ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.363.2018:50
sp. zn. 2 As 363/2018 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: BIO ZAHRADY
A REALIZACE s. r. o. (dříve ZAHRADNICTVÍ PLZEŇ, s.r.o.), se sídlem
Na Roudné 443/18, Plzeň, zast. Mgr. Ing. Pavlem Cinkem, advokátem se sídlem
Veleslavínova 33, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka
Svobody 1222/12, Praha 1, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 2. 2017,
č. j. 39/2017-110-SDNA/4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2018, č. j. 30 A 56/2017 - 69,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 2018, č. j. 30 A 56/2017 – 69, se zrušuje
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního
hospodářství (dále též „správní orgán I. stupně“), ze dne 14. 12. 2016, č. j. DSH/16091/16 (dále
též „prvoinstanční rozhodnutí“), byla žalobkyni podle §35 odst. 2 písm. h) zákona
č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční
dopravě“), uložena pokuta ve výši 95 000 Kč za protiprávní jednání spočívající v tom,
že jako dopravce nezajistila, aby řidič dopravcem provozovaného vozidla o celkové hmotnosti
11 990 kg řádně vedl záznam o době řízení, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku,
neboť tento řidič v rozporu s článkem 27 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 o záznamovém
zařízení v silniční dopravě a o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006
o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy (dále
jen „nařízení 165/2014“) nepoužíval k vedení záznamů o době řízení vozidla, bezpečnostních
přestávkách a době odpočinku vlastní osobní kartu řidiče, ale v době silniční kontroly Policie ČR
v obci Klatovy dne 18. 7. 2016 v 11:22 hodin a bezprostředně před touto kontrolou používal
k vedení svého záznamu o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku
cizí kartu řidiče. Žalobkyně tím porušila §3 odst. 2 písm. a) zákona o silniční dopravě ve spojení
s čl. 27 odst. 2 nařízení 165/2014 a dopustila se správního deliktu podle §35 odst. 2 písm. h)
zákona o silniční dopravě. Dále byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady správního
řízení ve výši 1000 Kč.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 2. 2017, č. j. 39/2017-110-SDNA/4 (dále
jen „napadené rozhodnutí“), k odvolání žalobkyně snížil uloženou pokutu z 95 000 Kč
na 85 000 Kč a ve zbytku prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.
[3] Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Plzni (dále
jen „krajský soud“), který ji zamítl rozsudkem ze dne 25. 7. 2018, č. j. 30 A 56/2017 – 69.
[4] Dle krajského soudu je třeba rozlišovat mezi deliktní odpovědností založenou zákonem
o provozu na pozemních komunikacích a zákonem o silniční dopravě. Zatímco v prvém případě
může mít fakt, že žalobce je, či není vlastníkem/provozovatelem motorového vozidla,
bez dalšího zásadní důsledky stran odpovědnosti (typicky otázka odpovědnosti za přestupek,
resp. za správní delikt), v případě deliktní odpovědnosti ve smyslu §35 odst. 2 písm. h) zákona
o silniční dopravě tomu tak není. Dopravcem, na něhož dopadá odpovědnost podle §35 odst. 2
písm. h) zákona o silniční dopravě, je ve smyslu §2 odst. 4 téhož zákona fyzická nebo právnická
osoba provozující silniční dopravu. To však nelze zaměňovat s podnikáním v silniční dopravě
(§2 odst. 4 poslední věta zákona o silniční dopravě), což je činnost tuzemského dopravce
provozujícího silniční dopravu pro cizí potřeby. Tu žalobce skutečně neprovozuje. Na žalobce
jistě nedopadá ani ustanovení §2 odst. 3 zákona o silniční dopravě. Avšak podle §2 odst. 2 téhož
zákona platí, že silniční dopravou (tedy činností provozovanou mj. právnickou osobou, kterou
žalobce bezesporu je) pro vlastní potřeby [nebylo prokázáno, že by dřevní odpad byl přepravován
V. T. pro jeho potřebu, a zároveň nebylo vyvráceno (spíše naopak), že by ona kůra nebyla
přepravována pro žalobce] je doprava, kterou se zajišťuje podnikatelská činnost, k níž je osoba
provozující silniční dopravu oprávněna podle zvláštních právních předpisů a při níž nedochází ke
vzniku závazkového vztahu, jehož předmětem je přeprava osob, zvířat nebo věcí (obdobně srov.
rovněž §2 odst. 4 věta druhá). Podnikatelskou činností podle §2 odst. 2 zákona o silničním
provozu se nerozumí provozování silniční dopravy pro cizí potřeby (to je podnikání v silniční
dopravě ve smyslu §2 odst. 4 poslední věty téhož zákona), ale podnikatelská činnost, k níž je
„osoba“, tedy žalobce, oprávněna podle zvláštních právních předpisů, konkrétně podle zákona
č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
Pro deliktní odpovědnost založenou zákonem o silniční dopravě tak není rozhodné, kdo je
vlastníkem či provozovatelem vozidla, jímž je prováděna silniční doprava pro vlastní potřeby ve
smyslu §2 odst. 2 zákona o silniční dopravě.
[5] Krajský soud rovněž neakceptoval argumentaci, že žalobkyně nenese odpovědnost,
protože náležitým způsobem své řidiče proškolila.
II. Kasační stížnost
[6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnila
důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[7] Dle stěžovatelky krajský soud nesprávně a nedostatečně zjistil a posoudil skutkový stav
věci, když neprovedl stěžovatelkou navrhované důkazy, a to především výslech řidiče T. a výslech
stěžovatelky. Výslechy měly mimo jiné prokázat, že předmětnou jízdu vykonával V. T. pro své
soukromé účely a nikoliv pro potřeby stěžovatelky. Tedy stěžovatelka se nemohla dopustit
vytýkaného deliktního jednání.
[8] Stěžovatelka i nadále setrvává na názoru, že na nyní posuzovanou věc nelze aplikovat
zákon o silniční dopravě, neboť stěžovatelka není dopravcem a nevykonává či minimálně
v daném případě nevykonávala silniční dopravu dle zákona o silniční dopravě, a ustanovení
tohoto zákona se tak na ni nevztahují, a to jednak s ohledem na to, že pan V. T. vykonával
předmětnou jízdu pro soukromé účely, navíc stěžovatelka není provozovatelem předmětného
vozidla, kterým pan V. T. předmětnou jízdu vykonával. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 6. 2003, č. j. 7 A 84/2001 - 41, v němž Nejvyšší správní soud
konstatoval, že: „Před uložením sankce podle §35 odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, je
třeba především postavit najisto, že osoba, které má být sankce uložena, je dopravcem ve smyslu §2 odst. 12
tohoto zákona.“ (nyní §2 odst. 4 zákona o silniční dopravě - pozn. NSS).
[9] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že ze spisové dokumentace je bez pochyb zřejmé, že řidič T.
v době kontroly vykonával závislou práci pro stěžovatelku. Žalovaný nevylučuje možnost, že
vozidlo je používáno k soukromým účelům, a to i během pracovní doby řidiče, nicméně zjištěné
skutečnosti jednoznačně svědčí o tom, že v inkriminované době tomu tak nebylo. Za předmětný
skutek je stěžovatelka zcela bez pochyb odpovědná.
[10] Provedení navrhovaných výslechů by dle žalovaného nemohlo přinést nové skutečnosti.
[11] K námitce, že stěžovatelka není vlastníkem kontrolovaného vozidla, žalovaný zopakoval,
že pro vznik odpovědnosti za porušení povinnosti dle §3 odst. 2 písm. a) zákona o silniční
dopravě není rozhodné, zda odpovědná osoba vlastní kontrolované vozidlo, či nikoliv,
ale zda provozuje dopravu, resp. zda prováděla kontrolovanou jízdu za užití kontrolovaného
vozidla.
[12] Stěžovatelka v replice uvedla, že výslech řidiče T. byl a je pro dané řízení směrodatný,
protože pouze on mohl objasnit, zda se jednalo o jeho soukromou cestu, či nikoliv.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom shledal
vady uvedené v odstavci 4, k nimž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[14] Kasační stížnost je důvodná.
[15] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 16. 11. 2016,
č. j. 5 As 104/2013 - 46, č. 3528/2017 Sb. NSS, uvedl (zvýraznění provedl nyní druhý senát):
„[51] Smyslem veškerých ústavních a mezinárodních záruk pro rozhodování ve věcech trestních je zohlednění toho,
že trestání jednotlivce veřejnou mocí představuje jeden z nejintenzivnějších zásahů veřejné moci do autonomní sféry
jednotlivce. Fakticky se jedná o použití mocenského donucení, realizaci státního monopolu na násilí, onoho ultima
ratio státní existence. Při výkonu této své pravomoci proto musí být veřejná moc svázána celou řadou procesních
a materiálních omezení. Jedním z materiálních omezení je právě přesvědčení demokratické většiny o společenské
škodlivosti postihovaného jednání formálně vyjádřené v zákoně zakazujícím takové jednání a stanovícím
za porušení zákazu příslušný trest (srov. článek 7 Úmluvy a článek 39 Listiny). Pokud tento formálně vyjádřený
konsensus společnosti odpadne, byť dodatečně, znamenalo by rozhodnutí o vině a trestu (formálně retrospektivně
přezkoumané a jako zákonné shledáno soudem) flagrantní porušení zásady proporcionality, neboť uložení trestu
(a jeho následné vykonání) by nemohlo sledovat žádný legitimní cíl a představovalo by jen absurdní
a formalistickou aplikaci (již mrtvé) litery zákona.
[52] Rozšířený senát dodává, že výše vyslovené závěry neplatí pro Nejvyšší správní soud, neboť ten je orgánem
rozhodujícím o mimořádném opravném prostředku. Rozhodnutí krajského soudu o žalobě je pravomocným
výsledkem soudního přezkumu, včetně uplatnění plné jurisdikce. Proto v rámci řízení o kasační stížnosti
již nemůže být zohledněna právní úprava, která by nabyla účinnosti poté, co právní moci nabylo rozhodnutí
krajského soudu. Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti bez ohledu na uplatněné kasační námitky ex
offo přezkoumá, zda bylo správně aplikováno právo v předcházejících řízeních. Je tedy i povinen se zabývat
právním stavem a jeho případnými změnami nastalými až do okamžiku rozhodování krajského soudu
a zkoumat v rámci kasačního přezkumu, zda krajský soud dostál své vlastní povinnosti zkoumat tuto otázku
před svým rozhodnutím. Podobná je ostatně situace při rozhodování o trestných činech. V trestní judikatuře
se ustálil názor, že změna právní úpravy, byť by nová právní úprava vyznívala ve prospěch pachatele, zásadně
není důvodem pro podání mimořádného opravného prostředku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1588/2005, č. 52/2006 Sb. NS, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 17/2006,
č. 17/2007 Sb. NS, či ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 8 Tdo 697/2010).
(…)
[61] Rozšířený senát na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že rozhoduje-li krajský soud ve správním
soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v
situaci, že zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen
přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se
trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin
spáchán, je-li to pro pachatele příznivější.“
[16] Krajský soud rozhodoval rozsudkem dne 25. 7. 2018.
[17] Dne 1. 7. 2017 nabyl účinnosti zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky
a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“).
[18] Dle §2 odst. 1 zákona o silniční dopravě, ve znění účinném ke dni rozhodnutí
žalovaného (dále jen „rozhodné znění“; po stránce samotného dopravněprávního obsahu
nedoznala úprava v zákoně o silničním provozu změny ani v navazujícím období do dne vydání
rozsudku krajského soudu), platilo: Silniční doprava je souhrn činností, jimiž se zajišťuje přeprava osob
(linková osobní doprava, kyvadlová doprava, příležitostná osobní doprava, taxislužba), zvířat a věcí (nákladní
doprava) vozidly, jakož i přemísťování vozidel samých po dálnicích, silnicích, místních komunikacích a veřejně
přístupných účelových komunikacích a volném terénu.
[19] Dle §2 odst. 2 zákona o silniční dopravě, v rozhodném znění, pak platilo: Silniční doprava
pro vlastní potřeby je doprava, kterou se zajišťuje podnikatelská činnost, k níž je osoba provozující silniční
dopravu oprávněna podle zvláštních právních předpisů a při níž nedochází ke vzniku závazkového vztahu, jehož
předmětem je přeprava osob, zvířat nebo věcí.
[20] Konečně §2 odst. 4 zákona o silniční dopravě, v rozhodném znění, stanovil: Dopravce
je fyzická nebo právnická osoba provozující silniční dopravu. Tuzemský dopravce je dopravce, který provozuje
silniční dopravu pro cizí potřeby na základě koncese nebo silniční dopravu pro vlastní potřeby k zajištění
své podnikatelské činnosti vykonávané na základě živnostenského nebo jiného oprávnění uděleného podle
zvláštního právního předpisu orgánem České republiky. Podnikatel v silniční dopravě je tuzemský dopravce
provozující silniční dopravu pro cizí potřeby.
[21] Podle §3 odst. 2 písm. a) zákona o silniční dopravě, v rozhodném znění, pak platilo:
Tuzemský dopravce provozující silniční dopravu velkými vozidly, je povinen zajistit, aby řidič řádně vedl záznam
o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku podle tohoto zákona, přímo použitelného
předpisu Evropské unie4d) nebo mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána a která byla vyhlášena
ve Sbírce zákonů nebo Sbírce mezinárodních smluv (…).
[22] Podle §35 odst. 2 písm. h) zákona o silniční dopravě, v rozhodném znění, platilo:
Dopravní úřad nebo Ministerstvo dopravy při porušení tohoto zákona uloží pokutu až do výše 500 000 Kč
dopravci, který (…) v rozporu s §3 odst. 2 nebo 3 nebo s §27 nezajistí, aby v každém vozidle byl záznam
o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku nebo nezajistí jeho řádné vedení, pokud
je povinen jej vést, nebo tento záznam neuschová po stanovenou dobu (…).
[23] Stěžovatelka staví svou obranu na tom, že v době kontroly řidič T. užíval vozidlo
pro soukromé účely. Ze správního spisu je zřejmé, že v rámci provedené kontroly dne 18. 7. 2016
bylo zjištěno, že nákladní vozidlo registrační značky X řídil V. T., avšak do tachografu vozidla
byla vložena karta řidiče na jméno Přemysl Písař. Oznámením ze dne 17. 10. 2016,
č. j. DSH/13878/16, bylo se stěžovatelkou zahájeno správní řízení za porušení specifikovaných
povinností plynoucích ze zákona o silniční dopravě. Dne 7. 11. 2016 se k správnímu orgánu I.
stupně dostavil Přemysl Písař, jednatel stěžovatelky, který k věci uvedl následující: „(…) K věci
uvádím, že pan V. T., který byl kontrolován Policií ČR dne 18. 7. 2016, je zaměstnancem právnické osoby
ZAHRADNICTVÍ PLZEŇ s. r. o., tuto přepravu jel pro vlastní účely s kontrolovaným vozidlem, které není
v majetku firmy ZAHRADNICTVÍ PLZEŇ s. r. o. (…)“. Správní orgán I. stupně se následně
obrátil na společnost Holz Schiller, s. r. o., s žádostí o sdělení, zda „na základě ve spisovém materiálnu
založené kopie dokladu o nákladu – zjednodušený daňový doklad č. 4780 ze dne 18. 7. 2016 byl (…)
právnickou osobou ZAHRADNICTVÍ PLZEŇ s. r. o. objednán odběr 14,49 prm (prostorových metrů)
dřevního odpadu-kůry, zda byla tato zakázka realizována odběrem dne 18. 7. 2016, zda byl k této zakázce
vystaven zjednodušený daňový doklad č. 4780 na částku 4208 Kč a zda byla tato částka hrazena právnickou
osobou ZAHRADNICTVÍ PLZEŇ s. r. o.“. Společnost Holz Schiller, s. r. o., dopisem ze dne
11. 11. 2016 odpověděla: „(…) dne 18. 07. 2016 byl u nás zrealizován odběr dřevního odpadu – kůry
v množství a ceně uvedené na námi vydaném dokladu č. 4780“. Stěžovatelka byla následně (23. 11. 2016)
vyzvána k účasti na provádění důkazů listinami (specifikovány na čl. 9 správního spisu); této
možnosti však nevyužila a listiny byly přečteny bez její přítomnosti. Poté bylo vydáno
prvoinstanční rozhodnutí. Stěžovatelka pak v odvolání znovu tvrdila, že V. T. použil dne
18. 7. 2016 vozidlo registrační značky X k soukromým účelům, a nešlo tedy o výkon závislé
činnosti. Užití nesprávné karty řidiče bylo omylem, nikoliv úmyslným jednáním. Stěžovatelka
rovněž zpochybnila odpověď společnosti Holz Schiller, s. r. o., která podle ní jednoznačně
neprokazuje, že daná cesta byla realizována v rámci výkonu závislé činnosti pro účastníka řízení. V doplnění
odvolání ze dne 6. 1. 2017 stěžovatelka zopakovala, že V. T. použil dne 18. 7. 2016 vozidlo
registrační značky X k soukromým účelům, a nešlo tedy o výkon závislé činnosti. Jako přílohu
předložila Osvědčení o registraci vozidla (tzv. velký technický průkaz), v němž je jako vlastník
vozidla registrační značky X uvedena společnost Přemysl Písař s. r. o., IČ: 28053516 (následně
změnila obchodní firmu na PŘEMYSL PÍSAŘ - zahrady s.r.o.).
[24] Na nyní posuzovanou věc by bylo za běžných okolností možno aplikovat závěry
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008, č. j. 9 As 36/2007 - 59
(č. 1533/2008 Sb. NSS), podle něhož deliktní odpovědnost podnikatelských subjektů
ve veřejném právu bylo možno srovnávat s odpovědností za škodu, jak je upravena v občanském
právu soukromém, a to konkrétně s úpravou odpovědnosti za škody způsobené provozní
činností. Odpovědnost právnických osob a fyzických osob při výkonu podnikání nebo
v souvislosti s podnikáním za správní delikt ve veřejném právu měla převážně objektivní
charakter a nastupovala naplněním skutkové podstaty příslušného deliktu. Obligatorním znakem
skutkové podstaty správního deliktu právnické osoby (nebo fyzické osoby jako podnikatelského
subjektu) tedy v naprosté většině případů nebylo zavinění. Dřívější právní úpravy často neznaly
liberační důvody, jejichž uplatněním by se tato osoba zprostila odpovědnosti. K vyvození
odpovědnosti stačil pouhý fakt porušení či nesplnění povinností stanovených zákonem nebo
uložených na jeho základě. Tato odpovědnost, někdy označovaná jako absolutní, však s sebou
vždy přináší riziko nepřiměřené tvrdosti a možné nespravedlnosti. Odpovědnost podle zákona
o silničním provozu, v rozhodném znění, stála beze všech pochybností na principu objektivní
odpovědnosti, k možnosti liberace přitom tento předpis mlčel. Proto zůstávalo pouze otázkou
výkladu předmětné právní normy, co lze pod pojmem „zajistit“ rozumět a co do něj lze či nelze
zahrnout. Objektivní stránkou správního deliktu bylo tedy v tomto případě reálné nezajištění
žádoucího stavu, tj. nejen opomenutí jednání zacíleného na dosažení dodržování unijního
předpisu v praxi, ale i nedostatečně efektivní jednání dopravce ve vztahu k řidiči, které mělo za
následek vznik protiprávního stavu.
[25] Zákon o silniční dopravě ukládal v §3 odst. 2 písm. a) povinnosti dopravci a v §35
odst. 2 písm. h) pak stanovil za porušení těchto povinností sankci. Odpovědnost za nesplnění
těchto povinností byla vystavěna na principu objektivní odpovědnosti dopravce, tedy bez ohledu
na jeho zavinění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2010,
č. j. 9 As 71/2009 - 67, či rozsudek ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 92/2008 - 76). Dopravce
za uvedené porušení povinností odpovídal sám, bez ohledu na to, zda jiný subjekt (řidič) byl
shledán odpovědným za své protiprávní jednání, či nikoli.
[26] Účinností zákona o přestupcích se však právní stav rozhodný pro krajský soud změnil
a původní neomezená objektivní odpovědnost za výše uvedené správní delikty podle zákona
o silniční dopravě se v případě stěžovatelky změnila v odpovědnost právnické osoby
za přestupek. Přechodné ustanovení §112 odst. 1 zákona o přestupcích (Na přestupky a dosavadní
jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako
na přestupky podle tohoto zákona. Odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou
disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele
příznivější.) tomuto závěru nebrání, právě naopak – zásadu užití pro pachatele příznivějšího
pozdějšího práva na jednání, na která před účinností mírnějšího práva dopadala dřívější přísnější
úprava, obsahuje též, aniž by stanovoval výslovně, že by toto nemělo platit pro soudní přezkum.
Usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46, č. 3528/2017 Sb. NSS,
tedy nebylo novou právní úpravou obsahově překonáno (a ve svých základech ani rozhodnutím
běžného zákonodárce překonáno být nemohlo, neb stojí na zásadách ústavní povahy).
[27] Podle §20 odst. 2 zákona o přestupcích platí: Právnická osoba je pachatelem, jestliže k naplnění
znaků přestupku došlo jednáním fyzické osoby, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby
za přestupek považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě a která porušila právní povinnost
uloženou právnické osobě, a to při činnosti právnické osoby, v přímé souvislosti s činností právnické osoby nebo
ku prospěchu právnické osoby nebo v jejím zájmu; za porušení právní povinnosti uložené právnické osobě
se považuje též porušení právní povinnosti uložené organizační složce nebo jinému útvaru, který je součástí
právnické osoby.
[28] Za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě, se za účelem posuzování
odpovědnosti právnické osoby za přestupek považuje mimo jiné i zaměstnanec nebo osoba v obdobném
postavení při plnění úkolů vyplývajících z tohoto postavení [§20 odst. 2 písm. c) zákona o přestupcích].
[29] Odpovědnost právnické osoby za přestupek ani podle nové úpravy není podmíněna
zaviněním, je však omezena obecným liberačním důvodem. Podle §21 odst. 1 a 2 zákona
o přestupcích platí: (1) Právnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí,
které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. (2) Právnická osoba se nemůže odpovědnosti za přestupek
zprostit, jestliže z její strany nebyla vykonávána povinná nebo potřebná kontrola nad fyzickou osobou, která
se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za přestupek považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné
právnické osobě, nebo nebyla učiněna nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení přestupku.
[30] Přičitatelnost jednání řidiče V. T. byla krajským soudem zkoumána toliko podle pravidel
právní úpravy účinné ke dni rozhodnutí žalovaného. Liberační důvod nebyl krajským soudem
v řízení před ním zkoumán vůbec.
[31] Jádro problému tematizovaného stěžovatelkou v kasační stížnosti lze shrnout tak,
že pro přestupek, o nějž v projednávané věci jde, bylo rozhodné, komu lze přičítat jednání,
jímž byly naplněny znaky skutkové podstaty daného deliktu. Ty spočívají zejména v tom, že ten,
kdo je „tuzemským dopravcem“ ve smyslu zákona o silniční dopravě, nezajistí, že v jím užívaném
vozidle, u něhož to s ohledem na jeho technické parametry zákon vyžaduje (o tom není
u nákladního automobilu, jejž řidič T. řídil, sporu), byl v době jeho užívání dopravcem veden
potřebný záznam o provozu. Jeho součástí muselo být vedení evidence o době řízení,
bezpečnostních přestávkách a době odpočinku toho řidiče, který vozidlo řídil. Řidič T. byl tím,
kdo měl vozidlo, včetně záznamového zařízení, v rozhodné době ve své „moci“, a tedy mohl
zajistit, aby byla evidence řádně vedena, tj. vedena na jeho jméno, a nikoli na jméno Přemysla
Písaře, v rozhodné době jednatele a jediného společníka stěžovatelky. Možnost to zajistit pan T.
zjevně měl – z dosavadních zjištění neplyne nic, co by v tom objektivně bránilo. Otázkou pak je,
komu lze jednání řidiče T. přičítat – nabízí se v podstatě tři alternativy: jemu samému jako fyzické
osobě, stěžovatelce jako jeho zaměstnavateli, anebo vlastníku vozidla (jímž dle tvrzení
stěžovatelky nebyla stěžovatelka). Tomu, že přičítat T. jednání je třeba stěžovatelce a že ona byla
v rozhodné době „dopravcem“, nasvědčuje v tuto chvíli kombinace dvou okolností
signalizujících úzkou vazbu jednání řidiče T. a stěžovatelky – vozidlo řídil tento řidič, jenž byl
jejím zaměstnancem (a to v době, která obvykle bývá dobou pracovní), a byl jím přepravován
materiál, který stěžovatelka odebrala od dodavatele jako podnikatelka a u něhož je s ohledem na
jeho povahu vysoce pravděpodobné, že měl sloužit k podnikatelské činnosti stěžovatelky.
[32] Otázka, kdo byl vlastníkem samotného vozidla (jiná společnost s ručením omezeným,
jejímž jediným společníkem a jednatelem v rozhodné době byl taktéž Přemysl Písař; v rozhodné
době měla obchodní firmu PŘEMYSL PÍSAŘ - zahrady s.r.o., IČ: 28053516), nemusí
být ohledem na výše uvedenou kombinaci dvou okolností důležitá, ledaže by řidič T. materiál
zjevně určený pro stěžovatelku přepravoval jakožto zaměstnanec obchodní společnosti
PŘEMYSL PÍSAŘ - zahrady s.r.o. či touto společností jinak k tomu zjednaná osoba.
[33] Co se týče liberačního důvodu, ten nebyl krajským soudem výslovně zkoumán.
Stěžovatelka však argumentovala, že podnikla veškerá možná opatření, aby její řidiči dodržovali
zákonem stanovené povinnosti. Krajský soud se s její argumentací neztotožnil. Poukázal na to,
že stěžovatelka umožnila, aby v použitém vozidle byla karta jiného řidiče než pana T.
[34] Lze shrnout, že krajský soud se sice věcně zabýval skutečnostmi rozhodnými
jak pro závěr o přičitatelnosti, tak o případném zproštění odpovědnosti za přestupek, nečinil
tak však po právní stránce podle shora zmíněných ustanovení zákona o přestupcích.
Proto nezbylo než jeho rozhodnutí zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
[35] V něm krajský soud nejprve umožní stěžovatelce konkretizovat svoji žalobní argumentaci
s ohledem na nový právní rámec pro posuzování.
[36] Dále posoudí, zda je jednání řidiče T. přičitatelné stěžovatelce. V rámci toho může být
vhodné provést stěžovatelkou navržené důkazy, blíže se zabývat údajnou „soukromou aktivitou“
pana T. (dle dosavadních zjištění se nicméně tvrzení stěžovatelky o tom nejeví věrohodné; v tom
je třeba zatímním závěrům krajského soudu přisvědčit) a vyjasnit vztah mezi stěžovatelkou a
obchodní společností PŘEMYSL PÍSAŘ - zahrady s.r.o., která má být vlastníkem vozidla, jež
řídil pan T. Důkazní návrhy krajský soud posoudí z hlediska jejich užitečnosti pro zjištění
rozhodných skutkových okolností. Pokud bude mít za to, že navržené důkazy či některé z nich
není třeba provést, přezkoumatelně ve svém rozhodnutí uvede, z jakých důvodů k tomuto závěru
dospěl.
[37] Pokud krajský soud zjistí, že jednání pana T. je přičitatelné stěžovatelce a že jsou naplněny
i další podmínky její odpovědnosti za přestupek, bude se zabývat tím, zda není naplněn liberační
důvod podle §21 zákona o přestupcích.
[38] Krajský soud neopomene zabývat se z úřední povinnosti i otázkou možného promlčení
nyní zkoumaného jednání, zvláště pak s ohledem na recentní nález Ústavního soudu ze dne
4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19. Pouze na okraj Nejvyšší správní soud poznamenává,
že před Ústavním soudem probíhá i řízení o návrhu na zrušení §112 odst. 2 věty druhé zákona
o přestupcích (sp. zn. Pl. ÚS 4/20).
IV. Závěr a náklady řízení
[39] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil rozhodnutí krajského
soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V něm je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu (§110 odst. 4. s. ř. s.).
[40] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu