ECLI:CZ:NSS:2020:3.AFS.61.2019:72
sp. zn. 3 Afs 61/2019 – 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: ELERPRO s.r.o.,
se sídlem Lípa 182, zastoupená Mgr. Evou Štauderovou, advokátkou se sídlem Masarykovo
náměstí 329, Uherské Hradiště, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 6. 2. 2019, č. j. 62 Af 126/2016 – 164,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 6. 10. 2016, č. j. 43786/16/5200-11434-711322,
změnil rozhodnutí - dodatečné platební výměry - Finančního úřadu pro Zlínský kraj (dále jen
„správce daně“) na daň z příjmů právnických osob tak, že (a) částka této daně, která byla žalobkyni
doměřena za zdaňovací období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, se mění z částky 646 000 Kč
na částku 619 400 Kč a (b) částka této daně, která jí byla doměřena za zdaňovací období
od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011, se mění z částky 453 150 Kč na částku 422 750 Kč.
[2] Předmětem sporu byly náklady uplatněné žalobkyní na reklamu na závodních
automobilech (Honda Civic, závody rallye). Podle žalovaného z provedených důkazů vyplynulo,
že žalobkyně byla koncovým článkem řetězce společností (spojených osob) ve smyslu
§23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních
z příjmů“), jehož účelem bylo snížení základu daně. Žalovaný také uvedl, že žalobkyně nedoložila
rozdíl mezi cenou sjednanou mezi spojenými osobami a cenou dohodnutou mezi nezávislými
osobami v běžných obchodních vztazích.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Brně (dále jen
„krajský soud“), který ji jako nedůvodnou zamítl rozsudkem ze dne 6. 2. 2019,
č. j. 62 Af 126/2016 – 164. Pro účely řízení o kasační stížnosti jsou významné následující žalobní
námitky a jejich vypořádání ze strany krajského soudu.
[4] Žalobkyně namítala, že žalovaný nezjistil cenu obvyklou, a proto nemůže doměřit daň
z rozdílu mezi cenou, za níž žalobkyně nakupovala, a cenou obvyklou. Nesouhlasila s tím,
aby cena sjednaná mezi majiteli závodních vozidel, na nichž byla reklama umístěna, a společností
Carenex plus s. r. o., nyní pod firmou „Carenex plus s. r. o. v likvidaci“ (dále jen „společnost Carenex“),
byla považována za cenu obvyklou (část VII. žaloby pod rubrikou „Nepřiměřeně vysoká cena
reklamy“). Jednalo se o cenu sjednanou mezi prvními články řetězce subjektů, která zahrnovala
pouze pronájem reklamních ploch. Společnost Carenex následně poskytnula reklamu žalobkyni
za cenu, jež musela být logicky vyšší, jelikož zahrnovala tvorbu reklamy, její umístění
na závodních vozidlech a zajištění fotodokumentace závodů.
[5] Krajský soud výše uvedené námitce nepřisvědčil a s odkazem na judikaturu Nejvyššího
správního soudu dovodil, že žalobkyně byla koncovým článkem řetězce společností, jehož
účelem bylo snížení základu daně. K tomu nejprve poukázal na závěry žalovaného, že v roce
2010 dle smluv uzavřených společností Carenex s O. H. a SPARROW RACING s.r.o. (tj. majiteli
vozidel) byla za propagaci obchodního jména a služeb zadavatele sjednána cena v celkové výši
140 000 Kč a v roce 2011 byla její výše 160 000 Kč. Společnost Carenex přitom žalobkyni
fakturovala za rok 2010 uměle navýšenou cenu na částku 3 400 000 Kč a za rok 2010 cenu ve výši
2 100 000 Kč. Podle žalovaného se tedy v roce 2011 oproti roku 2010 při téměř stejném počtu
závodů zvýšily náklady u prvního článku řetězce o 20 000 Kč, ale současně klesly náklady
vyplývající z obchodního vztahu mezi žalobkyní a společností Carenex o 1 300 000 Kč. Příslušné
smlouvy přitom byly totožné a navíc v roce 2011 bylo nasmlouváno o jeden závod více,
než v roce 2010. Z předložené dokumentace dále vyplývá, že závodů se účastnil pokaždé jiný
počet závodních vozů a i počet reklamních polepů na každém závodě byl odlišný.
[6] Krajský soud také zdůraznil, že žalovaný při určení obvyklé ceny vycházel z veřejně
dostupné nabídky pořadatele Barum Czech Rally Zlín, ze které vyplývá, že pořadatel může umístit
na všechny vozy reklamní nálepky různých velikostí s logem reklamního partnera,
přičemž za plochu velikosti max. 200 m
2
je cena 1 500 Kč za jedno logo a za plochu max. 400 m
2
je cena 2 000 Kč za jedno logo. V případě spolupráce žalobce se společností Carenex vycházela
cena reklamy za jeden závod v roce 2010 na 226 666 Kč a v roce 2011 na 131 250 Kč s tím,
že obvykle byly při soutěžích polepy na dvou automobilech. Podle žalovaného byla taková cena
nepřiměřená ve srovnání se zjištěnou cenou prestižního závodu Barum Czech Rally Zlín,
při němž výlep reklamy na všechny závodní vozy (tedy přibližně 100 vozů) odpovídá částce
150 000 Kč. I v případě žalobcem předloženého ceníku Rallye Posázaví – Memoriál Ing. K. Š. a
Rallye Světlá se podle žalovaného jedná o stejný princip, jelikož u ceníku je uvedeno nalepení
samolepící folie na každý soutěžní vůz pro jeden závod v hodnotě 150 000 Kč; tato nabídka se
tedy týkala možnosti umístění reklamy na všechny soutěžní vozy, ovšem žalobkyně měla
umístěnu reklamu obvykle na dvou vozech. Krajský soud považoval uvedená zjištění žalovaného
za dostatečná.
[7] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost
z důvodů, které podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[8] Úvodem vymezuje jako předmět sporu otázku, zda byla ve smyslu §23 odst. 7 písm. b)
bodu 5 zákona o daních z příjmů zapojena do řetězce za účelem snížení základu daně a zda cena,
kterou vynaložila za reklamu, byla cenou obvyklou. K tomu uvádí, že krajský soud nesprávně
posoudil otázku aplikace zmíněného ustanovení zákona o daních z příjmů a unesení důkazního
břemene ze strany žalovaného, jenž podle stěžovatelky nedostatečně prokázal oprávněnost
aplikace tohoto zákonného ustanovení na její případ a nesprávně stanovil výši ceny obvyklé.
[9] V další části kasační stížnosti (část V. pod rubrikou „Aplikace ust. §23 odst. 7 písm. b) bodu 5
na projednávaný případ“) se stěžovatelka vymezuje proti závěrům žalovaného a cituje z judikatury
Nejvyššího správního soudu, podle níž musejí finanční orgány prokázat, že daná transakce
proběhla mezi spojenými osobami. To žalovaný podle stěžovatelky neprokázal.
[10] V části VI. (pod rubrikou „Stanovení ceny obvyklé“) kasační stížnosti stěžovatelka brojí proti
závěrům žalovaného ohledně stanovení obvyklé ceny. Cituje obsáhle z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 11. 2014, č. j. 9 Afs 92/2013 – 27, v němž soud mimo jiné uvedl,
že správce daně při stanovení obvyklé ceny musí pečlivě zkoumat, do jaké míry byly referenční
ceny dosaženy za stejných nebo obdobných podmínek, za nichž cenu sjednávaly spojené osoby.
Pokud se ohledně rozhodných skutečností projeví skutkové nejasnosti, správce daně musí
vycházet ze skutkových závěrů, které jsou pro daňový subjekt výhodnější.
[11] Stěžovatelka uvádí, že žalovaný cenu obvyklou zjistil jako „první cenu v řetězci“ (stěžovatelka
míní zřejmě cenu sjednanou mezi majiteli vozidel a společností Carenex, viz odstavec [5] výše).
Taková cena však odporuje shora citovanému judikátu, neboť není cenou sjednanou mezi
nezávislými subjekty, jestliže žalovaný tvrdí, že řetězec vznikl účelově. Žalovaný také neodvodil
referenční cenu z ceny, která byla pro stěžovatelku nejvýhodnější. Krajský soud pak jeho postup
nesprávně aproboval.
[12] Stěžovatelka dále vytýká krajskému soudu, že sice poukázal na existenci smlouvy mezi
majitelem vozidel O. H. a jednatelem stěžovatelky Zdeňkem Baďurou (stěžovatelka zřejmě míní
smlouvu o reklamě ze dne 1. 10. 2009 uzavřenou mezi O. H. jako zhotovitelem a „Zdeňkem
Baďurou – Eler Zlín“ jako zadavatelem; dále jen „smlouva ze dne 1. 10. 2009“ – pozn. soudu), z níž
plyne, že reklama byla poskytována za cenu 200 000 Kč na dva závody ve sprintrally a na jeden
vůz, ale soud již tuto cenu neaplikoval na projednávanou věc jako cenu referenční. Stěžovatelka
měla reklamu většinou na dvou vozech na závodech, které významem a návštěvností přesahují
závody sprintrally. Ve světle této informace se cena 226 666 Kč za jeden závod, fakturovaná
stěžovatelce, nejeví jako přemrštěná. Napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, protože krajský
soud nevysvětlil, proč cenu dle smlouvy ze dne 1. 10. 2009 neužil jako cenu referenční.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky,
že by neprokázal existenci „spojených osob“. V této souvislosti odkázal na strany 17 až 25 svého
rozhodnutí. Svoje závěry opřel o absenci kontroly nasmlouvaných plnění, zpochybnění přínosu
reklamy, neurčité výpovědi svědků a vyjádření samotné stěžovatelky. Odmítl též její tvrzení,
že ze zapojení do řetězce neprofitovala. Podle žalovaného si tím snížila základ daně za služby,
jejichž cena mnohonásobně převyšuje cenu hrazenou za tyto služby v běžných obchodních
vztazích.
[14] K tvrzenému chybnému stanovení ceny obvyklé žalovaný uvádí, že tato cena byla
stanovena řádně, protože žalovaný vycházel ze značného zvýšení ceny pro stěžovatelku oproti
ceně mezi majiteli vozidel a společností Carenex a obstaral pro srovnání cenovou nabídku
pořadatele Barum Czech Rally Zlín. Důkazní břemeno k prokázání cen obvyklých tedy unesl.
[15] Podáním ze dne 28. 11. 2019 žalovaný poskytl soudu informaci o rozsudku trestního
soudu – konkrétně rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 3. 10. 2019,
č. j. 61 T 6/2019 – 4155, jímž bylo mimo jiné rozhodnuto o vině a trestu O. H. (majitele
závodních vozidel, na nichž měla být umístěna reklama stěžovatelky), Zdeňka Trutny (jednatele
společnosti Carenex v rozhodné době) a Zdeňka Baďury (jednatele stěžovatelky v rozhodné
době) a stěžovatelky (jako právnické osoby) za spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle §240 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, formou
spolupachatelství. Tyto osoby se měly trestného činu dopustit tím, že se po předchozí domluvě
s úmyslem zkrátit daň z přidané hodnoty a daň z příjmů fyzických a právnických osob
za zdaňovací období 2009 až 2012 podílely na neoprávněném uplatňování daňově účinných
nákladů a nároků na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu. Žalovaný dále uvádí, že tento
rozsudek dosud není pravomocný.
[16] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátkou. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů.
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Nejvyšší správní soud na tomto místě dále předesílá, že ze zásady iura novit curia (soud
zná právo) plyne, že stěžovatelka není povinna podřadit tvrzené důvody kasační stížnosti
pod konkrétní ustanovení právního předpisu; kasační soud je posuzuje podle jejich obsahu.
Stěžovatelce důvody ve své kasační stížnosti výslovně subsumovala pod zákonné důvody
dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Kasační stížností vskutku brojí proti právnímu posouzení
věci ze strany krajského soudu a její důvody lze tedy podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(tvrzená nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení). Stěžovatelka rovněž krajskému soudu vytýká, že se nezabýval některými
jejími tvrzeními, de facto tedy namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu a existenci
vad řízení, které mohly mít vliv na jeho zákonnost [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Naopak
stěžovatelkou uváděné důvody nelze podřadit pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., ačkoli na toto
ustanovení zákona stěžovatelka odkazuje.
[19] Nejvyšší správní soud v prvé řadě musel posoudit, zda je napadený rozsudek
nepřezkoumatelný. Bylo by předčasné, aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud
by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Kasační soud se s argumentací stěžovatelky
ohledně nepřezkoumatelnosti rozsudku neztotožňuje, a to z důvodů uvedených níže.
[20] Stěžovatelka spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že krajský soud
nevysvětlil, proč neužil cenu sjednanou ve smlouvě ze dne 1. 10. 2009 jako cenu referenční.
Nejvyšší správní soud z textu žaloby ověřil, že stěžovatelka v ní takovou námitku neuplatnila
a o smlouvě ze dne 1. 10. 2009 se v žalobě nezmiňovala. Je pravdou, že krajský soud na tuto
smlouvu odkázal. Vysvětloval totiž, že žalovaný na základě této smlouvy osvědčil, že stěžovatelka
prostřednictvím svého jednatele věděla, že lze uzavřít smlouvu o reklamě přímo s majitelem
vozidla (a tedy nebylo nutné užívat prostředníka – společnost Carenex). Stěžovatelka se však
mýlí, pokud se domnívá, že krajský soud měl sám hodnotit smlouvu ze dne 1. 10. 2009
jako důkaz ve prospěch stěžovatelky a dovozovat z ní výpočet obvyklé ceny, navíc takto
neformulovala žádnou žalobní námitku. Pokud by se krajský soud touto otázkou zabýval,
aniž by žalobkyně takovou námitku formulovala v žalobě, překročil by svoji přezkumnou roli
(viz §75 odst. 2, věta první s. ř. s.), dle níž je zásadně vázán žalobními body (s několika
zákonnými výjimkami, které zde však nejsou relevantní - viz např. §76 odst. 2 s. ř. s.).
[21] V příslušné části žaloby, týkající se určení ceny obvyklé (a užití referenčních cen pro její
určení), stěžovatelka pouze uvedla, že žalovaný měl „provést komparaci s cenami, za které stejné služby
poskytnou obchodníci zabývající se stejnou činností, tj. poskytováním reklamních služeb“ (odstavec 30 žaloby).
Krajský soud na tuto i další žalobní námitky řádně reagoval, napadený rozsudek je dostatečně
odůvodněn, je srozumitelný a plně přezkoumatelný. Tato kasační námitka tedy není důvodná.
[22] K věci samé je třeba předeslat, že z §109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s. a ze setrvalé
judikatury Nejvyššího správního soudu (viz například rozsudek ze dne 26. 1. 2015,
č. j. 8 As 109/2014 – 70; veškeré zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz)
vyplývá, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah a kvalita kasační
stížnosti proto do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti zdejšího soudu,
ale logicky i obsah jeho rozsudku. Je proto odpovědností stěžovatelky, aby v kasační stížnosti
specifikovala skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského soudu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti především brojila proti závěrům žalovaného. Naproti tomu však
v zásadě nepředložila žádnou významnější argumentaci, jíž by polemizovala se závěry krajského
soudu a která by tyto závěry zpochybňovala. Omezila se spíše na obecnější vyjádření nesouhlasu
s vypořádáním žalobních námitek ze strany krajského soudu.
[23] Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že předmětem sporu jsou dvě otázky: (a) zda byla
zapojena do řetězce „spojených osob“ za účelem snížení základu daně a (b) zda cena za reklamu
vynaložená stěžovatelkou byla cenou obvyklou.
[24] Podle §23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona liší-li se ceny sjednané mezi spojenými osobami od cen,
které by byly sjednány mezi nespojenými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných
podmínek, a není-li tento rozdíl uspokojivě doložen, upraví se základ daně poplatníka o zjištěný rozdíl. […]
Spojenými osobami se pro účely tohoto zákona rozumí jinak spojené osoby, kterými jsou osoby, které vytvořily
právní vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty. Stěžovatelka tedy
zpochybňuje splnění obou podmínek: jak toho, že by byla osobou spojenou se společností
Carenex [viz bod (a) v předcházejícím odstavci], tak i toho, že se sjednané ceny reklamy lišily
od cen, které by sjednaly nespojené (nezávislé) osoby v běžných obchodních vztazích [viz bod (b)
v předcházejícím odstavci].
[25] Co se týče kasační námitky k otázce (a), stěžovatelka v kasační stížnosti nepředložila
konkrétní výhrady k napadenému rozsudku a vyslovuje s ním v tomto ohledu obecně
formulovaný nesouhlas (bod IV. kasační stížnosti). Nejvyšší správní soud k takto formulované
námitce může pouze obecně uvést, že žalovaný při hodnocení této otázky vycházel
z provedených důkazů a opřel svoje závěry o spojení osob (stěžovatelky se společností Carenex)
o souhrn různých okolností, které jsou podrobně shrnuty na stranách 17 až 25 rozhodnutí
žalovaného (na něž žalovaný příhodně odkázal ve svém vyjádření ke kasační stížnosti). Žalovaný
existenci spojených osob konkrétně dovodil z nadhodnocené ceny reklamy, absence kontroly
nasmlouvaných plnění a přínosu reklamy pro podnikání stěžovatelky, neurčitosti a rozporů
ve výpovědích svědků a vyjádřeních stěžovatelky. Každou z těchto okolností žalovaný ve svém
rozhodnutí podrobně odůvodnil. Krajský soud se hodnocení korespondujících žalobních námitek
věnoval v odstavcích 29 až 33 napadeného rozsudku a stěžovatelka s jeho závěry konkrétně
nepolemizuje. Tato kasační námitka není důvodná.
[26] Skutkově (doměření daně z příjmů právnických osob kvůli neoprávněně účtovaným
nákladům na reklamu) i právně [aplikace §23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona o daních
z příjmů] velmi podobnou věcí se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 13. 6. 2013,
č. j. 7 Afs 47/2013 – 30. Zde upozornil na to, že neexistuje racionální důvod, proč reklamní
služby nakupovat za podstatně vyšší cenu od prostředníka. Uvedl dále, že „[o]sobou podle
§23 odst. 7 písm. b) bod 5 zákona o daních z příjmů, je každá osoba, která profituje
z jednání osob v řetězci, jejímž důsledkem a účelem je převážně snížení základu daně
nebo zvýšení daňové ztráty (zde 22 násobné navýšení daňově účinného výdaje). Na tom nic
nemění ani domněnka stěžovatelky, že finanční ředitelství je povinno prokázat jí subjektivní stránku takového
nekalého jednání, resp. vědomost o takovém jednání (úmysl), tj. že smluvní vztah uzavřela s vědomím možného
snížení svého základu daně. Otázka zavinění má své opodstatnění v právu trestním, ale nikoliv v nalézacím
řízení při správě daní (právu daňovém).“ (zvýraznění bylo přidáno). Nejvyšší správní soud k tomu
uvádí, že takovou osobou byla nepochybně i stěžovatelka.
[27] Co se týče otázky sub (b), tedy způsobu, jakým žalovaný určil referenční ceny a cenu
obvyklou, Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelčino tvrzení, že žalovaný cenu obvyklou
zjistil jako „první cenu v řetězci“ (tedy jako cenu sjednanou mezi společností Carenex a majiteli
vozidel, na nichž byla reklama umístěna) neodpovídá skutečnosti. Je pravdou, že žalovaný
porovnal cenu sjednanou ve vztahu společnosti Carenex a majitelů vozidel (která byla v řádu
desítek tisíc korun) a cenu sjednanou mezi stěžovatelkou a společností Carenex (která byla v řádu
milionů korun). Druhou z nich pak označil jako nadhodnocenou. Tento závěr řádně odůvodnil
na stranách 17 až 19 svého rozhodnutí. Žalovaný však neužíval tuto cenu jako cenu
referenční, krajský soud proto nemohl takový názor aprobovat.
[28] V dalším tvrzení stěžovatelka namítá, že krajský soud měl cenu uvedenou ve smlouvě
ze dne 1. 10. 2009 užít jako cenu referenční. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že nebylo
úlohou krajského soudu, aby sám určoval referenční ceny a cenu obvyklou – úlohou soudu
je pouze přezkum zákonnosti rozhodnutí žalovaného. Jak je uvedeno výše, stěžovatelka v žalobě
neargumentovala tak, že žalovaný měl právě tuto smlouvu užít pro určení referenční ceny.
Pokud stěžovatelka zamýšlela poukázat na smlouvu ze dne 1. 10. 2009, měla tak učinit
již v žalobě. V této části je tedy kasační argumentace stěžovatelky novotou, která nemá svůj
předobraz ani v hrubých rysech v žalobě, a proto je nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s.
Nad rámec nutného Nejvyšší správní soud dodává, že smlouva ze dne 1. 10. 2009 rozhodně není
sjednána mezi dvěma „nezávislými subjekty“, jak tvrdí stěžovatelka. Obě strany smlouvy (majitel
vozidla i jednatel stěžovatelky) se totiž podílely na vytvoření řetězce spojených osob,
jehož existenci prokázal žalovaný.
[29] Co se týče odkazů stěžovatelky na judikaturu zdejšího soudu, stěžovatelka v kasační
stížnosti cituje z rozsudku č. j. 9 Afs 92/2013 – 27. Ve skutečnosti se však jedná o pasáž
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009, č. j. 8 Afs 80/2007 – 105, která byla
v rozsudku č. j. 9 Afs 92/2013 – 27 pouze citována. Stěžovatelka zvýraznila tuto část: „Pokud
správce daně zjišťuje referenční cenu na základě údajů o skutečně dosažených cenách shodné nebo podobné
komodity mezi reálně existujícími nezávislými subjekty, musí pečlivě zkoumat, do jaké míry byly tyto ceny
dosaženy za stejných nebo obdobných podmínek, za nichž cenu sjednávaly spojené osoby, a pokud se tyto podmínky
liší, provést patřičnou korekci referenční ceny. Důkazní břemeno správce daně se také týká zjištění situace,
za které sjednávaly cenu spojené osoby. Pokud se tedy ohledně rozhodných aspektů projeví skutkové nejasnosti,
musí správce daně vycházet z takových skutkových závěrů, které jsou v dané konkrétní skutkové konstelaci
pro daňový subjekt nejvýhodnější.“
[30] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že s uvedenými judikatorními závěry souhlasí,
nicméně není zřejmé, jak je hodlá stěžovatelka aplikovat na nyní projednávaný případ, respektive
v čem měli konkrétně pochybit krajský soud a žalovaný při užití referenčních cen. Stěžovatelka
totiž v kasační stížnosti uvedla proti použití referenčních cen pouze argumenty (i) o chybném
užití „první ceny v řetězci“ a (ii) o tom, že krajský soud měl sám vycházet z ceny sjednané
ve smlouvě ze dne 1. 10. 2009 jako ceny referenční. Oba tyto argumenty soud vyvrátil výše
(viz odstavce [26] a [28] výše) a stěžovatelka neuvádí jiné konkrétní výhrady k užití referenčních
cen a vypořádání relevantní žalobní argumentace ze strany krajského soudu v napadeném
rozsudku. Ani tato kasační námitka tak není důvodná.
[31] Co se týče trestního rozsudku, jenž předložil žalovaný, jeho závěry pro projednávanou
věc nemají význam, neboť nebyl pravomocný. Podle §2 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb.,
o trestním řízení soudním (trestní řád), dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina
vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen. Ačkoli jsou tedy správní
soudy dle §52 odst. 2, věty první s. ř. s. vázány rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán trestný
čin a kdo jej spáchal, je zřejmé, že toto ustanovení se vztahuje pouze pravomocná rozhodnutí
trestních soudů, neboť teprve od okamžiku jejich právní moci jsou závazná a nezměnitelná.
[32] Lze tudíž uzavřít, že v posuzované věci je napadený rozsudek přezkoumatelný, krajský
soud se nedopustil vad řízení a též posoudil příslušné právní otázky správně. Jeho rozsudek
je zákonný. Krajský soud tedy nepochybil, jestliže žalobu stěžovatelky zamítl. Důvody kasační
stížnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. tak nebyly naplněny.
[33] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou, a to dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. O věci rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2, věta první s. ř. s.
[34] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věta první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovaného – nebylo v jeho případě prokázáno, že by mu v souvislosti
s tímto řízením nějaké náklady převyšující rámec jeho úřední činnosti vznikly. Nejvyšší správní
soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladu řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. září 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu