ECLI:CZ:NSS:2020:2.AZS.346.2019:31
sp. zn. 2 Azs 346/2019 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: nezl. A. S., zastoupena
matkou jako zákonnou zástupkyní: O. S., zastoupená JUDr. Davidem Šmídem, Ph.D., advokátem
se sídlem Olšanská 2643/1a, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2018, č. j. OAM-97/ZA-
ZA11-K09-2018-2, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 16. 10. 2019, č. j. 43 Az 29/2018 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Matka žalobkyně, O. S. (dále též jen „matka“), přicestovala na území České republiky přes
Polsko z Ukrajiny poprvé v roce 2011, pak pobývala střídavě zde a na Ukrajině. Naposledy
přicestovala v roce 2014. V době těhotenství dne 1. 2. 2018 v České republice opakovaně podala
žádost o udělení mezinárodní ochrany. Jako důvod uvedla, že na Ukrajině jí vyhrožuje její bývalý
manžel a nemá se kam vrátit. Bezprostředně po narození žalobkyně na území České republiky
podala matka žádost o udělení mezinárodní ochrany i jejím jménem ze stejných důvodů. Otec
žalobkyně, V. S. (dále jen „otec“), při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany jakožto
zákonný zástupce žalobkyně dále uvedl, že žalobkyně o mezinárodní ochranu žádá z ekonomických
důvodů a kvůli společnému soužití rodiny na území České republiky.
[2] O žádosti, kterou podala za žalobkyni její matka, žalovaný dne 13. 8. 2018 rozhodl
tak, že mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
se neuděluje (dále jen „zákon o azylu“ a „napadené rozhodnutí“).
[3] Žalobu proti napadenému rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným
rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl. Po shrnutí skutkových
okolností tak, jak vyplývají ze správního spisu, krajský soud dospěl ve shodě s žalovaným k závěru,
že žalobkyně neměla v zemi původu potíže, které by bylo možné označit za pronásledování
ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu, jelikož se narodila na území České republiky a na Ukrajině
nikdy nepobývala. Nejsou dány důvody, pro které by se mohla obávat pronásledování ve smyslu
§12 písm. b) zákona o azylu. Ekonomické potíže matky žalobkyně nejsou relevantní pro udělení
mezinárodní ochrany. Nebyly splněny ani podmínky pro udělení azylu za účelem sloučení
rodiny podle §13 zákona o azylu, neboť v průběhu správního a soudního řízení nebylo zjištěno,
že by byl udělen azyl některému z rodinných příslušníků žalobkyně. Splněny nejsou ani podmínky
pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. V případě žalobkyně nebyl dán důvod
hodný zvláštního zřetele, jelikož netrpí žádnými zdravotními potížemi, vyrůstá v péči obou rodičů,
oba jsou státními příslušníky Ukrajiny a jsou oba schopni se o ni v případě návratu do vlasti
postarat, či zajistit zákonné oprávnění k pobytu. Správní uvážení žalovaného není nelogické
ani diskriminační, a není proto v rozporu se zákazem libovůle. Podle krajského soudu nejsou dány
ani důvody pro udělení doplňkové ochrany podle §14a a §14b zákona o azylu. Nebylo prokázáno,
že by žalobkyni v případě návratu do země původu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy.
Ohledně obav z násilí ze strany bývalého manžela matce žalobkyně nic objektivně nebránilo dovolat
se pomoci či ochrany u správních orgánů nebo bezpečnostních složek v zemi původu.
Ze skutečností ve spise nevyplývají ani žádné okolnosti nasvědčující tomu, že by kdokoliv z rodiny
byl vystaven pronásledování z azylově relevantních důvodů či hrozbě vážné újmy.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností,
kterou opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), tedy namítá nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení, vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu a rovněž nepřezkoumatelnost
pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů rozhodnutí.
[5] Podle stěžovatelky krajský soud nezohlednil, že ve věci žádosti o udělení mezinárodní
ochrany jejího otce bylo rozhodnutí žalovaného o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované
žádosti zrušeno a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Otce stěžovatelky je proto nutno
považovat za úspěšného žadatele o azyl a podmínky pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny
jsou proto v případě stěžovatelky splněny. Jsou dány i důvody pro udělení humanitárního azylu
z důvodů opakovaného domácího násilí ze strany bývalého manžela matky žalobkyně, jehož
se dopouštěl na matce a jejích synech.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření shledává kasační stížnost nedůvodnou. Stěžovatelka nad rámec
žalobních bodů nenamítá ničeho. Žalovaný proto odkázal na své vyjádření k žalobě. Nad rámec
řízení žalovaný uvedl, že ve věci matky žalobkyně a jejích synů je vedeno řízení o kasační
stížnosti pod sp. zn. 3 Azs 395/2019. Otci nebyla udělena žádná z forem mezinárodní ochrany
a před krajským soudem je v jeho věci vedeno řízení o žalobě pod sp. zn. 32 Az 36/2018.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byla účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou
její přijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost
odůvodněno. Přestože by v tomto případě bylo možné kasační stížnost odmítnout bez odůvodnění,
Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné odůvodnění svého usnesení
připojuje.
[9] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech
mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“
byl v usnesení Nejvyššího správního soudu dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (dostupné stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu z www.nssoud.cz), vyložen tak, že kasační stížnost bude posouzena jako přijatelná
v případě, že (1) vznáší ne plně prejudikovanou právní otázku; (2) obsahuje právní otázku,
která je dosavadní judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikaturní odklon;
(4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním
případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo,
věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné
kasační stížnosti.
[10] Stěžovatelka k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti tvrdila v zásadě pouze velmi
okrajově, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky.
[11] Nejvyšší správní soud na úvod připomíná, že jak plyne z jeho setrvalé judikatury
(viz např. rozsudek ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70), řízení o kasační stížnosti
je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčují nejen
rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozhodnutí soudu. Jde proto k tíži stěžovatelů,
pokud v kasační stížnosti nespecifikují skutkové a právní důvody, pro které napadají
rozhodnutí krajského soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 Afs 104/2004 – 54, či ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012 – 42) a netvrdí důvody, pro které
má být kasační stížnost přijatelná.
[12] Stěžovatelka v kasační stížnosti stejně jako v žalobě namítá, že jejího otce je nutno
považovat za úspěšného žadatele o azyl ve smyslu §13 zákona o azylu.
[13] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. 4 Azs 147/2004 - 81
„udělení azylu rodinnému příslušníku azylanta podle §13 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je možné
jen v případě existence pravomocného rozhodnutí o udělení azylu osobě, která je rodinným příslušníkem žadatele
o azyl. Postup podle citovaného ustanovení nelze odůvodnit tím, že v případě stěžovatelových rodinných příslušníků
dospěl soud k nezákonnému závěru, pokud zamítl jejich žalobu proti zamítavému rozhodnutí o neudělení azylu.“
[14] S ohledem na svou judikaturu Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud se nikterak
neodchýlil od znění §13 zákona o azylu a jeho ustáleného výkladu. K udělení
mezinárodní ochrany za účelem sloučení rodiny je třeba, aby ke dni vydání napadeného
rozhodnutí existovalo pravomocné rozhodnutí o udělení azylu rodinnému příslušníkovi
žadatele. Podle rozsudku krajského soudu žalovaný dne 26. 10. 2018 svým rozhodnutím
č. j. OAM-91/ZA-ZA11-P15-R2-2017, rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany otci žalobkyně.
Vedle toho krajský soud svým rozsudkem ze dne 16. 10. 2019, č. j. 43 Az 28/2018 – 54, zamítl
žalobu proti rozhodnutí žalovaného, jímž podle §25 písm. i) zákona o azylu zastavil řízení o žádosti
o udělení mezinárodní ochrany v případě matky žalobkyně a jejích synů, jelikož jejich žádosti
byly nepřípustné podle §10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Z těchto skutečností proto vyplývá,
že žádnému z těchto rodinných příslušníků žalobkyně nebyla pravomocně udělena mezinárodní
ochrana, což krajský soud v napadeném rozsudku adekvátně zohlednil.
[15] Stěžovatelka dále namítá, že jí měl být udělen tzv. humanitární azyl z důvodů opakovaného
domácího násilí ze strany bývalého manžela matky žalobkyně, jehož se dopouštěl na matce a jejích
synech.
[16] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55
„Smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující
správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných
taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl
neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání
zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených
či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými
či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce
je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu.“ Krajský soud v odstavci 26 až 28 napadeného rozsudku v souladu
s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že žalobkyně nesplňuje
podmínky pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu.
[17] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62,
platí, že „pokud je zjevné, že orgány v zemi původu nejsou schopny (např. proto, že vůbec neexistují) či ochotny
(např. proto, že určitou skupinu ve společnosti systematicky odmítají chránit, ač ji samy neperzekuují) poskytnout
účinnou ochranu před vážnou újmou způsobenou nestátními subjekty, rovněž nelze po žadateli požadovat,
aby se na tyto orgány obracel. […] Pokud to však zjevné není, […], žadatel musí v pohovoru se žalovaným uvést
[…], proč se na poskytovatele ochrany s žádostí neobrátil; […] břemeno tvrzení ohledně nedostupnosti
(resp. nedostatečnosti) ochrany v zemi původu leží na straně stěžovatelky.“ Krajský soud v bodě 29
napadeného rozsudku posoudil otázku v souladu s výše citovanou judikaturou, od které nebylo
jakéhokoliv důvodu se odchylovat.
[18] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro její přijetí k věcnému projednání. Za těchto okolností kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
podmínky přijatelnosti nesplňuje. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly
řešeny judikaturou zdejšího soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; nebyl shledán
důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní pochybení krajského
soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené soudní judikatury či ve formě hrubého pochybení
při výkladu hmotného nebo procesního práva. Nejvyššímu správnímu soudu tudíž nezbylo
než kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
[20] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. února 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu