ECLI:CZ:NSS:2020:2.AZS.71.2020:31
sp. zn. 2 Azs 71/2020 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: L. E., zastoupen Mgr. Ladislavem
Bártou, advokátem, se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2020,
č j. OAM-1154/ZA-ZA11-ZA15-PS-2019, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2020, č. j. 18 Az 2/2020 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobce n emá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna za zastupování ve výši 3.400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím rozhodl o zajištění žalobce v zařízení
pro zajištění cizinců do 31. 1. 2020 podle §46a odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
(dále jen „napadené rozhodnutí“ a „zákon o azylu“).
[1] Žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným
rozsudkem zamítl (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“).
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[2] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou
kasační stížností z důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), tedy pro jeho nepřezkoumatelnost. Z jejího obsahu je zřejmé,
že namítá i nesprávné právní posouzení krajským soudem [důvod dle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.]
[3] Stěžovatel namítá nesprávné, paušální a nedostatečné posouzení a odůvodnění
nepoužitelnosti zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu žalovaným. Zdůrazňuje, že není
osobou, která by v minulosti nerespektovala rozhodnutí českých správních orgánů. Nepodal
žádost o mezinárodní ochranu účelově po svém omezení osobní svobody, ale sám se dostavil
do přijímacího střediska s cílem svůj pobyt na území České republiky zlegalizovat. Z žádného
tvrzení stěžovatele nemohl žalovaný dovodit jeho úmysl opustit Českou republiku
před ukončením azylového řízení nebo řízení o přemístění do státu příslušného k rozhodnutí
o jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Odůvodnění krajského soudu, který považuje pobytovou
historii stěžovatele a skutečnost, že stěžovatel v minulosti žádal opakovaně o udělení mezinárodní
ochrany v jiných členských státech Evropské unie, za dostačující pro závěr o neuplatnění
zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu, neobstojí.
[4] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu
a zdůraznil, že stěžovatel opakovaně neúspěšně žádal o udělení mezinárodní ochrany v jiných
státech Evropské unie (jedná se o jeho sedmou žádost). Na území České republiky pobýval
neoprávněně a porušil nejen podmínky bezvízového režimu pro občany Gruzie, ale také vědomě
nerespektoval správní vyhoštění vydané Nizozemským královstvím, které je platné i pro ostatní
státy Evropské unie. Byly tak dány důvody oprávněně se domnívat, že by stěžovatel
nerespektoval zvláštní opatření podle zákona o azylu a vyhýbal by se přemístění do jiného státu
Evropské unie či navrácení do vlasti.
III. Posouzení kasační stížnosti
[5] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která
je ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a žádnou takovou
neshledal.
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Podle §46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu může ministerstvo (žalovaný) v případě
nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku
nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže bude
přemístěn do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie a existuje-li vážné
nebezpečí útěku, zejména pokud se již v minulosti vyhnul provedení přemístění, nebo se pokusil
o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu
vázaného předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.
[8] Zajištění cizince je mimořádným institutem, který představuje citelný zásah do jeho práv
v podobě omezení nebo dokonce zbavení osobní svobody. Může být proto přípustný
jen za podmínek stanovených zákonem. Zajištění je ve vztahu subsidiarity k mírnějším
donucovacím opatřením („zvláštním opatřením“ podle §47 zákona o azylu), a z tohoto důvodu
jsou na žalovaného kladeny požadavky na řádné a individualizované odůvodnění nevyužití
zvláštních opatření. Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem konstatuje,
že v posuzované věci žalovaný zmíněným požadavkům dostál.
[9] Zvláštní opatření podle §47 odst. 1 zákona o azylu spočívají v povinnosti žadatele
o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo
osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené. Zvláštní opatření je možné
považovat za účinná jen tehdy, pokud jimi lze dosáhnout daného konkrétního účelu zajištění
mírnějšími prostředky – bez fyzického zajištění žadatele. Podle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 10. 2016, č. j. 7 Azs 185/2016 - 23, „[v]olba mírnějších opatření než je zajištění
žadatele o udělení mezinárodní ochrany, mezi něž lze řadit zmíněné zvláštní opatření, je vázána na předpoklad,
že žadatel bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že uložení zvláštního opatření
je dostatečné k zabezpečení jeho účasti v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Pokud zde existují skutečnosti
nasvědčující tomu, že by žadatel správní řízení mařil, nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření.“
[10] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany
dne 20. 12. 2019 v přijímacím středisku cizinců v Zastávce
(č. j. CPR-47246-2/ČJ-2019-931200-AZ). Lustrací pomocí porovnání otisků prstů v systému
EURODAC žalovaný zjistil, že Nizozemské království rozhodlo o vyhoštění stěžovatele ze států
Schengenského prostoru s platností od 29. 8. 2018 do 6. 8. 2020. Z pohovoru provedeného
k žádosti o udělení mezinárodní ochrany je zřejmé, že stěžovatel si byl vědom toho, že není
oprávněn ke vstupu na území států Evropské unie, a z tohoto důvodu si nechal změnit příjmení.
S novým cestovním dokladem překročil dne 18. 12. 2019 polskou hranici a poté přicestoval
do České republiky. O mezinárodní ochranu požádal, aby mohl v České republice pracovat,
pracovní povolení si nezařídil. V letech 2018 až 2019 stěžovatel neúspěšně žádal o udělení
mezinárodní ochrany v Belgii, Nizozemí, Německu, Švýcarsku, Francii a Rakousku.
[11] Na základě těchto zjištění žalovaný shledal, že existují oprávněné důvody se domnívat,
že stěžovatel nebude respektovat rozhodnutí ve věci jeho žádosti o mezinárodní ochranu a bude
se vyhýbat přemístění do příslušného státu či navrácení do vlasti, takže uplatnění zvláštních
opatření podle §47 zákona o azylu by nebylo s ohledem na tyto důvody účinné. Proto dne
2. 1. 2020 rozhodl o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců do 31. 1. 2020 podle §46a
odst. 1 písm. d) zákona o azylu. Řízení o udělení mezinárodní ochrany žalovaný dne 20. 1. 2020
zastavil a zároveň vyslovil, že státem příslušným k posouzení žádosti je Polská republika.
[12] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že žalovaný patřičně zohlednil
uvedená skutková zjištění a náležitě se zabýval možností uplatnění zvláštních opatření podle §47
zákona o azylu. Soud považuje žalovaným zohledněné skutečnosti za nepochybně relevantní
pro úvahu, zda by byla zvláštní opatření dostatečně účinná. Žalovaný k zajištění přistoupil
na základě objektivních okolností spočívajících v předchozím jednání stěžovatele, přičemž tyto
individuální okolnosti v případě stěžovatele plně odpovídají judikovaným požadavkům
na výjimečnost institutu zajištění, namísto uložení mírnějších opatření.
[13] Při zohlednění stěžovatelovy anamnézy pokud jde o cestování po Evropě po vyhoštění
z Nizozemí a sérii žádostí o mezinárodní ochranu, nemůže samotná skutečnost, že se stěžovatel
sám dostavil do přijímacího střediska za účelem podání žádosti o mezinárodní ochranu,
neboť si byl vědom nelegálnosti svého pobytu, představovat „záruku korektnosti jeho chování“,
jako předpoklad, že stěžovatel bude své povinnosti plnit a vydaná rozhodnutí respektovat.
[14] Krajský soud správně uzavřel, že žalovaný nepochybil, když namísto užití zvláštních
opatření přistoupil k zajištění stěžovatele. Pro závěr o tom, že zvláštní opatření podle zákona
o azylu by nebyla v případě stěžovatele účinná, svědčily relevantní okolnosti – stěžovatel
již v minulosti vědomě nerespektoval správní vyhoštění vydané jiným členským státem a účelově
si nechal změnit příjmení, aby mohl i přes tento zákaz do Schengenského prostoru opět
přicestovat.
[15] Krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku s žalobními body v tomto smyslu
podrobně a přesvědčivě vypořádal v odstavci 7. napadeného rozsudku. Námitka
nepřezkoumatelnosti je proto nedůvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Protože kasační námitky stěžovatele nebyly shledány důvodnými, Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[17] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, soud náhradu
nákladů nepřiznal, protože mu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti v řízení
o kasační stížnosti nevznikly.
[18] Stěžovateli byl krajským soudem ustanoven zástupcem Mgr. Ladislav Bárta, advokát
(usnesení ze dne 12. 9. 2019, č. j. 20 A 29/2019 – 10). Hotové výdaje a odměnu ustanoveného
zástupce platí stát (§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). Soud určil odměnu advokáta v souladu
s §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/ 1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), částkou 3.100 Kč
za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti) a dále částkou 300 Kč, která představuje
paušální náhradu hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Odměna v celkové výši
3.400 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu