ECLI:CZ:NSS:2020:2.AZS.436.2018:20
sp. zn. 2 Azs 436/2018 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: H. V.,
zast. JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem
Kaplanova 2055/4, Praha 4, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 9. 2018,
č. j. KRPA-365413-14/ČJ-2018-000022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 2 A 94/2018 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři z ná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi,
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 8228 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí městského soudu a jemu předcházející rozhodnutí žalované
[1] Rozsudkem ze dne 22. 11. 2018, č. j. 2 A 94/2018 - 39, Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované
ze dne 28. 9. 2018, č. j. KRPA-365413-14/ČJ-2018-000022, jímž bylo rozhodnuto podle §124
odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), o zajištění žalobce na dobu 90 dnů,
a to za účelem správního vyhoštění.
[2] Městský soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že v případě žalobce byly dvě ze tří
podmínek pro uložení zajištění splněny: bylo pravomocně rozhodnuto o jeho správním vyhoštění
a nevycestoval z území v době stanovené rozhodnutím (tedy do 7. 9. 2018). Dále se zaměřil
především na údajné nedostatečné vyhodnocení existence vážné újmy hrozící žalobci, přičemž
dospěl k závěru, že žalovaná se možností existence vážné újmy, stejně jako obecně možnými
překážkami ve vycestování dostatečně a přezkoumatelně zabývala.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalované
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě kasační
stížnost opřenou o §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
[4] V kasační stížnosti stěžovatel namítl, že žalovaná nesprávně nezvážila realizovatelnost
vyhoštění s ohledem na eventuální vážnou újmu hrozící stěžovateli na Ukrajině. A to i přesto,
že před vydáním rozhodnutí o zajištění stěžovatel uvedl, že hodlá podat žádost o azyl. Městský
soud k uvedenému pouze konstatoval, že stěžovatel existenci vážné újmy, která by mu hrozila
v případě jeho návratu do vlasti a zakládala by azylově relevantní důvod, netvrdil ani nedokládal.
Situace na Ukrajině, jak je krajskému soudu z úřední činnosti známo, je natolik uspokojivá,
že jsou v současné době realizovaná vyhoštění na její území. S touto situací je obeznámen
i žalovaný, jelikož vydává v této oblasti rozhodnutí o vyhoštění. Stěžovatel s tímto názorem
krajského soudu nesouhlasil a namítl, že nebyly splněny podmínky pro jeho zajištění bez vyžádání
konkrétního závazného stanoviska v případě, že uváděl konkrétní důvody své obavy
z návratu na Ukrajinu. Poukázal přitom na usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 As 79/2010 – 150, podle nějž „pokud bude správnímu orgánu již před rozhodnutím o zajištění cizince
zřejmé, že by zde mohly být dány důvody znemožňující vycestování cizince ve smyslu §179 zákona o pobytu
cizinců, nebude oprávněn vydat rozhodnutí o zajištění cizince dříve, než si opatří závazné stanovisko Ministerstva
vnitra k tomu, zda je vycestování cizince možné (ve vztahu ke správnímu vyhoštění viz §120a odst. 1 zákona
o pobytu cizinců.“ To však žalovaná neučinila. Výslovně uvedla, že není známa žádná další
překážka, která by realizaci bránila, a zatížila tím podle stěžovatele své rozhodnutí zřetelnou
vadou nepřezkoumatelnosti. Městský soud nemohl tuto absentující úvahu nahradit úvahou svou
vlastní.
[5] Žalovaná se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal
vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[7] Podle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců (p)olicie je oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním
vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu
platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování,
pokud cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění.
[8] Nejvyšší správní soud předně upozorňuje, že kvalita kasační stížnosti předurčuje
podrobnost odůvodnění jeho rozhodnutí (např. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, č. 835/2006 Sb. NSS). Stěžovatelova jediná námitka se týká absence
závazného stanoviska Ministerstva vnitra týkajícího se možnosti jeho vycestování, z čehož
dovozuje, že neměl být zajištěn. Splnění ostatních podmínek k zajištění nezpochybňuje.
[9] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že žalovaná je povinna si takové
stanovisko vyžádat v případě, kdy je zřejmé, že by mohly existovat důvody
znemožňující cizincovo vycestování (usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 As 79/2010 – 150). Zároveň je však nutno zdůraznit, že žalovaná ve svém rozhodnutí jasně
vyjádřila, že z protokolu o podaném vysvětlení stěžovatele ze dne 5. 7. 2017 nejsou patrny žádné
skutečnosti, které by naznačovaly existenci překážek zabraňujících jeho vycestování. Stěžovatel
sám pak neuvedl a neuvádí nic konkrétního, proč by jakékoliv pochyby o možnosti jeho
vycestování měly vyvstat. Naopak, stěžovatel v pohovoru uvedl, že žádné takové překážky nemá,
ale že se vrátit na Ukrajinu nechce a jedině by tam jel na dovolenou.
[10] Obecný odkaz stěžovatele na konflikt na Ukrajině nelze bez dalšího dle Nejvyššího
správního soudu považovat za onen důvod. Žalovaná se s uvedeným obecně vypořádala
tak, že v řízení nebylo zjištěno, že by stěžovateli v zemi původu hrozilo skutečné nebezpečí vážné
újmy ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců. K tomu stěžovatel nic konkrétnějšího neuvádí.
Za konkrétní nelze považovat ani poznámku, že stěžovatel chtěl v minulosti podat žádost
o mezinárodní ochranu, ale nakonec tak neučinil. Z takové poznámky žádný důvod nemožnosti
vycestování nevyplývá.
[11] Žalovaná s ohledem na svou praxi a situaci stěžovatele dospěla k závěru, že existuje reálný
předpoklad realizace výkonu správního vyhoštění ve stanovené době zajištění. Tím se jasně
a jednoznačně vyjádřila i obecně k možnosti realizace správního vyhoštění na Ukrajinu. Tento její
závěr je plně v souladu s obecně známými a již delší dobu neměnnými informacemi
o podmínkách na Ukrajině, kterými se žalovaná ve své praxi rutinně zabývá v řadě případů.
[12] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že žalovaná v projednávaném případě neměla
povinnost vyžádat si závazné stanovisko Ministerstva vnitra, přezkoumatelně vyjádřila své úvahy
ohledně možnosti vycestování stěžovatele a městský soud správně a přezkoumatelně vyjádřil
svůj souhlas s takovým názorem.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné
náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[15] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 22. 10. 2018, č. j. 2 A 94/2018 – 19,
ustanoven zástupcem JUDr. Ing. Jakub Backa, advokát se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6.
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 9 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud určil odměnu advokáta částkou 6200 Kč za dva
úkony právní služby (tj. podání kasační stížnosti a další konzultace přesahující jednu hodinu
ze dne 20. 12. 2018) a dále 2 x 300 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů v souladu
s §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. c) a d) a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 6800 Kč. Jelikož je ustanovený zástupce registrovaným
plátcem DPH, zvýšil soud přiznanou odměnu o částku 1428 Kč, která odpovídá 21% sazbě
této daně. Částka v celkové výši 8228 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu