ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.350.2018:40
sp. zn. 2 As 350/2018 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: doc. JUDr. F. V., Ph.D.,
zastoupený JUDr. Filipem Černým, advokátem se sídlem Slavíčkova 2, Praha 6, proti žalované:
Policejní akademie České republiky v Praze, se sídlem Lhotecká 559/7, Praha 4,
ve věci žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 5. 2015, č. j. PA-643-16/ČJ-2015,
v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018,
č. j. 8 A 131/2015 – 153,
takto:
I. Kasační stížnost žalované se zamí t á .
II. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaná je p ov in n a zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
8228 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce
JUDr. Filipa Černého, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 13. 5. 2015, č. j. PA-643-16/ČJ-2015 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), zrušila vysokoškolský diplom č. 3 ze dne 27. 6. 2007 a dodatek k diplomu č. 3
z téhož dne, jímž byl žalobci v doktorském studijním programu bezpečnostně právní studia
P6806 ve studijním oboru Policejní management a kriminalistika 6806V011 na Policejní akademii
České republiky v Praze (dále též jen „PAČR“) udělen titul Ph.D., a to s účinky
ode dne 27. 6. 2007.
[2] Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce žalobou u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“). Městský soud rozsudkem ze dne 20. 9. 2018, č. j. 8 A 131/2015 – 153 (dále
jen „napadený rozsudek“), zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
[3] Městský soud k námitce nicotnosti napadeného rozhodnutí uvedl, že v době, kdy bylo
napadené rozhodnutí vydáno, zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění účinném
ke dni 13. 5. 2015 (dále jen „zákon o vysokých školách“), neobsahoval výslovné ustanovení
o řízení, jehož výsledkem by bylo rozhodnutí o zrušení vysokoškolského diplomu. To však
neznamená, že by pro vydání takového rozhodnutí neexistoval zákonný právní podklad.
Tím je zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, jakožto právní předpis subsidiárně využitelný
v případech, kdy zvláštní právní úprava (tj. zde zákon o vysokých školách) neobsahuje vlastní
regulaci. Napadené rozhodnutí není stiženo vadou nicotnosti, neboť pravomoc k jeho vydání,
která se odvíjí od povahy vysokoškolského diplomu coby osvědčení ve smyslu části čtvrté
správního řádu (viz níže), byla založena ustanovením §156 odst. 2 správního řádu. Podle tohoto
ustanovení osvědčení správního orgánu, které je v rozporu s právními předpisy a které nelze opravit podle
odstavce 1, zruší usnesením správní orgán, který je vydal nebo učinil, a to s účinky ode dne, kdy bylo zrušované
osvědčení vydáno, nestanoví-li zákon jiný postup; takové usnesení lze vydat po dobu, po kterou trvají účinky
osvědčení. Na tento postup se přiměřeně použijí ustanovení hlavy IX části druhé o přezkumném řízení.
[4] Dále se městský soud zabýval povahou vysokoškolského diplomu a v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu uzavřel, že vysokoškolský diplom, stejně jako
vysvědčení o státní závěrečné zkoušce a dodatek k diplomu, má povahu osvědčení ve smyslu
§154 správního řádu.
[5] Městský soud shrnul, že v řízení o zrušení diplomu dle §156 odst. 2 správního řádu,
před novelizací zákona o vysokých školách provedenou zákonem č. 137/2016 Sb. účinným
od 1. 9. 2016, musí rozhodnutí (usnesení) vysoké školy o zrušení diplomu vždy předcházet
posouzení, zda je na první pohled bez dalšího zjevné, že osoba, o jejíž diplom se jedná, nesplnila
zákonem (popř. studijním a zkušebním řádem) stanovené podmínky pro získání titulu, a tudíž
ani podmínky pro následné vydání osvědčení – diplomu. Pokud tomu tak nebylo, resp. pokud
je rozhodnutí vysoké školy založeno na tom, že obhájená a odevzdaná závěrečná práce vykazuje
znaky plagiátorství, nejedná se o důvod, pro který by bylo za právní úpravy účinné do 31. 8. 2016
možné přistoupit k vydání rozhodnutí o odnětí osvědčení, neboť byla-li závěrečná práce
odevzdána a úspěšně obhájena, byl vysokoškolský diplom (samozřejmě při splnění ostatních
podmínek úspěšného ukončení příslušného studijního programu) vydán v souladu s právními
předpisy.
II. Kasační stížnost
[6] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnila
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[7] Stěžovatelka namítala, že městský soud tvrdil, že napadené rozhodnutí je založené výlučně
na tom, že obhájena disertační práce je plagiátem. Městský soud se nevypořádal s otázkou
„samostatného zpracování disertační práce“ a s tím souvisejícího úmyslného podvodného jednání
spočívajícího ve vědomě nepravdivém čestném prohlášení studenta při odevzdání disertační
práce, pro které se obhajoba disertační práce vůbec neměla konat. Městský soud se taktéž
nevypořádal se stěžovatelkou tvrzenými skutkovými okolnostmi, že nezbytným studijním
předpokladem pro konání obhajoby je pravdivé čestné prohlášení studenta, že svoji disertační
práci vypracoval samostatně. Vědomě nepravdivé čestné prohlášení znamená, že student
nevykonal předepsané studijní povinnosti a obhajoba disertační práce se vůbec neměla konat,
a pokud se konala, vysokoškolský diplom mu neměl být vydán (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 6. 2018, sp. zn. 1 As 154/2015). Vzhledem k výše uvedenému
považuje stěžovatelka napadený rozsudek na nepřezkoumatelný.
[8] Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem městského soudu, že úmyslné podvodné jednání,
nemohlo být v době, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, důvodem ke zrušení
vysokoškolského diplomu dle §156 odst. 2 správního řádu. Stěžovatelka trvá na tom, že úmyslné
podvodné jednání vyvrací dobrou víru studenta, ke které se podle správního řádu při rušení
osvědčení přihlíží. Rovněž nedošlo k naplnění principu rozhodování veřejné správy ve veřejném
zájmu. Ve veřejném zájmu nemůže být tolerování podvodného jednání, prostřednictvím kterého
osoba získá výhodu, pro kterou jiní musí podle zákona a studijního programu vynaložit značné
úsilí a píli. Uvedené je taktéž v rozporu s principem rovnosti.
[9] V další kasační námitce stěžovatelka brojí proti postupu městského soudu, který nevyhověl
návrhu stěžovatelky na spojení věci s věcí vedenou u téhož soudu pod sp. zn. 5 A 191/2014.
[10] Stěžovatelka napadá i výrok o nákladech řízení před městským soudem. Domnívá se,
že přiznání náhrady nákladů žalobci v plném rozsahu bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť
žalobce „těžil“ ze svého vlastního nepoctivého jednání, když nesplnil studijní povinnost.
[11] Na základě výše uvedeného navrhla stěžovatelka, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[12] Žalobce ve vyjádření kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje se závěry napadeného
rozsudku, který považuje za přezkoumatelný; stěžovatelka totiž polemizuje s odůvodněním.
Žalobce trvá na tom, že splnil své studijní povinnosti a odkazovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 1 As 154/2015 nepovažuje za přiléhavý, neboť se týkal situace, kdy
existovaly zjevné důvody pro zrušení vysokoškolského diplomu.
[13] Žalobce navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal
vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Rozsudek městského soudu je přezkoumatelný. Je z něj zcela zřejmé, jakými úvahami
byl při posouzení věci městský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl. S otázkou
„samostatného zpracování disertační práce“ a s tím souvisejícího úmyslného podvodného jednání
spočívajícího ve vědomě nepravdivém čestném prohlášení studenta při odevzdání disertační
práce, pro které se obhajoba disertační práce vůbec neměla konat, se městský soud vypořádal
v bodě 83, v němž uvedl, že „skutečnost, že žalobce získal vysokoškolský diplom podvodným jednáním,
když při odevzdání disertační práce podepsal čestné prohlášení, že práci vypracoval samostatně, nejedná se o důvod,
který by byl oddělitelný od důvodu, pro který žalovaná ke zrušení vysokoškolského diplomu žalobce přistoupila.
Jak bylo vyloženo výše, pro rozhodnutí soudu ve věci nebylo podstatné, zda žalobcova disertační práce je plagiátem,
resp. zda zde byl dán úmysl žalobce k neoprávněnému užití děl jiných osob, nýbrž skutečnost, že odevzdání
plagiátu, byť se mohlo jednat o úmyslné podvodné jednání, nemohlo být v době, kdy bylo napadené rozhodnutí
vydáno, důvodem ke zrušení vysokoškolského diplomu podle §156 odst. 2 správního řádu.“
[17] Prvně Nejvyšší správní soud podotýká, že v souladu s §75 odst. 1 s. ř. s. vychází soud
ze skutkového stavu a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, tedy
ke dni 13. 5. 2015, kdy zákon o vysokých školách neobsahoval speciální klauzule upravující řízení
o vyslovení neplatnosti vykonání státní zkoušky nebo její součásti nebo obhajoby disertační
práce.
[18] Námitkou, že úmyslné podvodné jednání bylo už v době vydání napadeného rozhodnutí
důvodem ke zrušení vysokoškolského diplomu dle §156 odst. 2 správního řádu, se Nejvyšší
správní soud zabýval již v rozsudcích ze dne 9. 6. 2016, č. j. 2 As 170/2015 - 58, a ze dne
26. 10. 2016, č. j. 10 As 166/2016 - 56 (v druhém z nich jen v rovině procesní), které jsou plně
aplikovatelné na nyní posuzovanou věc.
[19] Nejvyšší správní soud ve své dosavadní rozhodovací činnosti rozlišil dvě situace, které
mohou při zrušení vysokoškolského diplomu nastat. Rozhodným hlediskem je důvod, pro nějž
má být konstatováno nesplnění zákonných podmínek pro vydání vysokoškolského diplomu
(viz rozsudek NSS ze dne 22. 6. 2016, č. j. 1 As 154/2015 - 50). V rozsudku
č. j. 2 As 170/2015 - 58 Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „(j)estliže by totiž dotyčná osoba
například vůbec nebyla studentem příslušné vysoké školy, nesplnila (ve smyslu nepodstoupila) studijní povinnosti
stanovené studijním programem, státní závěrečná zkouška se buď vůbec nekonala, nebo se konala za situace,
kdy se konat neměla (nebyly splněny podmínky stanovené zákonem o vysokých školách, předpisem vysoké školy
vydaným podle vysokoškolského zákona nebo studijním programem), jde o zřejmý rozpor s právními předpisy,
pro který vysoká škola nesmí vysokoškolský diplom vydat. Za takové situace by bylo možno již vydaný
vysokoškolský diplom zrušit podle §156 odst. 2 správního řádu, ovšem za předchozího individuálního zvážení
souladnosti takového postupu s imperativem přiměřenosti a ochrany práv absolventa, jichž bylo nabyto v dobré víře
(srov. §2 odst. 3, 4, §94 odst. 2, 5 za použití věty poslední §156 odst. 2 správního řádu). Typicky půjde
o situace, kdy byl závěr o splnění podmínek pro vydání vysokoškolského diplomu učiněn na základě studijních
záznamů, při jejichž pořízení či vedení došlo k vážnému administrativnímu pochybení (např. záznam zkoušky
vykonané osobou A v evidenci osoby B), nebo kdy takový závěr učinila neoprávněná osoba, anebo v případě, kdy
takový záznam vůbec neexistoval. Na druhou stranu, již ve svém rozsudku ze dne 17. 12. 2009,
č. j. 9 As 1/2009 - 4, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[h]odnocení vědomostí uplatněných
studentem u zkoušky náleží pouze zkušební komisi, před níž ji student koná. (…) Princip
přezkumu (státních) zkoušek na vysoké škole nespočívá a ani spočívat nemůže v přezkumu
vědomostí uplatněných studentem při výkonu zkoušky a přezkumu tomu odpovídajícího
ohodnocení ze strany zkoušejícího, nýbrž v přezkumu zákonnosti těch postupů,
které lze ve smyslu shora uvedeného podřadit pod výkon státní správy.“ V citované věci se jednalo
o posouzení otázky přezkoumatelnosti hodnocení státní závěrečné zkoušky na vysoké škole soudem ve správním
soudnictví, podle Nejvyššího správního soudu je však tento závěr, při absenci výslovné právní úpravy, plně
uplatnitelný i na pravomoc rektora vysoké školy zasahovat do výsledku vlastního odborného hodnocení zkoušky.“
[20] Je tedy třeba rozlišit mezi situací, kdy skutečnosti odůvodňující zrušení vysokoškolského
diplomu nejsou prima facie zřejmé, např. disertační práce nesplňuje náležitosti požadované
zákonem o vysokých školách, resp. studijním a zkušebním řádem. Pokud existuje podezření,
že odevzdaná a obhájená závěrečná práce je plagiát, pak samotnému zrušení diplomu musí
předcházet posouzení otázky případného plagiátorství, která vyžaduje odborné posouzení
komise, přičemž za těchto okolností nelze dospět k závěru, že by postup spočívající ve vydání
vysokoškolského diplomu byl v rozporu s právními předpisy a že by předmětné osvědčení
z takového důvodu bylo možno zrušit podle §156 odst. 2 správního řádu.
[21] Druhým typem situace je, byl-li kdy byl vysokoškolský diplom vydán zjevně v rozporu
s právními předpisy, přičemž porušení právních předpisů (resp. nesplnění studijních podmínek)
musí být prima facie zřejmé, tedy k posouzení není potřeba odborného posouzení komise. V řízení
dle §156 odst. 2 správního řádu je tudíž nutné nejprve posoudit, zda byly dodrženy právní
předpisy, resp. splněny podmínky studijního programu stanovené zákonem o vysokých školách,
studijním a zkušebním řádem. Pouze na základě posouzení této předběžné otázky je možné
dospět k závěru, že diplom (osvědčení) byl vydán v rozporu s právními předpisy, a proto se ruší
(srov. výše citovaný rozsudek č. j. 10 As 166/2016 - 56).
[22] Je proto nutno rozlišovat mezi na jedné straně čímsi, co lze nazvat „nicotným“
(zdánlivým, předstíraným) studiem, tedy studiem, jež se pouze navenek tvářilo jako studium,
avšak postrádalo skutečnou podstatu. To byl případ řešený Nejvyšším správním soudem
v rozsudku ze dne 22. 6. 2018, č. j. 1 As 154/2015 - 50. V tomto typu případů studijní povinnosti
nebyly v podstatné míře reálně plněny (např. zkoušky nebyly skládány), takže „papírová stopa“
o studiu, zaznamenávající splnění jednotlivých studijních povinností, byla pouhým zdáním, nikoli
odrazem reality.
[23] Druhou kategorií případů pak je studium skutečné, které vskutku probíhalo, avšak v rámci
něhož byly studijní povinnosti v určité (a někdy i podstatné) míře splněny podvodem či jiným
neetickým jednáním. Tento typ případu Nejvyšší správní soud řešil ve svém rozsudku ze dne
9. 6. 2016, č. j. 2 As 170/2015 – 58. S ohledem na absenci zvláštní právní úpravy, nyní
již existující a obsaženou v §47c zákona o vysokých školách, zejména v jeho odst. 2 písm. b),
nebylo možno podle staré úpravy odstranit sice možná vadou stižené, ale „existentní“
autoritativní závěry příslušných orgánů vysoké školy o splnění studijních povinností, jež byly
podkladem pro vystavení vysokoškolského diplomu jako zvláštního typu osvědčení. Jinak řečeno,
v případech „existentního“ studia je nutno vycházet z jakési obdoby presumpce správnosti závěrů
o splnění studijních povinností.
[24] Je zřejmé, že rozlišování mezi „nicotným“ a „existentním“ studiem nemusí být
v hraničních případech jednoduché, nicméně jiný právní nástroj není pro situace, na které nelze
uplatnit novou zvláštní úpravu, k dispozici.
[25] V nyní řešené věci se nejedná o žádný z případů, kdy by se státní závěrečná zkouška
nekonala nebo konat neměla, případně kdy by nebyly splněny jiné předepsané podmínky
pro úspěšné ukončení studia. Jediným důvodem napadeného rozhodnutí stěžovatelky o odnětí
vysokoškolského diplomu žalobci bylo tvrzené plagiátorství jím odevzdané a před komisí
pro státní zkoušku obhájené disertační práce. Zvláště v nyní projednávaném případě je odborné
posouzení zjevně nezbytné – žalobci je stěžovatelkou předestíráno, že nepřípustným způsobem
při tvorbě disertační práce využil textů, jichž byl sám spoluautorem. Nejde tedy o případ,
kdy je předstíráno něco, co zjevně neexistovalo, nýbrž o posouzení, zda „výkon“ v podobě textu,
u něhož není pochyb, že jeho původcem v určité (byť možná marginální) míře je samotný
žalobce, má být uznán jako dostatečně kvalifikovaná disertační práce. Ve skutečnosti nejde
o plagiátorství v běžném smyslu, neboť žalobce nevydává cizí autorské dílo za své, nýbrž
o značně delikátní posuzování, nakolik lze autorských děl z minulosti, na jejichž vytvoření
se doktorand svým vlastním autorským úsilím nepochybně nějak podílel (možná však
ve skutečnosti podstatně méně, než se na první pohled jevilo), využít jako kvalifikační práce,
a pokud ano, do jaké míry a v jakém detailu je třeba to v kvalifikační práci uvést či vyznačit.
Komise, před níž obhajoba probíhala, si mohla skutečnosti, že žalobce v disertační práci
svá dřívější autorská díla používá, bez obtíží všimnout (disertační práce na ně odkazuje). Pokud
si nevšimla, nebo pokud si všimla, ale nepovažovala to za překážku úspěšné obhajoby, nelze její
úsudek bez dalšího revokovat. Obhajobu disertační práce nelze tedy v nyní projednávaném
případě rozhodně považovat za „nicotnou“.
[26] Stěžovatelkou předestřená interpretace rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 6. 2018, č. j. 1 As 154/2015 - 50, je proto mylná.
[27] Za těchto okolností nelze dospět k závěru, že by postup stěžovatelky spočívající ve vydání
vysokoškolského diplomu žalobci byl v rozporu s právními předpisy, a že by předmětné
osvědčení z takového důvodu bylo možno zrušit podle §156 odst. 2 správního řádu,
jak to učinila ve svém rozhodnutí stěžovatelka.
[28] Námitku týkající se nespojení věcí neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Podle §39
odst. 1 s. ř. s. může předseda senátu samostatné žaloby směřující proti rozhodnutím, která spolu
skutkově souvisejí, spojit ke společnému jednání. Je tedy na uvážení předsedy senátu, jaký postup
zvolí. Vadou řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí soudu, by nespojení věcí
mohlo být jen za zcela výjimečných okolností; žádné takové však nejsou v projednávané věci
patrné.
[29] Ohledně námitky směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud
uvádí, že žalobce měl ve věci plný procesní úspěch (§60 odst. 1 s. ř. s.), proto mu příslušela
náhrada nákladů řízení. V tom, že městský soud neuplatnil v rámci svého uvážení pravidlo, podle
něhož může, jsou-li k tomu důvody zvláštního zřetele hodné (§60 odst. 7 s. ř. s.), výjimečně
zčásti nebo zcela náhradu nákladů nepřiznat, nelze spatřovat svévoli. Okolnosti případu
rozhodně nebyly takové, aby nutně musely vést k uplatnění výše zmíněného výjimečného
pravidla.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
[31] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka
nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci
v řízení o kasační stížnosti vznikly náklady řízení zaplacením odměny jeho zástupci
JUDr. Filipovi Černému, advokátovi. Odměna zástupce činí za dva úkony právní služby
(vyjádření ke kasační stížnosti a porada s klientem přesahující jednu hodinu) částku 2 x 3100 Kč
[§1 odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. c) a d) vyhlášky]. Náhrada hotových
výdajů pak činí 2 x 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky). Protože zástupce žalobce je plátcem daně
z přidané hodnoty, jeho odměna se podle §57 odst. 2 s. ř. s. zvyšuje o částku odpovídající této
dani, která činí 21 % z částky 6800 Kč, tedy o 1428 Kč. Náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti tak činí celkem 8228 Kč.
[32] Důvody k uplatnění §60 odst. 7 s. ř. s. nevidí ani Nejvyšší správní soud. Jakkoli jistě nelze
bez dalšího tvrdit, že plný procesní úspěch žalobce znamená i jeho morální vítězství, celý případ
rozhodně nelze vnímat jako tak silnou „prohru“ žalobce po morální a etické stránce, aby to bylo
důvodem k odepření náhrady nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu