ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.332.2018:21
sp. zn. 2 As 332/2018 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: R. R., zastoupený
JUDr. Filipem Štípkem, advokátem se sídlem Hradiště 96/6-8, Ústí nad Labem, proti
žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48,
Ústí nad Labem, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 10. 2016,
č. j. 5369/DS/2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem, ze dne 1. 10. 2018, č. j. 75 A 1/2017 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 10. 2016, č. j. 5369/DS/2016, zamítl odvolání žalobce
a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Ústí nad Labem, odboru přestupků v dopravě
(dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 5. 9. 2016, č. j. MM/OPD/ODN/38149/2016/R.
Tímto rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle §125c odst. 1 písm. f)
bod 4. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o silničním
provozu“), kterého se dopustil tím, že dne 24. 4. 2016 v 08:41 hodin při řízení motorového
vozidla zn. MERCEDES BENZ reg. značky X na silnici D8 ve směru na Teplice překročil
nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním předpisem, když mu byla radarem v úseku, kde
je nejvyšší dovolená rychlost 130 km/h, naměřena rychlost 146 km/h, po odečtení odchylky ±3
% tedy nejméně 141 km/h, a dále pak tím, že při řízení stejného motorového vozidla dne 24.
4. 2016 v 08:54 hodin na silnici č. R63 ve směru na Teplice překročil nejvyšší dovolenou rychlost
stanovenou zvláštním právním předpisem v úseku, kde je nejvyšší dovolená rychlost 110 km/h,
přičemž naměřeno bylo 118 km/h, po odečtení odchylky ±3 % tedy nejméně 114 km/h. Žalobce
tedy překročil zákonem dovolenou rychlost v prvním případě o 11 km/h a ve druhém o 4 km/h.
Svým jednáním tak porušil ustanovení §18 odst. 3 zákona o silničním provozu a dopustil se
přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bod 4. téhož zákona. Za tento přestupek byla
dle ustanovení §125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu žalobci uložena pokuta ve výši
2000 Kč. Dále mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč.
[2] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu u Krajského soudu
v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), který ji zamítl rozsudkem ze dne 1. 10. 2018,
č. j. 75 A 1/2017 - 37. Krajský soud na rozdíl od správních orgánů posoudil jednání žalobce jako
pokračující přestupek sestávající ze dvou útoků dle §116 zákona č. 40/2009 Sb., trestního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Konstatoval, že využití principů trestního práva
týkajících se trvajících, pokračujících a hromadných trestných činů ostatně setrvale judikoval
i Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 7. 2014, č. j. 8 As 33/2014 - 39 a 12. 7. 2017, č. j. 6 As 116/2017 - 53). Odpovídající
právní úprava byla pak následně legislativně zakotvena i do nové právní úpravy v oblasti
přestupků, a to do zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (viz §7,
§37 či §40 tohoto zákona).
[3] Krajský soud dále uvedl, že skutečnost, že žalobce svojí jízdou nepřiměřenou rychlostí
neohrozil žádné další účastníky silničního provozu, nýbrž potencionálně pouze svoji osobu,
je za situace, kdy zákon ukládá účastníkům silničního provozu chovat se v silničním provozu tak,
aby minimalizovali i nebezpečí jim hrozící, irelevantní. Vyšší rychlost totiž zákonitě znamená
i vyšší ohrožení účastníků silničního provozu a ani argumentace žalobce, že jediný, koho ohrozil
svou nebezpečnou jízdou, byl on sám, není okolností vylučující protiprávnost projednávaného
skutku. Je-li totiž zákonnou povinností žalobce a dalších účastníků silničního provozu
nepřekračovat dovolenou rychlost za jakékoli situace, čili i v omezeném provozu,
pak je projednávaný přestupek spáchán vždy, je-li takové omezení rychlosti překročeno. Účastník
silničního provozu se musí řídit dopravním značením, i když se mu to jeví jako nevhodné,
nepohodlné a neúčelné, a porušení povinnosti řídit se dopravním značením není přestupkem
pouze v případě okolností upravených v příslušných právních předpisech (např. v případě krajní
nouze a nutné obrany dle §2 odst. 2 dřívějšího a pro věc relevantního zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, dále jen „zákon o přestupcích“). Ty žalobce netvrdil a ani nevyplývají ze správního
spisu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2009, č. j. 1 As 57/2009 - 51).
Ke spáchání přestupku došlo v době účinnosti nové právní úpravy, a povinností žalobce tak bylo
řídit se platnou právní úpravou, a to i za situace, že by k překročení rychlosti v době účinnosti
předchozí právní úpravy nedošlo. Neznalost zákona, čili platné právní úpravy, totiž žalobce
v duchu staré právní zásady ignorantia legis (iuris) non excusat neomlouvá.
[4] K námitce žalobce týkající se nesprávného nastavení měřicího zařízení Policie ČR
v případě prvního přestupku krajský soud uvedl, že policie pouze opatřuje podklady
pro hodnocení správního orgánu, zda byl spáchán přestupek. Hranice nastavená u měřicího
přístroje pak v případě, že měří správně, není rozhodující. Z tohoto postupu policie nelze
dovozovat žádné závěry relevantní pro probíhající správní řízení. Správní orgán I. stupně
i žalovaný se tak správně zabývali pouze zjištěným skutkovým stavem na základě řádně
fungujícího kalibrovaného měřicího přístroje. Ostatně ani žalobce sám nikdy nenamítal,
že by výsledek měření neodpovídal skutečnosti.
II. Kasační stížnost
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[6] Stěžovatel se neztotožňuje se závěrem krajského soudu, že v jeho jednání lze spatřovat
pokračující přestupek. O pokračující přestupek nemůže jít již z toho důvodu, že druhé jednání
(tj. překročení maximální dovolené rychlosti o pouhé 4 km/h) kvůli absenci materiálního znaku
přestupku vůbec přestupkem být nemůže. I v případě prvního skutku (překročení maximální
dovolené rychlosti v úseku s dovolenou rychlostí max. 130 km/h) dle názoru stěžovatele nedošlo
k naplnění materiálního znaku přestupku, byť bylo překročení rychlosti vyšší než v případě
druhého jeho jednání. Stěžovatel má za to, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s materiální
stránkou věci, stejně jako se s ní nedostatečně vypořádaly správní orgány před ním.
[7] Podle názoru stěžovatele pak krajský soud v podstatě přešel, resp. bagatelizoval
problematiku jednání zasahujících policistů, spočívající v nastavování různých odchylek
od měřené dovolené rychlosti ve dvou různých případech. Podle stěžovatele z tohoto vyplývá,
že je to v podstatě policie, která určuje, kdy nebude překročení nejvyšší dovolené rychlosti ještě
stíhat jako přestupek, a kdy naopak bude.
[8] Stěžovatel proto navrhl zrušit rozsudek krajského soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný se ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal
vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
III. 1 Materiální stránka přestupku
[12] Podle §2 odst. 1 o přestupcích (p)řestupkem je zaviněné protiprávní jednání, které porušuje nebo
ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně. Z tohoto
ustanovení vyplývá, že znaky přestupku jsou stanoveny zákonem, přičemž přestupek je vymezen
materiálním a formálním znakem, které musí být naplněny současně. Materiální znak přestupku
spočívá v tom, že zaviněné protiprávní jednání porušuje nebo ohrožuje zákonem chráněné zájmy
společnosti. Zákon o silničním provozu chrání bezpečnost a plynulost provozu na pozemních
komunikacích, tj. důležitý společenský zájem. Nejvyšší správní soud v této souvislosti stejně jako
krajský soud poukazuje na svůj rozsudek ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, v němž
vyslovil, že „(j)ednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně
se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti“.
[13] Jak již Nejvyšší správní soud dovodil např. v rozsudku ze dne 12. 2. 2015,
č. j. 3 As 92/2014 - 32, „(f)ormální znaky přestupkového jednání jsou koncipovány tak, aby naplňovaly
v běžných případech i znaky materiální. Pouze v případě, kdy existují významné okolnosti, které vylučují,
aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nedojde k naplnění
materiálního znaku přestupku a takové jednání potom nemůže být označeno za přestupek.“ Stěžovatel svým
jednáním naplnil skutkovou podstatu vytýkaného přestupku ve všech jeho znacích, přičemž
nebyly přítomny významné okolnosti, které by vyloučily, aby byl stěžovatelovým jednáním
porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti. Stěžovatel překročil nejvyšší
dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem, přičemž k naplnění skutkové
podstaty přestupku postačuje potenciální hrozba ohrožením, aniž by k následku skutečně došlo
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2012, č. j. 1 As 118/2012 - 23).
[14] Námitka stěžovatele tak není důvodná, neboť stěžovatel svým jednáním naplnil formální
i materiální znaky přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu.
Účastník silničního provozu se musí řídit dopravním značením. Porušení povinnosti řídit
se dopravním značením není přestupkem pouze v případě okolností upravených v příslušných
právních předpisech (např. v případě krajní nouze a nutné obrany dle §2 odst. 2 zákona
o přestupcích).
[15] V daném případě, jakkoli obecně by o tom bylo možno pochybovat, lze materiální stránku
přestupku shledat ještě naplněnu i u druhého ze zjištěných útoků na zájem chráněný zákonem,
tedy u překročení nejvyšší dovolené rychlosti o pouhé 4 km/h za běžného provozu a běžných
povětrnostních a jiných relevantních, typicky konkrétních dopravně bezpečnostních podmínek
(to je presumováno, jelikož nebylo zjištěno, že by provoz či podmínky byly neobvyklé, a ostatně
to bylo stěžovatelem i v řízení před krajským soudem tvrzeno). Je tomu zejména proto, že krátce
předtím byl stěžovatel přistižen při překročené nejvyšší dovolené rychlosti o hodnotu
už podstatnější (11 km/h), byť ani v prvním případě nikterak závažnou vzhledem k běžným
rychlostem jízdy po dálnici v mezích rychlostních limitů. Stěžovatel měl po upozornění v podobě
přistižení věnovat dodržení nejvyšší dovolené rychlosti větší pozornost.
[16] Rovněž změna nejvyšší dovolené rychlosti jakožto důsledek změny právního statusu
konkrétní pozemní komunikace (k tomu došlo, což nebylo mezi stranami sporné, od 1. 1. 2016,
tedy jen necelé čtyři měsíce před dnem přestupkového jednání, u silnice R63 v úseku
od řehlovické mimoúrovňové křižovatky s D8 do Teplic, aniž by zároveň došlo k technickým
úpravám této silnice patrným běžnému uživateli) může za určitých podmínek snížit nebezpečnost
jednání pachatele pod hranici, kdy dochází k porušení nebo ohrožení zájmu společnosti
ve smyslu §2 odst. 1 zákona o přestupcích. V nyní projednávaném případě ale není tento závěr
na místě s ohledem na to, že na potřebu patřičného dodržování pravidel o nejvyšší dovolené
rychlosti byl stěžovatel upozorněn zastavením policejní hlídkou po prvním „změření“.
III. 2 Pokračování v přestupku
[17] Pokud jde o otázku, zda se stěžovatel dopustil pokračujícího přestupku, je nutno mu dát
za pravdu, že tomu tak nebylo. Na závěru o celkové zákonnosti rozhodnutí žalovaného to však
nic nemění.
[18] Judikatura Nejvyššího správního soudu doktrinální pojmem pokračujícího přestupku
implicitně připustila i v oblasti správního trestání v době před výslovnou zákonnou kodifikací
v §7 nynějšího zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, účinného
od 1. 7. 2017, podle něhož (p)okračováním v přestupku se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky
vedené jednotným záměrem naplňují skutkovou podstatu stejného přestupku, jsou spojeny stejným nebo podobným
způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 As 49/2012-33, bodě 18, s odkazem na doktrínu
trestního práva hmotného uvedl ke znaku pokračování následující: „Dle trestněprávní doktríny
je rozhodujícím znakem pokračování v trestném činu, jenž jej odlišuje od opakování trestného činu, že jednotlivé
útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním
a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel již od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky
a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru. Dále
platí, že jednotný záměr je třeba v trestním řízení dokazovat (Šámal, P. a kol., cit. dílo, str. 1290).“ Z toho
pak dovodil, že i v řízení o přestupcích je daný doktrinální (a v trestním právu i tehdy výslovně
v zákoně zakotvený) institut použitelný; zjevně přitom soudu postačovalo použít uvedený institut
i za tehdejší přestupkové úpravy, jež jej výslovně v zákoně nezakotvila, jako institut doktrinální,
přenesený do správního trestání z trestního práva. Problematiku spojenou s přípustností
takového přenosu (zákaz analogie v neprospěch údajného pachatele přestupku) soud výslovně
neřešil. Stejně tak ve svém rozhodnutí věcně neřešil, zda jednání tehdejšího údajného přestupce,
jež mělo spočívat v nedovoleném stání motorového vozidla na jednom a tomtéž vyhrazeném
stání ve dvou různých dnech po sobě s odstupem zhruba dvou týdnů, je vskutku pokračováním
v přestupku. Vyslovil pouze, že tuto otázku je třeba řešit dokazováním rozhodných skutečností.
[19] Již vůbec tehdy soud neřešil, zda je možné pokračování v přestupku jinou než úmyslnou
formou zavinění a zda je možné jako pokračující přestupek například kombinovat úmyslné
a nedbalostní porušení dopravních předpisů při takovém typu jednání, kde jsou obě tyto formy
zavinění dobře představitelné (např. překročení nejvyšší povolené rychlosti, jízda „na červenou“,
jízda v protisměru v jednosměrné ulici apod.).
[20] Jak plyne z nezpochybňované dokumentace skutkového děje, stěžovatel byl poprvé,
a sice v 8:41 hod. dne 24. 4. 2016, „změřen“ na dálnici D8 na dálničním kilometru 67 ve směru
na Teplice, podruhé pak po 13 minutách na navazující rychlostní komunikaci R63 na silničním
kilometru 3,5 rovněž ve směru na Teplice. Mezitím byl po prvním „změření“ policejní hlídkou
zastaven a první překročení nejvyšší dovolené rychlosti s ním bylo touto hlídkou řešeno sepsáním
oznámení o přestupku. Již z prostého pohledu do obecně dostupných map je patrné,
že za uvedenou dobu ujel spolu s dobou řešení prvního překročení nejvyšší dovolené rychlosti
vzdálenost mezi místy jednotlivých „změření“. Nic jiného nedělal. Bylo by tedy obecně na místě,
pokud by správní orgány dospěly k závěru, že stěžovatel v překračování nejvyšší dovolené
rychlosti pokračoval. Jednoduše jel po dálnici a poté po navazující rychlostní komunikaci
a ve dvou zjištěných momentech jel rychleji, než bylo na daných místech dovoleno. Usoudit,
že šlo o jednotný záměr, by bylo v daném případě důvodné, neboť obě překročení se udála
při jedné pokračující jízdě v krátkém časovém odstupu po sobě.
[21] K takovému závěru však správní orgány nemohly dospět pro rozpor s judikaturou,
jež vyložila, jak je to s ukončením pokračujícího přestupku a započetím nového skutku. Podle
shora již zmíněného rozsudku č. j. 1 As 49/2012 - 33, konkrétně jeho bodů 21 až 23, pokračující
přestupek končí jakýmkoliv úkonem ze strany policejního orgánu nebo příslušného správního
orgánu, který přestupek projednává, kterým je obviněný z daného přestupku zpraven o tom,
že je důvodně podezřelý z jeho spáchání. Takovým úkonem může být i sepsání oznámení
přestupku policejní hlídkou se stěžovatelem, k němuž došlo po zastavení stěžovatele následujícím
po prvním „změření“. Je tedy zřejmé, že v daném případě podle judikatury Nejvyššího správního
soudu nešlo o jeden pokračující přestupek, nýbrž o dva přestupky.
[22] Tento nesprávný závěr aprobovaný krajským soudem však stěžovateli není na újmu.
V daném případě nebyl doktrinální institut pokračování v přestupku použit k tíži stěžovatele,
jelikož stěžovatel byl za přestupek postižen v souladu s tehdy účinným §125c odst. 1 písm. f)
bodem 4 zákona o silničním provozu, podle něhož (f)yzická osoba se dopustí přestupku tím,
že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně
než 20 km.h
-1
nebo mimo obec o méně než 30 km.h
-1
. Byl postižen pouze za jeden přestupek, nikoli
za dva, a byla mu uložena sankce „uprostřed“ zákonné sazby, jež činila podle tehdejšího §125c
odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu 1500 až 2500 Kč, přičemž stěžovateli bylo uloženo
zaplatit 2000 Kč. Stěžovatel samotný překročil v prvním, vážnějším z obou útoků na zájem
chráněný zákonem nejvyšší dovolenou rychlost o 11 km/h, tedy rovněž zhruba ve středu
intervalu překročení nejvyšší dovolené rychlosti, na nějž se ustanovení §125c odst. 1 písm. f)
bodem 4 zákona o silničním provozu v jeho případě vztahovalo (zprava i zleva otevřený interval
s krajními hodnotami 130 a 160 km/h, neboť šlo o překročení nejvyšší dovolené rychlosti
na dálnici mimo obec). Na bodové hodnocení otázka pokračování v přestupku neměla vliv,
jelikož u druhého útoku na zájem chráněný zákonem (jenž byl samostatným přestupkem) nešlo
o delikt bodovaný (viz Přehled jednání spočívajících v porušení vybraných povinností
stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích a počet bodů za tato jednání
jakožto přílohu zákona o silničním provozu, podle něhož je jednáním „bodovým“ teprve
překročení nejvyšší dovolené rychlosti mimo obec o více než 10 km.h
-1
). Navíc podle §123c
odst. 2 zákona o silničním provozu platilo a platí, že (d)opustil-li se řidič více přestupků nebo trestných
činů, spáchaných jednáním zařazeným do bodového hodnocení a projednaných ve společném řízení, zaznamená
příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností počet bodů stanovených pro nejzávažnější z nich.
III. 3 Technika měření rychlosti
[23] Ohledně druhé námitky týkající se nastavení policejní hlídkou sledované hranice
překročení nejvyšší dovolené rychlosti (fakticky tolerance bagatelního překročení) se Nejvyšší
správní soud plně ztotožňuje se závěrem krajského soudu. Policie pouze opatřuje podklady
pro hodnocení správního orgánu, zda byl spáchán přestupek. V nyní projednávané věci
ze spisového materiálu jasně plyne, že stěžovatel překročil nejvyšší dovolenou rychlost.
Nastavená hranice pro zahájení měření tak není pro posouzení, zda byl přestupek spáchán,
relevantní. Stěžovatel nemá právo, aby nebyl postižen za přestupek, je-li možné,
že jiní se jej též dopustili, ale nebyli přistiženi.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
[25] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné
náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu