ECLI:CZ:NSS:2020:3.AS.126.2018:141
sp. zn. 3 As 126/2018 - 141
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: A. V.,
zastoupené Mgr. Lukášem Koukalem, advokátem se sídlem Jugoslávská 768/9, Brno, proti
žalovanému: Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, v řízení na
ochranu před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 2. 10. 2018, č. j. 6 A 235/2017 – 69,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně v záhlaví uvedené usnesení Městského
soudu v Praze (dále též „městský soud“), jímž byla podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnuta její žaloba
na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného. Městský soud po posouzení obsahu žaloby
dospěl k závěru, že trpí vadami, které brání jejímu věcnému projednání. Tyto nedostatky
žalobkyně neodstranila ani poté, co k tomu byla soudem vyzvána.
[2] Podle městského soudu žaloba především neobsahuje tvrzení o tom, jakým subjektem
a jakým konkrétním způsobem došlo v souvislosti s nezákonným zásahem k přímému zkrácení
práv žalobkyně (a jakých), neobsahuje tvrzení, zda a s jakým výsledkem se domáhala poskytnutí
ochrany jinými právními prostředky, což je podstatné pro posouzení přípustnosti podání
zásahové žaloby, dále návrh výroku rozhodnutí, tj. žalobní petit, je vymezen zcela neurčitě a není
ani uvedeno, jaká konkrétní povinnost (něco konat nebo něčeho se zdržet) má být povinnému
soudem určena.
[3] Žalobkyně uvedla pouze to, že „dne 4. 4. 2017 mezi osmou a desátou hodinou ranní byly
rozraženy zámky na našem rodinném domě č. p. X, vniknuto do našeho obydlí, zcizeny a odcizeny naše věci a
bylo a stále je nám žalovaným zamezeno další užívání našich movitých věcí a nemovitosti.“ V závěrečném
návrhu žalobkyně požadovala, aby soud žalovanému uložil „aby obnovil stav žalobcových práv před
zásahem, tedy aby na své náklady s žalobcem spolupracoval na zjištění různých možností nápravy a minimalizaci
dalších škod žalobci a dle žalobcových požadavků napravoval a minimalizoval důsledky svého nezákonného
počínání“, a dále „aby v porušování žalobcova práva pokračoval (?), tedy aby na své náklady ze zásady
přiměřenosti se zřetelem k vysoce nezvyklé skutečnosti (jako je vedení řízení o bourání jeho jediného rodinného
domu, a to třeba ve spojitosti s nepravomocným vyvlastňováním), taktéž závazně, písemně a nezvykle důkladně a
zevrubně žalobce poučil o všech jeho právech a povinnostech do všech detailů jim v procesu poučování vyžádaných až
do žalobcova písemného potvrzení o uspokojivé míře takového poučení.“
[4] K výzvě soudu k odstranění vad žaloby pak žalobkyně ve svém následném podání pouze
polemizovala se závěry soudu o nezbytnosti konkretizace a specifikace žalobních tvrzení,
zopakovala dosud prezentovaná skutková zjištění a závěrem navrhla, aby „soud přikázal žalovanému
poskytnout finance postačující na dvacet let dopředu na obstarání domova a nejlepší péče o žalobkyni, spolu
s výdaji potřebnými pro časté návštěvy jeho zásahem rozbité rodiny a zotavování rozbitých vztahů.“
[5] I po tomto doplnění vyhodnotil městský soud petit jako zcela neurčitý, neboť v případě
jeho převzetí do vyhovujícího rozsudku by tento nebyl způsobilým titulem pro vykonávací řízení.
[6] Kasační stížnost podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy pro nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu, uplatněné
námitky pak podřadila ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Konkrétně namítá, že podle jejího
názoru žaloba, kterou podala, obsahovala takové náležitosti, aby mohla být soudem projednána.
Stěžovatelka totiž řádně označila Ředitelství silnic a dálnic ČR jako žalovaného, podání bylo
opatřeno elektronickým podpisem a dále bylo jasně určeno, čeho se žaloba týká a co se navrhuje.
Stěžovatelka jasně specifikovala, že jednáním žalovaného došlo k nezákonnému vniknutí
do jejího obydlí, byly jí odcizeny movité věci a nadále jí bylo bráněno v užívání její nemovitosti,
byť je k užívání plně oprávněna. Také jasně uvedla, čeho se domáhá, tedy aby žalovaný obnovil
stav před zásahem. Bez ohledu na skutečnost, že stěžovatelka uvedla žalobní petit šířeji, její
základní požadavek z něj byl patrný. Soud tak chybně zaměnil projednatelnost žaloby s možností
úspěchu stěžovatelky ve věci.
[7] Dále stěžovatelka namítá, že se od počátku domáhala osvobození od soudních poplatků
a ustanovení advokáta, a vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud ji za stejné majetkové
a osobní situace, jakou měla v době podání žaloby, osvobodil, dopustil se městský soud
pochybení, pokud ji nepoučil o nutnosti doložit doklady pro rozhodnutí o osvobození,
což by poté mohlo vést i k rozhodnutí o ustanovení advokáta a tedy doplnění žaloby osobou
práva znalou. V tom spatřuje stěžovatelka nesprávný procesní postup v řízení, který vedl
k nezákonnému rozhodnutí o odmítnutí žaloby.
[8] Stěžovatelka rovněž považuje za chybné, že jí usnesení s výzvou k odstranění nedostatků
žaloby nebylo doručováno na elektronickou adresu uvedenou v žalobě, ale na adresu bydliště
jejího zmocněnce. Pokud by soud postupoval zákonným způsobem, byla by se ona, anebo její
zmocněnec s písemností seznámili a reagovali patřičně ve stanovené lhůtě.
[9] Závěrem stěžovatelka navrhla, aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc vrácena
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu uplatněného stížnostního
bodu a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejprve posoudil
otázku předepsaných náležitostí žaloby.
[11] Podle §83 s. ř. s. je žalovaným správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl
zásah.
[12] Podle §84 odst. 3 s. ř. s. žaloba mimo obecných náležitostí podání musí obsahovat
a) označení zásahu, proti němuž se žalobce ochrany domáhá, b) vylíčení rozhodujících
skutečností, c) označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, d) návrh výroku rozsudku.
[13] Po porovnání výše citovaných ustanovení, jež upravují podmínky pro uplatnění žaloby
na ochranu před nezákonným zásahem, s obsahem žaloby je zřejmé, že podání stěžovatelky
předepsané náležitosti nesplňuje. Není z něj především ani po skutkové, ani po právní stránce
jasné, proč je za žalovaného označeno Ředitelství silnic a dálnic ČR. Žalovaný je státní
příspěvkovou organizací a ze stěžovatelkou pouze kuse popisovaných okolností případu nelze
zjistit, z čeho dovozuje, že v jejím případě jednal z pozice správního orgánu. Ony pochybnosti
pak posiluje zmínka stěžovatelky obsažená v žalobě, že žalovaný úkon má souvislost
s probíhajícím vyvlastňovacím řízením, což ohledně soudní ochrany implikuje spíše úvahy
o pořadu práva civilního. K tomu ostatně také směřovaly úvahy krajského soudu ohledně
aplikace ustanovení §85 s. ř. s. Stěžovatelka rovněž neuvedla žádné skutečnosti, z nichž by bylo
možno dovodit, že autorem zásahu byl skutečně žalovaný, ani žádné další okolnosti případu,
z nichž by si soud mohl učinit úsudek, zda by popisovaný děj mohl být nezákonným zásahem.
[14] Vzhledem k tomu, že řízení na ochranu před nezákonným zásahem má povahu řízení
nalézacího, nikoliv přezkumného, je pro rozhodnutí ve věci nezbytná přesná formulace petitu.
V tomto směru vykazuje podání stěžovatelky největší nedostatky. Obecně formulovaný
požadavek na uvedení věci do předešlého stavu je zcela nedostačující za situace, kdy v předchozí
části žaloby není tento stav řádně popsán a není tedy jasné, do jakého stavu by měl žalovaný věc
uvést. Upřesňující požadavky v další části petitu se pak zcela míjejí s předmětem řízení a jsou
navíc formulovány natolik obecně a neurčitě, že by, jak správně poznamenal městský soud, byl
výrok rozsudku, který by takový petit jako celek převzal, nevykonatelný. Nejvyšší správní soud
tedy k této otázce uzavírá, že námitka stěžovatelky dovozující projednatelnost podané žaloby není
důvodná.
[15] Další námitku stěžovatelky, jež se týkala ustanovení zástupce pro řízení o žalobě, řešil
Nejvyšší správní soud již v průběhu uvedeného řízení. Žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce
z řad advokátů zamítl městský soud opakovaně, proti jeho usnesení ze dne 20. 2. 2018,
č. j. 6 A 235/2017 – 23, podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl
rozsudkem ze dne 25. 4. 2018, č. j. 4 As 80/2018 – 17. Takovýmto posouzením je Nejvyšší
správní soud vázán i v rámci řízení o kasační stížnosti ve věci samé. K tomu Nejvyšší správní
soud dále podotýká, že městskému soudu nelze vyčíst ani nedostatek poučení o tom, jak by měla
stěžovatelka svoje příjmové a majetkové poměry prokázat. Vzhledem k tomu, že tato otázka byla
v průběhu řízení o žalobě soudem posuzována celkem čtyřikrát (3x městským soudem a jednou
Nejvyšším správním soudem), byla stěžovatelka o způsobu prokazování své majetkové situace
poučena dostatečně, vždy prostřednictvím výzvy a připojeného formuláře „Prohlášení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“. Ani tato námitka tedy není důvodná.
[16] Poslední námitka stěžovatelky směřovala do způsobu doručování předmětných výzev.
Stěžovatelka má za to, že měly být doručovány jí, na elektronickou adresu, kterou v žalobě
uvedla, soud je však zasílal na adresu bydliště jejího zástupce. K tomu Nejvyšší správní soud
uvádí, že tímto postupem městský soud nepochybil.
[17] Podle §42 odst. 2 s. ř. s. má -li účastník nebo osoba zúčastněná na řízení zástupce,
doručuje se pouze zástupci. Má-li však účastník nebo osoba zúčastněná na řízení něco osobně
vykonat, doručí se i jim.
[18] Prokázání osobních, příjmových a majetkových poměrů není úkonem, který by musel
osobně vykonat účastník řízení, městský soud proto postupoval v souladu se zákonem, pokud
výzvu adresoval pouze tehdejšímu zástupci stěžovatelky X. Ten byl ostatně stěžovatelkou v plné
moci ze dne 10. 4. 2017, mimo jiného, výslovně zmocněn i k úkonu přijímání písemností. Ani
tato námitka tedy není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že napadené usnesení Městského soudu v Praze
je zákonné, kasační stížnost proti němu podanou proto podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s.
jako nedůvodnou zamítl.
[20] Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
ze zákona, žalovaný byl ve věci úspěšný, prokazatelné náklady mu však v souvislosti s řízením
o kasační stížnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak že nepřiznal
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žádnému z účastníků (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 7. prosince 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu