ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.397.2019:32
sp. zn. 2 As 397/2019 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Paradox Online, s.r.o.,
se sídlem Elišky Krásnohorské 606/10, Brno, zastoupená Mgr. Jakubem Hanyášem, advokátem
se sídlem Kobližná 53/24, Brno, proti žalovanému: Vrchní soud v Praze, se sídlem
náměstí Hrdinů 1300, Praha 4, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2019,
č. j. 14 A 103/2019 – 20, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se ne p ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Včasně podanou kasační stížností brojí žalovaný jakožto stěžovatel proti shora
označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“). Výrokem I. napadeného rozsudku městský soud stěžovateli
uložil povinnost vydat do patnácti dnů o právní moci napadeného rozsudku rozhodnutí
o žádosti žalobkyně o poskytnutí informací ze dne 18. 3. 2019, vedené stěžovatelem
pod sp. zn. Si 99/2019. Výrokem II. napadeného rozsudku pak městský soud uložil žalovanému
povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení.
[2] Žalobkyně se u městského soudu domáhala žalobou dle §79 a násl. s. ř. s. ochrany proti
nečinnosti stěžovatele, kterou spatřovala v tom, že stěžovatel nerozhodl o její žádosti
[ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v rozhodném znění
(dále jen „InfZ“)] o poskytnutí informací ze dne 18. 3. 2019, v níž konkrétně požadovala
poskytnutí textů všech rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterými bylo vyřízeno 506 věcí
v civilní agendě v období od 1. 1. 2018 do 31. 1. 2018. Přípisem doručeným dne 2. 4. 2019 vyzval
stěžovatel žalobkyni dle §17 odst. 3 InfZ z důvodu nutnosti mimořádně rozsáhlého vyhledání
informací k úhradě částky 600 Kč. Proti této výzvě podala žalobkyně dne 2. 5. 2019 stížnost
dle §16a odst. 1 písm. d) InfZ. Stěžovatel následně postoupil spis spolu se stížností nadřízenému
správnímu orgánu, tj. Ministerstvu spravedlnosti, které o předmětné stížnosti dosud nerozhodlo.
[3] Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval nečinnost
nadřízeného správního orgánu (Ministerstva spravedlnosti) při vyřizování stížnosti
proti oznámení o výši úhrady za poskytnutí informací. Následně městský soud odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2012, č. j. 2 Ans 13/2012 – 14,
s tím, že i v případě, kdy nečinnost fakticky způsobil nadřízený správní orgán, a nikoli povinný
subjekt, lze se žalobou na ochranu proti nečinnosti úspěšně bránit proti povinnému subjektu
jakožto žalovanému a soud v takovém případě může žalobě vyhovět tím, že žalovanému uloží
povinnost rozhodnout o žalobcově žádosti o poskytnutí informací.
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti současně navrhl přiznání odkladného účinku. K tomu uvedl,
že nepřiznáním odkladného účinku by došlo ke zmaření účelu kasační stížnosti, kdy i v řízení
o kasační stížnosti vychází soud z aktuálního skutkového stavu (ex nunc), neboť v mezidobí
je stěžovatel vázán pravomocným výrokem I. napadeného rozsudku, podle kterého je povinen
vydat ve lhůtě 15 dní od jeho právní moci rozhodnutí o žádosti žalobkyně. Zároveň
má stěžovatel za to, že v daném případě není eminentní zájem na urychlenosti poskytnutí
informace žalobkyni, resp. újma způsobená žalobkyni pozdržením poskytnutí informace
se nemůže měřit s újmou stěžovatele představovanou znemožněním kasačního přezkumu
napadeného rozsudku. Přiznání odkladného účinku není podle stěžovatelova názoru v rozporu
s veřejným zájmem, neboť městský soud v napadeném rozsudku přímo vybízí stěžovatele
k nezákonnému postupu, a to v návaznosti na neaktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu,
což by si v zájmu právní jistoty zasluhovalo judikatorní řešení otázky, které by však nepřiznáním
odkladného účinku bylo fakticky vyloučeno.
[5] Žalobkyně se ve svém vyjádření neztotožnila s názorem stěžovatele ohledně naplnění
podmínek pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatelem tvrzená újma může
podle žalobkyně ve skutečnosti spočívat pouze v neuhrazení částky 600 Kč jakožto úhrady,
k níž byla žalobkyně v souvislosti s žádostí o poskytnutí informací vyzvána. Z hlediska rozpočtu
stěžovatele je tato částka přitom zcela bagatelní. Současně má žalobkyně za to, že by přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti bylo v rozporu s veřejným zájmem, který by v tomto případě
byl představován zájmem na přístup k informacím o činnosti soudů a státních orgánů
obecně. Žalobkyně podotýká, že např. Ústavní soud, Nejvyšší soud i Nejvyšší správní soud
svá rozhodnutí v anonymizované podobě uveřejňují na svých webových stránkách, a proto
je zde veřejný zájem na tom, aby tak činily i další soudy.
[6] Podle §107 s. ř. s. „[k]asační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně“.
[7] Podle §73 odst. 2 s. ř. s. „[s]oud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě
odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně
větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu
s důležitým veřejným zájmem“.
[8] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným
institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci
samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět
jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno.
Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce
vyjádřil v §73 odst. 2 s. ř. s.
[9] Nejvyšší správní soud však již dříve judikoval, že povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy
má stěžovatel (např. usnesení NSS ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32). Od stěžovatele,
který žádá o přiznání odkladného účinku, se tak především očekává dostatečně konkrétní
a individualizované tvrzení o tom, že mu v důsledku napadeného rozhodnutí krajského
soudu vznikne nepoměrně větší újma než jiným osobám, vysvětlení, v čem tato újma spočívá,
a uvedení jejího rozsahu. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit
o tom, že negativní následek, jehož se stěžovatel obává, by pro něj byl zásadním zásahem.
Kromě výše uvedeného tíží stěžovatele též důkazní břemeno k uplatněným tvrzením. Unesení
tohoto důkazního břemena po stěžovateli vyžaduje, aby tvrzení, kterými odůvodňuje návrh
na přiznání odkladného účinku, také řádně doložil (např. usnesení NSS ze dne 24. 9. 2015,
č. j. 2 As 218/2015 - 50). Stěžovatel, který přiznání odkladného účinku navrhuje, tedy
má povinnost tvrzení a povinnost důkazní; je na něm, aby konkretizoval a osvědčil,
jakou konkrétní újmu by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly
(viz např. usnesení NSS ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 – 32). Hrozící újma musí
být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická či bagatelní. Nejvyšší správní soud poukazuje
na dispoziční zásadu ovládající celé řízení o kasační stížnosti – kasační soud není povolán k tomu,
aby za stěžovatele vlastní vyhledávací činností zjišťoval či dokazoval důvody pro přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí
být proto dostatečně individualizovaná a podepřená konkrétními důkazy (srov. usnesení NSS
ze dne 30. 1. 2012, č. j. 8 As 65/2011 - 74).
[10] Pokud jde konkrétně o rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu ve věcech
návrhů na přiznání odkladného účinku kasačních stížností podávaných žalovanými správními
orgány, v usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58, uvedl,
že pojetí odkladného účinku jako výjimky z pravidla stojí na tom, že „újma, která má hrozit žadateli
o jeho přiznání, nesmí být vzhledem k jeho poměrům bagatelní, nýbrž naopak významná, taková, která
opravňuje, aby v jeho konkrétním případě pravidlo, že kasační stížnost odkladný účinek nemá mít, nebylo
výjimečně uplatněno. Zatímco žalobce bude zpravidla spojovat újmu se svými subjektivními právy,
která může okamžitý výkon rozhodnutí krajského soudu skutečně závažně ohrozit, žalovaný žádná subjektivní
práva nemá. Tím spíše nemůže mít práva, jež by mohla být výkonem napadeného rozsudku či jeho jinými
následky ohrožena. Jeho úkolem je v soudním řízení hájit zákonnost jím vydaného rozhodnutí. Otázka
zákonnosti rozhodnutí není důvodem pro přiznání odkladného účinku. Výše uvedené neznamená, že odkladný
účinek kasační stížnosti nemůže být žalovanému přiznán za žádných okolností. Půjde však o případy výjimečné,
kdy odložení účinků rozhodnutí krajského soudu bude podmíněno ochranou důležitého veřejného zájmu, jehož
ohrožení bude v konkrétním případě představovat právě onu nepoměrně větší újmu, než která přiznáním
odkladného účinku vznikne jiným osobám a jež nebude v rozporu s jiným veřejným zájmem. Žalovaný musí stejně
jako žalobce újmu tvrdit a osvědčit, tj. vysvětlit, v čem tato újma a její intenzita spočívá (…) újmou žalovaného
proto nebude ohrožení jakéhokoliv veřejného zájmu, resp. veřejného zájmu v širším slova smyslu, tj. např. zájmu
na obecném výběru daní, na jednotném postupu správních orgánů či na procesně hladkém průběhu řízení.“
Výslovně pak konstatoval, že „obtížně řešitelná procesní situace není bezprostředním ohrožením důležitého
veřejného zájmu. Dodržení závazného právního názoru a v tomto důsledku pouhá hrozba existence dvou
rozhodnutí ve stejné věci, včetně dvou protichůdných hmotněprávních rozhodnutí, nemůže proto pro žalovaného
bez dalšího představovat újmu dosahující intenzity požadované pro přiznání odkladného účinku. (zvýraznění
doplněno).“
[11] Stěžovatel v návrhu na přiznání odkladného účinku tvrdí, že nepřiznáním odkladného
účinku kasační stížnosti dojde ke zmaření účelu řízení o kasační stížnosti, což má plynout
z údajné rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, vycházející z analogické aplikace
§81 s. ř. s. také v řízení o kasačních stížnostech. Nejvyšší správní soud této obavě nepřisvědčuje
a podotýká, že stěžovatelem odkazovaný rozsudek ze dne 8. 11. 2007, č. j. 1 Ans 8/2007 – 52,
je v otázce splnění podmínek pro přiznání odkladného účinku nynější kasační stížnosti
irelevantní, byť to nemusí být prima facie zřejmé. Stěžovatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu vychází z odlišného procesního základu, kdy se jednalo o kasační stížnost
žalobce proti zamítavému rozsudku krajského soudu ve věci žaloby na ochranu proti nečinnosti,
která měla být způsobena tím, že žalovaný správní orgán otálel s vydáním nového rozhodnutí
poté, co jeho rozhodnutí bylo k žalobcově žalobě zrušeno krajským soudem (nadto se nejednalo
v meritu o žádost o poskytnutí informace dle InfoZ). Nejvyšší správní soud pak v odkazovaném
rozsudku shledal kasační argumentaci důvodnou, nicméně nepřistoupil ke zrušení příslušného
zamítavého rozsudku krajského soudu, a to z důvodu, že v mezidobí byl jiný rozsudek krajského
soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného, pro změnu zrušen Nejvyšším správním
soudem. Zrušením zrušujícího rozsudku krajského soudu tak „obživlo“ rozhodnutí žalovaného,
a proto ustala nečinnost žalovaného, která byla předmětem řízení v této větvi přezkumu.
Z toho důvodu Nejvyšší správní soud, byť shledal kasační argumentaci žalobce důvodnou,
nepřistoupil ke zrušení zamítavého rozsudku a s odkazem na §81 s. ř. s. kasační stížnost zamítl,
neboť nečinnost žalovaného v podobě otálení s vydáním rozhodnutí již v žádném případě
nemohla pokračovat (v důsledku „obživnutí“ rozhodnutí žalovaného) a nebylo tedy možné,
aby žalobce dosáhl v případném dalším řízení před krajským soudem vyhovujícího výroku,
kterým by krajský soud žalovanému uložil rozhodnout o žalobcově odvolání. Naproti tomu
v nyní posuzované věci je situace odlišná v tom, že v případě shledání důvodnosti kasační
stížnosti nic nebrání tomu, aby v dalším řízení městský soud žalobu zamítl, resp. aby sám
Nejvyšší správní soud žalobu odmítl. Nejvyšší správní soud takto ostatně postupoval
např. v rozsudku ze dne 2. 8. 2012, č. j. 4 Ans 1/2012 – 61, nebo ze dne 29. 3. 2016,
č. j. 5 As 154/2015 – 57. Smysl řízení o kasační stížnosti tak v žádném případě nebude zmařen,
jak se domnívá stěžovatel.
[12] Dále je třeba zopakovat výše uvedené, a sice že přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti by mělo být založeno na výjimečných okolnostech toho kterého případu. Stěžovatelem
nyní uplatněnou argumentaci by však bylo možné v zásadě vznést v kterékoli typově obdobné
věci, tedy obecně v případech, kdy je napadeným rozsudkem krajského soudu žalovanému
přikázáno ukončit žalovanou nečinnost. Nejvyšší správní soud připouští, že právě ve věcech
ochrany proti nečinnosti, kdy byla kasační stížnost s návrhem na přiznání odkladného účinku
podána žalovaným, dosud vždy odkladný účinek kasační stížnosti přiznal (usnesení ze dne
8. 3. 2012, č. j. 4 Ans 1/2012 – 35, ze dne 17. 4. 2014, č. j. 3 As 26/2014 – 30, ze dne 20. 8. 2015,
č. j. 5 As 154/2015 – 35, a ze dne 27. 9. 2016, č. j. 3 As 199/2016 – 28), nicméně důvody těchto
usnesení se zpravidla zakládaly na otázce autoritativního posouzení osoby žalovaného jakožto
povinného subjektu, který může mít zásadní precedenční význam pro postup žalovaného
při vyřizování dalších žádostí o poskytnutí informací v režimu InfZ; případně se důvody přiznání
odkladného účinku zakládaly na zjištění, že by žalovanému vznikla nepřiznáním odkladného
účinku nepoměrně větší újma než žalobci a zároveň by tato újma nemohla být účinně napravena
v případě, kdy by kasační stížnost stěžovatele byla v budoucnu shledána důvodnou. Taková
situace však v nynějším případě nenastává. Nadto, pokud jde o potenciální újmu stěžovatele,
tato nepřesáhne v případě poskytnutí požadovaných informací částku 600 Kč. Pokud
se stěžovatel v reakci na výrok I. napadeného rozsudku rozhodne žádost žalobkyně odložit,
pak dokonce stěžovateli žádná bezprostřední újma nehrozí [aniž by se Nejvyšší správní soud
pouštěl do úvah o navazující žalobě proti „rozhodnutí“ dle §17 odst. 5 věty druhé InfZ,
jejím vyústění či o náhradě škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti (notářský řád)].
[13] Závěrem Nejvyšší správní soud vyjadřuje ztotožnění s názorem žalovaného, že právní
úprava nastalé procesní situace je poněkud krkolomná, což je nadto umocněno nedávno
v účinnost vstoupivší novelizací v podobě nově zavedeného §16b InfZ. Právní posouzení
a rozřešení s tímto souvisejících otázek jsou však součástí věcného posouzení důvodnosti kasační
stížnosti a nelze je předběžně posuzovat v rámci rozhodování o návrhu na přiznání odkladného
účinku, čímž by v podstatě došlo k vyprázdnění vznesené kasační argumentace jako takové.
[14] Z výše uvedeného je zřejmé, že návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti není důvodný, neboť ten netvrdil ani neprokázal splnění již první podmínky,
tj. nepoměrně větší újmy, než jaká by přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti mohla
vzniknout jiným osobám. Všechny podmínky pro přiznání odkladného účinku dle §73 s. ř. s.
však musí být naplněny současně, a proto se Nejvyšší správní soud při neshledání naplnění jedné
z nich již nezabýval posuzováním podmínek ostatních a návrh na přiznání odkladného účinku
zamítl (§73 odst. 2 a contrario ve spojení s §107 s. ř. s.).
[15] Zamítnutím návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti však Nejvyšší
správní soud nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé; svou podstatou se jedná
o rozhodnutí předběžné povahy, proto z něj nelze dovozovat jakékoli závěry ohledně toho,
jak bude meritorně rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
[16] Žalovaný je na základě §11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, osvobozen od soudních poplatků; Nejvyšší správní
soud mu proto neuložil povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného
účinku.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. ledna 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu