ECLI:CZ:NSS:2020:3.AFS.163.2018:29
sp. zn. 3 Afs 163/2018 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně BMKco, s. r. o.,
se sídlem Napajedla, Kvítkovická 1533, zastoupené Mgr. Markétou Vojtáškovou, advokátkou
se sídlem Zlín, Kvítková 124, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel, se sídlem Praha 4,
Budějovická 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 7. 11. 2018, č. j. 62 Af 6/2017-57,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2018, č. j. 62 Af 6/2017-57, se zrušuje
a věc se v r ací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně podniká v oblasti prodeje spojovacího materiálu a kotevní techniky. Za tím
účelem dováží na trh Evropské unie mimo jiné spojovací prostředky ze železa a z oceli z různých
zemí světa. Dodatečným platebním výměrem ze dne 10. 3. 2016, č. j. 14058/2016-640000-51,
doměřil Celní úřad pro Zlínský kraj (dále jen „celní úřad“) žalobkyni za dovoz spojovacího
materiálu s kódem KN 7318 15 90 98 antidumpingové clo v celkové výši 800 637 Kč a předepsal
penále ve výši 160 128 Kč. Odvolání proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru zamítl
žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 11. 2016, č.j. 23054-4/2016-900000-304.4.
[2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně,
který je v záhlaví označeným rozsudkem zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský
soud se ztotožnil s námitkou žalobkyně, že žalovaný nebyl oprávněn pokračovat v řízení
o doměření antidumpingového cla, neboť v souladu s čl. 1 prováděcího nařízení Komise (EU)
2016/278 o zrušení konečného antidumpingového cla uloženého na dovoz některých
spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky (dále jen
„prováděcí nařízení Komise 2016/278“), se toto antidumpingové clo, rozšířené na dovoz zasílaný
z Malajsie, zrušuje a řízení týkající se tohoto dovozu se zastavuje.
[3] Krajský soud ze správního spisu ověřil, že žalobkyni bylo rozhodnutím celního úřadu
ze dne 14. 1. 2014, ev. č. 14CZ6400001IMICYW9, vyměřeno za dovoz předmětného zboží
dovozní clo. Na základě provedené kontroly po propuštění zboží jí bylo dne 10. 3. 2016 shora
označeným dodatečným platebním výměrem doměřeno antidumpingové clo s odkazem
na nařízení Rady (ES) č. 91/2009, o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz
některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky
(dále jen „nařízení Rady č. 91/2009“). Prováděcí nařízení Komise 2016/278 však nabylo
účinnosti již dne 28. 2. 2016, a ke zrušení antidumpingového cla tedy došlo v průběhu
doměřovacího řízení, před vydáním dodatečného platebního výměru. Z dikce čl. 1 tohoto
prováděcího nařízení přitom vyplývá, že řízení týkající se tohoto dovozu se zastavují; celní úřad
respektive žalovaný, tak měli řízení o doměření konečného antidumpingového cla zastavit.
[4] Krajský soud nepřisvědčil argumentaci žalovaného, že se jednalo o clo, které mělo být
vyměřeno již rozhodnutím v celním vyměřovacím řízení podle tehdy platných a účinných
předpisů, a proto byly celní orgány oprávněny jej doměřit i za účinnosti nařízení Komise
2016/278. Podle krajského soudu totiž citované prováděcí nařízení nerozlišuje vyměřovací
a doměřovací řízení; probíhající řízení, která mají být zastavena, vymezuje prostřednictvím jejich
předmětu (dovozu výrobků vyjmenovaných v čl. 1). V posuzované věci byl předmětem
doměřovacího řízení dovoz takového zboží a jeho zatížení antidumpingovým clem.
Jedinou rozhodnou skutečností přitom bylo, že toto řízení probíhalo i po vstupu prováděcího
nařízení Komise 2016/278 v účinnost; celní orgány jej proto měly zastavit bez ohledu
na to, zda se jednalo o řízení vyměřovací nebo doměřovací. S ohledem na tyto závěry se krajský
soud již nezabýval dalšími námitkami žalobkyně týkajícími se zprávy Evropského úřadu pro boj
proti podvodům (OLAF) a porušení zásady legitimního očekávání.
[5] Proti tomuto rozsudku podává žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost, kterou opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel namítá, že předmětné antidumpingové clo nebylo zrušeno s účinky ex tunc,
jak lze dovodit z odůvodnění napadeného rozsudku, nýbrž s účinky ex nunc. Právní názor
krajského soudu nerespektuje právní úpravu antidumpingových cel a ochrany vnitřního trhu
Evropského společenství, respektive Unie.
[7] Podle stěžovatele se řízením, které se zastavuje ve smyslu čl. 1 prováděcího nařízení
Komise 2016/278, rozumí řízení zahájené podle nařízení Rady (ES) č. 384/96 o ochraně před
dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (dále jen „základní
nařízení z roku 1996“), respektive podle nařízení Rady (ES) č. 1225/2009 o ochraně před
dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (dále jen „základní
nařízení z roku 2009“), jež prvně uvedené nařízení nahradilo. Předmětem těchto nařízení
je úprava postupu orgánů Společenství při zjišťování dumpingu, šetření za účelem zjištění stupně
účinku údajného dumpingu a přijímání prozatímních a konečných opatření proti dumpingu.
Na podkladě základního nařízení z roku 1996 zahájila Komise dne 9. 11. 2007 řízení,
jehož výsledkem bylo konečné opatření, tj. uložení antidumpingového cla na předmětné zboží,
a to nařízením Rady č. 91/2009. Rozsah tohoto nařízení byl několikrát upravován prováděcími
nařízeními Komise; například v souladu s čl. 11 odst. 2 základního nařízení z roku 2009 došlo
k přezkumu tohoto antidumpingového cla a jeho platnost byla prodloužena prováděcím
nařízením Komise (EU) 2015/519 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz
některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky,
rozšířeného na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných
z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie, na základě přezkumu
opatření před pozbytím platnosti podle čl. 11 odst. 2 nařízení (ES) č. 1225/2009 (dále
jen „prováděcí nařízení Komise 2015/519“). Prováděcím nařízením Komise 2016/278 bylo toto
antidumpingové clo zrušeno.
[8] Stěžovatel má za to, že prováděcí nařízení Komise 2016/278 bylo vydáno zcela v souladu
se základním nařízením z roku 2009, a proto pokud je v čl. 1 použita formulace „řízení týkající
se tohoto dovozu se zastavuje“, míní se tím zastavení řízení o ochraně před dumpingovým dovozem
spojovacích prostředků ze železa nebo z oceli zahájené Komisí dne 9. 11. 2007, jež vyústilo
v uložení antidumpingového cla nařízením Rady č. 91/2009. Pod pojmem „řízení“ ve smyslu
čl. 1 prováděcího nařízení Komise 2016/278 je tedy třeba chápat celý soubor opatření orgánů
Společenství, respektive Unie od okamžiku zahájení šetření dle čl. 5 základního nařízení z roku
2009 až do okamžiku zastavení řízení bez přijetí opatření podle čl. 9 téhož nařízení
nebo do okamžiku pozbytí platnosti uloženého konečného antidumpingového cla.
[9] Tomuto závěru svědčí také skutečnost, že normotvůrce v čl. 1 prováděcího nařízení
Komise 2016/278 použil jednotné číslo („řízení se zastavuje“), které se vyskytuje také v jiných
jazykových verzích tohoto ustanovení. Krajský soud bez bližšího odůvodnění převedl tento
slovní obrat nesprávně do množného čísla a dovodil z něj, že se vztahuje na všechna zahájená
a neskončená doměřovací řízení, čímž připustil zpětnou účinnost citovaného nařízení na dovozy
a s nimi související řízení zahájená v době účinnosti nařízení Rady č. 91/2009.
[10] Na podporu své argumentace stěžovatel dále poukázal na rozsudek Soudního dvora EU
ze dne 18. 10. 2018, Rotho Blaas Sr proti Agenzia delle Dogane e dei Monopoli, C-207/17,
v němž Soudní dvůr neshledal žádnou skutečnost, která by mohla zpochybnit platnost nařízení
Rady č. 91/2009; takovou skutečností nemohou být ani dohody Světové obchodní organizace,
s nimiž by dle tvrzení hospodářského subjektu měly být akty orgánů Unie v rozporu. Z tohoto
rozsudku podle stěžovatele vyplývá, že konečná antidumpingová cla podle čl. 1 prováděcího
nařízení Komise 2016/278 byla zrušena ex nunc.
[11] Stěžovatel tak trvá na tom, že prováděcí nařízení Komise 2016/278 neobsahuje
ustanovení o zrušení nařízení Rady č. 91/2009 se zpětnou účinností, proto nemá vliv
na doměření celního dluhu, který vznikl před účinností tohoto prováděcího nařízení.
Pokud by žalobkyně uvedla do celního prohlášení správné údaje, bylo by konečné
antidumpingové clo bezpochyby vyměřeno a vybráno; zrušení tohoto cla by přitom v souladu
s čl. 2 prováděcího nařízení Komise 2016/278 nebylo základem pro vrácení cla vybraného
před tímto datem.
[12] Opačný výklad by vedl k porušení zásady rovnosti a diskriminaci dovozců na základě
způsobu platby nebo prodlení s úhradou cla, protože dovozci, kteří řádně odvedli clo, by byli
znevýhodněni oproti dovozcům, kteří například uvedli nepravdivý údaj o původu zboží. Tento
závěr vyplývá také z vyjádření Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) ze dne
18. 3. 2016. Stěžovatel závěrem dodal, že každý právní řád prochází určitým vývojem a změnami;
to však neznamená, že právní předpisy zrušené či upravené v rámci takového procesu byly
nezákonné. Změny totiž působí toliko pro futuro.
[13] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[15] Kasační stížnost je důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že pokud jde o kasační důvod ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., stěžovatel v kasační stížnosti nespecifikoval důvody,
pro které by měl být napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Platí však, že nepřezkoumatelnost
rozhodnutí je vadou, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet i bez námitky, tedy ex officio
(§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je logicky možný pouze za předpokladu,
že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti, tzn., že se jedná o rozhodnutí
srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský
soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[17] Veškerá výše uvedená kritéria rozhodnutí krajského soudu splňuje. Jedná
se o srozumitelné rozhodnutí, opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj patrné, proč soud
rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí; ostatně s právním hodnocením krajského
soudu stěžovatel v kasační stížnosti polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelného
rozhodnutí pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů nebylo možné. Kasační důvod
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak naplněn není.
[18] Z hlediska věcného posouzení stěžovatel krajskému soudu vytýká nesprávnou interpretaci
pojmu „řízení“ ve smyslu čl. 1 prováděcího nařízení Komise 2016/278. Podle tohoto ustanovení,
„[k]onečné antidumpingové clo na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli […] a pocházejících
z Čínské lidové republiky, rozšířené na dovoz zasílaný z Malajsie bez ohledu na to, zda je u něj deklarován
původ z Malajsie, se zrušuje a řízení týkající se tohoto dovozu se zastavuje“.
[19] Nejvyšší správní soud si je vědom, že jako tzv. soud poslední instance, jehož rozhodnutí
nelze napadnout opravnými prostředky, má povinnost předložit Soudnímu dvoru EU
předběžnou otázku týkající se sporného výkladu aktů přijatých orgány Unie (čl. 267 Smlouvy
o fungování Evropské unie). V nyní projednávané věci však pro tento postup důvody neshledal.
Vycházel přitom z rozsudku Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, CILFIT proti Ministero della
Sanita, C-283/81, z něhož se mimo jiné podává, že soud poslední instance nemá povinnost
předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku, pokud a) otázka komunitárního práva není
relevantní pro řešení daného případu, nebo b) existuje judikatura Soudního dvora k dané otázce,
která již byla vyložena, tzv. acte éclairé, nebo c) výklad a správná aplikace komunitárního práva jsou
natolik zjevné, že nedávají prostor pro žádné důvodné pochybnosti (tzv. acte clair). V nyní
projednávané věci dospěl kasační soud k závěru, že výklad čl. 1 prováděcího nařízení Komise
2016/278, respektive tam užitého pojmu „řízení“, je (za použití standardních interpretačních
metod) jednoznačný a nepřináší interpretační nejasnosti, jedná se tedy o acte clair.
[20] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem stěžovatele, že řízením, které se podle shora
citovaného článku zastavuje, není míněn postup celních orgánů členských států v souvislosti
s vyměřením nebo doměřením antidumpingového cla při jednotlivých dovozech zboží,
ale rozumí se jím postup orgánů Unie při prošetřování okolností rozhodných pro uvalení
antidumpingového cla na zboží dovážené na trh Unie ze států, které nejsou jejími členy,
uplatňování ochranných opatření (například zavádění prozatímních opatření, uložení konečného
antidumpingového cla) a přezkum těchto opatření před pozbytím jejich platnosti. Tento závěr
vyplývá z hierarchického uspořádání a vzájemné provázanosti unijních předpisů upravujících
ochranu vnitřního trhu Unie před dumpingovými dovozy ze třetích zemí, jakož i z jejich
samotného znění.
[21] Ochranu vnitřního trhu před dumpingovým a subvencovaným dovozem uplatňuje Unie,
respektive její právní předchůdci Evropské společenství (ES) a Evropské hospodářské
společenství (EHS), od roku 1968 (viz nařízení Rady ES č. 459/68 o ochraně před dumpingem
nebo poskytování podpory či subvencí státy, které nejsou členy Evropského hospodářského
společenství), a to prostřednictvím nařízení o ochraně před dumpingovým (a subvencovaným) dovozem
ze zemí, které nejsou členy EHS/ ES/ EU, pro které se zaužíval pojem „základní nařízení“. Základní
nařízení stanoví obecná pravidla pro postup Komise a Rady při ukládání antidumpingového cla;
od roku 1968 do současnosti (aktuálně účinné základní nařízení vstoupilo v platnost 20. 7. 2016)
bylo vydáno celkem 8 základních nařízení, přičemž pozdější nařízení vždy zrušilo a nahradilo
to dříve účinné. Pro nyní projednávanou věc jsou relevantní výše citovaná základní nařízení
z roku 1996 a základní nařízení z roku 2009. Obě tato nařízení již pozbyla účinnosti, první z nich
v důsledku přijetí základního nařízení z roku 2009, základní nařízení z roku 2009 pak bylo
nahrazeno aktuálně účinným nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1036
o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropské unie (dále jen
„základní nařízení z roku 2016“). Všechna zmíněná základní nařízení bez výraznějších odchylek
upravují mechanismus ukládání antidumpingového cla následovně: Komise i členské státy
přijímají podněty od fyzických a právnických osob, popřípadě od sdružení bez právní subjektivity
jednajících jménem výrobního odvětví Společenství (Unie) k zahájení šetření ke zjištění existence,
stupně a účinku údajného dumpingu; podněty, včetně důkazů o údajném dumpingu přijaté
členskými státy, jsou předávány Komisi, Komise naopak zasílá opis veškerých jí přijatých podnětů
členským státům na vědomí. Shledá-li pro to Komise důvody, zahájí řízení a tuto skutečnost
oznámí v Úředním věstníku. V rámci tohoto řízení provádí Komise ve spolupráci s členskými
státy, dovozci, vývozci a osobami, které podaly podnět, šetření, jehož účelem je zjistit existenci
dumpingu, jeho stupeň a účinky. Výsledkem šetření je buď 1) přijetí uspokojivého dobrovolného
závazku vývozce, že změní ceny svých výrobků nebo přestane výrobky vyvážet na dané území
za dumpingové ceny, nebo 2) zastavení řízení bez přijetí ochranného opatření, nebo 3) uložení
konečného antidumpingového cla nařízením Rady, respektive Komise, je-li ukládáno
antidumpingové clo podle základního nařízení z roku 2016. Uložené antidumpingové clo může
být prováděcími nařízeními zvýšeno, rozšířeno na dovoz i z jiných zemí, případně jimi může být
jeho platnost prodloužena. Není-li platnost antidumpingového cla na základě přezkumu
před pozbytím platnosti prodloužena, pozbývá platnosti uplynutím pěti let od jeho uložení;
toto pravidlo nebylo obsaženo pouze v prvním základním nařízení Rady č. 459/68.
[22] Antidumpingové clo na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli,
které je předmětem sporu mezi žalobkyní a stěžovatelem, má svůj původ již v základním nařízení
z roku 1996, především v jeho čl. 5 (Zahájení řízení ) a článku 9 (Zastavení řízení bez přijetí opatření;
uložení konečného antidumpingového cla). Na základě podnětu podaného dne 26. 9. 2007 Evropským
institutem pro průmyslové spojovací prostředky oznámila Komise v souladu s čl. 5 odst. 9
základního nařízení z roku 1996 v Úředním věstníku Evropské unie dne 9. 11. 2007 zahájení
antidumpingového řízení [viz Oznámení o zahájení antidumpingového řízení týkajícího se dovozů některých
spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky (2007/C 267/11);
Úř. věst. C 267, 9. 11. 2007, s. 31]. V souladu s čl. 9 odst. 4 základního nařízení z roku 1996 poté
uložila Rada nařízením č. 91/2009 konečné antidumpingové clo na dovoz spojovacího materiálu
s kódy kombinované nomenklatury (KN) uvedenými v čl. 1 tohoto nařízení (nabylo účinnosti
dnem 1. 2. 2009). Dne 30. 11. 2009 přijala Rada základní nařízení z roku 2009, kterým s účinností
od 11. 1. 2010 zrušila původní základní nařízení z roku 1996. Čl. 23 základního nařízení z roku
2009 ovšem výslovně stanoví, že zrušením základního nařízení z roku 1996 není dotčena platnost
řízení zahájených na jeho základě.
[23] Předmětné antidumpingové clo bylo posléze rozšířeno na dovoz výše uvedených výrobků
z Malajsie prováděcím nařízením Rady č. 723/2011, kterým se rozšiřuje konečné antidumpingové
clo uložené nařízením Rady (ES) č. 91/2009 na dovoz některých spojovacích prostředků
ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky na dovoz některých spojovacích
prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován
původ z Malajsie (dále jen „prováděcí nařízení Rady č. 723/2011“). Sazba tohoto cla byla
upravena prováděcím nařízením Rady (EU) č. 924/2012, kterým se mění nařízení (ES)
č. 91/2009 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích
prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky (dále jen „prováděcí
nařízení Rady č. 924/2012“). Platnost tohoto antidumpingového cla byla na základě přezkumu
před pozbytím platnosti podle čl. 11 odst. 2 základního nařízení z roku 2009 prodloužena
prováděcím nařízením Komise 2015/519. Téměř rok po vydání posledně citovaného nařízení
Komise toto antidumpingové clo zrušila prováděcím nařízením Komise 2016/278 a řízení týkající
se tohoto dovozu zastavila.
[24] S ohledem na shora uvedenou legislativní posloupnost má Nejvyšší správní soud
za nesporné, že právě výše popsaný proces, jenž se opírá o čl. 5 základního nařízení z roku 1996,
zahájený oznámením Komise ze dne 9. 11. 2007, je oním řízením ve smyslu čl. 1 prováděcího
nařízení Komise 2016/278. Spojitost mezi řízením dle čl. 5 základního nařízení z roku 1996
(který v obdobném znění převzalo i základní nařízení z roku 2009) a řízením dle čl. 1 prováděcího
nařízení Komise 2016/278 vyplývá mimo jiné z výše citovaného čl. 23 základního nařízení z roku
2009, podle něhož zrušením předchozího právního předpisu nejsou dotčena řízení zahájená na jeho
základě. Také prováděcí nařízení Rady č. 723/2011 reflektuje, že ve věci dovozu předmětného
spojovacího materiálu je vedeno řízení, neboť v části 1. preambule s názvem „Postup řízení“ shrnuje
stávající ochranná opatření uložená nařízením Rady č. 91/2009 a průběh šetření obcházení
antidumpingových opatření podle čl. 13 základního nařízení z roku 2009 (účinného v rozhodné
době). Poukázat lze také na prováděcí nařízení Rady č. 924/2012, kterým byla změněna sazba
antidumpingového cla; v bodu 112 jeho preambule je užito slovní spojení „antidumpingové řízení
týkající se dovozu některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky“
a odkazuje se zde na řízení zahájené právě oznámením Komise ze dne 9. 11. 2007.
Konečně i prováděcí nařízení Komise 2015/519, obdobně jako prováděcí nařízení Rady
č. 723/2011, v preambuli (část A ŘÍZENÍ ) rekapituluje postup, který předcházel přezkumu
tohoto antidumpingového cla před pozbytím platnosti, a šetření prováděné Komisí.
[25] Stanoví-li tedy čl. 1 prováděcího nařízení Komise 2016/278, že „řízení týkající se tohoto
dovozu se zastavuje“, nemůže být pochyb o tom, že touto formulací mínila Komise, jako autor
tohoto předpisu, zastavit řízení, které v souvislosti s podezřením o dumpingu zahájila
podle čl. 5 základního nařízení z roku 1996. Řízení, které se prováděcím nařízením Komise
2016/278 zastavuje, je sice – slovy krajského soudu – vymezeno prostřednictvím jeho předmětu,
tímto předmětem ovšem není konkrétní dílčí dovoz předmětného spojovacího materiálu, ohledně
něhož bylo zahájeno celní řízení v konkrétním členském státě za účelem propuštění tohoto zboží
do některého z celních režimů, nýbrž dovoz v obecném slova smyslu, jakožto souhrn
všech dovozů tohoto zboží mezi Unií a třetími zeměmi (zde Čínou a Malajsií). Ostatně jen těžko
si lze představit, že by Komise prováděcím nařízením, které je ve smyslu čl. 291 odst. 2 ve spojení
s čl. 289 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie toliko odvozeným nelegislativním aktem,
zasahovala do řízení zahájených celními orgány členských států podle vnitrostátních právních
předpisů.
[26] Nejvyšší správní soud se ztotožnil i s dílčím argumentem stěžovatele, že podanému
výkladu svědčí také skutečnost, že pojem „řízení“ je v čl. 1 prováděcího nařízení Komise
2016/278 jak v české, tak v dalších jazykových verzích, užitý v jednotném čísle
(srov. například v anglickém jazyce: the proceeding concerning these imports is terminated, v německém
jazyce: das diese Einfuhren betreffende Verfahren wird eingestellt, ve španělském jazyce: poniéndose
fin por tanto al procedimiento relacionado con dichas importaciones, slovenském jazyce: konanie týkajúce
sa tohto dovozu sa ukončuje, ve slovinském jazyce: postopek v zvezi s tem uvozom pa se zaključi ) .
[27] Lze tedy shrnout, že článkem 1 prováděcího nařízení Komise 2016/278 zůstávají
jednotlivá zahájená celní řízení, týkající se uložení antidumpingového cla na dovoz předmětného
spojovacího materiálu, vedená před příslušnými orgány členských zemí, nedotčena; krajský soud
proto pochybil, dospěl-li k závěru opačnému a zavázal-li stěžovatele nesprávným právním
názorem, v jehož důsledku by byl stěžovatel po zrušení napadeného rozhodnutí povinen řízení
o doměření antidumpingového cla zastavit. Kasační důvod ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
je tak naplněn.
[28] Přestože konstatovaná vada napadeného rozsudku vyvolává jeho nezákonnost
per se, a je tedy důvodem jeho zrušení, nepovažuje Nejvyšší správní soud za vhodné ustat pouze
na tomto konstatování. Z hlediska dalšího řízení před krajským soudem se jeví být naopak
vhodné vyjádřit se alespoň v obecné rovině k některým dalším otázkám nepřímo implikovaným
kasační stížností, je-li to z povahy věci možné. V tomto ohledu má kasační soud za to, že je třeba
vyjádřit se k otázce, zda jsou celní orgány oprávněny uložit v dané věci povinnost zaplatit
antidumpingové clo i přesto, že již před rozhodnutím správního orgánu I. stupně bylo od tohoto
ochranného opatření upuštěno.
[29] Předně je třeba uvést, že clo, jakožto fiskální platba bez poskytovaného protiplnění,
je specifickou formou daně [srov. ustanovení §2 odst. 3 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb.,
daňový řád – dále jen „daňový řád“]. Právo státu vybrat daň má povahu veřejnoprávní a vzniká
ex lege okamžikem, kdy jsou pro to splněny všechny zákonem stanovené podmínky
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006, č. j. 1 Afs 16/2006-120,
č. 1059/2007 Sb. NSS, a nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06,
č. 142/2007 Sb. ÚS). Pro určení rozhodné právní úpravy, podle níž je třeba vznik a trvání této
pohledávky posuzovat, je třeba respektovat obecný zákaz retroaktivity právních norem, podle
něhož se příslušnou právní normou řídí jen ty právní vztahy, které vznikly po dni, kdy tato norma
nabyla účinnosti; výjimky z tohoto pravidla by musely být expressis verbis zakotveny v zákoně
(případně v legislativním aktu Unie) a musely by být opřeny o ústavně konformní důvody.
[30] Nestanoví-li tedy zákon, respektive unijní předpis, výslovně jinak, uplatní se na vyměření
a výběr daňové či celní pohledávky (hmotně)právní předpisy účinné v době, kdy tato pohledávka
vznikla. Odrazem uvedeného pravidla je i právní úprava celního dluhu obsažená v nařízení Rady
(EHS) č. 2913/1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „celní kodex“),
účinném do 31. 5. 2016. Podle jeho čl. 4 odst. 9 se celním dluhem rozumí povinnost osoby
zaplatit dovozní nebo vývozní clo, které je uplatňováno pro určité zboží podle platných
předpisů Společenství. Celní dluh vzniká mimo jiné okamžikem přijetí celního
prohlášení (čl. 201 odst. 2 a 3 celního kodexu). Článek 67 celního kodexu pak výslovně stanoví,
že „[n]ení-li zvláštními předpisy stanoveno jinak, použijí se při propouštění zboží do celního režimu,
do kterého je navrženo v celním prohlášení, předpisy platné ke dni, kdy celní orgány přijaly celní prohlášení “ .
[31] Stejně jako daňová povinnost, i celní dluh se za trvání stanovené prekluzivní lhůty může
stát předmětem kontroly. Za tím účelem jsou celní orgány oprávněny provádět kontrolu celního
prohlášení po propuštění zboží a ověřit správnost údajů v něm uvedených (viz čl. 78 celního
kodexu a §127 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění účinném do 29. 7. 2016; dále jen
„celní zákon“). Podle §127 odst. 1 celního zákona, nestanoví-li tento zákon jinak, platí pro provádění
kontroly […] obdobně ustanovení daňového řádu o provádění daňové kontroly. Vzhledem k tomu, že celní
zákon nestanoví žádnou výjimku ve vztahu k oprávnění celních orgánů doměřit clo z úřední
povinnosti na základě provedené kontroly, lze bez pochyby dovodit, že výsledkem kontroly
po propuštění zboží může být i dodatečný platební výměr (§145 odst. 3 daňového řádu).
I v tomto případě jsou celní orgány z logiky věci povinny aplikovat hmotněprávní úpravu
účinnou v době vzniku celního dluhu. To ostatně vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 10. 2017, čj. 5 Afs 27/2017-45, č. 3646/2017 Sb. NSS, v němž tento soud
judikoval, že z hlediska správného stanovení daně tvoří vyměřovací a doměřovací řízení jeden
celek. Právní moc dosavadních rozhodnutí o stanovení daně proto není jejímu doměření
na překážku; překážka rei administratae, typická pro správní řízení obecně, se tedy neuplatní.
[32] Optikou výše uvedených závěrů je třeba nahlížet na vznik a trvání celní pohledávky v nyní
projednávané věci. Rozhodnou právní úpravou, podle níž je třeba stanovit povinnost žalobkyně
zaplatit dovozní clo, respektive antidumpingové clo, je, s ohledem na to, co bylo uvedeno
pod bodem [30], den, kdy celní orgány přijaly její celní prohlášení. Ze správního spisu se podává,
že tímto dnem je 14. 1. 2014, kdy žalobkyně doručila celnímu úřadu celní prohlášení,
jímž deklarovala dovoz šroubů s hlavou ze železa nebo oceli s kódem KN 7318 15 90 98
s původem na Tchaj-wanu. Dne 19. 1. 2016 zahájil celní úřad kontrolu po propuštění zboží podle
článku 78 celního kodexu ve spojení s §127 celního zákona; zaměřil se přitom na ověření
deklarovaného původu zboží. Na základě provedené kontroly dospěl k závěru, že zboží nemělo
původ na Tchaj-wanu, nýbrž v Čínské lidové republice. Vzhledem k tomu, že podle nařízení
Rady č. 91/2009 byl dovoz tohoto zboží z Čínské lidové republiky s účinností od 1. 2. 2009
zatížen konečným antidumpingovým clem, doměřil celní úřad žalobkyni antidumpingové clo
dodatečným platebním výměrem, který byl potvrzen žalobou napadeným rozhodnutím
stěžovatele. Stěžovatel v této souvislosti správně poukázal na fakt, že platnost nařízení Rady
č. 91/2009 nebyla nikterak zpochybněna ani Soudním dvorem EU (viz bod 57 rozsudku
Soudního dvora ve věci Rotho Blaas Sr proti Agenzia delle Dogane e dei Monopoli, C-207/17, a dále
rozsudky ze dne 18. 10. 2018, ve věci Internacional de Productos Metálicos proti Komisi, C-145/17 P,
či ze dne 15. 11. 2018 ve věci Baby Dan, C-592/17). Tyto závěry Soudního dvora EU posléze
reflektovala i judikatura Nejvyššího správního soudu, představovaná zejména rozsudky ze dne
7. 11. 2018, č. j. 2 Afs 332/2016-41, ze dne 17. 1. 2019, č. j. 7 Afs 51/2018-31, či ze dne
7. 3. 2019, č. j. 10 Afs 186/2017-64. Konečné antidumpingové clo na spojovací materiál ze železa
nebo oceli tak bylo zrušeno teprve prováděcím nařízením Komise 2016/278, které vstoupilo
v účinnost dne 28. 2. 2016. Podle jeho čl. 2 nabývá zrušení antidumpingového cla uvedeného v článku
1 účinku dnem vstupu tohoto nařízení v platnost a není základem pro vrácení cla vybraného před tímto datem;
účinky zrušení tohoto opatření (tj. zrušení antidumpingového cla) tak nastaly ke dni 28. 2. 2016.
Jak také bylo vyloženo výše v bodech [21] až [25], zrušení antidumpingového cla podle
článku 1 in fine tohoto prováděcího nařízení se žádným způsobem nedotýká vyměřovacích
či doměřovacích řízení zahájených vnitrostátními orgány dříve. Nejvyšší správní soud
proto souhlasí se stěžovatelem, že ke zrušení antidumpingového cla na spojovací materiál
ze železa nebo oceli nedošlo se zpětným účinkem.
[33] Lze tak uzavřít, že celním orgánům nic nebrání, aby na základě provedené kontroly
po propuštění zboží doměřily deklarantovi antidumpingové clo podle nařízení Rady č. 91/2009
i poté, co bylo prováděcím nařízením Komise 2016/278 zrušeno, vznikl-li celní dluh před
nabytím účinnosti tohoto prováděcího nařízení. Zodpovězení otázky, zda tak v případě
žalobkyně ve světle ostatních jí uplatněných žalobních námitek, celní úřad a stěžovatel učinili
oprávněně, je ovšem již na krajském soudu. Posouzením těchto námitek by Nejvyšší správní soud
popřel principy kasačního přezkumu, neboť by činnost krajského soudu nepřípustně nahradil.
[34] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal, že napadený rozsudek je zatížen
vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nezbylo mu proto, než jej za podmínek
vyplývajících z §110 odst. 1 věty prvé před středníkem s. ř. s. zrušit a věc současně vrátit
k dalšímu řízení. V něm je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.), tzn., že nabytím účinnosti prováděcího
nařízení Komise 2016/278 nedošlo k zastavení v té době probíhajícího doměřovacího celního
řízení a dále že zrušení antidumpingového cla citovaným nařízením nemělo retroaktivní účinky.
[35] Vzhledem k tomu, že byl napadený rozsudek zrušen, rozhodne krajský soud v dalším
řízení rovněž o nákladech řízení o této kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu