ECLI:CZ:NSS:2020:3.AS.158.2019:31
sp. zn. 3 As 158/2019 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: V. J.,
zastoupená Mgr. Alenou Řenďovskou, advokátkou se sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti
žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
28. 3. 2019, č. j. 2 A 22/2018 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) se žalobkyně
domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2018, č. j. MHMP 73757/2018. Tímto
rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části
Praha 6 (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. MCP6 128083/2017,
jímž byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle
§49 odst. 2 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění platném do 30. 6. 2017 (dále
jen „zákon o přestupcích“). Přestupku se měla dopustit tím, že nejméně ve třech případech,
a to kolem dne 1. 10. 2016, 7. 10. 2016 a 4. 1. 2017 v domě na adrese A., schválně sahala na
rohožku sousedky B. S. a manipulovala s touto rohožkou, čímž úmyslně narušila občanské soužití
schválností. Za tento přestupek byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 1 000 Kč a povinnost
uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Městský soud shledal žalobu nedůvodnou a zamítl ji rozsudkem ze dne 28. 3. 2019,
č. j. 2 A 22/2018 – 25. Pro účely řízení o kasační stížnosti je podstatná níže uvedená argumentace
městského soudu.
[3] Městský soud konstatoval, že ve správním řízení bylo dostatečně prokázáno úmyslné
spáchání přestupku žalobkyní. Poukázal na to, že tato skutečnost vyplývá z podání vysvětlení
žalobkyně ze dne 27. 7. 2017 a její výpovědi při ústním jednání konaném dne 27. 9. 2017.
Žalobkyně totiž uvedla, kdy a v jakém rozsahu se jednání dopustila a s jakým úmyslem
jej spáchala. Úmyslné jednání žalobkyně rovněž prokazují výpovědi svědků (B. S., jejího syna a
jeho přítelkyně) a podklady o šetření přestupku shromážděné Policií České republiky.
[4] Námitku žalobkyně, že se jednání dopustila opakovaně s úmyslem urovnat vztahy
se sousedy a demonstrovat nesmyslnost nesprávného chování sousedů vůči ní, označil městský
soud ve shodě se žalovaným jako účelovou. Jednání žalobkyně, spočívající v opakujícím
se demonstrativním posouvání a odhazování rohožky sousedů od jejich dveří, podle městského
soudu jasně překračuje meze řádného občanského soužití, jelikož si žalobkyně musela být
vědoma, že toto jednání je obtěžující, a přesto jej s očekáváním nějaké reakce sousedů opakovala.
Poukázal také na to, že žalobkyně se jednání dopouštěla opakovaně, demonstrativně a schválně
tak, aby sousedům bylo jasné, kdo se jednání dopustil. Městský soud proto k otázce zavinění
ke spáchanému přestupku uzavřel, že přestupkové jednání žalobkyně vykazuje znaky úmyslu
uvedené v §4 odst. 2 zákona o přestupcích.
[5] Městský soud nakonec ve shodě s žalovaným uvedl, že není pochyb o tom, že žalobkyně
svým opakovaným úmyslným přemisťováním rohožky sousedů narušila občanské soužití,
tedy hrubě narušila pokojný život v domě, a prvek hrubosti v jejím jednání byl stupňován
i samotným opakováním útoků na právem chráněný zájem.
[6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační
stížnost z důvodu, který podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s“).
[7] Stěžovatelka nesouhlasí s městským soudem, že úmysl ke spáchanému přestupku
lze dovodit z její výpovědi, ačkoli je tato výpověď v přímém rozporu s vymezením jí za vinu
kladeného přestupku. Absurdně pak dle ní vyznívá závěr městského soudu, že vypovídala
účelově. Předně není pravdou, že by něco takového dovozoval z její výpovědi rovněž žalovaný,
navíc stěžovatelce není zřejmé, na základě jakých skutečností by měla být tato výpověď účelová.
Poukazuje na to, že byla uznána vinou z přestupku jen proto, že o svém jednání vypověděla
pravdivě a celý skutkový děj sama popsala. Pokud by tomu tak nebylo, obvinění
z přestupku by bylo opřeno jen o výpověď paní S. Těžko si pak lze představit, že stěžovatelka -
jež sama popsala průběh svého jednání - by měla zapotřebí lhát právě o svém úmyslu k jednání,
které jí je kladeno za vinu. Výše uvedené uzavírá tím, že nebylo prokázáno, že se jednání
dopustila v úmyslu narušit občanské soužití (naopak se jím snažila - byť neobratně - občanské
soužití zlepšit), a proto nelze dovodit, že se jedná o přestupek.
[8] Nakonec uvádí, že posouzení viny za přestupek musí být objektivní, je třeba při něm
zohlednit „kontext dané situace“ (zde tedy soužití rodiny stěžovatelky a rodiny paní S.). Bylo-li
soužití obou rodin v době jednání stěžovatelky již narušené, jen stěží lze říci, že by jím mohla
občanské soužití narušit. Nelze ani dovodit, že by se jednalo o hrubé jednání. K tomu
stěžovatelka jen stroze dodává, že i v této části „odůvodnění žalovaného a soudu považuje za zcela
nepřiléhavé.“
[9] Žalovaný ve vyjádření kasační stížnosti odkazuje na své rozhodnutí a vyjádření k žalobě.
[10] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou
(§102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu
102 s. ř. s. přípustná a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Dospěl pak k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, že městský soud
pochybil v hodnocení zavinění ke spáchanému přestupku. Souhlasí totiž s městským soudem,
že z výpovědí stěžovatelky učiněných ve správním řízení ve dnech 27. 7. 2017 a 27. 9. 2017
vyplývá, že se přestupku dopustila úmyslně.
[12] Z §49 odst. 2 písm. c) zákona o přestupcích se podává, že přestupku se dopustí ten,
kdo úmyslně naruší občanské soužití tím, že se vůči jinému dopustí schválnosti. Významem neurčitých
právních pojmů „schválnost“ a „občanské soužití“ se již Nejvyšší správní soud ve své judikatuře
opakovaně zabýval. Například v rozsudku ze dne 2. 7. 2010, č. j. 7 As 12/2010 – 65 (všechna
judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nssoud.cz), s odkazem na doktrínu uvedl,
že „[s]chválnostmi je zde třeba rozumět skutky spočívající v hrubých, zřejmých a neoprávněných zásazích
do pokojného života jiného v úmyslu tento stav narušit. Schválnost musí mít povahu hrubého jednání narušujícího
občanské soužití.“ Ze stejného rozsudku vyplývá, že „[o]bčanské soužití pak lze obecně vymezit jako
souhrn pravidel chování, jejichž zachování – nad rámec právních norem – je podle obecného názoru a přesvědčení
nutnou podmínkou klidného a spořádaného soužití občanů v daném místě, čase a situaci.“
[13] Pokud sama stěžovatelka ve správním řízení uvedla, že opakovaně a záměrně
manipulovala s rohožkou své sousedky (pohodila ji na jejich společném patře nebo ji shodila
na nižší patra bytového domu), přinejmenším si musela být vědoma, že t ímto jednáním naruší
poklidné soužití občanů v daném místě (bytovém domě), a s tímto musela být srozuměna. Není
proto pravdou, že výpovědi ve správním řízení jsou v přímém rozporu se závěrem, že se jednalo
o jednání zaviněné; popsaný vztah stěžovatelky k následku jejího jednání lze označit za nepřímý
úmysl.
[14] Městskému soudu je pak třeba přisvědčit také v tom, že stěžovatelka nemohla rozumně
očekávat, že takovou opakovanou schválností u sousedů vyvolá kladnou reakci a jejich vztahy
se urovnají (tedy naopak zlepší občanské soužití). Tvrzení stěžovatelky ohledně snahy zlepšit
sousedské vztahy (občanské soužití) tím, že bude „pohazovat“ rohožku sousedů na různá místa
ve společných prostorech bytového domu, se také Nejvyššímu správnímu soudu jeví jako účelová
snaha vyhnout se odpovědnosti za přestupek. Kasační soud se tudíž ztotožňuje se správními
orgány a městským soudem, že přestupkové jednání stěžovatelky vykazuje znaky úmyslu
(viz §4 odst. 2 zákona o přestupcích). Toto jednání navíc bylo dostatečně prokázáno,
a to zejména výpověďmi stěžovatelky, několika svědků (B. S., jejího syna a jeho přítelkyně)
a dalšími podklady o šetření přestupku shromážděnými Policií České republiky. Neopírá se tedy
jen o výpovědi stěžovatelky a B. S., jak mylně namítá v kasační stížnosti.
[15] Co se týče námitek shrnutých v odstavci [8] shora, stěžovatelka se omezuje na prostý
nesouhlas s názorem městského soudu, aniž by s ním jakkoli věcně polemizovala. Nejvyšší
správní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti
pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, respektive městského soudu (§102 s. ř. s.),
a důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se tak musí upínat právě k tomuto rozhodnutí
(srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003 – 73). Kromě
toho platí, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno dispoziční zásadou (s výjimkami uvedenými
v §109 odst. 4, větě za středníkem s. ř. s.), Nejvyšší správní soud je tedy vázán důvody
uvedenými v kasační stížnosti (§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Proto také obsah
stížnostních bodů a kvalita jejich odůvodnění v kasační stížnosti do značné míry předurčují obsah
rozhodnutí kasačního soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 Afs 104/2004 – 54).
[16] Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatelka byla povinna v kasační stížnosti vylíčit, jakých
konkrétních nesprávných úvah, hodnocení či závěrů se měl městský soud dopustit,
jakož i ozřejmit svůj právní náhled na to, v čem je tato nesprávnost spatřována (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2017, č. j. 3 As 123/2016 - 40, srovnej přiměřeně
též rozsudek rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58,
č. 835/2006 Sb. NSS). Obsah kasační stížnosti tak v této části nesplňuje pro svoji nekonkrétnost
výše uvedené požadavky; v tomto případě (viz předcházející odstavec tohoto rozsudku) se proto
nejedná o kasační námitku ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s.
[17] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační námitky
stěžovatelky nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1, poslední věty s. ř. s.
zamítl.
[18] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení o kasační
stížnosti procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovaného – nebylo v jeho případě prokázáno, že by mu v souvislosti
s tímto řízením nějaké náklady převyšující rámec jeho úřední činnosti vznikly. Nejvyšší správní
soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladu řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 11. prosince 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu