ECLI:CZ:NSS:2020:3.ADS.133.2019:15
sp. zn. 3 Ads 133/2019 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené
Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Ostrava, Jaklovecká 1249/18, proti žalovanému
Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 1/376, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2019, č. j.
18 Ad 33/2018-62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Petru Miketovi se p ři zn áv á odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 1 573 Kč. Tato částka mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady
právního zastoupení nese stát.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 28. 6. 2018, č. j. MPSV-2018/126698-923, žalovaný zamítl odvolání
žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce ČR – Krajské pobočky v Ostravě ze dne
19. 3. 2018, č. j. 153881/2018/OOI, jímž nebyla žalobkyni přiznána dávka pomoci v hmotné
nouzi – doplatek na bydlení, o který požádala dne 24. 1. 2018. Proti tomuto rozhodnutí podala
žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, který ji rozsudkem ze dne 28. 2. 2019,
č. j. 18 Ad 33/2018-62, zamítl.
[2] Krajský soud nepřisvědčil námitkám žalobkyně, že na předmětnou dávku jí vznikl nárok
proto, že nájemní vztah k bytu, který užívá, jí byl automaticky prodloužen o dobu jednoho roku,
neboť výzvu k vyklizení tohoto bytu převzala žalobkyně až po uplynutí tříměsíční lhůty ode dne,
kdy měl nájem podle nájemní smlouvy skončit (zde 30. 11. 2016). Vycházel přitom z rozsudku
Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2017, č. j. 61 C 120/2017-213, jímž byla
žalobkyni uložena povinnost do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku vyklidit byt na adrese
O., na který žalobkyně doplatek na bydlení nárokovala. V tomto rozsudku dospěl okresní soud
k závěru, že výzva k vyklizení bytu (po ukončení nájmu) ze dne 13. 2. 2017 byla doručena
do dispozice žalobkyně a uložena na poště v únoru 2017 (a to buď 17. 2. 2017, nebo 20. 2. 2017).
Pokud si ji žalobkyně vyzvedla později, jde toto prodlení k její tíži; k automatickému prodloužení
nájmu tak nedošlo. Tento závěr potvrdil k odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě v
rozsudku ze dne 15. 5. 2018, č. j. 71 Co 71/2018-285; doplněním dokazování upřesnil, že
žalobkyně měla sjednaný způsob doručování odnáškou a že předmětná zásilka byla uložena na
poště dne 20. 2. 2017. Odvolací soud v tomto rozsudku prodloužil lhůtu k vyklizení bytu na 30
dní od právní moci tohoto rozhodnutí.
[3] Krajský soud dále odkázal na §33 odst. 1 zákona č. 111/2006, o pomoci v hmotné nouzi
(dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), podle něhož nárok na doplatek na bydlení má
mimo jiné osoba, která užívá byt na základě smlouvy, rozhodnutí nebo jiného právního titulu.
Tuto základní podmínku však žalobkyně nesplňovala, neboť k datu vydání napadeného
rozhodnutí netrval její nájemní vztah k předmětnému bytu – ten byl ukončen ke dni 30. 11. 2016.
Nic by na tom nemohlo změnit, ani pokud by žalobkyně byt užívala v dobré víře či jej užívala
po právu až do uplynutí lhůty stanovené rozsudkem krajského soudu pro vyklizení. Pro vznik
nároku na doplatek na bydlení je totiž rozhodující podmínkou existence užívacího
(či vlastnického) práva a nikoli skutečnost, že žadatel o tuto dávku byt užívá bez právního
důvodu poté, kdy uplynula lhůta k jeho vyklizení a kdy pronajímatel podal úspěšnou žalobu
na jeho vyklizení.
[4] Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností, kterou
opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatelka namítá, že otázka okamžiku doručení výzvy k vyklizení předmětného bytu
ze dne 13. 2. 2017 ještě nebyla s konečnou platností vyřešena, neboť proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě č. j. 71 Co 71/2018-285 podala dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.
Otázka, kdy byla žalobkyni doručena tato výzva, je přitom pro rozhodnutí o tom, zda došlo
k automatickému prodloužení doby nájmu, zcela zásadní.
[6] Krajskému soudu stěžovatelka dále vytýká, že se nevypořádal s jejím argumentem,
že užívala byt po právu, neboť na základě potvrzení pronajímatele ze dne 23. 11. 2016 byla
přesvědčena, že jí nájemní právo svědčí na další období jednoho roku. Krajský soud se také
nezabýval námitkou, že i pokud nebude vyhověno jejímu dovolání, stěžovatelka byt užívala
v dobré víře nejméně do posledního dne lhůty pro vyklizení stanovené rozsudkem krajského
soudu, a to i kdyby bylo možné připustit, že nájemní vztah zanikl výzvou doručenou jí dne
20. 2. 2017.
[7] Stěžovatelka konečně nesouhlasí s názorem krajského soudu, že nárok na doplatek
na bydlení zanikl ke dni 30. 11. 2016, přestože se o této skutečnosti dozvěděla nejdříve koncem
února (podle jejího přesvědčení však až v březnu 2017). Trvá na tom, že jí tato dávka měla být
vyplácena i po 30. 11. 2016, neboť byt užívala po právu, minimálně však v dobré víře,
že jí nájemní právo svědčí.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud přistoupil nejprve k posouzení přezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, ke kterému je povinen podle §109 odst. 4 s. ř. s. z úřední povinnosti
i bez námitky stěžovatelky. Vlastní přezkum rozhodnutí je totiž možný pouze za předpokladu,
že napadené rozhodnutí je srozumitelné a vychází z relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč
krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Tato kritéria napadený rozsudek
splňuje. Krajský soud v nyní posuzované věci řádně a srozumitelně vyložil důvody svého
rozhodnutí, pečlivě se vypořádal se všemi žalobními námitkami a jeho závěry jsou podpořeny
srozumitelnou a logickou argumentací. Nepominul přitom ani námitky týkající se přesvědčení
stěžovatelky, že na základě potvrzení pronajímatele ze dne 23. 11. 2016 nájem trvá, a její dobré
víry, že jí nájemní právo svědčí do uplynutí soudní lhůty pro vyklizení.
[12] V této souvislosti je nutno zdůraznit, že důvod, o který krajský soud opřel své rozhodnutí,
spočívá ve zjištění, že k datu vydání napadeného rozhodnutí stěžovatelce nesvědčilo nájemní
právo k bytu na adrese O. Právní titul k užívání bytu, vyplývající z vlastnického práva, smlouvy či
rozhodnutí je přitom rozhodující podmínkou pro vznik nároku na doplatek na bydlení podle §33
odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi; na nesplnění této základní podmínky přitom nemůže
ničeho změnit ani tvrzení stěžovatelky, že „byt užívala v dobré víře“, respektive „po právu až
do uplynutí lhůty stanovené krajským soudem pro vyklizení “ (viz bod 8 napadeného rozsudku). Je tedy
zřejmé, že i k výše uvedeným námitkám krajský soud stanovisko zaujal. Krajský soud nicméně
shledal, že tato argumentace nemůže nikterak zhojit neexistenci rozhodující podmínky pro
přiznání předmětné dávky pomoci v hmotné nouzi, a proto se jí již blíže nezabýval. Kasační
důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy není naplněn.
[13] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k vypořádání věcných námitek kasační stížnosti
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Stěžovatelka s odkazem na podané dovolání namítá, že otázka
včasného doručení výzvy k vyklizení předmětného bytu nebyla dosud s konečnou platností
vyřešena. Zpochybňuje tak de facto skutečnost, že následkem doručení této výzvy v tříměsíční
lhůtě podle §2285 občanského zákoníku zanikl její nájemní vztah k tomuto bytu ke dni
30. 11. 2016. S touto argumentací se nelze ztotožnit. Otázka trvání nájemního vztahu k bytu
na adrese O., jehož se týkala stěžovatelčina žádost o doplatek na bydlení, byla pravomocně (tzn.
s konečnou platností) vyřešena rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2018, č. j. 71
Co 71/2018-285, který shledal, že výzva k jeho vyklizení byla stěžovatelce účinně doručena ve
lhůtě tří měsíců ode dne, kdy měl nájem podle smlouvy skončit, a pronajímatel tedy splnil
zákonnou podmínku vylučující obnovení nájmu podle §2285 občanského zákoníku. Podle §52 s.
ř. s. přitom platí, že „soud je vázán rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal,
jakož i rozhodnutím soudu o osobním stavu. O jiných otázkách si soud učiní úsudek sám; je-li tu však
rozhodnutí o nich, soud z něj vychází.“ Vzhledem k tomu, že o otázce trvání nájemního vztahu
stěžovatelky již bylo v době vydání napadeného rozsudku v občanském soudním řízení
pravomocně rozhodnuto výše citovaným rozsudkem, postupoval krajský soud správně, pokud
z tohoto rozhodnutí vycházel. Pokud jde o dovolání podané stěžovatelkou proti tomuto
rozsudku, to je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu (§236 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“). Platí tedy, že
nerozhodne-li Nejvyšší soud o odkladu právní moci napadeného rozhodnutí (§243 o. s. ř.), nemá
podané dovolání vliv na právní moc rozhodnutí odvolacího soudu. Pro úplnost lze dodat, že
dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, č. j.
26 Cdo 4130/2018-329, v němž tento soud shledal, že otázka doručování výzvy k vyklizení bytu
ze dne 13. 2. 2017 byla odvolacím soudem posouzena zcela v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu.
[14] Stěžovatelka závěrem své kasační stížnosti opakuje svůj názor, že měla nárok na doplatek
na bydlení; trvá na tom, že tento nárok jí vznikl i po 30. 11. 2016, neboť byla minimálně v dobré
víře, že jí nájemní právo svědčí. V této souvislosti je nutno připomenout, že kasační stížnost
je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu
(§102 s. ř. s.) a dů vody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se tedy musí upínat právě k tomuto
rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003-73).
Obecně vzato, „stěžovatelům nic nebrání zopakovat žalobní argumentaci v případech, kdy ji krajský soud
dostatečně nevypořádal, směřuje-li taková argumentace k existenci kasačního důvodu ve smyslu ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (tedy nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí či jiné vadě řízení před krajským
soudem – v tomto případě nevyčerpání žalobou vymezeného předmětu řízení). Nejsou-li stěžovatelé spokojeni
se skutkovým či právním posouzením věci, musí být z obsahu kasační stížnosti zřejmé, které závěry krajského
soudu pokládají stěžovatelé za nedostatečné, respektive nesprávné, a z jakého důvodu. Neobsahuje-li kasační
stížnost takovou argumentaci je nutno na ni nahlížet jako na nepřípustnou, neboť se míjí s kasačními důvody
uvedenými v §103 s. ř. s. (viz §104 odst. 4 s. ř. s.).“ (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 14. 6. 2017,
č. j. 3 As 123/2016-40).
[15] Stěžovatelka se v předmětné části kasační stížnosti omezuje na prostý nesouhlas
s názorem krajského soudu a fakticky opakuje své žalobní námitky, aniž by poté jakkoli
polemizovala s konkrétními závěry napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud přitom shledal
vypořádání identické žalobní námitky (trvání nároku na doplatek na bydlení po ukončení
nájemního vztahu s ohledem na dobrou víru stěžovatelky) ze strany krajského soudu
za přezkoumatelné (viz bod [12] výše). Jak již bylo uvedeno, nesouhlasí-li stěžovatelé
se skutkovým či právním posouzením věci, musí být z obsahu kasační stížnosti zřejmé, které
závěry krajského soudu pokládají za nedostatečné, respektive nesprávné, a z jakého důvodu.
Neobsahuje-li kasační argumentace tato tvrzení (což je i daný případ), je nutno na ni nahlížet
jako na nepřípustnou námitku, neboť se míjí s kasačními důvody uvedenými v §103 s. ř. s.
(viz §104 odst. 4 s. ř. s.).
[16] Nejvyšší správní soud pouze na okraj dodává, že stěžovatelka zcela pomíjí stěžejní a věcně
správný argument krajského soudu, že k datu vydání napadeného rozhodnutí tj. 28. 6. 2018,
nedisponovala platným právním titulem, který by ji opravňoval k užívání předmětného bytu.
Podle §33 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi, má totiž na doplatek na bydlení nárok
vlastník bytu, který jej užívá, nebo jiná osoba, která užívá byt na základě smlouvy, rozhodnutí, nebo jiného
právního titulu. Právní důvod k užívání bytu ve smyslu tohoto ustanovení přitom musí být
objektivně prokazatelný a musí být osvědčen písemným dokladem, tj. například nájemní nebo
podnájemní smlouvou, ubytovací smlouvou, smlouvou o věcném břemenu (služebnost bytu)
nebo rozhodnutím správního orgánu. Konečně nelze přehlédnout ani skutečnost, že stěžovatelka
požádala o doplatek na bydlení až dne 24. 1. 2018. I kdyby tedy došlo k automatickému
prodloužení nájemní smlouvy o jeden rok do 30. 11. 2017, jak tvrdila stěžovatelka, nic
by to nezměnilo na skutečnosti, že oprávnění k užívání tohoto bytu jí zaniklo ještě před podáním
předmětné žádosti, a tedy i před vydáním napadeného rozhodnutí. To ostatně konstatoval
již žalovaný v napadeném rozhodnutí (viz str. 3 předposlední odstavec).
[17] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není
důvodná. Za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji proto rozsudkem zamítl.
[18] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto na základě §60 odst. 1 a 2 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s.). Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, z ustanovení
§60 odst. 2 s. ř. s. vyplývá, že (ani procesně úspěšný) správní orgán nemá právo na náhradu
nákladů řízení ve věcech sociální péče. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že právo
na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků.
[19] Krajský soud usnesením ze dne 13. 11. 2018, č. j. 18 Ad 33/2018-25, ustanovil
stěžovatelce zástupcem Mgr. Petra Miketu, advokáta se sídlem Ostrava, Jaklovecká 1249/18.
Podle §35 odst. 10 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu byl soudem
ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovený
zástupce učinil v řízení o kasační stížnosti jeden úkon právní služby, kterým bylo písemné podání
soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném
pro posuzovanou věc (dále jen „advokátní tarif“)]. Za tento úkon mu náleží mimosmluvní
odměna ve výši 1 000 Kč [§9 odst. 2 ve spojení s §7 bodem 3. advokátního tarifu], která
se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu.
Celkem tedy ustanovenému zástupci za jeden úkon právní služby náleží 1 300 Kč. Jelikož
je ustanovený advokát plátcem DPH, zvyšuje se částka přiznané odměny podle ustanovení
§35 odst. 10 s. ř. s. o DPH ve výši 21 %, tj. o částku 273 Kč. Celková výše odměny
ustanoveného zástupce tak činí 1 573 Kč. Tato částka bude Mgr. Petru Miketovi vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu