ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.342.2018:39
sp. zn. 2 As 342/2018 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Karlem Šimkou v právní věci žalobce: P.
S., zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti
žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 11. 2017, č. j. 154960/2015/KUSK-DOP/HRO, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2018,
č. j. 44 A 8/2018 – 39,
takto:
Řízení se p řeru š u je .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 1. 6. 2015 minimálně v době od 19:06 hod do 19:11 hod stálo motorové vozidlo
s poznávací značkou X v Čáslavi v ulici Jeníkovská před vstupem do obchodního domu
Kaufland v místě, kde je vodorovným značením V 12c - Zákaz zastavení - zastavení zakázáno.
Přestože byly učiněny nezbytné kroky ke zjištění pachatele, nebyly zjištěny skutečnosti
odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Provozovatelem vozidla byl toho času žalobce.
[2] Rozhodnutím Městského úřadu Čáslav ze dne 23. 10. 2015, č. j. DOP 19943/15,
sp. zn. 1465/2015 (dále jen „správní orgán prvního stupně“ a „prvostupňové rozhodnutí“),
byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále
jen „zákon o silničním provozu“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 1000 Kč a povinnost
uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal
žalobce odvolání, které žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené
rozhodnutí“) zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v celém rozsahu potvrdil.
[3] Žalobu proti napadenému rozhodnutí zamítl Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným
rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“). Po shrnutí skutkových zjištění
vyplývajících z obsahu správního spisu krajský soud konstatoval, že o zákonnosti napadeného
rozhodnutí rozhoduje v plné jurisdikci podle právní úpravy účinné v době, kdy byl správní delikt
spáchán, přičemž pozdější úprava podle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky
a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) pro něj není příznivější. Na případ
žalobce se podle §112 odst. 4 zákona o odpovědnosti za přestupky aplikuje správní řád a zákon o
silničním provozu. Žalobce byl proto správně uznán vinným ze spáchání správního deliktu
provozovatele vozidla, nikoliv přestupku. Účinností zákona o odpovědnosti za přestupky došlo
pouze k terminologické změně a nejedná o změnu právní úpravy, která by byla pro žalobce
příznivější.
[4] K odpovědnosti za správní delikt podle §127f zákona o silničním provozu
se podle krajského soudu nevyžaduje zavinění, jelikož se jedná o objektivní odpovědnost
provozovatele vozidla zajistit, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány
povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Výroková část
prvostupňového rozhodnutí řádně obsahovala odkazy na všechna relevantní ustanovení včetně
§125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu. Podle krajského soudu nejsou výroky
prvostupňového ani napadeného rozhodnutí nezákonné z důvodu, že by neobsahovaly formu
zavinění. To zákon o silničním provozu ani zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní
řád“) nevyžaduje. V odůvodnění žalovaný konkretizoval, že přestupku podle §125c odst. 1
písm. k) zákona o silničním provozu se nezjištěný řidič dopustil porušením §4 písm. c) zákona
o silničním provozu. Správní orgán prvního stupně sice pochybil, neboť ve výroku neuvedl, jaké
konkrétní ustanovení zákona o silničním provozu bylo porušeno, toto porušení však nedosahuje
takové intenzity, aby bylo nutno prvostupňové rozhodnutí zrušit.
[5] Přestože krajský soud shledal pochybení v tom, že správní orgány nerespektovaly
zákonné rozmezí uložené sankce, s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 10. 2013, č. j. 4 As 71/2013 - 35, konstatoval, že se nejedná o pochybení, které by mělo
za následek nezákonnost rozhodnutí. Pokuta udělená žalobci je totiž pro něj příznivější, než je její
zákonem stanovená spodní hranice. Skutková podstata podle §10 odst. 3 zákona o silničním
provozu není podle krajského soudu v rozporu s ústavním pořádkem. Absence výzvy žalobce
k doplnění odvolání není důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, jelikož žalobci bylo
umožněno po celou dobu trvání správního řízení tvrdit a navrhovat relevantní skutečnosti. Měl
také možnost seznámit se se všemi podklady pro vydání rozhodnutí.
[6] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), neboť má za to, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky.
[7] Předně namítá, že krajský soud nesprávně posoudil nezákonnost napadeného rozhodnutí
v důsledku absence výzvy k doplnění odvolání. V odvolání totiž může namítat více pochybení
než v žalobě s reálnou šancí na kladné posouzení. Stěžovatel měl legitimní očekávání,
že k doplnění odvolání bude vyzván, stejně jako Nejvyšší správní soud vyzývá k doplnění kasační
stížnosti. Nejedná se o obstrukční postup. Stěžovatel dále namítá, že mu byla uložena sankce
v nezákonné výši. Ačkoliv je sankce pro stěžovatele výhodnější, vada napadeného rozhodnutí
hraničí s nicotností, jelikož správní orgán prvního stupně nebyl vůbec nadán pravomocí ukládat
sankci ve výši 1000 Kč. Stěžovatel je zároveň stižen právní nejistotou, zda žalovaný nevydá
usnesení o opravě zjevné nesprávnosti napadeného rozhodnutí a výši sankce neopraví z 1000 Kč
na spodní zákonnou hranici 1500 Kč. Stěžovatel krajskému soudu dále vytýká, že výrok musí
obsahovat podstatná zákonná ustanovení, která určují znaky konkrétního zaviněného přestupku
podle zákona o silničním provozu. Jinak nelze naplnění skutkové podstaty správního deliktu
provozovatele přezkoumat. Tato ustanovení nelze uvádět v odůvodnění, ale ve výroku.
Nejednalo se o jasný a přehledný případ, u něhož by postačovalo uvést ustanovení v odůvodnění.
O tom, jaké ustanovení měl porušit, se stěžovatel dozvěděl až z napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel a jeho zástupce vyjádřili nesouhlas s vyvěšením jejich osobních údajů na internetových
stránkách Nejvyššího správního soudu.
[8] Dne 19. 2. 2020 podal Krajský soud v Praze v jiné věci návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy
České republiky na zrušení §112 odst. 2 věty druhé zákona o odpovědnosti za přestupky, o němž
je vedeno u Ústavního soudu řízení pod sp. zn. Pl. ÚS 4/20.
[9] Při projednávání věci Nejvyšší správní soud zjistil, že výsledek řízení ve věci vedené
Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 4/20 může mít vliv na rozhodování soudu o věci samé,
jelikož protiústavnost §112 odst. 2 věty druhé zákona o odpovědnosti za přestupky může
mít v případě stěžovatele vliv na délku a plynutí promlčecí doby.
[10] Nejvyšší správní soud z těchto důvodů řízení o kasační stížnosti podle §48 odst. 3
písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s. přerušil.
[11] Po odpadnutí překážky předseda senátu i bez návrhu usnesením vysloví, že se v řízení
pokračuje (§48 odst. 6 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu