je ve střetu
zájmů pro spolupráci se žalobcovými konkurenty. K žalobě připojil žalobce výše zmíněné civilní
žaloby svých konkurentů, podané společností Volný, a. s., (Městský soud v Praze,
sp. zn. 41 Cm 13/2011), společností Vodafone, a. s. (Městský soud v Praze
sp. zn. 15 Cm 7/2015), a dále přiložil rozsudek Městského soudu v Praze
č. j. 15 Cm 56/2012 - 932, jímž byla zamítnuta žaloba společnosti České Radiokomunikace, a. s.,
proti němu. Dále žalobce přiložil rozsudky Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 103/2012 - 133,
č. j. 62 Af 43/2016 - 191, č. j. 62 Af 8/2014 - 144, č. j. 62 As 36/2016 - 72, Smlouvu
o poskytování poradenských služeb uzavřenou mezi Úřadem a společností CRS v roce 2009 (dále
jen „Smlouva 2009“) včetně dodatku z roku 2011, úvodní stránky znaleckých posudků
zpracovaných pro Vodafone, a. s., a pro České Radiokomunikace, a. s., včetně prohlášení
společnosti NSG Morison dokladující spolupráci společnosti CRS při zpracování těchto
posudků, a také oznámení o zahájení řízení o správním deliktu. Žalobce do soudního spisu
založil Smlouvu o dílo uzavřenou mezi žalovaným a CRS v r. 2013 na zpracování analýzy na téma
„Analýza vhodnosti použití institutu významné tržní síly“ (dále jen „Smlouva 2013“) a výše zmíněnou
Smlouvu 2014, včetně dodatků pro r. 2015 a r. 2016, a dále též Memorandum z 25. 4. 2012
pro Fázi 3 zpracované v rámci Smlouvy 2009 (dále jen „Memorandum“).
[4] Pokud jde o samotné žalobní vymezení nezákonného zásahu, pak v části 2. odst. [8]
žaloby žalobce uvedl, že „[s]polupráce Úřadu a CRS a s ní související procesní postup Úřadu totiž
představují nezákonný zásah, kterým Úřad významným způsobem poškozuje práva žalobce, a to jak v Řízení
samotném, tak i mimo něj“. Dále v odst. [9] žaloby žalobce uvedl, že „[s]polečnost CRS navíc ani nemá
postavení znalce či znaleckého ústavu, což představuje samo o sobě další důvod, proč je její zapojení do Řízení
nezákonné“. Posléze v části 4. žaloby, označené jako „Odůvodnění nezbytnosti ochrany práv žalobce
prostřednictvím žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu“, přesněji v odst. [38], žalobce uvedl,
že „výše popsaný postup, kdy Úřad nepřípustně přenáší posuzování rozhodných skutečností v Řízení na třetí,
k tomu nepříslušnou a podjatostí dotčenou osobu a žalobce o tom v rozporu se zákonem nijak neinformuje
a neumožňuje mu tak řádně uplatňovat jeho procesní práva, představuje nezákonný zásah, kterým Úřad zasáhl
a nadále zasahuje do jeho práv.“ V bodě I. žalobního petitu (odst. [52] žaloby) pak žalobce navrhoval,
aby krajský soud vyslovil, že „[s]polupráce žalovaného se společností CRS Economics, s.r.o., IČO:
28490487, se sídlem Finská 577/5, Vršovice, 101 00 Praha 10 ve správním řízení vedeným žalovaným pod
sp. zn. S109/2011/DP je nezákonná a žalovanému se zakazuje“. V bodech II. a III. žalobního petitu
pak žalobce navrhl, aby krajský soud žalovanému zakázal, „aby ve správním řízení
sp. zn. S109/2011/DP vycházel z jakýchkoli informací a dokumentů získaných nebo pocházejících
od společnosti CRS Economics s.r.o., IČO 28409487, se sídlem Finská 577/5, Vršovice, 101 00 Praha 10“,
a „aby v tomtéž řízení přenášel své povinnosti vyplývající z jeho postavení ústředního orgánu státní správy ohledně
prošetřování správního deliktů v oblasti ochrany hospodářské soutěže na třetí osoby s výjimkou postupu dle §56
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění“. Ve své replice ze dne 27. 9. 2017 žalobce
v odst. [6] uvedl, že „stručně rekapituluje podstatu zásahu Úřadu v Řízení, které žalobce považuje
za nezákonné: a) Úřad přenáší část své úřední činnosti v Řízení na třetí osoby, které nejsou znalcem ani
znaleckým ústavem, zejména na soukromou obchodní společnost CRS. (...) b) Úřad (...) přinejmenším v počáteční
fázi spolupráce poskytoval společnosti CRS informace týkající se žalobce, jeho obchodní činnosti a dosud
probíhajícího Řízení, přičemž ochranu těchto informací Úřad dle svých vyjádření nebyl chopen zaručovat a nikdy
se o to nepokusil (...). c) I přestože minimálně od roku 2012 Úřad věděl, že CRS v minulosti prokazatelně
porušila své smluvní závazky vůči Úřadu a jde o osobu podjatou, bez dalšího s ní na základě nových smluv z let
2013 a 2014 ve spolupráci pokračoval.“
I. a) Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2017, č. j. 62 A 175/2017 – 192
[5] Rozsudkem ze dne 12. 10. 2017, č. j. 62 A 175/2017 – 192 (dále jen „první rozsudek
krajského soudu“), rozhodl krajský soud o výše popsané žalobě poprvé. Výrokem I. byla
stěžovateli uložena povinnost zdržet se poskytnutí či zpřístupnění jakýchkoli informací
a dokumentů nacházejících se ve spisu správního řízení vedeného stěžovatelem
pod sp. zn. S109/2011/DP nebo jiného s ním přímo souvisejícího řízení týkajícího se žalobce
společnosti CRS vyjma postupu na základě zákonem přímo stanovené povinnosti. Výrokem
II. tohoto rozsudku byla stěžovateli uložena povinnost zajistit, aby společnost CRS a třetí osoby,
kterým by je společnost CRS poskytla nebo jinak zpřístupnila, nedržely nebo jinak neměly přístup
k žádným kopiím (v písemné, elektronické či jiné podobě) informací, výstupů, podkladů
a dokumentů vztahujícím se ke správnímu řízení vedenému stěžovatelem
pod sp. zn. S109/2011/DP. Ve zbytku krajský soud žalobu odmítl (výroková část III. uvedeného
rozsudku); výroky IV. a V. pojednávaly o nákladech žalobního řízení.
[6] Ke včasnosti žaloby krajský soud uvedl, že „[ž]alobce dovozuje dosud trvající zásah z toho,
že žalovaný stále se žalobcem coby jediným účastníkem vede správní řízení sp. zn. S109/2011/DP, v souvislosti
s nímž komunikuje s CRS Economics s.r.o.; především to předpokládá na základě zjištění, že žalovaný uzavřel
s CRS Economics s.r.o. Smlouvu z roku 2014, o jejíž existenci se dozvěděl na jednání zdejšího soudu v jiné věci
(sp. zn. 62 Af 43/2016; jednání proběhlo dne 2. 6. 2017). Spatřuje-li tedy žalobce nezákonný zásah
v trvajícím jednání žalovaného, jež podle jeho názoru ještě nebylo ukončeno, nelze dovodit opožděnost žaloby,
a to bez ohledu na to, o jaký dokument (z jaké doby) se žalobcem napadaná forma spolupráce opírá. Žaloba
je tudíž podle zdejšího soudu podána včas.“
[7] Krajský soud dále v napadeném rozsudku vyslovil, že v rámci žaloby proti nezákonnému
zásahu nelze zasahovat do průběhu vedeného správního řízení, a proto žalobu v části k tomu
směřující odmítl. Prostor pro ochranu před nezákonným zásahem pak shledal pouze tam,
kde důsledky jednání stěžovatele mohou působit vně tohoto řízení, tedy tam, kde dochází
ke zpřístupnění informací a dokumentů ze spisu třetím subjektům (zejména společnosti CRS),
které je mohou bez jakékoliv kontroly využívat ke své činnosti. Smlouva 2009 (prodlužovaná
do roku 2012) se výslovně týkala ekonomického posouzení soutěžního chování žalobce a jeho
přidružených společností na trzích velkoobchodního a maloobchodního širokopásmového
přístupu v sítích elektronických komunikací a obsahovala ujednání o povinnosti zachovávat
mlčenlivost a omezení využití informací při poradenských službách; tato ujednání byla posléze
změněna tak, že se stěžovatel zavázal nezpřístupnit společnosti CRS žádné citlivé či důvěrné
informace nebo obchodní tajemství obsahující údaje o soutěžitelích, vyjma těch informací, které
jsou veřejně známé. Krajský soud dále konstatoval Smlouvu 2013 a Smlouvu 2014, jejichž
předmětem sice nebyla činnost žalobce, ale nebylo vyloučeno, že by se jím mohla stát. Ve vztahu
ke Smlouvě 2009 krajský soud poukázal na skutečnost, že plnění podle ní již bylo formálně
ukončeno, ovšem soud v řízeních vedených pod sp. zn. 62 Af 103/2012, sp. zn. 62 Af 43/2016
a sp. zn. 62 As 36/2016 zjistil, že komunikace žalovaného ohledně žalobce navenek je součástí
jeho administrativní praxe, aniž by to v žalobcově řízení zanechalo procesní stopu. Nelze
tak vyloučit zpřístupňování informací i do budoucna, přičemž Smlouvy uzavřené mezi žalovaným
a CRS na roky 2013 a 2014 k tomu vytvářejí prostor. Krajský soud přisvědčil argumentaci
žalobce, že žalovaný přenáší část své úřední činnosti na cizí soukromou osobu, aniž by její
konzultační činnost měla oporu ve veřejném právu; tuto součinnost přitom žalovaný tají. Nelze
vyloučit, že v rámci spolupráce jsou poskytovány informace citlivého charakteru, ohledně nichž
tento soukromý subjekt nemá veřejnoprávní povinnost odpovídající zákazu zneužití informací
a ani by nemohl být podroben veřejnoprávním důsledkům porušení povinností. Postup
žalovaného označil krajský soud za snahu o privatizaci veřejné moci bez rovnocenné ochrany
dotčených osob, přičemž poukázal na právní názory Ústavního soudu vyslovené v nálezech
ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 532/17, a ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 29/16. Proto
krajský soud dospěl k závěru, že je třeba vyhovět žalobci v požadavku, aby stěžovatel zamezil
zpřístupnění informací a dokumentů nacházejících se v žalobcově správním spise společnosti
CRS, vyjma poskytování informací na základě zákonné povinnosti. Dále krajský soud považoval
za oprávněný také požadavek, aby společnost CRS ani jiné subjekty neměly přístup k žádným
kopiím informací či dokumentů vztahujícím se ke správnímu řízení sp. zn. S109/2011/DP,
neboť je nezískaly na základě zákonného podkladu.
I. b) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2018, č. j. 2 As 357/2017 – 37
[8] První rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel v rozsahu výroků I., II. a V. kasační
stížností ze dne 23. 10. 2017. Nejvyšší správní soud o ní rozhodl rozsudkem ze dne 28. 6. 2018,
č. j. 2 As 357/2017 – 37 (dále jen „zrušující rozsudek“), tak, že první rozsudek krajského soudu
ve výrocích I., II., IV. a V. zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[9] V odůvodnění zrušujícího rozsudku Nejvyšší správní soud mj. uvedl, že „[p]okud by zásah
žalovaného měl spočívat v poskytování informací v rámci Smlouvy 2009, byla by žaloba podaná 20. 7. 2017
opožděná podle §84 odst. 1 s. ř. s.; pokud by ovšem šlo o zásah trvající, byla by včasná.
(...)
Krajský soud zásah spatřoval ve zpřístupnění údajů o žalobci ze správního řízení či údajů s ním
souvisejících soukromému subjektu společnosti CRS, což se stalo na základě Smlouvy 2009, přičemž společnost
CRS tyto údaje stále drží, případně jí mohou být poskytovány údaje další, a to na základě Smlouvy 2013
a Smlouvy 2014.
Pokud by trvání zásahu bylo postaveno na skutečnosti, že společnost CRS stále drží informace či doklady
získané na základě Smlouvy 2009, nemá k tomuto závěru krajský soud žádnou oporu. Žalobce sice tvrdil
a dokládal informací o součinnosti pracovníka společnosti CRS při zpracování znaleckých posudků, že společnost
CRS tyto informace stále drží a využívá jich proti němu, krajský soud však k těmto tvrzením žádné dokazování
neprováděl. Vycházel totiž z toho, že dokladem trvalosti zásahu či rizika jeho opakování je samotná existence
Smlouvy 2013 a Smlouvy 2014.
Smlouva 2013 byla žalovaným uzavřena za účelem zpracování odborné analýzy na téma Analýza
vhodnosti použití institutu významné tržní síly. Pokud jde o vymezení obsahu analýzy, poukazuje Smlouva
na „Výzvu objednatele ze dne 21. května 2013“, aniž je ta součástí spisu. Krajský soud tedy ani neměl bližší
informace o předmětu této Smlouvy. Analýza měla být podle Smlouvy předána do 60 dnů ode dne její účinnosti;
ta nastala 10. 6. 2013. Smlouva 2013 obsahuje ujednání o zákazu poskytovat předané informace třetí osobě
vyjma na základě výslovné dohody. Smlouva 2014 byla uzavřena k poskytnutí odborných konzultačních služeb
za účelem aktualizace a zpracování aktualizované podoby interních metodik pro uplatňování tzv. effect based
approach v oblasti fúzí a antitrustu v podmínkách UOHS. Předmětem Smlouvy byla odborná korekce
a konzultace k osmi odborným textům k problematice uvedené v článku II/3 Smlouvy, přičemž žalovaný
se zavázal poskytnout podklady k účelu plnění Smlouvy. Cílem bylo zapojení předmětných metod do šetření
případů a rozhodovací činnosti. Termíny plnění byly sjednány odlišně pro jednotlivé úkoly, přičemž nejzazší z nich
byl do 31. 12. 2014. Dodatkem č. 1 byly nově stanoveny dílčí termíny splnění do 31. 12. 2015, následně dalším
dodatkem rovněž označeným jako č. 1 byly tyto termíny změněny na 1. 12. 2016. Trvalost zásahu krajský soud
mj. stavěl na tom, že poskytování informací na základě Smlouvy 2013 a Smlouvy 2014 navazuje na poskytování
informací podle Smlouvy 2009; to však z ničeho neplyne. Smlouva 2009 se výslovně týká žalobce, předmět
Smlouvy 2013 není dostatečně znám a předmět Smlouvy 2014 je odlišný od předmětu Smlouvy 2009. Riziko
shodného postupu, a tedy nezákonného zásahu vůči žalobci není soudem dostatečně podloženo.
Nejvyšší správní soud akceptuje, že na základě výše označených rozsudků krajského soudu, v jednom
případě včetně rozsudku Nejvyššího správního soudu, je třeba považovat za prokázané, že v minulosti
(na základě Smlouvy 2009) poskytoval žalovaný v souvislosti se správním řízením vedeným se žalobcem informace
či doklady o něm společnosti CRS. V tomto soudním řízení však nebylo prokázáno, že ta je dosud drží, a že jich
dokonce využívá proti žalobci. Není tedy prokázáno, že zásah dosud trvá či že hrozí nebezpečí opakování, a tedy
že žaloba byla podána v zákonné lhůtě. Je ovšem pravdou, že žalobce k tomuto svému tvrzení nabízel důkazy,
které krajský soud neprovedl, přičemž jejich provedení by otázku trvání zásahu mohlo objasnit. Stejně tak není
prokázáno, že od pozbytí účinnosti Smlouvy 2009 (tj. od r. 2012) poskytoval žalovaný společnosti CRS
informace či doklady související se správním řízením zn. S109/2011/DP. Neobstojí tedy výrok I. ani výrok
II. napadeného rozsudku krajského soudu. Právní závěr krajského soudu není podložený a je dán kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.“
[10] Nejvyšší správní soud v závěru zrušujícího rozsudku připustil, že v dalším řízení před
krajským soudem není vyloučeno, že by na základě dalšího dokazování mohla být žaloba
shledána včasnou, pročež v daném okamžiku nepřistoupil k odmítnutí žaloby pro opožděnost
(§110 odst. 1 věta první za středníkem s. ř. s.
I. c) Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2018, č. j. 62 A 175/2017 – 332 (napadený rozsudek)
[11] V dalším řízení po vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu proto krajský
soud rozhodoval toliko o té části žaloby, která nebyla výrokem III. jeho prvního rozsudku
odmítnuta. V odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že „[v] reakci na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 6. 2018, č. j. 2 As 357/2017-37, žalobce doplnil svoji argumentaci ohledně
trvajících důsledků předávání informací ze strany žalovaného směrem k CRS Economics s.r.o. na základě smluv,
které žalovaný s CRS Economics s.r.o. uzavřel, ve vztahu k postupu žalovaného směrem k CRS Economics s.r.o.
tedy dovozoval existenci trvajícího zásahu, a domáhal se toho, aby zdejší soud žalovanému uložil povinnost zdržet
se poskytnutí či zpřístupnění jakýchkoli informací a dokumentů nacházejících se ve spisu správního řízení
vedeného žalovaným pod sp. zn. S109/2011/DP nebo jiného s ním přímo souvisejícího řízení týkajícího
se žalobce společnosti CRS Economics s.r.o. vyjma postupu na základě zákonem přímo stanovené povinnosti
a povinnost zajistit, aby společnost CRS Economics s.r.o. a třetí osoby, kterým by je společnost CRS Economics
s.r.o. poskytla nebo jinak zpřístupnila, nedržely nebo jinak neměly přístup k žádným kopiím (v písemné,
elektronické či jiné podobě) informací, výstupů, podkladů a dokumentů vztahujícím se ke správnímu řízení
vedenému žalovaným pod sp. zn. S109/2011/DP“ (zvýraznění doplněno NSS).
[12] Pokud měl žalobcem tvrzený zásah souviset se Smlouvou 2013, shledal krajský soud,
že „[b]yla-li žaloba v nyní posuzované věci podána dne 20. 7. 2017 a mohla-li nejvýše směřovat proti samotnému
výstupu ze Smlouvy uzavřené dne 10. 6. 2013, tedy proti samotné analýze ze dne 10. 8. 2013, jejíž důsledky
ve vztahu k žalobci nemohly trvat, a žaloba tak nutně byla podána po uplynutí dvouleté objektivní lhůty
stanovené v §84 odst. 1 s. ř. s. Subjektivní lhůtou podle §84 odst. 1 s. ř. s. tudíž není třeba se dále zabývat.“
[13] Pokud měl žalobcem tvrzený zásah souviset se Smlouvou 2014, dospěl krajský soud
k závěru, že ani zde „nelze dovozovat, že by výsledkem plnění podle Smlouvy ze dne 18. 4. 2014 mohl být
trvající zásah ve vztahu k žalobci, plnění podle Smlouvy (ukončené ke dni 1. 12. 2016) mohlo být nejvýše
zásahem jednorázovým. V takovém případě by se tedy – z pohledu s. ř. s. – nejvýše mohlo jednat o zásah
jednorázový a – při podání žaloby dne 20. 7. 2017, jež směřovala proti (podle žalobce ‚nezákonné‘) spolupráci
žalovaného a CRS Economics s.r.o. – byla dvouletá objektivní lhůta stanovená v §84 odst. 1 s. ř. s. dodržena.
Zároveň byla podle zdejšího soudu dodržena i subjektivní lhůta dvouměsíční podle §84 odst. 1 s. ř. s., neboť
žalobce tvrdí, že o existenci této Smlouvy se žalobce dozvěděl při jednání zdejšího soudu dne 2. 6. 2017 ve věci
sp. zn. 62 Af 43/2016. To odpovídá i průběhu jednání zdejšího soudu, které dne 2. 6. 2017 proběhlo. Proti
‚spolupráci žalovaného a CRS Economics s.r.o.‘ na základě Smlouvy ze dne 18. 4. 2014 byla tudíž žaloba
podána včas.“ Zároveň ale shledal, že z dokazování nevyplynul žádný vztah tohoto plnění k žalobci
či ke správnímu řízení vedenému se žalobcem pod sp. zn. S109/2011/DP ani žádný vztah
k plnění podle dříve uzavřené Smlouvy 2009. Dodal, že z ničeho nelze dovozovat, že by Smlouva
2014 navazovala na Smlouvu 2009, a že ani nelze z ničeho dovozovat, že by se žalobce jakkoli
týkala. Touto Smlouvou ani plněním podle ní se tedy krajský soud dále nezabýval, s tím,
že „i kdyby byla odvíjena včasnost žaloby objektivně od ukončení plnění podle této Smlouvy a subjektivně
od získání povědomí o tom, že k jejímu uzavření došlo, a i kdyby dále (...) dovodil také přípustnost žaloby,
nemohla by být žaloba důvodná.“
[14] Konečně pokud měl žalobcem tvrzený zásah souviset se Smlouvou 2009, vyšel krajský
soud z toho, že je-li „držení dokumentů převzatých při místním šetření trvajícím zásahem, pak stejnou optikou
je třeba hledět na držení informací jiným subjektem v pozici konzultanta orgánu veřejné moci v důsledku jejich
získání od orgánu veřejné moci (tu na základě Smlouvy z roku 2009) a jejich následné využívání při odborných
výstupech takového konzultanta pro eventuální navazující (dokonce soukromoprávní) spory (tu ve vztahu k řízení
před Městským soudem v Praze ve věci sp. zn. 15 Cm 7/2015). Právě proto, že si je zdejší soud dobře vědom
toho, že žalobce ani zdejší soud nemá účinný nástroj, kterak nahlédnout ‚dovnitř‘ spolupráce na základě Smlouvy
z roku 2009 a odhalit přesné detaily cesty konkrétních informací od žalovaného až po výstupy ze shora uvedeného
znaleckého posudku ani přesné detaily ohledně obsahu a rozsahu takových informací, musí vycházet z toho,
že informace jednou získané ze strany CRS Economics s.r.o. na základě spolupráce se žalovaným (ať už součástí
těchto informací byly jakékoli údaje o žalobci získané v rámci procesních oprávnění žalovaného při vedení
správního řízení sp. zn. S109/2011/DP), jsou ve sféře veřejné moci prokazatelně nejméně do té doby, dokud
jsou jakkoli – i zprostředkovaně – využívány, a to i subjekty odlišnými od žalovaného a CRS Economics s.r.o.
Nadále rovněž trvá riziko pokračování jejich využívání. Opačný pohled – a tedy dovození opožděnosti žaloby
kupř. z toho důvodu, že lhůta pro podání žaloby by měla být počítána od okamžiku, kdy byly informace směrem
k CRS Economics s.r.o. ze strany žalovaného předány – by podle zdejšího soudu vykazoval znaky bezpráví.
Na věci nic nemění ani to, že konkrétní rozsah informací získaných od žalovaného na základě Smlouvy z roku
2009 patrně již nikdy nebude možné zjistit a že žaloba byla zjevně původně motivována zjištěními žalobce
ohledně uzavření Smlouvy mezi žalovaným a CRS Economics s.r.o. v roce 2014 (zvýraznění doplněno).“
Z výše uvedených důvodů krajský soud uzavřel, že v souvislosti se Smlouvou 2009 byla žaloba
podána včas.
[15] Při posuzování přípustnosti zásahové žaloby pak krajský soud uvedl, že žalobce vznesl
„požadavek na uložení takových povinností, které se nutně přímo a výlučně netýkají postupu žalovaného
ve správním řízení ve věci sp. zn. S109/2011/DP pro účely tohoto řízení (pro účely rozhodnutí ve věci samé)
a nemusí tak být s jistotou pod případným soudním přezkumem na základě podané žaloby podle §65 s. ř. s.
proti případnému rozhodnutí ve věci samé. Nejde ani o otázku samotného ustanovení spolupráce s CRS
Economics s.r.o. pro účely správního řízení, ani o otázku využití výstupů z této spolupráce pro účely správního
řízení, ani o otázku přístupu žalobce k výstupům z této spolupráce pro umožnění řádné procesní obrany
ve správním řízení, nýbrž o otázku zpřístupňování údajů třetím subjektům (tu tedy konkrétně CRS Economics
s.r.o.) z uvedeného správního řízení či o uvedeném správním řízení s využitím podkladů, které již má žalovaný
ze správního řízení k dispozici (bez ohledu na to, jakým procesním postupem je dosud získal). Požadavek
na uložení těchto povinností totiž souvisí s důsledky spolupráce žalovaného a CRS Economics s.r.o., která sice
mohla být původně založena tak, aby se primárně odehrávala v řízení ve věci sp. zn. S109/2011/DP
a pro účely tohoto správního řízení, zároveň se však nemusí projevit výlučně ve výsledku tohoto správního řízení,
a tedy v rozhodnutí ve věci samé, a tím i v jeho zákonnosti, nýbrž i mimo toto řízení, kupř. tak, že soukromý
subjekt bude od žalovaného disponovat informacemi využitelnými (a dokonce i zneužitelnými) v jeho
podnikatelském životě, a to bez jakékoli vnější kontroly (jistě bez kontroly ve správním soudnictví), přestože
původ těchto informací pramení z veřejnoprávní činnosti žalovaného při vedení správního řízení. Žalobce tu nemá
jiný prostředek ochrany nebo nápravy, a proto je žaloba přípustná.“
[16] V samotné otázce důvodnosti žaloby krajský soud konstatoval, že je nesporné,
že stěžovatel přenáší část své úřední činnosti na cizí soukromou osobu CRS, a to výlučně
na základě uzavřených smluv mimo jakékoli veřejnoprávní oprávnění. I kdyby se to snad stalo
mezi žalobcem a stěžovatelem sporným, považoval to za prokázané (s odkazem na zjištění
krajského soudu ve věcech projednávaných mezi týmž žalobcem a týmž stěžovatelem
sp. zn. 62 Af 103/2012, 62 Af 43/2016 a 62 A 36/2016 a s odkazem na bod 35. zrušujícího
rozsudku Nejvyššího správního soudu). Potvrzuje to i samotná Smlouva z roku 2009. Podkladem
spolupráce, jež měla být využita především ve správním řízení vedeném žalovaným
pod sp. zn. S109/2011/DP, je výlučně tato Smlouva. CRS zde podle krajského soudu nebyla
v pozici konzultanta stěžovatele v důsledku postupu, který by byl předvídán jakoukoli
veřejnoprávní normou. Krajský soud podotkl, že dosavadní řízení u něj vedená
(sp. zn. 62 Af 103/2012, 62 Af 43/2016 a 62 A 36/2016) ukazují, že stěžovatel ve vztahu
k žalobci činí maximum pro to, aby rozsah a především výsledky této spolupráce před žalobcem
tajil (krajský soud přitom stěžovateli opakovaně ukládá povinnost kladně vyřizovat žalobcovy
požadavky na přístup k těmto informacím, avšak podle jeho názoru bezvýsledně).
[17] Krajský soud vyjádřil názor, že „[j]estliže za této situace žalobce spatřuje podstatu nezákonnosti
postupu žalovaného v tom, že žalovaný poskytuje ‚cizím‘ (a navíc výlučně soukromým) osobám
(tu CRS Economics s.r.o.) informace týkající se soutěžitelů, mimo jiné právě žalobce, přičemž nelze vyloučit,
že se jedná o informace citlivého charakteru, jež mohou být touto ‚cizí‘ osobou zneužity, a to za situace, kdy tato
‚cizí‘ osoba nemá stanovenu veřejnoprávní povinnost, jež by odpovídala zákazu zneužití informací, ani nejsou
stanoveny veřejnoprávní důsledky jejího porušení, pak s přihlédnutím ke značně širokým procesním možnostem
žalovaného, kterak podklady – z nichž část může být takto nekontrolovatelně předávána dál – od soutěžitelů
opatřovat, dává zdejší soud žalobci zapravdu, že postup žalovaného, jenž se nakonec může promítat v informační
výhodě protistrany při vedení soukromoprávního sporu k újmě žalobce, má charakter nezákonného zásahu,
jasně přičitatelného žalovanému.“ Podle krajského soudu není pro aplikaci principu enumerativnosti
veřejnoprávních pretenzí vůbec podstatné, zda je státní moc uplatňována přímo státním
orgánem, či zda je státní moc delegována na autonomní – na státu nezávislý – subjekt.
Ani v případě, kdy je činnost státu delegována na autonomní a na státu nezávislý soukromý
subjekt, nelze připustit, aby tento nezávislý subjekt uplatňoval státní moc mimo zákonné
zmocnění či s využitím informací mimo jasně vymezený právní rámec. Opačný výklad by podle
mínění krajského soudu znamenal, že stát by se (mimo zákonné oprávnění) mohl snadno vyvázat
z plnění zákonných povinností delegací na jiné subjekty; takový výklad však shledává absurdním
a rozporným s čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatel tedy podle krajského soudu může třetím osobám
stojícím vně správních řízení poskytovat či jinak zpřístupňovat jakékoli informace a dokumenty
týkající se správních řízení vedených žalovaným v rámci (či pro usnadnění) „spolupráce v řízení“
či „odborné pomoci v řízení“ pouze na jednoznačném a výslovném zákonném podkladu; proces
takového poskytování či zpřístupňování informací a dokumentů nemůže být uskutečňován
výlučně na „soukromoprávním základě“ mimo instituty předepsané pro správní řízení (výlučně
podle vůle žalovaného a třetího soukromého subjektu, tj. „jak se dohodnou“), neboť ve své
podstatě jde ze strany stěžovatele o součást delegace části jeho zákonem vymezených oprávnění
(pravomocí) a povinností na třetí osobu.
[18] Patrně v reakci na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu krajský soud
konstatoval, že připustí-li, „že je poměrně běžné, že stát či správní orgány využívají technického či jiného
zajištění své činnosti soukromými subjekty a že je to spojeno i s přístupem těchto soukromých subjektů
k informacím, které nejsou informacemi veřejnými, a že i zajištění činnosti žalovaného může být spojeno s činností
expertů, může vyžadovat zpracování posudků či stanovisek, spotřebitelských výzkumů aj., a to i při využití
soukromých subjektů (bod 28. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2018, č. j. 2 As 357/2017
-37), pak ani tato možnost spolupráce se soukromými subjekty nemůže být založena na tom, že by žalovaný
třetím osobám stojícím vně správních řízení poskytoval či jinak zpřístupňoval jakékoli informace a dokumenty
týkající se správních řízení vedených žalovaným v rámci (či pro usnadnění) ‚spolupráce v řízení‘ či ‚odborné pomoci
v řízení‘ bez toho, že by k tomu měl jednoznačný a výslovný zákonný podklad (tj. že by mu to zákon výslovně
umožňoval).“ Podle krajského soudu stát musí být zásadně schopen vést správní řízení
a shromažďovat v nich veškerý podklad pro své rozhodování svépomocí (prostřednictvím
orgánů veřejné moci). Výjimky musí mít zákonný podklad. Bez toho nelze výkon práv
a povinností veřejné správy při vedení správních řízení delegovat na soukromý subjekt.
Tím je garantována jednak čitelnost postupu stěžovatele, ale nadto i ochrana informací před jejich
vyzrazením a kromě toho i přístup subjektu, o jehož informace jde (jehož se týkají), k údajům
o obsahu a rozsahu takto poskytnutých informací. Zpětně nekontrolovatelné vyvádění informací
zcela mimo rámec právem aprobovaných postupů prostřednictvím třetí osoby, jež je soukromým
subjektem, podle krajského soudu nelze označit jinak než jako erozi právního státu.
[19] Z výše stručně shrnutých důvodů tedy krajský soud zaujal názor, že poskytnutí
či zpřístupnění jakýchkoli informací a dokumentů nacházejících se ve spisu správního řízení
vedeného stěžovatelem pod sp. zn. S109/2011/DP (nebo eventuálně jiného s ním přímo
souvisejícího řízení týkajícího se žalobce) společnosti CRS, vyjma postupu na základě zákonem
přímo stanovené povinnosti, je postupem nezákonným. Povinnosti uložené stěžovateli výroky
I. a II. tohoto rozsudku mají zajistit, aby CRS, ohledně níž nebylo prokázáno, že by případný
přístup k informacím, výstupům, podkladům a dokumentům vztahujícím se k uvedenému
správnímu řízení získala na zákonném podkladu (mohla jej získat nejvýše na základě uzavření
Smlouvy z roku 2009 ve zcela nejasném procesním postavení v uvedeném správním řízení), jimi
nedisponovala „vně“ správního řízení, tedy v rámci jakýchkoli svých aktivit, v rámci kterých
by byly – a to i případně v neprospěch žalobce – pro ni využitelnými. Uložení těchto povinností
má navíc zajistit totéž ve vztahu k jakýmkoli třetím osobám, k nimž by se tyto informace,
výstupy, podklady a dokumenty dostaly prostřednictvím CRS. Má jít o důsledek zjištění krajského
soudu, že jednání stěžovatele má charakter zásahu trvajícího, a taktéž potřeby takto vzniklý stav
napravit. Krajský soud vyjádřil přesvědčení, že svým rozsudkem ostatně neuložil stěžovateli
povinnost, která by nevyplývala již přímo ze zákona.
II. Řízení před Nejvyšším správním soudem
II. a) Kasační stížnost žalovaného
[20] V blanketní kasační stížnosti ze dne 8. 10. 2018 stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, a to z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[21] Stěžovatel kasační stížnost doplnil podáním ze dne 19. 11. 2018. V něm v prvé řadě
namítá, že krajský soud neprokázal svůj závěr, podle kterého musely být informace poskytnuté
stěžovatelem společnosti CRS v rámci spolupráce na základě Smlouvy 2009 jistě využity v rámci
zpracovávání znaleckého posudku pro společnost Vodafone, stejně jako na to navazující závěr,
že CRS informace o žalobci stále drží, a proto nezákonný zásah i nadále trvá. Stěžovatel uzavřel
se CRS Smlouvu 2009, přičemž tento vztah byl ukončen dne 25. 4. 2012. S ohledem na první
rozsudek krajského soudu zaslal stěžovatel CRS přípis, v němž ji žádal o poskytnutí všech
informací, které mají jakýkoli vztah k žalobci či správnímu řízení S109/2011/DP, načež mu bylo
odpovězeno přípisem ze dne 14. 3. 2018, že jelikož od ukončení spolupráce uběhly již více než tři
roky, žádnými informacemi z dob trvání Smlouvy nedisponuje, neboť pravidelně po uplynutí
příslušné doby všechny záznamy maže a dokumenty skartuje. Je tedy více než pravděpodobné,
že v době zpracování posudku již společnost CRS žádnými informacemi poskytnutými
stěžovatelem nedisponovala, ačkoli ani ty nemohly mít (s ohledem na čl. 7 a 8 Smlouvy 2009)
charakter důvěrných informací o žalobci a z žádného důkazu provedeného krajským soudem
nevyplývá, že byly pro zpracování znaleckého posudku užity.
[22] Krajský soud v rámci dokazování srovnal případ Smlouvy 2009 a předmět znaleckého
posudku a shledal, že se věcně překrývají. Z textu obou dokumentů však dle stěžovatele nelze
bez další hlubší analýzy tak zcela jasně konstruovat věcnou shodu, jak to udělal krajský soud.
Krajský soud pouze na základě účasti jednatele společnosti CRS na zpracování posudku
presumuje užití informací, které byly společnosti CRS na základě Smlouvy 2009 poskytnuty.
Ekonomická analýza je složitým procesem a Mgr. U., znalý problematiky telekomunikací
a fungování trhu širokopásmového přístupu k internetu, by byl zpracovateli posudku jistě
přínosem i poskytnutím obecných rad a postupů, např. vhodných analytických modelů, bez toho,
aby využíval konkrétních znalostí o žalobci, jež i tak nemohly být s ohledem na text Smlouvy
2009 nijak důvěrného charakteru. Jelikož žalobce, stěžovatel ani krajský soud nedokázali postavit
najisto, jakou roli hrál v případě zpracování znaleckého posudku Mgr. U., navrhl stěžovatel
provedení důkazu svědeckou výpovědí zpracovatele posudku PhDr. P. V., Ph.D., za účelem, aby
celou situaci ohledně vypracování znaleckého posudku osvětlil, objasnil úlohu společnosti CRS v
rámci kooperace se zpracovatelem znaleckého posudku a potvrdil či vyvrátil užití či alespoň
držení jakýchkoli informací o žalobci.
[23] Krajský soud nesprávně odmítl provést navrhovaný výslech zpracovatele posudku,
přičemž bez dalšího přijal důkazy poskytnuté žalobcem a jako nevěrohodné označil důkazy
stěžovatele, především výše uvedený přípis, podle kterého společnost CRS již několik let žádnými
informacemi o žalobci nedisponuje. Krajský soud tak s důkazy a důkazními návrhy nakládal
nepřípustně selektivně. V rámci celého ústního jednání dával předseda senátu krajského soudu
jasně najevo, že mu nejde o nalezení skutečného skutkového stavu, ale o doplnění dokazování
v tom smyslu, aby mohl dát znovu zapravdu žalobci a konstatovat nezákonný zásah jako
v prvním rozsudku krajského soudu, jak ostatně vyplývá ze záznamu z ústního jednání ze dne
13. 9. 2018, který stěžovatel navrhuje jako důkaz v řízení o kasační stížnosti. Zmíněným
postupem předsedy senátu krajského soudu bylo tedy stěžovateli upřeno ústavně zaručené právo
na projednání věci nezávislým a nestranným soudcem podle čl. 36 Listiny. Z pohledu vnějšího
pozorovatele nelze ze záznamu z ústního jednání před krajským soudem nabýt dojmu objektivní
nestrannosti předsedy senátu krajského soudu, který měl zjevně za cíl znovu konstatovat existenci
a trvání nezákonného zásadu a společně s žalobcem se snažil tohoto cíle dosáhnout.
[24] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že zásah stále trvá, popř. že je riziko,
že by se mohl opakovat. Trváním zásahu je třeba rozumět stav, v němž pokračuje útok
na žalobcova práva, a žádným následným jednáním správního orgánu, žalobce nebo třetí osoby,
případně i přistoupením jiných skutečností nedošlo k ochraně žalobcových práv a k obnově stavu
před zásahem; jednání stěžovatele by se tedy muselo i nadále negativně projevovat ve sféře
žalobce. Stěžovatel však zcela prokazatelně ukončil spolupráci se společností CRS v rámci řízení
sp. zn. S109/2011/DP již 25. 4. 2012 a od té doby se společností CRS o žalobci nijak
nekomunikoval. Z pouhé existence znaleckého posudku, na němž spolupracovala společnost
CRS, nelze v žádném případě vyvozovat trvání nezákonného zásahu ze strany stěžovatele.
Setrvává proto na názoru, že žaloba byla podána opožděně. Krajskému soudu se opět nepodařilo
prokázat existenci a trvání nezákonného zásahu do práv žalobce, a veškerou argumentaci postavil
pouze na svých domněnkách.
[25] Stěžovatel je rovněž přesvědčen o tom, že napadený rozsudek je nezákonný i z důvodu,
že KS nesprávně právně posoudil důvodnost žaloby, neboť předmětné jednání nesplňuje
ani jeden z definičních znaků nezákonného zásahu, natož všechny kumulativně. Stěžovatel
připomíná, že ani v době účinnosti Smlouvy 2009 se o nezákonnost při spolupráci se společností
CRS v řízení sp. zn. S109/2011/DP v žádném případě nejednalo. Jestliže krajský soud spatřuje
nezákonnost v poskytování informací o žalobci společnosti CRS, odkazuje stěžovatel na Dodatek
č. 1 Smlouvy 2009, jímž byl změněn čl. 7.1 této Smlouvy tak, že: „Při poskytování Poradenských služeb
Úřad poradci nezpřístupní žádné citlivé údaje o soutěžitelích, které nejsou veřejně známé, a k informacím, které
mají důvěrnou povahu, zejména údaje, představující obchodní tajemství soutěžitelů.“ Ve světle tohoto ujednání
mezi stěžovatelem a společností CRS nelze uvažovat o tom, že by byly společnosti CRS ze strany
stěžovatele poskytovány jakékoli citlivé údaje o žalobci, a že by tedy mohl postupovat nezákonně.
[26] Jak již stěžovatel uvedl výše, nelze z pouhé existence Smlouvy 2009 uzavřené mezi
stěžovatelem a společností CRS dovozovat pravděpodobný nezákonný zásah do práv žalobce.
Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku ostatně uvedl, že je poměrně běžné, že stát
či správní orgány využívají technického či jiného zajištění své činnosti soukromými subjekty
(např. vytváření a správa systému ADIS využívaného finanční správou) a že je to spojeno
i s přístupem těchto soukromých subjektů k informacím, které nejsou informacemi veřejnými.
Je tedy na stěžovateli, aby v rámci meritorního rozhodování v řízení S109/2012/DP obhájil své
rozhodnutí nechat provést analýzu třetím subjektem a poskytnout jí k tomu potřebné
(nedůvěrné) informace a podklady. Ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu tedy
vyplývá, že samotná existence Smlouvy 2009 nezákonný zásah ještě není s to vyvolat.
[27] Na základě výše uvedeného je tak stěžovatel přesvědčen o tom, že napadený rozsudek
je nezákonný, neboť je založen na nesprávném právním posouzení jak otázky včasnosti žaloby,
tak samotné existence nezákonného zásahu.
II. b) Vyjádření žalobce
[28] Žalobce ve svém vyjádření ze dne 27. 12. 2018 ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud
posoudil správně důvodnost žaloby, přičemž nynější kasační stížnost považuje za nepřípustnou
dle §104 odst. 3 s. ř. s. Nepřípustnost kasační stížnosti je dána tím, že Nejvyšší správní soud
ve zrušujícím rozsudku zavázal krajský soud, aby v dalším řízení doplnil dokazování za účelem
zjištění, zda byla žaloba podána včas. Krajský soud se tímto pokynem, stejně jako závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu, řídil, čímž je naplněna podmínka nepřípustnosti
kasační stížnosti dle odkazovaného zákonného ustanovení.
[29] V reakci na stěžovatelem odkazovaný přípis společnosti CRS ze dne 14. 3. 2018 žalobce
konstatuje, že z tohoto přípisu naopak jednoznačně vyplývá, že v okamžiku vypracování
znaleckého posudku společnost CRS disponovala informacemi o žalobci získanými na základě
Smlouvy 2009. Krom toho věcnou shodu předmětu Smlouvy 2009 a znaleckého posudku, včetně
provázanosti jejich zpracovatelů, krajský soud jednoznačně zjistil na základě žalobcem
poskytnutých důkazů; neexistoval zde naproti tomu žádný důkaz, který by uvedené vyvracel.
[30] Pokud stěžovatel tvrdí, že se předmět spolupráce se společností CRS na základě Smlouvy
2009 netýkal skutečností v předloženém znaleckém posudku a tato dvě plnění spolu nesouvisí,
měl k tomu předložit relevantní důkaz, například řádnou procesní stopu komunikace žalovaného
s CRS. Tuto však stěžovatel v důsledků svého opakovaného a dlouhodobého pochybení
při vedení spisu správního řízení není schopen předložit, jak ostatně bylo krajským soudem
v řízeních mezi účastníky týkající se spolupráce s CRS mnohokrát konstatováno.
[31] Žalobce má za to, že není pravdou, že stěžovatel učinil vše, co bylo v jeho silách, aby
zjistil pravý stav držení informací ze strany CRS. Za vynaložení veškerého úsilí nemůže být
považován prostý přípis zaslaný až v návaznosti na pravomocný první rozsudek krajského soudu.
Uvedené navíc umocňuje skutečnost, že nezákonnost této konkrétní spolupráce je před
správními soudy České republiky řešena již opakovaně.
[32] Krajský soud na ústním jednání provedl veškeré relevantní důkazy v evidentní snaze zjistit
skutečný stav věci a zamezit tak opakovanému zrušení svého rozhodnutí Nejvyšším správním
soudem. Provedené důkazy přitom hodnotil objektivně, se zdravým rozumem a s přihlédnutím
ke znalostem vztahů mezi žalobcem a stěžovatelem týkajícím se společnosti CRS ze své
rozhodovací praxe. Po provedeném dokazování také dospěl k jednoznačnému závěru,
že nezákonně zpřístupněné informace o žalobci a správním řízení se stále nachází v dispozici
společnosti CRS nebo třetích osob, kterým je tato společnost zpřístupnila. Na základě výše
uvedených zjištěných skutečností byla žaloba správně posouzena jako včasná, neboť důsledky
prokázaného nezákonného zásahu nadále trvají.
[33] Co se týče námitek stěžovatele vztahujících se k nesprávnému právnímu posouzení
důvodnosti žaloby, připomíná žalobce, že o závěru, že se žalovaný dopustil vůči žalobci
nezákonného zásahu v souvislosti se spoluprací se společností CRS, není v tomto řízení nadále
sporu. Krajský soud v řízení zkoumal, zda jsou společnosti CRS poskytovány a zpřístupňovány
nějaké informace a dokumenty nacházející se ve spisu správního řízení a zda takový postup
představuje nezákonný zásah. V této souvislosti řešil naplnění podmínek, kdy je ochrana proti
nezákonnému zásahu důvodná.
[34] V řízení před vydáním prvního rozsudku se krajský soud zabýval obsahem spolupráce
stěžovatele se společností CRS, k čemuž uvedl, že komunikace stěžovatele o žalobci navenek
ze správního řízení je mu již z jeho rozhodovací praxe známa. Stěžovateli vytýkané nedostatky
při vedení spisu správního řízení potom zcela znemožňují přesné zjištění obsahu této
komunikace. V této souvislosti krajský soud zmínil řízení vedená u tohoto soudu
pod sp. zn. 62 Af 103/2012, 62 Af 43/2016 a 62 A 36/2016. Krajský soud v prvním rozsudku
i v nyní napadeném rozsudku uvedl, že „[z]pětné vyvádění informací zcela mimo rámec právem
aprobovaných postupů prostřednictvím třetí osoby podle zdejšího soudu nelze označit jinak než jako erozi právního
státu.“ Poskytování informací o žalobci vztahujících se ke správnímu řízení společnosti
CRS krajský soud na základě své rozhodovací praxe (potvrzené mimo jiné i rozhodnutím
Nejvyššího správního soudu) považoval oprávněně za prokázané. V případě Smlouvy 2013
a Smlouvy 2014 uvedl, že jejich předmět je vymezen natolik široce, že se činnost společnosti
CRS může týkat i žalobce, neboť nelze vyloučit, že stěžovatel ve svém jednání nepokračuje.
Ve svém prvním rozsudku nakonec krajský soud uzavřel, že stěžovatel přenáší část své úřední
činnosti na cizí soukromou osobu CRS výlučně na základě uzavřených smluv mimo jakékoli
veřejnoprávní oprávnění, tj. postup nějak předvídaný veřejnoprávní normou. V této souvislosti
pak dle krajského soudu stěžovatel vyvádí o žalobci informace vně správního řízení, přičemž
současně činí maximum, aby rozsah a výsledky této spolupráce před žalobcem utajil. Tento
postup následně shledal krajský soud nezákonným. Následně se touto otázku zabýval při svém
přezkumu i Nejvyšší správní soud. Ten sice připustil, že soukromé subjekty mohou být využívány
státem či jeho orgány, nicméně bez výhrad akceptoval, že vyvádění informací v souvislosti
se Smlouvou 2009 lze na základě rozhodovací praxe obou soudů považovat za prokázané. Závěr
krajského soudu o tom, že se stěžovatel minimálně ve vztahu ke Smlouvě 2009 dopustil
nezákonného zásahu, tak Nejvyšší správní soud nijak nerozporoval. Krajský soud v napadeném
rozsudku proto logicky setrval na svém posouzení, že postup stěžovatele v souvislosti
se Smlouvou 2009 představuje nezákonný zásah. Toto své hodnocení krajský soud pouze
umocnil, když podotkl, že dává „žalobci zapravdu, že postup žalovaného, jenž se nakonec může promítat
v informační výhodě protistrany při vedení soukromoprávního sporu k újmě žalobce, má charakter nezákonného
zásahu, jasně přičitatelného žalovanému.“
III. Přípustnost kasační stížnosti a podmínky řízení
[35] Při posuzování přípustnosti kasační stížnosti bylo třeba nejprve rozřešit, zda je v nynějším
případě opakovaná kasační stížnost (tj. taková kasační stížnost, kterou bylo napadeno rozhodnutí
krajského soudu poté, co bylo jemu předcházející rozhodnutí krajského soudu zrušeno Nejvyšším
správním soudem) přípustná i s přihlédnutím k §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle kterého platí,
že „[k]asační stížnost je dále nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní
rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno,
že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu“.
[36] Výkladem §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. se Nejvyšší správní soud v minulosti již několikrát
zabýval. Například v usnesení ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 – 165, dospěl rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu k závěru, že „[o]pakovaná kasační stížnost, v níž stěžovatel vznesl pouze
námitky, které mohl uplatnit již v předešlé kasační stížnosti, je podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná.
Ze zákazu opakované kasační stížnosti platí výjimky pro případy, kdy Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí
soudu pro procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Posouzení toho, které námitky mohl stěžovatel uplatnit již v předešlé kasační stížnosti, závisí na konkrétních
okolnostech případu.“
[37] Pro posouzení přípustnosti kasační stížnosti jsou tedy rozhodující důvody, které dříve
vedly Nejvyšší správní soud k zrušení prvního rozsudku krajského soudu. Z odůvodnění
zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu (ze dne 28. 6. 2018, č. j. 2 As 357/2017 – 37)
plyne, že tomu tak bylo proto, že „je třeba považovat za prokázané, že v minulosti (na základě Smlouvy
2009) poskytoval žalovaný v souvislosti se správním řízením vedeným se žalobcem informace či doklady o něm
společnosti CRS. V tomto soudním řízení však nebylo prokázáno, že ta je dosud drží, a že jich dokonce využívá
proti žalobci. Není tedy prokázáno, že zásah dosud trvá či že hrozí nebezpečí opakování, a tedy že žaloba byla
podána v zákonné lhůtě. Je ovšem pravdou, že žalobce k tomuto svému tvrzení nabízel důkazy, které krajský
soud neprovedl, přičemž jejich provedení by otázku trvání zásahu mohlo objasnit. Stejně tak není prokázáno,
že od pozbytí účinnosti Smlouvy 2009 (tj. od r. 2012) poskytoval žalovaný společnosti CRS informace či doklady
související se správním řízením zn. S109/2011/DP. Neobstojí tedy výrok I. ani výrok II. napadeného rozsudku
krajského soudu. Právní závěr krajského soudu není podložený a je dán kasační důvod podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.“ (zvýraznění doplněno).
[38] Z výše citovaného textu je patrné, že předchozí kasační stížnost téhož stěžovatele byla
shledána důvodnou pro nezákonnost prvního rozsudku krajského soudu spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nejvyšší správní soud
zde vyjádřil názor, že ve vztahu ke Smlouvě 2009 by byla žaloba včasná, pokud by se jednalo
o trvající zásah; k takovému závěru však neměl krajský soud v prvním rozsudku dostatečnou
oporu; nebylo prokázáno, že CRS dosud využívá na základě Smlouvy 2009 získané informace
nebo jimi i nadále disponuje. Vzhledem k tomu, že nebylo vyloučeno, že dokazováním v dalším
řízení před krajským soudem bude možné objasnit povahu zásahu ať již jako trvajícího nebo
časově ohraničeného, shledal Nejvyšší správní soud bezprostřední odmítnutí žaloby dle §110
odst. 1 věty první za středníkem s. ř. s. předčasným. Z toho plyne, že právním názorem, který byl
pro krajský soud závazný, bylo primárně to, že závěr o včasnosti žaloby není podložený. Striktně
vzato by tedy opakovaná kasační stížnost žalovaného byla přípustná tehdy, pokud by krajský
soud tento názor Nejvyššího správního soudu nerespektoval. Nejvyšší správní soud ale ve vztahu
k §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. dovodil výkladem další výjimku, a to v usnesení ze dne 10. 6. 2008,
č. j. 2 Afs 26/2008 – 119, kde zaujal názor, že „[u]stanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. zajišťuje,
aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad
hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil.
Vztáhnout však citované ustanovení též na případy, kdy Nejvyšší správní soud pouze vytýká nižšímu správnímu
soudu procesní pochybení, resp. nedostatečně zjištěný skutkový stav, by ve svých důsledcích mohlo vést k naprosté
zbytečnosti Nejvyššího správního soudu, neboť by mohl tento soud v každé projednávané věci vždy prvním
kasačním rozhodnutím vytknout jakoukoli (třebas i malichernou) procesní vadu a poté v druhém kasačním řízení
kasační stížnost odmítnout, a tím odmítnout i věcný přezkum naříkaného rozhodnutí z pohledu aplikace
hmotného práva.“
[39] Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že krajský soud reflektoval závazný právní
názor Nejvyššího správního soudu, a to explicitně v odst. [8] a [24] jeho odůvodnění. Ve věci
nařídil a provedl další soudní jednání, při němž doplnil dokazování, a to jak ve vztahu k obsahu
spolupráce s CRS, tak ve vztahu k jejímu časovému rámci. Na tomto základě znovu posoudil
žalobu, a to s přihlédnutím k závěrům zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu. Krajský
soud pak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a včasná. Další kasační stížnost je přípustná,
neboť krajský soud vycházel z odlišného (dokazováním doplněného) skutkového stavu. Je pak
samozřejmostí, že kasační stížnost musí a fortiori být přípustná i v rozsahu krajským soudem
následně provedeného posouzení merita věci, tj. důvodnosti zásahové žaloby. Nejvyšší správní
soud se tedy neztotožňuje se žalobcem v tom, že by opakovaná kasační stížnost (žalovaného)
měla být v této věci a za výše popsaných okolností nepřípustná dle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
[40] Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že neshledal přítomnost jiných zákonných
překážek přípustnosti kasační stížnosti, a proto konstatuje, že kasační stížnost je přípustná.
Jelikož kasační stížnost je prostá vad a jsou splněny veškeré další podmínky řízení, je kasační
stížnost taktéž projednatelná.
IV. Důvodnost kasační stížnosti
[41] Kasační stížnost je důvodná.
IV. a) Včasnost žaloby
[42] Nejvyšší správní soud ani v nyní posuzované věci neopouští názor vyslovený rozšířeným
senátem v rozsudku ze dne 21. 11. 2017, č. j. 7 As 155/2015 – 160, a sice že „[s]oud si (...) musí
v první řadě ozřejmit, jaké jednání veřejné správy žalobce označuje za nezákonný zásah. Musí žalobce, případně
i postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s., „přimět“ k natolik jednoznačnému a konkrétnímu (zejména skutkovému)
popisu uvedeného jednání, aby bylo možno v dalším kroku zkoumat, zda, kdy a za jakých okolností se takto
specifikované jednání vskutku odehrálo, případně zda, kdy a za jakých okolností se udály další skutečnosti
rozhodné pro posouzení včasnosti žaloby (zejm. kdy se do sféry žalobce dostaly relevantní informace o dotyčném
jednání). (...) pro účely posouzení včasnosti žaloby si musí soud v řadě ohledů udělat jasno v tom, zda jednání,
jež je žalobcem označováno za nezákonný zásah, se vskutku událo, a jaké jsou relevantní okolnosti, za nichž
se tak stalo, tedy jakou má napadený akt povahu a čeho se týká. Dále si musí ujasnit, pokud vskutku k jednání
došlo, kdy se relevantní informace o něm dostaly do sféry žalobce. Bez postavení uvedených skutečností na jisto,
jen na základě pouhých tvrzení žalobce, není-li na první pohled z nich opožděnost zřetelná, nemůže soud včasnost
žaloby posoudit. (...) Pokud je zjevné a nepochybné, že jednání popsané v žalobě nemůže být vzhledem ke své
povaze, povaze jeho původce či jiným okolnostem „zásahem“ ve smyslu legislativní zkratky v §84 s. ř. s., i kdyby
byla tvrzení žalobce pravdivá, musí být taková žaloba odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jelikož chybí
podmínka řízení spočívající v připustitelném (plausibilním) tvrzení nezákonného zásahu.“ Na tom nic nemění
skutečnost, že citovaný rozsudek rozšířeného senátu byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne
15. 5. 2018, č. j. II. ÚS 635/18, neboť ke kasaci rozsudku došlo z důvodu odlišného náhledu
Ústavního soudu na jinou právní otázku, a sice počátku běhu lhůty pro podání žaloby proti
tzv. „trvajícímu“ zásahu.
[43] Z odůvodnění napadeného rozsudku, stejně jako z odůvodnění zrušujícího rozsudku
Nejvyššího správního soudu je patrné, že krajský soud výše popsaný algoritmus posuzování
podmínek řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu dodržel. V obecné rovině totiž dospěl
k závěru, že žalobcem vymezené jednání žalovaného může být nezákonným zásahem,
což Nejvyšší správní soud následně implicitně v odůvodnění zrušujícího rozsudku do jisté míry
aproboval. Držení informací o jednotlivci státem totiž lze pravidelně mít za zásah do jeho práva
na informační sebeurčení, jelikož veřejná moc může o jednotlivci shromažďovat a držet
jen takové informace, jaké zákon dovoluje. Proto prima facie může být i zásahem nezákonným,
nemá-li zákonný podklad či důvody. To, zda je, anebo není zásahem nezákonným, bude
již povětšinou otázkou důvodnosti; samozřejmě jen tehdy, nejsou-li dány jiné důvody
nepřípustnosti žaloby (například proto, že informace státem údajně držené nemohou být
informacemi o žalobci, nýbrž toliko o třetí osobě). Vzhledem k tomu proto není v nynějším
řízení o kasační stížnosti vůbec namístě zabývat se opětovně prvním krokem výše popsaného
algoritmu posuzování podmínek řízení o zásahové žalobě (ostatně ani stěžovatel v kasační
stížnosti nenamítá, že by žalobcem naříkané jednání prima facie nemohlo být „zásahem“),
nýbrž lze bez dalšího přistoupit ke kroku následujícímu, kterým je posouzení včasnosti zásahové
žaloby.
[44] Je vhodné opětovně připomenout, že krajský soud byl v otázce včasnosti žaloby vázán
názorem Nejvyššího správního soudu vyřčeným ve zrušujícím rozsudku, a sice že „[p]okud
by zásah žalovaného měl spočívat v poskytování informací v rámci Smlouvy 2009, byla by žaloba podaná
20. 7. 2017 opožděná podle §84 odst. 1 s. ř. s.; pokud by ovšem šlo o zásah trvající, byla by včasná“.
DáleNejvyšší správní soud konstatoval, že „[p]okud by trvání zásahu bylo postaveno na skutečnosti,
že společnost CRS stále drží informace či doklady získané na základě Smlouvy 2009, nemá k tomuto závěru
krajský soud žádnou oporu. Žalobce sice tvrdil a dokládal informací o součinnosti pracovníka společnosti
CRS při zpracování znaleckých posudků, že společnost CRS tyto informace stále drží a využívá jich proti němu,
krajský soud však k těmto tvrzením žádné dokazování neprováděl. Vycházel totiž z toho, že dokladem trvalosti
zásahu či rizika jeho opakování je samotná existence Smlouvy 2013 a Smlouvy 2014.“ Nejvyšší správní
soud rovněž akceptoval, že „je třeba považovat za prokázané, že v minulosti (na základě Smlouvy 2009)
poskytoval žalovaný v souvislosti se správním řízením vedeným se žalobcem informace či doklady o něm společnosti
CRS. V tomto soudním řízení však nebylo prokázáno, že ta je dosud drží, a že jich dokonce využívá proti
žalobci. Není tedy prokázáno, že zásah dosud trvá či že hrozí nebezpečí opakování, a tedy že žaloba byla podána
v zákonné lhůtě. Je ovšem pravdou, že žalobce k tomuto svému tvrzení nabízel důkazy, které krajský soud
neprovedl, přičemž jejich provedení by otázku trvání zásahu mohlo objasnit. Stejně tak není prokázáno,
že od pozbytí účinnosti Smlouvy 2009 (tj. od r. 2012) poskytoval žalovaný společnosti CRS informace či doklady
související se správním řízením zn. S109/2011/DP.“
[45] I v nyní napadeném rozsudku setrval krajský soud na závěru, že žalobcem naříkaný zásah
stěžovatele byl zásahem trvajícím. V souladu s výše citovaným názorem Nejvyššího správního
soudu se následně zaměřil na zjištění, zda společnost CRS v důsledku plnění Smlouvy 2009
i nadále disponovala informacemi ze správního řízení zn. S109/2011/DP. V tomto ohledu
z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že podle Memoranda bylo plnění podle této
smlouvy ukončeno. Krajský soud zdůraznil, že podle jeho skutkových zjištění z projednávání
právních věcí téhož žalobce a téhož stěžovatele (žalovaného) vedených u krajského soudu
pod sp. zn. 62 Af 103/2012, 62 Af 43/2016 a 62 A 36/2016 vyplynulo, že komunikace
stěžovatele navenek ohledně žalobce je součástí administrativní praxe stěžovatele, a to bez toho,
že by sám žalobce měl dostatečný přístup k jednoznačné procesní stopě ohledně rozsahu této
komunikace i jejího obsahu; z dosavadních zjištění krajského soudu má plynout, že se jednalo
o komunikaci velmi pravděpodobně vedenou v souvislosti se správním řízením
zn. S109/2011/DP, která se však v plné míře ve správním spisu tohoto řízení nepromítla.
Nastíněnou praxi stěžovatele označil krajský soud jako „brilantní hru na schovávanou“
co do objasnění rozsahu a obsahu informací, které stěžovatel společnosti CRS poskytl. Krajský
soud dále konstatoval, že dne 18. 2. 2015 byl PhDr. P. V., Ph.D., pro Vodafone Czech Republic
a.s. zpracován znalecký posudek č. 6-1/2015, jehož účelem bylo prokázání existence praktiky
stlačování marží ze strany žalobce v období 2009 až 2014 v oblasti poskytování služby
vysokorychlostního přístupu k síti internet na bázi technologie xDSL a vyčíslení výše škody
vzniklé Vodafone Czech Rebpublic a.s. v důsledku takové praxe žalobce (dále jen „znalecký
posudek“). Znalecký posudek byl vypracován zpracovatelem ve spolupráci právě se společností
CRS. Ze samotného posudku krajský soud zjistil, že důvodem uvedené spolupráce byla
skutečnost, že Mgr. P. U., jednatel společnosti CRS, dlouhodobě pracoval na projektech
týkajících se telekomunikací a nabyl specifické znalosti ohledně fungování trhu širokopásmového
přístupu k internetu, které znalci umožnily ověření některých předpokladů modelu použitého
pro odhad výše škody v tomto znaleckém posudku. Jak zpracovatel posudku sám,
tak i konzultant Mgr. P. U. byli se společností CRS personálně propojeni. Znalecký posudek se
dle krajského soudu přitom svým předmětem kryje s předmětem Smlouvy 2009 a v současné
době je využíván v soukromoprávním sporu mezi Vodafone Czech Republic a. s. a stěžovatelkou
o náhradu škody způsobené stlačováním marží ve výši 384 691 000 Kč; samotná žalovaná částka
je přitom výsledkem zmíněného znaleckého posudku, v žalobě je na tento posudek četně
odkazováno. Krajský soud na základě výše uvedeného zaujal názor, že se jedná o zásah trvající,
který dosud (je-li stále vedeno řízení o soukromoprávním sporu před Městským soudem v Praze
využívající závěry znaleckého posudku) neustal. Nemůže podle něj proto mít význam vyjádření
společnosti CRS ze dne 14. 3. 2018, podle kterého spolupráce mezi ní a stěžovatelem skončila
v roce 2012 a že již nedisponuje žádnými dokumenty v jakékoli podobě, které by se týkaly
spolupráce se stěžovatelem v rámci Smlouvy 2009. Krajský soud přitom vyšel z úvahy, že je-li
(podle nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18, bod 43) držení
dokumentů převzatých při místním šetření trvajícím zásahem, pak stejnou optikou je třeba hledět
na držení informací jiným subjektem v pozici konzultanta orgánu veřejné moci v důsledku jejich
získání od orgánu veřejné moci (zde na základě Smlouvy 2009) a jejich následné využívání při
odborných výstupech takového konzultanta pro eventuální navazující spory (zde řízení před
Městským soudem v Praze vedené pod sp. zn. 15 Cm 7/2015). Nejvyšší správní soud dále ve
stručnosti odkazuje na rekapitulaci příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku podanou
výše v odst. [13] tohoto rozsudku.
[46] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelem v tom, že žaloba byla podána
opožděně. Přitom byl veden níže popsanými úvahami.
[47] Jak již bylo uvedeno výše, pro posouzení včasnosti podání zásahové žaloby je zcela
nezbytné, aby bylo dostatečně konkrétně vymezeno jednání nebo opomenutí správního orgánu,
které žalobce shledává nezákonným zásahem. Nejvyšší správní soud záměrně v odst. [4]
odůvodnění tohoto rozsudku věnoval značný prostor detailní reprodukci jednotlivých variací
žalobcova vymezení nezákonného zásahu, a to za účelem ilustrace nepřehlednosti žaloby v tomto
ohledu. Krajský soud pak na základě svého porozumění žalobě znovu zformuloval žalobcem
tvrzený nezákonný zásah tak, že „[n]ezákonný zásah je podle žalobní argumentace založen dlouhodobou,
neprůhlednou a nezákonnou (mimo jakékoli právní instituty, jež mohou být ve vztahu ke správnímu řízení
využity) spoluprací žalovaného a CRS Economics s.r.o. v souvislosti s řízení sp. zn. S109/2011/DP, které vede
žalovaný a jehož jediným účastníkem je žalobce.“ Nejvyšší správní soud pak ve svém zrušujícím
rozsudku toto zcela zásadní východisko implicitně akceptoval, a proto z něj vycházel i v nyní
posuzovaném případě.
[48] Krajský soud v napadeném rozsudku po doplnění dokazování připustil, že pokud
jde o Smlouvu 2013 a Smlouvu 2014, nebylo prokázáno, že by se tyto týkaly předmětného řízení
o správním deliktu, na rozdíl od Smlouvy 2009. Nejvyšší správní soud přitom ve svém zrušujícím
rozsudku zcela jasně vyslovil, že „[p]okud by zásah žalovaného měl spočívat v poskytování informací
v rámci Smlouvy 2009, byla by žaloba podaná 20. 7. 2017 opožděná podle §84 odst. 1 s. ř. s.; pokud by ovšem
šlo o zásah trvající, byla by včasná.“ Krajský soud se následně tomuto závaznému právnímu názoru
v podstatě vyhnul, resp. obešel jej, když v odůvodnění napadeného konstatoval, že je-li „držení
dokumentů převzatých při místním šetření trvajícím zásahem, pak stejnou optikou je třeba hledět na držení
informací jiným subjektem v pozici konzultanta orgánu veřejné moci v důsledku jejich získání od orgánu veřejné
moci (tu na základě Smlouvy z roku 2009) a jejich následné využívání při odborných výstupech takového
konzultanta pro eventuální navazující (dokonce soukromoprávní) spory (tu ve vztahu k řízení před Městským
soudem v Praze ve věci sp. zn. 15 Cm 7/2015). Právě proto, že si je zdejší soud dobře vědom toho, že žalobce
ani zdejší soud nemá účinný nástroj, kterak nahlédnout ‚dovnitř‘ spolupráce na základě Smlouvy z roku 2009
a odhalit přesné detaily cesty konkrétních informací od žalovaného až po výstupy ze shora uvedeného znaleckého
posudku ani přesné detaily ohledně obsahu a rozsahu takových informací, musí vycházet z toho, že informace
jednou získané ze strany CRS Economics s.r.o. na základě spolupráce se žalovaným (ať už součástí těchto
informací byly jakékoli údaje o žalobci získané v rámci procesních oprávnění žalovaného při vedení správního
řízení sp. zn. S109/2011/DP) jsou ve sféře veřejné moci prokazatelně nejméně do té doby, dokud jsou
jakkoli - i zprostředkovaně – využívány, a to i subjekty odlišnými od žalovaného a CRS Economics s.r.o.
Nadále rovněž trvá riziko pokračování jejich využívání. Opačný pohled – a tedy dovození opožděnosti žaloby
kupř. z toho důvodu, že lhůta pro podání žaloby by měla být počítána od okamžiku, kdy byly informace směrem
k CRS Economics s.r.o. ze strany žalovaného předány – by podle zdejšího soudu vykazoval znaky bezpráví.
Na věci nic nemění ani to, že konkrétní rozsah informací získaných od žalovaného na základě Smlouvy z roku
2009 patrně již nikdy nebude možné zjistit a že žaloba byla zjevně původně motivována zjištěními žalobce
ohledně uzavření Smlouvy mezi žalovaným a CRS Economics s.r.o. v roce 2014 (zvýraznění doplněno
NSS).“
[49] Jakkoli může Nejvyšší správní soud mít pochopení pro motivaci krajského soudu
přistoupit na žalobcovu konstrukci trvajícího zásahu, je tato zcela mimoběžná, a tudíž ve své
podstatě rozporná, s právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným dříve v této věci.
Nejvyšší správní soud explicitně podmínil přijetí kladného závěru o trvání zásahu buďto
prokázáním, že spolupráce žalovaného a CRS (poskytování informací z předmětného řízení
o správním deliktu) trvala ještě v takovém čase, že by byla žaloba podaná dne 20. 7. 2017 včasná,
nebo prokázáním, že CRS v takovém čase uvedenými informacemi disponovala. V řízení před
krajským soudem nebyla prokázána ani jedna z nastíněných skutečností. Krajský soud měl proto
žalobu odmítnout pro opožděnost, když nebylo prokázáno, že zásah trval poté, co byla ukončena
spolupráce žalovaného a CRS dle Smlouvy 2009. Namísto toho krajský soud vyslovil názor,
že zásah (který byl původně vymezen jako spolupráce žalovaného s CRS a související vynášení
informací) trval ještě v době rozhodování krajského soudu, neboť u Městského soudu v Praze
bylo v té době stále vedeno řízení sp. zn. 15 Cm 7/2015 o náhradu škody proti nynějšímu žalobci
a v tomto řízení byl užit znalecký posudek, k jehož zpracování měly být údajně využity
mj. i informace z předmětného řízení o správním deliktu. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje,
že pokud by takovou alternativu byl považoval za akceptovatelnou, nebyl by měl důvod rušit
první rozsudek krajského soudu ve věci s pokynem k provedení dalšího dokazování ohledně
trvání spolupráce žalovaného s CRS. Nejvyššímu správnímu soudu bylo totiž samozřejmě
z obsahu soudního spisu dobře známo tvrzení žalobce, že výše zmíněné znalecké posudky byly
založeny mj. na informacích, které měly údajně prostřednictvím CRS „uniknout“ z předmětného
správního řízení. Takové posouzení, jaké předestřel krajský soud, však nemůže Nejvyšší správní
soud aprobovat, neboť je jím v konečném důsledku prolamována zákonná dvouletá objektivní
lhůta pro podání zásahové žaloby. I pokud by bylo v řízení před krajským soudem prokázáno,
že uniklé informace skutečně byly použity pro vypracování zmíněných znaleckých posudků,
jednalo by se toliko o důsledek tvrzeného nezákonného zásahu, nikoli o trvání zásahu
samotného. K tomu je třeba poznamenat, že trvání důsledků zásahu nemá vliv na běh žalobní
lhůty (viz k tomu z novější judikatury rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2019,
č. j. 1 As 348/2018 – 28, zejména body 13 a 14, viz též tam v bodě 13 odkazovanou
prejudikaturu). Jako nezákonný zásah totiž nebylo v žalobě vymezeno (a ostatně ani krajským
soudem původně označeno) používání těchto informací třetími subjekty, nýbrž spolupráce
žalovaného s CRS a vynášení informací žalovaným. Absurdita názoru, že nezákonným zásahem
správního orgánu (resp. trváním takového zásahu) má být tvrzené jednání soukromoprávních
subjektů (zde CRS, případně konkurenti žalobce) spočívající v užívání takto uniklých informací,
je podle Nejvyššího správního soudu zcela zjevná. Nezákonný zásah, pokyn či donucení
správního orgánu může totiž z povahy věci spočívat jedině v jednání či opomenutí žalovaného
správního orgánu. Vztaženo na okolnosti nyní posuzované věci to znamená, že zásahem mohlo
být jedině to, že žalovaný zpřístupnil informace z neveřejného správního řízení mimo zákonný
rámec třetí (soukromé) osobě a bez procesního zaznamenání ve spise. Zásahem téhož
žalovaného správního orgánu již nemůže být případné další nakládání s takovými informacemi
třetí soukromou osobou.
[50] Podle §84 odst. 1 s. ř. s. platí, že „[ž]aloba musí být podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce
dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo.“
V řízení před krajským soudem nebylo prokázáno, že by nezákonný zásah v podobě spolupráce
žalovaného s CRS a s ní souvisejícího poskytování informací z předmětného řízení o správním
deliktu trval i poté, kdy byla ukončena smluvní spolupráce těchto dvou subjektů, založená
Smlouvou 2009, tj. po 24. 5. 2012. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018,
č. j. II. ÚS 635/18, v případě trvajících zásahů obecně musí s ohledem na zásadu bezrozpornosti
právního řádu platit pravidlo, podle kterého časové právní následky včetně dopadu na počátek
běhu subjektivní i objektivní lhůty k podání zásahové žaloby má až ukončení takového zásahu.
Z dokazování provedeného v řízení před krajským soudem vyplývá, že k ukončení zásahu došlo
nejpozději dne 24. 5. 2012, resp. žalobci se nepodařilo prokázat, že by označený nezákonný zásah
trval i po tomto dni. Z toho je patrné, že dne 20. 7. 2017 podaná zásahová žaloba (v rozsahu,
v jakém o ní nebylo odmítavě rozhodnuto výrokem III. prvního rozsudku krajského soudu) byla
podána opožděně. Krajský soud měl tedy žalobu v souladu s §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
odmítnout.
V. Závěr a náklady řízení
[51] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto napadený rozsudek
zrušil podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. Současně dospěl k závěru, že již v řízení před krajským
soudem byly dány důvody pro odmítnutí žaloby, a proto rozhodl současně i tak, že se žaloba
v rozsahu, v němž o ní bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem věcně, odmítá.
[52] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. zakotvuje
zásadu přiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému účastníku řízení. Byť, striktně vzato,
byl v řízení o kasační stížnosti procesně úspěšný právě žalovaný, je třeba řídit se konečným
výsledkem soudního sporu, tj. odmítnutím žaloby. Podle §60 odst. 3 přitom žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla – li žaloba odmítnuta.
[53] V souladu s §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodl Nejvyšší správní soud také o náhradě
nákladů řízení o žalobě, a to v rozsahu žaloby jakožto celku (tj. včetně žalobních návrhů, jež byly
odmítnuty již výrokem III. prvního rozsudku krajského soudu). I zde je třeba aplikovat §60 odst.
3 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu