ECLI:CZ:NSS:2020:3.AS.121.2018:29
sp. zn. 3 As 121/2018 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z jeho předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců Mgr. Vladimíra Doležala a JUDr. Jaroslava Vlašína ve věci žalobkyně: Správa
pohledávek OKD, a.s., se sídlem Stonavská 2179, Karviná, zastoupená JUDr. Vladimírem
Jirouskem, advokátem se sídlem Preslova 9, Ostrava, proti žalovanému: Český báňský úřad,
se sídlem Kozí 4, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 26. 9. 2018, č. j. 22 A 8/2015 - 42,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2018, č. j. 22 A 8/2015 - 42,
se ruší.
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 11. 2014, č. j. SBS 28266/2014/ČBÚ-21, se ruší
a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě a kasační
stížnosti částku 21 456 Kč k rukám jejího zástupce advokáta JUDr. Vladimíra Jirouska
do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 11. 2014, č. j. SBS 28266/2014/ČBÚ-21, bylo
zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Obvodního báňského úřadu pro území krajů
Moravskoslezského a Olomouckého (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne
23. 7. 2014, č. j. SBS/16181/2014/OBÚ-05/23/68/Ing.Mr. Správní orgán prvního stupně tímto
rozhodnutím žalobkyni uložil pokutu 1 milion Kč za spáchání správního deliktu podle
§44a odst. 2 písm. d) zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské
správě, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „ZHČ“), a povinnost nahradit náklady
správního řízení ve výši 1 000 Kč. Oba správní orgány shledaly, že žalobkyně jakožto
zaměstnavatel nezohlednila v provozní dokumentaci ze dne 14. 7. 2008 o pracovním postupu
pro výměnu těžních lan u těžního zařízení ve vzdušné jámě Mír 4, severní oddělení, možná rizika
vyplývající z vypracovaných a platných pracovních postupů pro prohlížitele a údržbáře těžních
zařízení a jam, vydaných žalobkyní dne 28. 1. 2005 k plnění požadavků vyhlášky č. 415/2003 Sb.,
kterou se stanoví podmínky k zajištění bezpečnosti a ochrany při práci a bezpečnosti provozu
při svislé dopravě a chůzi. Následkem tohoto jednání žalobkyně byl smrtelný pracovní
úraz zaměstnance žalobkyně D. C. (pro posouzení věci není nezbytné uvádět celé jméno
a příjmení zaměstnance – pozn. NSS), k němuž došlo dne 5. 4. 2014 nad ohlubní – pracovní plošině
+5 m při výměně těžních lan skipové dopravní nádoby jámy Mír 4 oddělení Sever na Dole
Darkov, závodě žalobkyně. V rozporu s §6 odst. 2 ZHČ tak žalobkyně neučinila podle
§44a odst. 2 písm. d) téhož zákona včas preventivní nebo zajišťovací opatření, jakož
i neodstranila nebezpečný stav a neučinila ani opatření v rámci havarijní prevence, čímž
se dopustila pokutou sankcionovaného správního deliktu.
[2] Krajský soud v Ostravě (dál jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2018,
č. j. 22 A 8/2015 – 42, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí
žalovaného č. j. SBS 28266/2014/ČBÚ-21. Před krajským soudem žalobkyně namítala,
že předmětný skutek, který měl být správním deliktem, nebyl dostatečně specifikován ve výroku,
ani v odůvodnění rozhodnutí obou správních orgánů, ale ani v oznámení o zahájení správního
řízení ze dne 9. 6. 2014. Výroky rozhodnutí obsahovaly jen výčet ustanovení, týkajících se právní
kvalifikace správního deliktu, nikoli již popis skutku, kterého se měla žalobkyně dopustit
s uvedením místa, času a způsobu spáchání, aby nemohl být tento skutek zaměněn s jiným.
Namítala také zmatečné odůvodnění uložené sankce za správní delikt. Správní orgán totiž uvedl,
že pokuta byla uložena při samé spodní hranici zákonem stanoveného rozpětí, ačkoli její výše
odpovídala horní hranici sazby. Z rozhodnutí správního orgánu tedy nebyla zřejmá jeho vůle
při uložení sankce. Žalobkyně dále napadala nedostatečné odůvodnění příčinné souvislosti
mezi jednáním a následkem vytýkaného skutku. Závěry totiž byly činěny v návaznosti
na nejednoznačné a rozporuplné výsledky provedeného šetření příčin smrtelného
úrazu poškozeného. Nakonec žalobkyně nesouhlasila se závěrem, že porušila
§101 odst. 1 zákoníku práce, tím, že měla předvídat rizika možného ohrožení života a zdraví
zaměstnanců, neboť prevenční povinnost nelze generalizovat ve vztahu k nepravděpodobné
události.
[3] Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku zhodnotil, že skutek byl podrobně popsán
ve výroku i odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, jak ohledně jednání
žalobkyně, tak ohledně jeho následku. Stejně tak učinil i žalovaný v prvním odstavci odůvodnění
svého rozhodnutí. V oznámení o zahájení správního řízení bylo také dostatečně specifikováno
posuzované jednání žalobkyně tak, aby byla zachována totožnost skutku ve smyslu
závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009-541,
a v souladu se závěry vyjádřenými mj. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn.
Tzn 12/94. V této souvislosti krajský soud poukázal na to, že žalobkyně neuvedla, v čem spatřuje
zkrácení svých práv, když od počátku byla seznámena se všemi okolnostmi případu a mohla
využít práva na procesní obranu. Správné odůvodnění výše sankce pak vyplynulo z rozhodnutí
žalovaného, který vysvětlil, že správní orgán prvního stupně využil maximální zákonem
připuštěné výše pokuty, což bylo zřejmé z výčtu důvodů, kterými při tom byl veden. Přitom
krajský soud poukázal na to, že správní řízení v obou stupních tvoří jeden celek. Žalovaný,
jakožto odvolací orgán, měl tedy možnost napravit vady řízení před správním orgánem prvního
stupně i vady prvostupňového rozhodnutí. Ohledně tvrzeného nedostatku příčinné souvislosti
mezi jednáním a následkem krajský soud uzavřel, že ze spisového materiálu správního orgánu
je zřejmé porušení právních předpisů o bezpečnosti provozu a bezpečnosti a ochrany zdraví
při práci žalobkyní. Proto odpovídá za následky takového porušení. Nesprávný postup žalobkyně
lze podle krajského soudu spatřovat v tom, že v době výměny těžních lan na těžním zařízení Mír
4 Sever provozovala těžbu na sousedním těžním zařízení Mír 4 Jih a nezajistila vybudování
vhodného ochranného zařízení nad pracovištěm poškozeného. Z šetření správního orgánu navíc
vyplynulo, že následnou kontrolou těžního zařízení v jámě byl vyloučen pád části výstroje
na poškozeného, avšak nebyl vyloučen pád nálepu těživa. Ze spisového materiálu dále
jednoznačně vyplývá, že smrt poškozeného D. C. byla způsobena pádem hmoty. Nálepy těživa
nad místem události jsou patrné i z fotodokumentace pořízené dva dny po události. Sama
žalobkyně ve svém odvolání proti rozhodnutí žalovaného nijak nezpochybňovala příčinu smrti
poškozeného a ani před soudem nepředestřela žádnou rozumnou alternativu k příčině
smrtelného úrazu. Krajský soud proto nepovažoval za účelné, aby byla přesná příčina smrti
poškozeného zkoumána znalecky, nebo aby byl předložen pitevní protokol, jelikož zde byla
žalobkyně sankcionována za nezohlednění možného rizika v pracovním postupu, které bylo prokázáno,
čímž došlo k nejzávažnějšímu následku v podobě úmrtí člověka. Poslední žalobní námitce krajský soud
nepřisvědčil s tím, že žalobkyně jako provozovatelka těžního zařízení, byla povinna vyhledávat
bezpečnostní rizika a minimalizovat ohrožení bezpečnosti a zdraví svých zaměstnanců. Přitom
nebylo možné spoléhat na to, že v uplynulých letech nedošlo k pádu předmětů či nálepů, nebo
že pravděpodobnost výskytu nebezpečné události spočívající v pádu nálepů byla nízká. Pozdější
zjištění dalšího nálepu bylo dokladem, že pravděpodobnost jeho vzniku nebyla vyloučena.
Žalobkyně přesto připustila, aby byly prováděny činnosti, které nakonec vedly
ke smrtelnému pracovnímu úrazu poškozeného D. C. Nedostatečným způsobem tedy
vyhodnotila nebezpečí, plynoucí z provozu těžby na sousedním těžním zařízení a neučinila
opatření k prevenci mimořádných událostí zohledněním rizik v pracovním postupu pro výměnu
těžních lan u těžního zařízení.
[4] Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně včasnou kasační stížností, ve které
vytýkala krajskému soudu nesprávné právní posouzení prvních tří uvedených žalobních
důvodů, respektive to, že pro vytýkané vady řízení před správním orgánem mělo být
rozhodnutí žalovaného zrušeno. Jednalo se tedy o kasační důvody podle
§103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Dále žalobkyně namítala,
že krajský soud sám nepřezkoumatelným způsobem konstruoval jednání žalobkyně, které jí bylo
kladeno za vinu, což zakládá kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[5] Žalobkyně předně trvala na tom, že rozhodnutí správního orgánu neobsahuje ve výroku
specifikaci skutku, který byl hodnocen jako správní delikt, respektive postrádá vymezení konkrétního
jednání, které je žalobkyni kladeno za vinu. Zcela nelogicky pak podle žalobkyně z výroku rozhodnutí
správního orgánu vyznívá, že v důsledku nezohlednění možného rizika vyplývajícího
z vypracovaných a platných pracovních postupů pro prohlížitele a údržbáře těžních zařízení jam,
došlo ke smrtelnému zranění D. C. V rozhodnutí trestního charakteru je přitom nezbytné
postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen, což lze zaručit jen uvedením místa,
času a způsobu spáchání, popřípadě uvedením i jiných skutečností, jichž je třeba k tomu,
aby nemohl být zaměněn s jiným. To je důležité nejen pro vědomí pachatele o tom, za jaké
jednání je sankcionován, ale slouží i pro vyloučení překážky probíhajícího řízení o stejném
předmětu, dvojího postihu pro stejný skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení
rozsahu dokazování a pro zajištění práva na obhajobu. Krajský soud ve svém hodnocení této
žalobní námitky nerespektoval závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73, a pochybení správního orgánu nenapravil. Sám navíc
fiktivním a nepřezkoumatelným způsobem konstruoval jednání žalobkyně, které jí má být
kladeno za vinu. V této souvislosti žalobkyně dále namítala stejně nedostatečný popis vytýkaného
(skutku) jednání v oznámení správního orgánu prvního stupně o zahájení řízení ze dne 9. 6. 2014.
To se navíc v podstatných bodech od popisu skutku v konečném rozhodnutí liší. Řízení
o správním deliktu proto nebylo řádně zahájeno. Žalobkyně má za to, že při neexistenci
jednotného kodexu správního trestání je třeba vycházet z nároků na obdobný institut,
jímž je usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 trestního řádu. Ani toto pochybení
krajský soud nenapravil.
[6] Druhá kasační námitka vytýkala zmatečné odůvodnění výše uložené sankce správním
orgánem prvního stupně i žalovaným. Podle žalovaného byla úvaha správního orgánu o uložení
pokuty u spodní hranice zákonem stanoveného rozpětí zřejmou písařskou chybou, což je podle
žalobkyně neudržitelné. Jde totiž o vadu rozhodnutí, díky níž není zřejmá vůle správního orgánu
při uložení sankce. Tuto vadu nelze nahradit výkladem žalovaného, popřípadě tuto zmatečnost
rozhodnutí označit jako chybu v psaní. S ohledem na nepřezkoumatelnost výroku o vině zůstává
proto nevyjasněna nejen otázka, jakého protiprávního jednání se měla žalobkyně dopustit,
ale rovněž důvody, které vedly k uložení sankce v konkrétní výši. To nenapravil ani soud, který
nedostatek označil za zjevný omyl. Žalobkyni proto není stále jasné, jakými úvahami se správní
orgán při uložení sankce řídil.
[7] Třetí kasační námitka vycházela z toho, že rozhodnutí správních orgánů a rozsudek
krajského soudu naznačovaly závěr o možné příčinné souvislosti mezi pádem nálepu a smrtelným
úrazem D. C. Takový závěr ovšem podle žalobkyně pro nejednoznačnost a rozporuplnost
výsledků provedeného šetření učinit nelze. O průběhu úrazového děje totiž existují zásadní
pochybnosti, jež jsou patrné již pouhým srovnáním výpovědí svědků, kteří byli na místě úrazu.
Zde žalobkyně poukazovala na rozpory ohledně polohy poškozeného, projevů pádu nezjištěného
tělesa, na kontrolu výstroje jámové budovy před zahájením prací a po úrazové události
a na závěry správního orgánu o pouze pravděpodobném pádu nálepu či nánosu těživa z výstroje
jámové budovy. Příčina úrazu zůstává podle žalobkyně zcela neobjasněna s ohledem
na nepravděpodobnost pádu nálepu za daných okolností a na stav těla poškozeného na dřevěné
pracovní plošině bezprostředně po úraze. Nesprávná je v tomto směru také úvaha krajského
soudu o povinnosti žalobkyně prezentovat rozumnou alternativu k příčině smrtelného úrazu, když
je nutné naopak respektovat zásadu in dubio pro reo. Žalobkyně v této souvislosti také namítala,
že krajským soudem byly jako nadbytečné odmítnuty návrhy na doplnění dokazování znaleckým
posudkem a pitevním protokolem, přestože je žalobkyni v podstatě kladen za vinu smrtelný
následek úrazu D. C.
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu napadení
a důvodů uplatněných v kasační stížnosti. Zkoumal přitom rovněž, zda rozsudek krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Poté
dospěl k závěru, že kasační stížnost je převážně důvodná.
[9] Správní delikt podle §44a odst. 2 písm. d) ZHČ, za který byla žalobkyni uložena pokuta,
spočíval v tom, že žalobkyně, jakožto právnická osoba vykonávající hornickou činnost, nebo
činnost prováděnou hornickým způsobem, anebo nakládající s výbušninami (§3a ZHČ),
neučinila včas preventivní nebo zajišťovací opatření a bezodkladně neodstraňovala nebezpečné
stavy, které by mohly ohrozit provoz žalobkyně nebo zákonem chráněný obecný zájem, zejména
bezpečnost života a zdraví lidí (viz §6 odst. 2 ZHČ ). To, že z více možností v tomto ustanovení
předvídaného deliktního jednání jde právě o tento výčet, vyplývá z jednání, jehož se žalobkyně
podle výroku rozhodnutí správního orgánu měla dopustit, a jeho následku, který je ve výroku
také uveden. Podle něj totiž žalobkyně měla vyhotovit provozní dokumentaci – pracovní postup
pro výměnu těžních lan u těžního zařízení ve výdušné jámě Mír 9/DDV/PD/07/08 ze dne
14. 7. 2008, v němž nezohlednila možná rizika vyplývající z vypracovaných a platných pracovních
postupů pro prohlížitele a údržbáře těžních zařízení a jam, vydaných žalobkyní 28. 1. 2005
k plnění požadavků vyhlášky č. 415/2003 Sb. Do popisu zákonem stanovené skutkové podstaty
deliktu přitom zjevně nespadá následek, který je ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně popsán jako výše uvedený smrtelný pracovní úraz D. C. dne 5. 4. 2014. Jde totiž zjevně
o tzv. ohrožovací delikt, jehož následkem je již samotné vyvolání ohrožení chráněného
společenského zájmu. Na jeho spáchání (dokonání) tedy nemá vliv vznik případné škody
na majetku či zdraví, tj. účinek deliktu. Ten může být významný jen pro určení výše ukládané
sankce z hlediska posouzení konkrétní míry závažnosti deliktu.
[10] Skutková okolnost, která je základem správního deliktu, byla ve výroku rozhodnutí
správního orgánu popsána jen obecně, a to pouze slovy (citací) zákona. Smyslem a účelem výroku
rozhodnutí, které se zabývá konkrétním správním deliktem, ovšem je vymezit postihovaný skutek
zakládající deliktní odpovědnost tak, aby jej nebylo možné zaměnit se skutkem jiným. V této
souvislosti lze v podrobnostech odkázat na žalobkyní uváděné usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73. Uvedení konkrétní
dokumentace, která neobsahovala zákonem předepsané údaje o možných rizicích práce
(viz §101 a násl. zákoníku práce) je jistě specifikací skutku ve smyslu místa a času spáchání.
Formulace nezohlednila (…) možná rizika vyplývající z vypracovaných a platných pracovních postupů
pro prohlížitele a údržbáře těžních zařízení a jam však za konkretizaci způsobu spáchání správního
deliktu již považovat nelze. Rizik, kterých by bylo při zpracování pracovního postupu
k provedení výměny těžních lan skipového zařízení nutné zohlednit, je jistě celá řada.
Z vytýkaného nedostatku ale nelze zjistit, o jaké konkrétní riziko by se mělo jednat. To, že jde
o riziko pádu předmětu z vybavení těžní jámy v důsledku chvění konstrukce vyvolané provozem
sousedního skipového zařízení, vyplývá až z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně. Tento nedostatek přitom nebyl napraven rozhodnutím žalovaného, který neúplný výrok
rozhodnutí správního orgánu nezměnil jeho doplněním a nebyl ani k žalobní námitce správně
vyhodnocen krajským soudem ve smyslu §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (viz také odůvodnění
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 85). Na rozdíl
od obdobně vytýkaného nedostatku oznámení zahájení řízení, který byl krajským soudem správně
vypořádán argumentací o absenci dopadu do procesních práv žalobkyně, je přitom
nedostatečnost výroku rozhodnutí o správním deliktu pro posouzení věci zásadní.
[11] Úvaha krajského soudu o dostatečné identifikaci skutku ve výroku rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně výše zmíněným pracovním úrazem (kvalifikovaným jako „následek“), se
navíc zjevně vymyká logickému posouzení příčinné souvislosti vytýkaného, ve své podstatě
formálního pochybení a jeho opět jen obecně konstatovanému „následku“, tj. pracovního úrazu
D. C. S žalobkyní lze souhlasit v tom, že samotné neuvedení rizika v pracovní dokumentaci jistě
přímo nemohlo vyvolat pracovní úraz [ten navíc, jak již bylo uvedeno, není pojmovým znakem –
následkem skutkové podstaty ohrožovacího deliktu podle §44a odst. 2 písm. d) ZHČ].
V souvislosti s tím je dále zřejmé, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně,
ani rozhodnutí žalovaného nevysvětlují, jaký byl vztah obou zmíněných pracovních postupů.
Tedy zda byl snad pracovní postup z roku 2005 obecný k pracovnímu postupu z roku 2008
a zda bylo při výměně těžních lan případně nutné dodržovat oba tyto vnitřní předpisy žalobkyně.
Není ani zřejmé, zda žalobkyně vyhodnotila rizika možného ohrožení života a zdraví
zaměstnanců, která se týkají výkonu jejich práce (§101 odst. 1 zákoníku práce z roku 2006,
resp. §132a zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do konce roku 2006),
ve zvláštním dokumentu, nebo je zahrnula do příslušného pracovního postupu. Byť
by se z výroku rozhodnutí správního orgánu nabízela druhá varianta, krajský soud zjevně nezjistil,
zda pracovní postup pro prohlížitele a údržbáře těžních lan a jam ze dne 28. 1. 2005 obsahuje
jakékoli vyhodnocení rizik ve smyslu §101 a násl. zákoníku práce, anebo zda podle jeho názvu
jde jen o technický dokument, stanovující čistě zvláštní pracovní činnosti a podmínky pro jejich
provádění.
[12] Již první kasační námitka žalobkyně směřující proti posouzení právní otázky krajským
soudem, zda skutek, jímž měla být naplněna skutková podstata správního deliktu, byl dostatečně
specifikován již ve výroku rozhodnutí, je proto důvodná ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[13] Stejně tak je důvodná i třetí kasační námitka, napadající nedostatek skutkových zjištění
k hodnocení příčinné souvislosti mezi 1) porušením preventivní povinnosti, 2) vznikem,
respektive pádem nálepu z těžního zařízení a 3) pracovním úrazem, respektive smrtí
poškozeného D. C. Jak již bylo výše vysvětleno, prokázání této příčinné souvislosti není
podmínkou pro posouzení naplnění objektivní stránky skutkové podstaty daného ohrožovacího
deliktu, mohlo by ale zvyšovat závažnost předmětného správního deliktu, což by mělo vliv
na výši ukládané sankce (viz §44d odst. 2 ZHČ). Ani jedno ze správních rozhodnutí,
ale ani odůvodnění rozsudku krajského soudu, v tomto směru neobsahují hodnocení
provedených důkazů. Přestože správní orgán prvního stupně (podle protokolu ze správního spisu
ze dne 26. 6. 2014) řadu zejména listinných důkazů provedl, respektive seznámil s jejich obsahem
žalobkyni, nijak je již ve vztahu ke skutkovému zjištění o příčinách úrazu nehodnotil. Výsledkem
hodnocení jen některých důkazů bylo skutkové zjištění o možném riziku – kmitání těžní věže
v důsledku provozu skipového zařízení a možnost pádu tělesa z výšky při existenci pouze
bočního zajištění místa práce poškozeného. Není tedy zřejmé, na jakém základě krajský soud
mohl dospět k závěru o tom, že ze spisového materiálu jednoznačně vyplývá způsobení smrti
poškozeného pádem hmoty a že touto hmotou byl právě nálep těživa nad místem události
(příčinnou souvislostí mezi deficity provozní dokumentace a vznikem zmiňované technické
závady se krajský soud nezabýval vůbec). Samotný výskyt nálepu po události jistě neprokazuje
jeho pád na poškozeného v takovém množství, aby to způsobilo ohrožení jeho zdraví, či života.
Bezprostřední příčina smrti přitom nebyla nikým zjevně vůbec zjišťována. Nelogický je pak závěr
krajského soudu, že provedení důkazů navrhovaných žalobkyní právě ke zjištění bezprostřední
příčiny smrti poškozeného, tj. pitevním protokolem a znaleckým posudkem, je nadbytečné
s ohledem na to, že sankce byla uložena za nezohlednění pracovního rizika, jehož následkem bylo
úmrtí člověka.
[14] Lze přitom souhlasit s žalobkyní v tom, že nebylo její povinností předestírat možné
alternativy příčin úmrtí poškozeného. Břemeno důkazní v tomto směru nese správní orgán, který
naopak nemohl vycházet ze skutkového stavu, který nebyl prokázán. Je tedy nepodstatné,
zda žalobkyně námitky v tomto směru vznášela již před správními orgány, nebo je uplatnila
až v žalobě, jak hodnotil krajský soud. Vždy jde totiž o skutkový stav, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.). Nevyvrácena pak zůstala tvrzení žalobkyně,
že v místě události nebyly zjištěny žádné významné části spadlého nálepu, či jiné hmoty,
a že poloha těla poškozeného mohla nasvědčovat jiné příčině úmrtí, která měla být podporována
výpověďmi některých svědků. Rozsudek krajského soudu je proto v této části odůvodnění
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Protože
rozhodnutí obou správních orgánů s ohledem na stejnou vadu vycházejí ze skutkové podstaty,
která nemá oporu ve spisech, je kasační stížnost v tomto směru důvodná také ve smyslu
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[15] Již jen z důvodu nedostatečnosti zjištění příčinné souvislosti deficitů provozní
dokumentace s pracovním úrazem tedy nemohla obstát úvaha správních orgánů o výši
uložené sankce. Naopak úvaha krajského soudu o jednotě obou správních rozhodnutí,
respektive možnosti napravení nedostatku části odůvodnění rozhodnutí správního
orgánu žalovaným ve vztahu ke zjevné nesprávnosti o hraniční výši uložené pokuty, byla
principiálně správná (viz již krajským soudem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 10. 2006, č. j. 2 As 8/2006 – 130). Druhá kasační námitka tedy není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů v souladu s §110 odst. 1 věta první
s. ř. s. výrokem I. rozsudek krajského soudu zrušil. Protože zjištěné nedostatky, které způsobily
nezákonnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a rozhodnutí žalovaného, není možné
napravit v dalším řízení před krajským soudem, zrušil Nejvyšší správní soud v souladu
s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. výrokem II. také rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení podle §78 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ,
neboť pro uvedené vady správních rozhodnutí mělo být rozhodnutí žalovaného zrušeno
již krajským soudem. V dalším řízení bude žalovaný podle §78 odst. 5 s. ř. s. ve spojení
s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázán právním názorem, vysloveným v tomto rozsudku.
[17] O náhradě nákladů řízení rozhodoval Nejvyšší správní soud výrokem III. podle
§110 odst. 3 věty druhé, v souladu s §61 odst. 1, ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyni, která byla
ve věci nakonec plně úspěšná, svědčí podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložila, proti žalovanému, který
ve věci úspěch neměl. Proto bylo žalovanému uloženo, aby žalobkyni zaplatil částku, odpovídající
nákladům, vynaloženým v řízení před krajským soudem a v řízení o kasační stížnosti.
[18] Náklady řízení před krajským soudem představují podle §57 odst. 1 a 2 s. ř. s. soudní
poplatek 3 000 Kč; odměnu zástupce žalobkyně, který je advokátem, za tři úkony právní služby
(1. příprava a převzetí věci, 2. sepis žaloby a 3. účast na jednání před soudem) v souladu
s §35 odst. 2 věta druhá s. ř. s. a podle §7, §9 odst. 4 písm. d ) a §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátní tarif, po 3 100 Kč, celkem tedy 9 300 Kč; provozní výdaje zástupce žalobkyně
nahrazované paušálně po 300 Kč za každý výše uvedený úkon právní služby, tj. v částce 900 Kč
v souladu s §13 odst. 3 advokátního tarifu a daň z přidané hodnoty z uvedené odměny
a provozních výdajů zástupce žalobkyně podle §57 odst. 2 s. ř. s. ve spojení
s §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty v částce 2 142 Kč.
Celkem tedy nahrazované náklady řízení o žalobě dosahovaly výše 12 342 Kč.
[19] Náklady řízení před Nejvyšším správním soudem podle §57 odst. 1 a 2 s. ř. s. představují
soudní poplatek 5 000 Kč; odměnu zástupce žalobkyně, který je advokátem, za jeden úkony
právní služby (sepis kasační stížnosti) v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 advokátního
tarifu v částce 3 100 Kč; provozní výdaje zástupce žalobkyně nahrazované také paušálně
v souladu s §13 odst. 3 advokátního tarifu v částce 300 Kč za uvedený úkon právní služby
a daň z přidané hodnoty z uvedené odměny a provozních výdajů zástupce žalobkyně podle
§57 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §47 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty v částce
714 Kč. Celkem tedy náklady řízení o kasační stížnosti dosahovaly výše 9 114 Kč. Další žalobkyní
účtované náklady v řízení o kasační stížnosti za úkon právní služby zástupce žalobkyně,
spočívající v převzetí věci a přípravě zastoupení, nebyly vynaloženy důvodně ve smyslu
§60 odst. 1 s. ř. s., neboť zástupce žalobkyně byl s věcí již dostatečně seznámen z řízení před
krajským soudem. Na náhradu těchto nákladů proto žalobkyně právo nemá.
[20] Splatnost a platební místo náhrady nákladů řízení v celkové výši 21 456 Kč (v součtu
podle bodů [17] a [18]) byly stanoveny v souladu s §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř., ve spojení
s §64 a 120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 12. června 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu