ECLI:CZ:NSS:2020:3.ADS.44.2018:30
sp. zn. 3 Ads 44/2018 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: R. R., proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o
přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2017, č. j. MPSV-2017/209324-923, sp. zn.
MPSV-2017/195643-923, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 1. 6. 2018, č. j. 20 Ad 49/2017 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Ostravě, jímž bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 11. 10. 2017 a věc mu byla vrácena
k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím bylo podle §90 odst. 5 zákona správního řádu, zamítnuto
odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky
v Ostravě ze dne 11. 8. 2017, kterým byl žalobci podle §44 odst. 3 a odst. 7 písm. b) zákona
č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“),
ode dne 1. 8. 2017 snížen příspěvek na živobytí z 5970,- Kč na 4400,-Kč měsíčně.
[2] Při posouzení věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu. Žalobci byl
na základě jeho žádosti přiznán příspěvek na živobytí ode dne 25. 7. 2011. S účinností ode dne
1. 2. 2017 došlo k novelizaci zákona o pomoci v hmotné nouzi s tím, že zákon klade větší důraz
na výkon veřejné služby a snahu žadatele zvýšit si příjem vlastní prací. O této změně zákona byl
žalobce opakovaně poučen. Dne 2. 8. 2017 se žalobce dostavil na krajskou pobočku Úřadu práce
informovat se na volné pozice veřejné služby. Při jednání byl seznámen s organizátory pro výkon
veřejné služby a také se skutečností, že všechny nabízené pozice jsou v současné době
obsazeny uchazeči, kteří projevili zájem před ním. Žalobce při tomto jednání předložil „výměnný
list – poukaz“ vystavený dne 31. 7. 2017 praktickou lékařkou X. V tomto poukazu bylo uvedeno,
že vzhledem k závratím a bolestem páteře není schopen delších pochůzek, zvedání břemen a není
schopen veřejných prací. Úřednicí mu však bylo sděleno, že z dokladu není zřejmé, pro jakou
diagnózu je léčen, jak dlouho je léčen a zda se jedná o dočasnou pracovní neschopnost.
Z dokladu tak nelze usoudit, zda splňuje podmínky ustanovení §3 odst. 1 písm. a) věty 8 a 9
zákona o pomoci v hmotné nouzi. U oddělení zaměstnanosti pak dotyčná ověřila, že žalobce zde
nedoložil doklad o pracovní neschopnosti, ani o zdravotním omezení či jiném onemocnění.
[3] Dne 3. 8. 2017 zahájeno řízení o změně výše dávky, k tomuto dni činila výše
příspěvku na živobytí 5 970,-Kč. Správní orgán prvního stupně vyhodnotil výše uvedené
skutečnosti tak, že žalobce (a s ním společně posuzovaná osoba – jeho syn) není v okruhu osob,
u nichž se nezkoumá snaha zvýšit si příjem vlastní prací, příspěvek na živobytí přitom pobírá déle
než 6 měsíců. Rozhodnutím ze dne 11. 8. 2017 proto s účinností ode dne 1. 8. 2017 snížil žalobci
příspěvek na živobytí na částku existenčního minima. Žalovaný se pak se skutkovými zjištěními
i právními závěry správního orgánu prvního stupně ztotožnil a odvolání žalobce, jak bylo
již uvedeno výše, zamítl.
[4] Krajský soud však v řízení o žalobě závěry správních orgánů nesdílel. Za rozhodující
otázku v souzené věci považoval posouzení kvality listinného důkazu – potvrzení praktické
lékařky ze dne 31. 7. 2017 o zdravotních potížích žalobce. Krajský soud k tomu zdůraznil,
že uznání dočasné pracovní neschopnosti, které neslouží účelu nemocenského pojištění, není
ošetřující lékař povinen učinit na předepsaném tiskopisu. V této souvislosti poukázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2011, č. j. 6 Ads 128/2011 – 55, který se zabýval
posouzením pracovní neschopnosti ve vztahu k zákonu o pomoci v hmotné nouzi, v němž soud
dospěl k závěru, že podmínka uznání dočasné pracovní neschopnosti je splněna i v případě,
kdy ošetřující lékař potvrdí, že jeho pacient není schopen vykonávat pracovní činnost,
přičemž není nutno, aby tak učinil způsobem a formou, které jsou předepsány pro účely
nemocenského pojištění.
[5] Ač žalobce předložil potvrzení ošetřující lékařky o neschopnosti výkonu veřejných prací
s ohledem na závratě a bolesti páteře, správní orgán k tomuto dokladu nepřihlédl. Soud přitom
nepřisvědčil výtce správního orgánu, že potvrzení lékaře postrádá uvedení diagnózy, pro kterou
je žalobce léčen. Tuto informaci není ošetřující lékař oprávněn orgánu rozhodujícímu o dávkách
pomoci v hmotné nouzi uvádět. Soud nezpochybnil právo žalovaného posuzovat náležitosti
vydaného potvrzení, za daných okolností však měl za to, že bylo na něm, eventuálně správním
orgánu prvního stupně, aby ve věci provedl další dokazování, např. výzvou ošetřující lékařce
k doplnění jejího potvrzení o takové náležitosti, z nichž by mohl najisto usoudit, zda jsou
u žalobce splněny podmínky pro jeho zařazení do okruhu osob, u nichž se nezkoumá snaha
zvýšit si příjem vlastní prací podle §3 odst. 1 písm. a) bod 8 a 9 zákona o pomoci v hmotné
nouzi. Jestliže tak správní orgány neučinily, zatížily řízení vadou, která mohla mít vliv
na zákonnost, což je dostatečným důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí.
[6] Kasační stížnost podal žalovaný (dále jen stěžovatel) formálně z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Fakticky namítal, že „výměnný poukaz“, který vystavila žalobci
jeho ošetřující lékařka X, neprokazuje jeho dočasnou pracovní neschopnost, ale pouze
neschopnost vykonávat určitý druh práce, zejména fyzicky náročnou práci a veřejné práce. Tento
dokument ani neobsahuje termín kontroly, jako tomu u dočasné pracovní neschopnosti bývá.
Žalobce navíc předložil předmětné potvrzení až dne 31. 7. 2017, tedy poslední den rozhodného
období pro nárok na měsíc srpen 2017. Téměř celý měsíc byl bez prokazatelného omezení a
mohl si tak zvýšit částku živobytí podle §25 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Na potvrzení,
pokud by šlo o dočasnou pracovní neschopnost, by byl brán zřetel až v následujícím kalendářním
měsíci, tedy při vyhodnocení nároku na dávku v měsíci září 2017. Z uvedeného důvodu má
stěžovatel za to, že krajský soud neposoudil správně skutkovou podstatu, z níž správní orgány
v napadeném rozhodnutí vycházely. Navrhl proto, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc
vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněného
stížnostního bodu a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejprve je nutno předeslat, že byť stěžovatel formálně uvádí důvod kasační stížnosti podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., je pro něj tento důvod z povahy věci vyloučen. Uvedené
ustanovení totiž postihuje vady řízení před správním orgánem, ke kterým krajský soud nepřihlédl,
ač tak učinit měl, a ty stěžovatel zcela jistě nedovozuje. Podle obsahu kasační stížnosti lze však
stěžovatelem tvrzené vady podřadit ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pod nesprávné
posouzení právní otázky, neboť to může spočívat jak v posouzení otázek hmotně-právních,
tak otázek procesních, což je i případ projednávané věci. Sporné v dané věci je totiž posouzení
rozsahu dokazování, které měly správní orgány pro rozhodnutí o úpravě výše dávky pomoci
v hmotné nouzi provést.
[8] V tomto směru je nutno konstatovat, že argumentace stěžovatele uplatněná v jeho kasační
stížnosti se poněkud míjí s rozhodovacími důvody, na nich krajský soud svůj rozsudek postavil.
Soud totiž netvrdí, že by žalobcem předložený „výměnný poukaz“ prokazoval jeho pracovní
neschopnost, jen poukazuje na to, že na takovéto potvrzení nelze klást z formálně právního
hlediska stejné požadavky jako na rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti podle zákona
o nemocenském pojištění, a že tudíž bylo na správním orgánu, aby v případě listiny vystavené
ošetřující lékařkou poživatele dávky v pochybnostech doplnil dokazování, věc došetřil a o dávce
pak rozhodl na základě řádně zjištěného skutkového stavu.
[9] K tomu je dále nutno dodat, že podle §55 odst. 1 písm. a) zákona o nemocenském
pojištění se dočasnou pracovní neschopností rozumí stav, který pro poruchu zdraví nebo jiné
v tomto zákoně uvedené důvody neumožňuje pojištěnci vykonávat dosavadní pojištěnou činnost
a trvá-li porucha zdraví déle než 180 kalendářních dní, i jinou než dosavadní pojištěnou činnost.
[10] Podle §3 odst. 1 písm. a), bod 9 zákona o pomoci v hmotné nouzi nestanoví-li tento
zákon jinak, osobou v hmotné nouzi není osoba, která není v pracovním nebo obdobném
vztahu, popřípadě nevykonává tyto vztahy alespoň v rozsahu 20 hodin měsíčně, ani nevykonává
samostatnou výdělečnou činnost a není vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, popřípadě
osoba, která je v pracovním nebo obdobném vztahu, ale nemá z těchto vztahů v rozhodném
období příjem, s výjimkou osoby, která je práce neschopná z důvodu, který by byl u pojištěnce
pojištěného podle zákona o nemocenském pojištění důvodem pro rozhodnutí ošetřujícího lékaře
o vzniku dočasné pracovní neschopnosti.
[11] Vzhledem k tomu, že v projednávané věci není jasné, k jakému zaměstnání by vlastně
měla být pracovní neschopnost poživatele dávky ošetřujícím lékařem posuzována (jestliže žádnou
pojištěnou činnost ve smyslu §55 zákona o nemocenském pojištění žalobce dlouhodobě
nevykonával), bylo na správním orgánu, aby si nejprve ujasnil tuto základní otázku a podle toho
vedl dokazování ve věci. To ovšem správní orgán prvního stupně ani stěžovatel neučinili
a omezili se jen na konstatování, že deklarace neschopnosti výkonu veřejné služby (o niž se vedl
faktický spor) nestačí, aniž by současně uvedli, jaký typ nebo jaká míra pracovní neschopnosti
by měla být v řízení prokazována. Teprve po zodpovězení této otázky by pak bylo možno
odstraňovat další nedostatky vydaného potvrzení tak, jak uvádí krajský soud. V kontextu
uvedeného je ovšem možno uzavřít, že jeho posouzení procesní právní otázky bylo ve výsledku
správné.
[12] Tvrdí-li nyní stěžovatel nad rámec uvedeného, že by ani řádné potvrzení nebylo
s to zvrátit rozhodnutí o snížení dávky, neboť jednak bylo předloženo pozdě, jednak si mohl
žalobce zvýšit svůj příjem i jiným způsobem, pak tato skutečnost není pro posouzení věci
relevantní. Na tomto místě musí Nejvyšší správní soud zdůraznit, že kasační stížnost
je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí krajského soudu a že v rámci posouzení
věci může Nejvyšší správní soud postihnout jen ty nezákonnosti, kterých se soud dopustí
při přezkumu napadeného správního rozhodnutí v rámci vymezených žalobních bodů
a s přihlédnutím k jeho obsahu. Správní orgány obou stupňů postavily v projednávané věci
důvody rozhodnutí o snížení výše dávky primárně na tom, že žalobce není osobou,
u níž se nezkoumá snaha zvýšit si příjem vlastní prací, neboť vzhledem k okolnostem případu
u něj není splněn liberační důvod podle §3 odst. 1 písm. a) bodu 9 zákona o pomoci v hmotné
nouzi. Toto ustanovení pak vykládaly především v souvislosti s otázkou možného výkonu veřejné
služby, k doprovodným otázkám, jak bylo již uvedeno výše, se nijak nevyjádřily. K prve
uvedenému problému následně žalobce směřoval svoje námitky uplatněné v žalobě. Krajský soud
se tedy při posouzení věci musel pohybovat v rámci takto vymezeném a zákonnost napadeného
rozhodnutí v souladu s §75 odst. 2 s. ř. s. mohl posuzovat jen z tohoto hlediska. Ani v tomto
směru mu tudíž nelze vyčíst žádné pochybení.
[13] Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
je zákonný, kasační stížnost proti němu podanou proto podle §110 odst. 1, in fine, jako
nedůvodnou zamítl.
[14] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tak právo na náhradu nákladů řízení ze zákona,
žalobce byl ve věci úspěšný, prokazatelné náklady řízení mu však nevznikly; Nejvyšší správní
soud proto rozhodl tak, že nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žádnému
z účastníků (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 27. března 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu