ECLI:CZ:NSS:2020:3.ADS.33.2018:41
sp. zn. 3 Ads 33/2018 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: R. D.,
zastoupený JUDr. Pavlínou Zíkovou, advokátkou se sídlem Sazovická 20, Praha 5, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání
rozhodnutí žalované ze dne 4. 8. 2017, č. j. X, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018, č. j. 49 Ad 11/2017 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaná je po v i nna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 1 573 Kč
do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně advokátky
JUDr. Pavlíny Zíkové.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadla žalovaná v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Praze, jímž byla zrušena její rozhodnutí ze dne 4. 8. 2017 a 13. 4. 2017 a věc jí vrácena
k dalšímu řízení. Rozhodnutím ze dne 4. 8. 2017 žalovaná zamítla námitky žalobce a potvrdila
svoje předchozí rozhodnutí ze dne 13. 4. 2017. Rozhodnutím vydaným v prvním stupni uložila
žalovaná podle §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení (dále jen „zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení“) žalobci
povinnost vrátit přeplatek na sirotčím důchodu ve výši 15 024 Kč za období od 14. 6. 2012
do 31. 8. 2012. Podrobněji bude o jeho obsahu pojednáno níže.
[2] Při posouzení věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu. Matka žalobce
zaslala dne 28. 5. 2012 žalované sdělení PB – Vyšší odborné školy a Střední školy managementu,
s.r.o., o vyhovění žádosti žalobce o přerušení jeho studia k 18. 5. 2012 s maximální délkou
přerušení dva roky. V poučení tohoto sdělení byl žalobce upozorněn na svou ohlašovací
povinnost, která mu vzniká v případě, že jsou mu vypláceny sociální dávky či dávky zdravotního
nebo sociálního zabezpečení, s tím, že po dobu přerušení studia stát tyto dávky nehradí. Současně
matka žalobce přiložila i sdělení téže školy o tom, že bylo vyhověno žádosti žalobce o opakování
3. ročníku od 1. 9. 2012. Na základě těchto dokladů žalovaná rozhodnutím I. ze dne 21. 6. 2012
odňala žalobci ode dne 24. 7. 2012 dosud pobíraný sirotčí důchod. V odůvodnění rozhodnutí
byla citována právní úprava podmínek, za nichž vzniká nárok na sirotčí důchod, konkrétně text
ustanovení §20 odst. 3, 4 a 6 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném
do 31. 12. 2010 (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). V návaznosti na to žalovaná
konstatovala, že „ [v]zhledem k tomu, že účastník řízení dne 18. 5. 2012 ukončil soustavnou
přípravu na budoucí povolání a protože nebylo prokázáno, že nadále splňuje některou
z podmínek nezaopatřenosti (ust. §20 odst. 3 nebo odst. 4 zdp), nárok na sirotčí důchod dnem
13. 6. 2012 zanikl. Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku.“ Současně bylo
žalovanou vydáno i rozhodnutí II., kterým byla žalobci uložena povinnost vrátit přeplatek
na sirotčím důchodu za dobu od 14. 6. 2012 do 13. 7. 2012 ve výši 5853 Kč. Součástí spisu
je i interní oznámení o splacení pohledávky uvedené v rozhodnutí II. dne 4. 7. 2012, ze kterého
je zřejmé, že žalobce řádně a včas částku 5853 Kč žalované vrátil.
[3] Na základě žádosti matky žalobce ze dne 4. 9. 2012 o obnovení vyplácení sirotčího
a vdovského důchodu bylo dne 9. 10. 2012 vydáno rozhodnutí, jímž byl žalobci uvolněn sirotčí
důchod ve výši 5853 Kč, a to od 14. 6. 2012 (namísto od 1. 9. 2012 – pozn. soudu) a jež bylo
odůvodněno tím, že žalobce „nadále splňuje podmínku nezaopatřenosti.“ Žalobci bylo také
adresováno oznámení ze dne 27. 9. 2012, v němž byl informován o tom, že vyúčtování jeho
důchodu za období od 14. 6. 2012 do 13. 10. 2012 v částce 23 412 Kč mu bude poukázáno
poštovní poukázkou. Z interního dokladu žalované o výpočtu doplatku důchodu přitom podle
soudu vyplynulo, že tato částka je právě čtyřnásobkem měsíční dávky sirotčího důchodu.
Dne 10. 12. 2012 žalovaná obdržela oznámení matky žalobce o tom, že v tento den žalobce
ukončil studium. V návaznosti na to pak žalovaná dne 15. 3. 2013 (poté, co ověřila, že žalobce
nepřevzal výplatu dávky za leden 2013) rozhodla o tom, že se žalobci od 14. 12. 2012 sirotčí
důchod opětovně odnímá.
[4] Rozhodnutím ze dne 13. 4. 2017 (poté co neoprávněné vyplacení sirotčího důchodu
žalovaná zjistila v souvislosti s řízením o žádosti matky žalobce o obnovu výplaty vdovského
důchodu) uložila žalovaná žalobci povinnost vrátit ve lhůtě 8 dnů od právní moci rozhodnutí
přeplatek na dávce důchodového pojištění ve výši 15 024 Kč, který vznikl na sirotčím důchodu
za období od 14. 6. 2012 do 31. 8. 2012. V odůvodnění uvedla, že žalobce je za vznik přeplatku
odpovědný, protože jej zavinil přijetím dávky, ačkoliv v uvedené době nebyl nezaopatřeným
dítětem, neboť nestudoval. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce námitky, ve kterých
zástupkyně žalobce upozorňovala na nesplnění podmínek pro vrácení přeplatku na sirotčím
důchodu v ustanovení §118a odst. 1 zákona o organizaci sociálního zabezpečení, a to z důvodu,
že žalobce splnil všechny zákonné povinnosti vztahující se k nároku na výplatu sirotčího důchodu
a že s ohledem na předchozí rozhodnutí žalované o přiznání, odnětí a opětovném přiznání
sirotčího důchodu dávku přijal v dobré víře. Dále žalobce namítal, že viníkem přeplatku
je žalovaná a její pochybení mu nemůže být přičítáno k tíži.
[5] Napadeným rozhodnutím ze dne 4. 8. 2017 žalovaná námitky zamítla a prvostupňové
rozhodnutí potvrdila. V odůvodnění zdůraznila, že v dotčeném období nesplňoval žalobce
zákonné podmínky, na jejichž základě by byl oprávněn pobírat sirotčí důchod, a že byl
o podmínkách nároku na důchod a jeho výplatu řádně informován, například v jejích
rozhodnutích ze dne 21. 6. 2012 o odnětí důchodu a o uložení povinnosti vrátit přeplatek.
Žalovaná také poukázala na poučení obsažené v oznámení, jímž byl žalobce informován
o schválení své žádosti o přerušení studia, prostřednictvím kterého se žalobce seznámil
s ustanovením školského zákona stanovícím, že v době přerušení studia není studentem.
Dle žalované tak byly naplněny podmínky §118a odst. 1 zákona o organizaci sociálního
zabezpečení pro uplatnění nároku na vrácení neoprávněně vyplacené částky na sirotčím důchodu,
protože žalobce zavinil vznik přeplatku tím, že přijal splátky důchodu, ačkoli vzhledem
k okolnostem a svým osobním poměrům měl a mohl předpokládat, že za období, v němž přerušil
soustavnou přípravu na budoucí povolání, mu nenáleží. Žalovaná poukázala též na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, podle níž ani její liknavý přístup nemohl založit žalobci legitimní
očekávání, že splátky sirotčího důchodu pobíral po právu, neboť z hlediska tohoto prodlení
je relevantní pouze pětiletá prekluzivní lhůta stanovená v §118a odst. 5 zákona o organizaci
sociálního zabezpečení.
[6] Na základě výše uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že žaloba
je důvodná. Ve věci bylo sporné, zda žalobce přijetím sirotčího důchodu naplnil druhou
podmínku subjektivní odpovědnosti podle §118a odst. 1 zákona o organizaci sociálního
zabezpečení ve formě nevědomé nedbalosti, tedy zda musel z okolností předpokládat, že mu byl
sirotčí důchod poukázán neoprávněně. K tomu soud předeslal, že ze samotné skutečnosti,
že řádně splnil svoji oznamovací povinnost, si ještě žalobce nemusel nutně dovodit, že došlo
k neoprávněnému vyplácení sirotčího důchodu. Soud nepopřel, že žalobce byl seznámen
s podmínkami, za nichž mu náleží výplata sirotčího důchodu, prostřednictvím rozhodnutí
I. ze dne 21. 6. 2012, na jehož základě mu byl po oznámení o přerušení studia odejmut sirotčí
důchod a v jehož odůvodnění bylo uvedeno, že „[p]odle ustanovení §52 odst. 1 zdp sirotčí důchod
náleží pouze nezaopatřenému dítěti,“ spolu s citací vybraných pasáží zákona o důchodovém pojištění
stanovících základní rámec statusu nezaopatřeného dítěte. Stejně tak žalobce obdržel konkrétní
poučení i v rámci oznámení o přerušení studia, ve kterém byl upozorněn na svoji ohlašovací
povinnost a na to, že v důsledku přerušení studia již nemá nárok na sirotčí důchod. Soud
souhlasil i s tím, že žalobce musel o své povinnosti (nepřijmout, případně bezodkladně vrátit
neoprávněnou výplatu sirotčího důchodu) vědět, neboť již jednou, právě
rozhodnutím I. ze dne 21. 6. 2012, zanikl žalobci nárok na dávku a rozhodnutím II z téhož dne
bylo žalobci uloženo vrátit vzniklý přeplatek. Z uvedených skutečností bylo dle názoru soudu
možno dovodit, že v případě déletrvajícího přerušení (či ukončení) studia by žalobce nemohl být
v dobré víře, že mu náleží sirotčí důchod i za dobu, kdy nestudoval.
[7] Pozice žalobce však byla podle soudu oproti uvedeným předpokladům poněkud odlišná.
Žalobce totiž studium přerušil v červnu roku 2012, prakticky na konci školního roku,
a již od 1. 9. 2012, tj. od počátku následujícího školního roku dál studoval (opakoval 3. ročník).
Ostatně matka žalobce, která v dané věci se žalovanou komunikovala, zaslala žalované současně
jednou zásilkou obě oznámení školy, jak o přerušení studia, tak o přijetí žalobce k dalšímu studiu.
V tomto směru měl soud za to, že je obecně známo (a žalobce sám s tím měl nepochybně
zkušenost z předchozí doby), že sirotčí důchod náleží jeho poživatelům i za dobu prázdnin mezi
jednotlivými školními roky, popř. mezi navazujícím studiem na různých školách. Tato skutečnost
konkrétně vyplývá z ustanovení §22 odst. 2, popř. §23 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění,
jež jsou poměrně kasuistická a z hlediska osoby neznalé práva i do jisté míry komplikovaná.
Bez detailního a podrobného seznámení s textem právního předpisu nelze očekávat,
že by příjemce důchodu musel vědět, že v případě, kdy ukončí (přeruší) studium v samém závěru
školního roku a ihned v následujícím školním roce pokračuje v dalším studiu, se na dobu
prázdnin nehledí jako na dobu studia, resp. na něj jako na nezaopatřené dítě. Přitom o kritériích
posuzování doby mezi jednotlivými školními roky z hlediska zaopatřenosti dítěte se žalobce
ze žádného z rozhodnutí, jež mu byly žalovanou doručeny, nic bližšího nedozvěděl.
Pokud pak z oznámení školy žalobce zjistil, že přerušením studia mu zaniká nárok na důchod,
mohl za dané specifické situace být rozumně přesvědčen, že to je pouze obecné pravidlo,
které se však s ohledem na jeho navazující studium neuplatní. Ještě pravděpodobnější však podle
soudu je, že žalobce vůbec nevěděl, jak to v dané situaci s jeho nárokem stojí, a ponechal
v návaznosti na splnění své ohlašovací povinnosti danou záležitost na žalované, která by měla
nejlépe vědět, zda za daných okolností nárok zanikl, či je s ohledem na další pokračování studia
zachován. Toto přesvědčení (nutně nejisté) pak logicky bylo následným rozhodnutím o obnovení
výplaty dávky i za období prázdnin utvrzeno, popř. předchozí nejistota a nevědomost žalobce
mohla být nahrazena (za daných okolností pochopitelným) přesvědčením, že i tyto letní
prázdniny byl nárok na důchod vzhledem k navazujícímu studiu zachován. V této souvislosti
si dle názoru soudu nelze nepovšimnout, že vlastní odůvodnění rozhodnutí o obnovení výplaty
sirotčího důchodu je více než strohé a jeho jediná věta o tom, že žalobce „nadále“ splňuje
podmínku nezaopatřenosti, jednoznačně žalobce informovala o tom, že v období mezi školními
roky 2011/2012 a 2012/2013 status nezaopatřeného dítěte neztratil.
[8] Na základě uvedených okolností tedy soud nesdílel názor žalované, že měl žalobce
dostatek informací, na jejichž základě musel předpokládat, že mu dodatečná výplata sirotčího
důchodu byla poskytnuta neoprávněně. Podmínky pro uložení povinnosti vrátit neoprávněně
vyplacený sirotčí důchod dle §118a odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení tak za daného skutkového stavu nebyly naplněny. To platí stejnou měrou
jak pro napadené, tak i pro prvostupňové rozhodnutí žalované. Krajský soud proto postupoval
podle §78 odst. 1 a 3 s. ř. s., zrušil obě rozhodnutí žalované a vrátil jí věc k dalšímu řízení.
[9] Kasační stížnost podala žalovaná (dále jen stěžovatelka) z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní otázky. Poukázala především
na znění příslušných ustanovení §52 odst. 1 a §20 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění
a na skutečnost, že o obsahu uvedených ustanovení byl stěžovatel opakovaně poučen. Ve smyslu
uvedených poučení také v souladu se svou oznamovací povinností informoval stěžovatelku
jak o přerušení, tak posléze i o ukončení studia. Jestliže si žalobce byl vědom toho, že nárok
na sirotčí důchod je plně závislý na jeho setrvání na studiích, přitom studia přerušil ještě před
koncem školního roku, pak věděl, že ve smyslu §97 odst. 6 školského zákona přestal být
studentem školy a logicky nemohl očekávat, že mu bude sirotčí důchod náležet až do konce
školního roku, tj. do 31. 8. 2012. V opačném případě by totiž zcela ztratilo smysl oznámení
stěžovatelce, že studium přerušil. V době od 18. 5. 2012 do 31. 8. 2012 žalobce nebyl studentem
a nebyl tedy ani nezaopatřeným dítětem.
[10] Vzhledem k nastíněným okolnostem a svým osobním poměrům měl a mohl vědět,
že přijetím sirotčího důchodu za období, v němž nebyl studentem – nezaopatřeným
dítětem, porušuje zákonem stanovenou povinnost. Tento závěr je pak podpořen
i tím, že v rozhodnutí PB – Vyšší odborné školy a střední školy managementu ze dne 21. 5. 2012
je uvedeno poučení, z něhož muselo být žalobci zřejmé, že dávky sociálního zabezpečení,
tj. sirotčí důchod „po dobu přerušení nehradí stát“. Stěžovatelka má tedy za to, že krajský soud
skutkové okolnosti případu nesprávně vyhodnotil a na základě toho učinil nesprávný závěr
ohledně podmínek pro předepsání přeplatku k úhradě. Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněného
stížnostního bodu a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je částečně důvodná.
Mezi účastníky nebyl sporný skutkový stav, soud proto při posouzení věci vycházel
ze skutkových zjištění výše uvedených. K tomu jen podotýká, že úvodem zmiňované oznámení
o přerušení studia ze dne 12. 5. 2012 není v originále součástí dávkového spisu a jeho obsah
je pouze reprodukován ve vnitřní korespondenci žalované ze dne 30. 3. 2017 mezi oddělením
rozhodování o námitkách a oddělením 427. Na doplnění pak uvádí, že den splatnosti sirotčího
důchodu žalobce byl po celou dobu jeho pobírání stanoven na 14. den v kalendářním měsíci.
[12] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalobci v rozhodném
období náležel sirotčí důchod ještě za měsíc květen 2012 (neboť splátka důchodu dne 14. 5. 2012
předcházela dni přerušení studia dne 18. 5. 2012), nenáležel však již za měsíce červen a červenec
2012 (ve splátkách pokrývajících období od 14. 6. do 13. 8. 2012) a částečně za měsíc srpen 2012
(za období od 14. 8 do 31. 8. 2012), kdy žalobce nebyl studentem a nebyl tedy nezaopatřeným
dítětem připravujícím se na budoucí povolání. Tomu odpovídá i zjištěná výše přeplatku na dávce
(2 x 5853 = 11 706 Kč za měsíce červen a červenec + 3318 Kč jako poměrná část splátky
důchodu za srpen, tj. celkově 15 024 Kč).
[13] Spornou otázkou, již má Nejvyšší správní soud posoudit, je, zda za výše popsaných
okolností žalobce měl a mohl vědět o tom, že sirotčí důchod v uvedeném období pobírá
neoprávněně, a tedy, zda mu lze přičíst zavinění za vznik přeplatku a předepsat mu ho k úhradě.
Krajský soud měl za to, že takovouto odpovědnost u žalobce dovodit nelze, neboť stěžovatelka
mu za uvedené období sirotčí důchod chybně přiznala se zpětnou účinností sama,
přičemž výplata dávky v zásadě pokryla období prázdnin mezi koncem starého a začátkem
nového školního roku, takže při povšechné znalosti poživatelů sirotčího důchodu o podmínkách
jeho poskytování mohl být žalobce v domnění, že mu i za toto období dávka náleží. Tuto
základní tezi, na níž krajský soud postavil svoje rozhodnutí, pak stěžovatelka zpochybnila
poukazem na četná poučení, kterých se žalobci v různých fázích řízení o dávku dostalo, a také
s ohledem na skutečnost, že žalobce podmínky nároku na sirotčí důchod znal, neboť svoji
oznamovací povinnost si na základě toho řádně plnil.
[14] Nejvyšší správní soud má po posouzení věci za to, že závěry, které krajský soud učinil,
v podstatné míře obstojí, s ohledem na skutkové okolnosti případu je však přeci jen třeba učinit
v nich určitou korekci. Nejvyšší správní soud především nesdílí názor stěžovatelky, že byl žalobce
v různých poučeních dostatečně obeznámen s tím, za jakých podmínek mu dávka nenaleží.
Je pravdou, že ustanovení §22 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění uvádí,
že za soustavnou přípravu dítěte na budoucí povolání na střední škole se považuje také doba
od skončení výuky v jednom školním roce do počátku následujícího školního roku, jestliže dítě
pokračuje bez přerušení v dalším studiu; takto podrobně však (jak správně poznamenal již krajský
soud) žalobce nikdy poučen nebyl a hlubší znalost práva u něj v této otázce nejen není doložena,
ale nelze ji ani předpokládat. Povšechné znalosti, které žalobce o podmínkách nároku na dávku
v důsledku obecných poučení nepochybně měl, mu tedy dostačovaly k plnění jeho oznamovací
povinnosti, jen obtížně by však bylo možno dovodit, i s ohledem na specifické okolnosti případu
(omyl samotné stěžovatelky při opětovném přiznání dávky, jeho pozdní odhalení i skutečnost,
že přeplatek vznikl převážně za dobu prázdnin), že o neoprávněném pobírání dávky měl a mohl
vědět v celém rozsahu.
[15] Nejvyšší správní soud tedy v základu souhlasí s rozhodovacím důvodem napadeného
rozsudku, zároveň však musí konstatovat, že krajský soud přistoupil k řešení sporné otázky
odpovědnosti žalobce za vzniklý přeplatek na dávce přeci jen příliš velkoryse. Z hlediska výše
uvedeného má Nejvyšší správní soud za to, že dovodit odpovědnost žalobce za přeplatek
za měsíce červenec a srpen 2012 nelze, jinak je tomu ovšem s přeplatkem za měsíc červen 2012.
Zda splátka důchodu za příslušný měsíc náleží, je závislé na tom, zda poživatel důchodu splňuje
podmínky nároku na dávku a její výplatu ke dni splatnosti dávky. To muselo být žalobci zřejmé
již jen z toho, že studium přerušil ke dni 18. 5. 2012, splátka důchodu za měsíc květen,
se splatností dne 14. 5. 2012, mu však ještě náležela celá. Splátka za měsíc červen, splatná
dne 14. 6. 2012, mu již nenáležela, což našlo svůj odraz i v rozhodnutí stěžovatelky ze dne
21. 6. 2012 – II. o povinnosti žalobce za tento měsíc vzniklý přeplatek vrátit. Této povinnosti
si žalobce byl vědom, přeplatek uhradil, měsíc červen přitom ještě není prázdninovým měsícem.
Nejvyšší správní soud tak má za to, že ohledně splátky sirotčího důchodu za měsíc červen 2012
nemohl být žalobce ani po vydání rozhodnutí žalované ze dne 9. 10. 2012 v dobré víře, že dávku
pobírá právem, a proto dává částečně za pravdu stěžovatelce v tom, že žalobce ve smyslu
§118 a odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení musel z okolností
předpokládat, že dávka byla alespoň za toto období vyplacena neprávem.
[16] Za této situace musel Nejvyšší správní soud zvážit, jak o kasační stížnosti rozhodnout.
Krajský soud zrušil napadeným rozsudkem obě rozhodnutí žalované o přeplatku na dávce
pro nezákonnost. Vzhledem k tomu, že tento výrok i po korekci právního názoru zde
vysloveného obstojí, nepřistoupil Nejvyšší správní soud správní soud ke zrušení napadeného
rozsudku, ale kasační stížnost podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. zamítl. V dalším řízení je však
stěžovatelka vázána právním názorem upraveným Nejvyšším správním soudem tak, že žalobce
je ve smyslu §118a odst. 1 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení odpovědný
za vznik přeplatku na sirotčím důchodu za měsíc červen roku 2012.
[17] Z hlediska výsledku řízení o kasační stížnosti stěžovatelka nebyla úspěšná, nemá ostatně
právo na náhradu nákladů řízení ze zákona (§60 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.); žalobce
ve věci byl úspěšný, Nejvyšší správní soud proto uložil stěžovatelce uhradit mu vzniklé náklady
řízení o kasační stížnosti. Tyto náklady spočívají v nákladech jeho právního
zastoupení, kdy zástupkyně žalobce učinila v řízení jeden hlavní úkon právní služby
podle §11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., za nějž náleží odměna podle §7 a §9
odst. 2 cit. vyhl. ve výši 1000 Kč a náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3 cit. vyhl. ve výši
300 Kč, celkově tedy 1300 Kč. Zástupkyně žalobce je plátkyní DPH, uvedenou částku je tedy
nutno s ohledem na §57 odst. 2 s. ř. s. navýšit o 21%, tj. o 273 Kč. Nejvyšší správní soud
proto přiznal žalobci náhradu nákladů řízení v úhrnné výši 1573 Kč (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.). Uvedenou částku je stěžovatelka povinna zaplatit k rukám zástupkyně žalobce
advokátky JUDr. Pavlíny Zíkové do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 12. února 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu