ECLI:CZ:NSS:2020:3.AFS.419.2019:20
sp. zn. 3 Afs 419/2019 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: M. Š., zastoupený
JUDr. Táňou Diršmidovou, advokátkou se sídlem Eliášova 393/20, Praha 6, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 4. 2016, č. j. 15735/16/5200-10424-700519, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2019, č. j. 3 Af 46/2016 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v záhlaví
označené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla podle
§46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
odmítnuta žaloba proti jeho rozhodnutí ze dne 11. 4. 2016. Tímto rozhodnutím stěžovatel zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6018662/15/2005-51523-108787,
kterým Finanční úřad pro hlavní město Prahu žalobci uložil pokutu ve výši 54 427 Kč
za opožděné podání daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku
2012.
[2] V žalobě proti napadenému správnímu rozhodnutí žalobce namítal, že pokuta nebyla
uložena ve správné výši, neboť od dokončení deliktního jednání uběhla nepřiměřená doba
(přes 2 roky), a v mezidobí k opakování tohoto jednání nedošlo. Dne 6. 8. 2019
stěžovatel doručil soudu přípis, v němž vyjádřil záměr uspokojit žalobce. Městský soud proto
v souladu §62 odst. 2 s. ř. s. stěžovateli stanovil lhůtu k vydání nového rozhodnutí ve smyslu
§62 odst. 1 s. ř. s., a jeho oznámení žalobci a soudu, a to do dne 30. 9. 2019. Dne 24. 9. 2019
stěžovatel soudu doložil, že dne 17. 9. 2019 v přezkumném řízení vydal nové rozhodnutí
č. j. 38861/19/5200-10424-708965, jímž změnil napadené rozhodnutí a ve věci sám rozhodl
tak, že žalobci pokutu snížil na částku 5 443 Kč; současně doložil, že dne 18. 9. 2019 toto
rozhodnutí žalobci doručil. Usnesením městského soudu ze dne 26. 9. 2019 byl v souladu
s §62 odst. 3 s. ř. s. žalobce vyzván, aby se ve lhůtě tří dnů vyjádřil, zda byl postupem správního
orgánu uspokojen, přičemž na výzvu on ani jeho právní zástupkyně nereagovali. Městský soud
taktéž ověřil, zda žalobce proti novému rozhodnutí v zákonné lhůtě nepodal žalobu. Jelikož tak
neučinil, podle názoru soudu se lze důvodně domnívat, že novým rozhodnutím byl žalobce
uspokojen. Následně městský soud shrnul, že žalobou napadené rozhodnutí již neexistuje (bylo
nahrazeno novým rozhodnutím), což má za následek neodstranitelný nedostatek podmínek
řízení, pro který je třeba žalobu podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítnout.
[3] Proti usnesení městského soudu podal žalovaný (dále jen stěžovatel) stěžovatel kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Ztotožnil se s dílčím závěrem
městského soudu, že se lze důvodně domnívat, že žalobce byl novým rozhodnutím uspokojen,
neboť nereagoval na výzvu soudu k vyjádření, zda je či není postupem stěžovatele uspokojen
(viz §62 odst. 3 s. ř. s.). Namítal však, že v nastalé procesní situaci měl městský soud řízení
zastavit podle §62 odst. 4 s. ř. s. usnesením, jehož právní mocí by v souladu s §62 odst. 5 s. ř. s.
nabylo právní moci i nové rozhodnutí stěžovatele. Nesprávný je již úsudek městského soudu,
že stěžovatel postupoval podle §123 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, když ve věci
žalobce se jednalo o zkrácené přezkumné řízení ve smyslu §124 daňového řádu. Postupem
městského soudu se tak stěžovatel dostal do situace, kdy současně existuje jeho původní
pravomocné rozhodnutí, i nové nepravomocné rozhodnutí, o kterém soud uvážil, že jím byl
žalobce uspokojen. Žalobci tak zůstala stanovena pokuta v původní výši na podkladě původního
rozhodnutí, u nějž již uplynula zákonná lhůta k podání žaloby. Stěžovatel tudíž navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu
řízení.
[4] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[5] Nejvyšší správní soud se při posouzení věci nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny
podmínky řízení, konkrétně pak tím, zda je stěžovatel aktivně procesně legitimován k podání
kasační stížnosti. Stejně jako v řízení o žalobě, tak i v řízení o kasační stížnosti je základním
předpokladem aktivní procesní legitimace navrhovatele tvrzení, že napadeným rozhodnutím
mu byla způsobena újma v důsledku zkrácení jeho práv. Je-li stěžovatelem správní orgán,
pak se, kromě jiného, za plausibilní tvrzení o zkrácení na právech považuje jen takové, které
směřuje proti rozsudku, jímž bylo napadené správní rozhodnutí zrušeno a věc vrácena
správnímu orgánu k dalšímu řízení. Stěžovatel (žalovaný správní orgán) však v projednávané
věci podal kasační stížnost proti usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby podle
§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejenže tedy napadl rozhodnutí soudu, které mu objektivně žádnou
újmu způsobit nemohlo, ale dokonce ani netvrdí, že by se tak stalo, neboť veškerou újmu
spatřuje na straně žalobce. Stěžovatel však nemůže v řízení o kasační stížnosti hájit práva jiného
účastníka řízení. K tomu lze jen podotknout, že v pouhé existenci nového správního rozhodnutí,
které v důsledku napadeného usnesení nenabylo právní moci, újmu na právech stěžovatele
spatřovat nelze, i kdyby ji stěžovatel předmětem svého tvrzení o zkrácení na právech učinil.
[6] Nejvyšší správní soud se sice ztotožňuje s názorem stěžovatele, že v nastalé procesní
situaci měl městský soud správně řízení zastavit podle §62 odst. 4 s. ř. s., čímž by v souladu
s §62 odst. 5 s. ř. s. nabylo právní moci i jeho nové rozhodnutí. Jak však uvádí sám stěžovatel,
důsledkem chybného postupu městského soudu je skutečnost, že žalobci zůstala pravomocně
stanovena pokuta v původní výši. Bylo tedy na žalobci, aby proti usnesení městského soudu,
pokud s ním nesouhlasí, podal kasační stížnost, neboť je to on, jehož práva byla tímto usnesením
dotčena. Sama skutečnost, že byl uvedeným usnesením ohledně existence původního rozhodnutí
o uložení pokuty uveden v omyl, nemůže na tomto závěru nic změnit.
[7] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že z důvodu
nedostatku aktivní procesní legitimace stěžovatele nelze jeho kasační stížnost věcně projednat,
proto ji podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s použitím §120 s. ř. s. odmítl. O věci Nejvyšší správní
soud rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[8] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 3, věty první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 22. dubna 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu