ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.331.2019:26
sp. zn. 2 As 331/2019 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ing. J. L., zastoupený
JUDr. et Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem Lidická 405/3, Jablonec nad Nisou,
proti žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Liberci, se sídlem
Rumjancevova 149/10, Liberec, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2018, č. j. ZKI LI-O-
6/169/2018-7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci ze dne 4. 10. 2019, č. j. 59 A 58/2018 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce je úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem, který se podílel jako fyzická
osoba ve smluvním vztahu ke zhotoviteli na zeměměřických pracích prováděných na základě
smlouvy o dílo mezi zhotovitelem (soukromou právnickou osobou) a pozemkovým úřadem
pro katastrální úřad.
[2] Katastrální úřad pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Česká Lípa (dále jen „katastrální
úřad“) usnesením ze dne 5. 2. 2018, č. j. PUP-5/2014-501-55 (dále jen „usnesení katastrálního
úřadu“), zrušil s účinky ode dne 24. 11. 2017 převzetí výsledku zeměměřické činnosti – elaborátu
zjišťování hranic neřešených pozemků při komplexní pozemkové úpravě v k. ú. X, vydané shora
uvedeným katastrálním úřadem ve formě osvědčení dne 24. 11. 2017, sp. zn. PUP-5/2014-501
(dále jen „osvědčení“), podle §74 odst. 4 vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále
jen „katastrální vyhláška“), a podle §154 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen
„správní řád“). Současně s účinky ode dne 24. 11. 2017 zrušil sdělení katastrálního úřadu ze dne
24. 11. 2017, sp. zn. PUP-5/2014-501 (dále jen „sdělení“), kterým bylo vydáno kladné stanovisko
k převzetí výsledku zeměměřických činností – elaborátu zjišťování hranic neřešených pozemků
při komplexní pozemkové úpravě v k. ú. X (dále jen „elaborát“) ve smyslu §9 odst. 6 zákona č.
139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech (dále jen „zákon
o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech“), §56 odst. 5 katastrální vyhlášky a podle §
154 a násl. správního řádu.
[3] Důvodem zrušení výše popsaného osvědčení a sdělení kladného stanoviska katastrálního
úřadu bylo (následné) zjištění, že elaborát obsahuje zjevné vady, které převzetí tohoto elaborátu
pro účely katastru nemovitostí podle §74 odst. 3 katastrální vyhlášky bránily. Osvědčení
ani sdělení tak neměla být vůbec vydána.
[4] Odvolání žalobce proti usnesení katastrálního úřadu zamítl žalovaný v záhlaví uvedeným
rozhodnutím jako nepřípustné (dále jen „napadené rozhodnutí“). Konstatoval, že §156
správního řádu upravuje nápravu vad úkonů správních orgánů vydaných podle části čtvrté
správního řádu. Pro posouzení přípustnosti odvolání proti usnesením, kterými se napravují vady
či ruší úkon vydaný podle části čtvrté, je nutné vycházet z §76 odst. 5 správního řádu, podle
kterého se účastník může odvolat jen proti takovému usnesení, které se mu podle zákona
oznamuje. Na vydání usnesení, kterým se úkon vydaný podle části čtvrté správního řádu ruší
pro nezákonnost, se přiměřeně použijí ustanovení správního řádu o přezkumném řízení. Takové
usnesení se vyhotovuje v písemné formě a oznamuje dotčeným osobám a s ohledem na právní
jistotu dotčených osob a jejich možnost se k postupu správního orgánu vyjádřit nelze vyloučit
podání odvolání dotčenou osobou. V posuzovaném případě lze však podle žalovaného
za dotčenou osobu považovat pouze Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad
pro Liberecký kraj - pobočka Česká Lípa (dále jen „Státní pozemkový úřad“), se kterým byla
v postupu při provádění pozemkových úprav katastrálním úřadem uzavřena dne 11. 7. 2014
dohoda podle §10 odst. 1 vyhlášky č. 13/2014 Sb., o postupu při provádění pozemkových úprav
a náležitostech návrhu pozemkových úprav, ve které byly stanoveny podmínky a způsob
zpracování pozemkových úprav. Za dotčenou osobu nelze ve vztahu ke katastrálnímu úřadu
považovat zhotovitele zeměměřických prací, společnost ALINEX s. r. o., jejíž soukromoprávní
smluvní vztah se Státním pozemkovým úřadem byl navíc ukončen s účinností ke dni 3. 11. 2017
na základě odstoupení od smlouvy o dílo Státním pozemkovým úřadem. Za dotčenou osobu
nemůže být dle žalovaného považován ani žalobce, který byl jako fyzická osoba ve smluvním
vztahu ke zhotoviteli zeměměřických prací, který ho pověřil mimo jiné k předávání výsledků
zeměměřických činností za platnosti smlouvy o dílo. Závěrem žalovaný uvedl, že usnesení
katastrálního úřadu lze vytknout to, že je v něm nesprávně označen okruh usnesením dotčených
osob, tato vada však nezpůsobuje jeho nezákonnost.
[5] Žalobce se proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou u Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočka v Liberci, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl (dále jen „krajský
soud“ a „napadený rozsudek“), neboť stejně jako žalovaný shledal, že žalobce nemůže být
v posuzované věci považován za dotčenou osobu.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), tj. pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení a pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo
nedostatku důvodů napadeného rozsudku, případně v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[7] Stěžovatel rozporuje především závěr krajského soudu o tom, že stěžovatel nebyl
v posuzované věci dotčenou osobou, a nebyl tedy oprávněn podat odvolání proti usnesení
katastrálního úřadu. Stěžovatel má dále za to, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný
a že se krajský soud nevypořádal s jeho dalšími dílčími žalobními námitkami.
[8] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry napadeného rozsudku
krajského soudu. Má za to, že subjektem oprávněným podat odvolání proti usnesení katastrálního
úřadu byl v dané věci pouze Státní pozemkový úřad.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil,
že je podána včas, osobou oprávněnou, jež splňuje podmínky obsažené v §105 odst. 2 s. ř. s.
Kasační stížnost posuzoval Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[10] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, která je natolik závažnou vadou rozhodnutí soudu, že se jí Nejvyšší správní soud musí
zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti (srov. §109
odst. 4 s. ř. s.). Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí,
která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno
či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud
by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek);
jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130,
publikováno ve Sb. NSS pod č. 7/2004). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána
především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně
zjištěné v rozporu se zákonem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. ve Sb. NSS č. 3/2004), nebo pokud zcela opomenul
vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. ve Sb. NSS pod č. 3/2006, či rozsudek
ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74).
[11] Stěžovatel se v první řadě domnívá, že napadený rozsudek krajského soudu
je nepřezkoumatelný pro nedostatečné odůvodnění. Postrádá vysvětlení, jakým způsobem
se krajský soud vypořádal s žalobními body č. 1 (porušení zásady dvoustupňového správního
řízení), č. 3 (porušení zásady dobré víry), č. 4 (porušení základních zásad přezkumného řízení)
a č. 5 (porušení zásady materiální pravdy s ohledem na rychlost řízení). Na žádný z těchto
žalobních bodů nelze podle něj nalézt v rozsudku krajského soudu odpověď, a to ani náznakem
nebo jiným právním názorem. Stěžovatel se domnívá, že úlohou krajského soudu bylo nejen
zkoumat, zda se opravdu jednalo o nepřípustné odvolání, ale i to, zda nebyl žalobce zkrácen
na svých právech neprovedením řádného odvolacího přezkumu.
[12] Nejvyšší správní soud k této námitce uvádí, že žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl
odvolání stěžovatele pro jeho nepřípustnost, neboť shledal, že stěžovatel není v dané věci
dotčenou osobou ve smyslu §2 odst. 3 správního řádu, a nebyla tedy splněna základní podmínka
pro provedení odvolacího řízení. Určení osob oprávněných odvolání podat je tak prvotním
kritériem pro posouzení podaného odvolání. Dospěje-li odvolací orgán k závěru, že se jedná
o opožděné nebo nepřípustné odvolání, neprovádí přezkum odvoláním napadeného rozhodnutí
správního orgánu nad rámec toho, že se z moci úřední zabývá otázkou, zda opožděné nebo
nepřípustné odvolání neposkytuje podnět pro obnovu řízení nebo pro změnu či zrušení
pravomocného rozhodnutí správního orgánu prvního stupně mimo odvolací řízení. Těmito
skutečnostmi je vymezen i rozsah soudního přezkumu (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 10. 2013, č. j. 5 As 17/2013 - 25). Předmětem přezkumu v případě rozhodnutí
o zamítnutí odvolání podle §92 odst. 1 správního řádu pro nepřípustnost je toliko posouzení
dodržení zákonných podmínek pro takový postup, tedy toho, zda se jednalo o opožděné nebo
nepřípustné odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015,
č. j. 5 As 107/2013 - 38).
[13] Krajský soud přezkoumal úvahy žalovaného ohledně okruhu osob oprávněných podat
odvolání a shledal je správnými. Dospěl stejně jako žalovaný k závěru, že stěžovatel do tohoto
okruhu nespadá a jeho odvolání proti napadenému rozhodnutí bylo nepřípustné. S ohledem
na tento závěr krajský soud nepochybil, když se nezabýval dalšími výše vyjmenovanými žalobními
námitkami stěžovatele. Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že z žalobního bodu č. 4 není
zjevné, k jaké újmě na veřejných subjektivních právech stěžovatele mělo vydáním usnesení
katastrálního úřadu dojít.
[14] Stěžovatel dále namítá, že v napadeném rozsudku je v části týkající se posouzení věci
soudem na závěr odstavce 6 uvedeno, že žaloba je důvodná. Tomuto tvrzení ale neodpovídá
výrok napadeného rozsudku ani další část jeho odůvodnění. Stěžovatel proto považuje napadený
rozsudek za nesrozumitelný.
[15] Nejvyšší správní soud k této námitce uvádí, že nesprávný text „žaloba je důvodná“
je uveden v obecném úvodu odůvodnění napadeného rozsudku (celé znění předmětného
odstavce je: „Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející v řízení dle části
třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), v rozsahu a mezích uplatněných žalobních bodů v souladu s dispoziční zásadou, kterou
je správní soudnictví ovládáno, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního
orgánu v souladu s §75 odst. 1, odst. 2 s. ř. s., a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná“). V závěru
odůvodnění napadeného rozsudku (odstavec 19) je pak jednoznačně uvedeno, že „Ze shora
uvedených důvodu soud zamítl podanou žalobu podle §78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou.“, čemuž odpovídá
i výroková část napadeného rozsudku. Již v rozsudku ze dne 3. 11. 2011,
č. j. 4 Ads 139/2011 - 400, Nejvyšší správní soud dovodil, že „[z]a zjevnou nesprávnost tak může
být považována pouze chyba, ke které došlo zjevným a okamžitým selháním v duševní či mechanické činnosti
osoby, za jejíž účasti bylo rozhodnutí vyhlášeno či vyhotoveno, a která je každému zřejmá. Zřejmost takové
nesprávnosti vyplývá především z porovnání výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí
[…].“ Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelem namítaná chyba v napadeném rozsudku
je zřejmá a na první pohled zjevná, nemůže mít tedy za následek jeho nepřezkoumatelnost.
[16] Stěžovatel rovněž namítá, že krajský soud zcela nadbytečně v rozsudku uváděl citaci
právních předpisů, které podle něj na daný případ vůbec nedopadají (body rozsudku 12 a 13).
Neuvedl přitom podstatné ustanovení vyhlášky č. 13/2014 Sb., o postupu při provádění
pozemkových úprav a náležitostech návrhu pozemkových úprav, která v §10 odst. 6 a odst. 8
popisuje způsob obnovy katastrálního operátu u pozemků v obvodu pozemkových úprav,
u kterých se provádí pouze obnova souboru geodetických informací (tzv. „neřešené pozemky“).
Tyto neřešené pozemky nejsou předmětem řízení podle zákona o pozemkových úpravách
a pozemkových úřadech, ale obnova katastrálního operátu u nich probíhá jen postupem podle
katastrální vyhlášky. Nejvyšší správní soud k této námitce uvádí, že stěžovatel v ní vyjadřuje
nesouhlas s výčtem ustanovení právních předpisů aplikovaných krajským soudem, jejichž aplikaci
považuje za nepřípadnou. Tato námitka se však týká správnosti právního posouzení krajským
soudem, nikoliv přezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Co se toho týče, Nejvyšší správní soud
odůvodnění napadeného rozsudku přezkoumal a shledal, že je z něj jednoznačně zřejmé, z jakých
ustanovení právních předpisů krajský soud vycházel a jaké závěry z nich dovodil. Ustanovení §10
odst. 6 a odst. 8, na něž odkazuje stěžovatel, se sice týkají způsobu obnovy katastrálního operátu
u tzv. neřešených pozemků, nejsou však relevantní pro posouzení otázky, kdo odpovídá
za zajištění podkladů pro tuto obnovu, včetně zajištění předání výsledků zeměměřických činností.
Námitka stěžovatele je proto nedůvodná.
[17] Stěžovatel také nesouhlasí s tvrzením krajského soudu (bod 17 napadeného rozsudku)
a žalovaného, že byl pověřen společností ALINEX s. r. o. k předávání výsledků zeměměřických
činností. Takové tvrzení nemá podle něj oporu ve spisech. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí,
že pro posouzení přípustnosti odvolání stěžovatele je bezpředmětné, jakou konkrétní podobu
měl vztah mezi stěžovatelem a společností ALINEX s. r. o., námitka je proto nedůvodná.
[18] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného shrnuje, že napadený rozsudek
je přezkoumatelný.
[19] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nesprávného závěru krajského soudu,
že stěžovatel není dotčenou osobou, která byla oprávněna podat proti usnesení katastrálního
úřadu odvolání.
[20] Že stěžovatel dotčenou osobou je, vyplývá podle něj z textace §74 odst. 2 a odst. 4
katastrální vyhlášky, přičemž je zjevné, že pouze stěžovatel osobně předal v souladu s katastrální
vyhláškou elaborát katastrálnímu úřadu. Stěžovatel cituje rovněž Závěr č. 60 poradního sboru
ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 8. 10. 2007, z něhož podle něj vyplývá, že účastníky
přezkumného řízení vedeného podle §156 odst. 2 správního řádu jsou ty dotčené osoby,
pro které byl daný úkon správním orgánem proveden, resp. které o takový úkon požádaly (§155
odst. 2 téhož zákona). Byl-li tedy stěžovatel podatelem příslušného elaborátu k převzetí
katastrálním úřadem, musí být nutně i dotčenou osobou. Žalovaný měl rovněž při posuzování
odvolání proti usnesení katastrálního úřadu postupovat v souladu se zásadou in dubio mitius,
neboť se neshodl s prvostupňovým správním orgánem na okruhu dotčených osob (pozn. NSS:
který ve svém usnesení uvedl jako účastníky stěžovatele, zhotovitele zeměměřických prací – společnost
ALINEX, s. r. o., a Státní pozemkový úřad).
[21] V §9 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech je stanoveno,
že „[p]ozemkový úřad zajistí odborné zpracování návrhu pozemkových úprav (dále jen "návrh") nebo návrh,
popřípadě jeho část v nezbytných případech sám zpracuje.“
[22] Podrobnější náležitosti návrhu pozemkových úprav a pravidla postupu při provádění
pozemkových úprav stanovuje vyhláška č. 13/2014 Sb., o postupu při provádění pozemkových
úprav a náležitostech návrhu pozemkových úprav, která v §10 odst. 1 upřesňuje, že „[p]ozemkový
úřad dohodne s katastrálním úřadem zejména postup a náležitosti při zpracování podkladů pro obnovu souboru
geodetických informací pro pozemky pouze zaměřené a v obvodu pozemkových úprav neřešené podle §2 zákona
(nesměňované), podmínky stanovené katastrálním úřadem (§6 odst. 6 zákona) a intervaly a formu, v jakých
budou změny, týkající se řešených pozemků, katastrálním úřadem předávány“.
[23] Podle §56 odst. 5 katastrální vyhlášky „[k]atastrální úřad po obdržení výsledků zeměměřických
činností provede kontrolu a vydá Státnímu pozemkovému úřadu do 30 dnů od obdržení stanovisko k výsledkům
těchto činností“.
[24] Podle §9 odst. 4 věty druhé zákona o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech
„[v]ýsledky zeměměřických činností, které mají tvořit podklad pro návrh pozemkových úprav, musí být ověřeny
fyzickou osobou, které bylo uděleno úřední oprávnění podle zvláštního právního předpisu“.
[25] Tímto zvláštním právním předpisem je zákon č. 200/1994 Sb., o zeměměřictví a o změně
a doplnění některých zákonů souvisejících s jeho zavedením (dále jen „zeměměřický zákon“),
který v §12 odst. 1 písm. a) rovněž výslovně uvádí, že výsledky zeměměřických činností
využívané pro správu a vedení katastru nemovitostí musí být ověřeny fyzickou osobou, které bylo
uděleno úřední oprávnění pro ověřování výsledků zeměměřických činností.
[26] Rovněž §74 odst. 2 katastrální vyhlášky stanoví, že „[v]ýsledky zeměměřických činností,
které se využívají pro účely katastru, přebírá katastrální úřad od odborně způsobilé osoby […]“, přičemž dále
v odstavci 4 upřesňuje postup katastrálního úřadu v tom smyslu, že „[n]eshledá-li katastrální úřad
při přezkoumání vadu ve výsledku zeměměřických činností, vyznačí jeho převzetí v příslušném protokolu
a v případě výsledku v listinné podobě vyznačí jeho převzetí i na první straně předávané dokumentace. Pokud
výsledek zeměměřických činností obsahuje vady, pro které ho nelze převzít do katastru, doručí katastrální úřad
dokumentaci s písemným odůvodněním zpět tomu, kdo jej předložil.“
[27] Nejvyšší správní soud shodně se závěry žalovaného i krajského soudu konstatuje,
že subjektem oprávněným podat odvolání proti usnesení katastrálního úřadu byl v dané věci
Státní pozemkový úřad, který byl podle výše citovaného §9 odst. 1 zákona o pozemkových
úpravách a pozemkových úřadech odpovědný za zajištění odborného zpracování návrhu
pozemkových úprav (včetně zajištění předání výsledků zeměměřických činností podle §74 odst. 2
katastrální vyhlášky).
[28] Tomuto zákonem stanovenému postupu odpovídá i obsah „Dohody podle §10 odst. 1
vyhlášky č. 13/2014 Sb.“ uzavřené dne 11. 7. 2014 mezi Státním pozemkovým úřadem
a katastrálním úřadem, která je součástí správního spisu. Podle článku II., bodu 9. této dohody
„PÚ (pozn. pozemkový úřad) zajistí, že výsledky zeměměřických činností při zpracování návrhu
pozemkových úprav budou KP (pozn. katastrální pracoviště) předkládány úředně oprávněným zeměměřickým
inženýrem k úřednímu přezkoušení průběžně po ukončení každé dílčí etapy prací […]“.
[29] Stěžovatel z výše uvedené právní úpravy mylně dovozuje, že zmiňuje-li výše citovaná
zákonná a podzákonná úprava výslovně fyzickou osobu, které bylo uděleno úřední oprávnění
podle zvláštního právního předpisu, resp. tzv. odborně způsobilou osobu, musí být taková osoba
(v daném případě stěžovatel) při postupu podle §156 odst. 2 správního řádu, jímž došlo
ke zrušení osvědčení a sdělení týkajícího jí zpracovaného elaborátu, dotčenou osobou
oprávněnou podat odvolání. Předmětnou právní úpravu je však nutné chápat jako stanovení
povinnosti Státního pozemkového úřadu zajistit ověření příslušných podkladů odborně
způsobilou osobou, nikoliv jako zakotvení jakýchkoliv veřejných subjektivních práv nebo
povinností přímo této odborně způsobilé osobě (v daném případě stěžovateli). Námitka
stěžovatele je proto nedůvodná.
[30] Stěžovatel má rovněž za to, že nedoručil-li katastrální úřad ve smyslu §74 odst. 4
katastrální vyhlášky nepřevzatou dokumentaci s písemným odůvodněním zpět tomu,
kdo ji předložil (tedy stěžovateli), pak by měla být dokumentace analogicky k §79 odst. 1 s. ř. s.
nadále považována za převzatou a usnesení katastrálního úřadu, napadené rozhodnutí i rozsudek
soudu by měly být považovány za nicotné akty. Nejvyšší správní soud neshledává v postupu
krajského soudu při vypořádání této dílčí námitky pochybení, neboť jak již uvedl výše (odst. 12),
rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí krajským soudem byl omezen toliko na přezkoumání
otázky přípustnosti odvolání stěžovatele. Z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů
i napadeného rozsudku je navíc jednoznačně zřejmé, že katastrální úřad elaborát podle §74
odst. 4 katastrální vyhlášky nejprve dne 24. 11. 2017 převzal a až následně (v reakci na přípis
Oddělení metodiky a kontroly Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj ze dne 23. 1. 2018,
č. j. KÚ-01903/2017-500-01001, S 19/2017) toto převzetí přezkoumal postupem podle §156
správního řádu.
[31] Stěžovatel shledává v postupu správních orgánů a krajského soudu rovněž porušení
zásady ochrany dobré víry vůči úkonům státu a principu právní jistoty. Stěžovatel namítá také
porušení zásady rychlosti řízení a procesní ekonomie. Toto porušení spatřuje v tom,
že následkem rozsudku krajského soudu bude v rámci hájení svých práv nucen podat správní
žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu (katastrálního úřadu), který bude muset
následně vrátit posuzovaný elaborát spolu s písemným zdůvodněním o jeho nepřevzetí podle
§74 odst. 4 katastrální vyhlášky. Proti tomuto kroku se bude stěžovatel muset bránit další správní
žalobou. Jak bylo konstatováno výše v odstavci 29, Nejvyšší správní soud neshledal v postupu
správních orgánů žádné porušení veřejných subjektivních práv stěžovatele, i tyto námitky jsou
proto nedůvodné.
[32] V neposlední řadě namítá stěžovatel porušení zásady dvoustupňového správního řízení,
kdy podle stěžovatele měl žalovaný správně usnesení katastrálního úřadu zrušit a zavázat ho svým
právním názorem o nepřípustnosti odvolání stěžovatele, nikoliv rovnou rozhodnout
o nepřípustnosti odvolání. Stěžovatel má dále za to, že pokud byla do spisu založena dohoda
mezi katastrálním úřadem a pozemkovým úřadem, měl s tím být seznámen. Nejvyšší správní
soud k této námitce uvádí, že posouzení přípustnosti odvolání náleží odvolacímu správnímu
orgánu (srov. §92 odst. 1 správního řádu). Ze správního spisu je dále zřejmé, že předmětná
„Dohoda podle §10 odst. 1 vyhlášky č. 13/2014 Sb.“ uzavřená dne 11. 7. 2014 byla rovněž
od 11. 7. 2014 součástí správního spisu, stěžovatel měl tedy možnost se s ní seznámit. Správní
orgány neměly povinnost stěžovatele na existenci této dohody výslovně upozornit. Pro posouzení
přípustnosti odvolání stěžovatele je navíc obsah této dohody bezpředmětný, námitka je proto
nedůvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[33] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji v souladu s §110 odst. 1 poslední větou s. ř. s. zamítl.
[34] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec běžné
administrativní činnosti v tomto řízení nevznikly, takže mu Nejvyšší správní soud náhradu
nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu