ECLI:CZ:NSS:2020:3.AS.173.2019:37
sp. zn. 3 As 173/2019 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: F. V.,
zastoupený Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti
žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2019, č.
j. 1 A 23/2018 – 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 1. 2018, č. j. 40/2018-160-SPR/3, změnil
rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 7. 8. 2017,
č. j. MHMP 1249487/2017/Sve, tím, že upřesnil jeho výrok (uvedením odkazu na zákonná
ustanovení, která měla být porušena), a ve zbytku rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně potvrdil.
[2] Posledně uvedeným rozhodnutím byl žalobce uznán vinným z porušení §10 odst. 3
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o silničním provozu“),
a §4 písm. c) téhož zákona, čímž se dopustil správního deliktu dle §125f odst. 1 zákona
o silničním provozu. Žalobce jej měl spáchat tím, že dne 23. 10. 2016 kolem 10:06 hodin
v Praze v Dejvickém tunelu, úseku TKB pro směr jízdy Strahov, jako
provozovatel motorového vozidla X, nezajistil, aby při užití tohoto vozila na pozemní
komunikaci, byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních
komunikacích. Nezjištěný řidič totiž jel jeho vozidlem rychlostí 84 km/h,
čímž překročil nejvyšší dovolenou rychlost 70 km/h o 14 km/h. Žalobci byla za tento delikt
uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a dále povinnost uhradit náklady řízení v částce 1 000 Kč.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Městského soudu v Praze (dále jen
„městský soud“) žalobou, který ji zamítl rozsudkem ze dne 6. 5. 2019, č. j. 1 A 23/2018 – 59,
jako nedůvodnou. Pro potřeby řízení o kasační stížnosti je podstatná níže uvedená argumentace
městského soudu.
[4] Městský soud nepřisvědčil námitce žalobce ohledně porušení §79a zákona o silničním
provozu. Žalobce tvrdil, že rychlost vozidla byla měřena městskou policií, ale nebylo prokázáno,
že městská policie tuto činnost vykonávala na místě určeném Policií České republiky. Z výše
uvedeného ustanovení se podává, že za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních
komunikacích je Policie ČR a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie
tuto činnost vykonává výhradně na místech určených Policií ČR a postupuje přitom v součinnosti
s ní. Městský soud odkázal na dokument založený ve správním spise „Místa k měření rychlosti
strážníky MP“, který je přílohou informace ředitele Krajského ředitelství hlavního města Prahy
ze dne 27. 8. 2015. Z něj vyplývá, že k měření rychlosti vozidel městskou policií byl mimo jiné
určen úsek Dejvický - Brusnický tunel - směr Strahov. Městský soud tedy dovodil, že vymezení
úseku pozemní komunikace, v němž došlo k měření rychlosti vozidla žalobce (Dejvický tunel,
v úseku Tunelový komplex Blanka pro směr jízdy Strahov), a úsek pozemní komunikace určený
Policií ČR k měření městskou policií se shodují. Ze strany městské policie tudíž nedošlo
k porušení §79a zákona o silničním provozu.
[5] Námitku žalobce, dle níž nebylo prokázáno změření rychlosti vozidla za pomoci
automatu [§125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu], městský soud hodnotil jako
nedůvodnou. Předně poukázal na to, že žádný právní předpis nedefinuje pojem „automat“
ve smyslu shora uvedeného zákonného ustanovení. Konstatoval však, že se jím rozumí technické
prostředky trvale nainstalované a zpravidla pevně zabudované na určitém místě, které nevyžadují
přítomnost obsluhujícího personálu. Z důkazů založených ve správním spise pak podle
městského soudu jednoznačně vyplývá, že porušení pravidel silničního provozu bylo zjištěno
prostřednictvím automatizovaného technického prostředku (zejména pak z radarového
záznamu s fotodokumentací, u níž není uvedena osoba, která měření provedla). Není rozhodné,
že na ověřovacím listu rychloměru ze dne 23. 8. 2016, č. 8012-OL-70264-16, není uvedeno,
zda se jedná o automat. Podstatné je, že tento ověřovací list prokazuje, že použitý automat byl
ověřen a certifikován k použití pro měření rychlosti vozidel.
[6] Dále městský soud konstatoval, že výrok rozhodnutí o spáchaném deliktu je dostatečně
určitý, neboť je v něm jasně stanoveno ustanovení, za jehož porušení byl žalobce shledán
vinným, a vyplývá z něj, na základě jakých ustanovení mu byla uložena pokuta. Žalobce namítal,
že odkaz správního orgánu prvního stupně na §10 odst. 3 zákona o silničním provozu
(tedy povinnost, kterou měl žalobce porušit), není dostatečný, neboť se jedná o blanketní normu.
K tomu městský soud uvedl, že žalovaný svým rozhodnutím upravil výrok rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně tím, že doplnil ustanovení, která měl porušit dosud nezjištěný řidič.
Z výroku rozhodnutí žalovaného je tedy již zřejmé, že žalobce porušil §10 odst. 3 zákona
o silničním provozu, neboť nezajistil, aby byly dodržovány povinnosti řidiče, konkrétně
povinnost stanovená v §4 písm. c) stejného zákona.
[7] Žalobce dále nesouhlasil s tím, že s ním nebylo vedeno společné řízení o všech
sbíhajících se správních deliktech. Městský soud k tomu uvedl, že žalobce tuto námitku uplatnil
až v rámci soudního řízení, a proto lze pochybovat o neúčelovosti takového tvrzení.
Pokud žalobce ve správním řízení neupozornil na případná další řízení, která měla být proti němu
vedena, nezakládala absence společného řízení vadu, kvůli které by bylo nezbytné rozhodnutí
žalovaného zrušit. Takový postup správního orgánu byl totiž do značné míry důsledkem
žalobcovy pasivity (tento závěr je dle městského soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu - například s rozsudkem ze dne 4. 10. 2018, č. j. 7 As 312/2018 – 47).
[8] Městský soud nepřisvědčil žalobci ani v tom, že se žalovaný nevypořádal s jeho
odvolacími argumenty, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Městský soud uvedl,
že podání zástupce žalobce ve správním řízení, která jsou označována jako doplnění odvolání
a směřují proti všem dosud neskončeným řízením, v nichž je obviněný zastoupen právnickou
osobou ODVOZ VOZU s.r.o., neobsahují všechny náležitosti uvedené v §37 odst. 2 správního
řádu (konkrétně specifikaci rozhodnutí napadeného odvoláním), a proto je nelze považovat
za doplnění odvolání. Žalovaný tudíž nepochybil, jestliže konstatoval, že žalobce své blanketní
odvolání nedoplnil.
[9] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek městského soudu kasační stížností
z důvodů, které lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[10] Stěžovatel vytýká městskému soudu, že námitku ohledně nesplnění podmínek pro měření
rychlosti dle §79a zákona o silničním provozu vypořádal s odkazem na listinu „Místa k měření
rychlosti strážníky MP“. Dle názoru stěžovatele takový odkaz není relevantní, neboť správní orgán
(stěžovatel na několika místech kasační stížnosti uvádí označení „správní orgán“,
aniž by specifikoval, zda má na mysli žalovaného nebo správní orgán prvního
stupně - pozn. kasačního soudu) při svém rozhodování tuto písemnost nikterak nezvažoval. Bylo
na správním orgánu, aby vyhodnotil, zda byly splněny podmínky měření rychlosti dle shora
uvedeného ustanovení, což neučinil. Proto měl městský soud rozhodnutí správního orgánu zrušit
pro nepřezkoumatelnost.
[11] Městský soud také podle stěžovatele nesprávně posoudil jeho námitku, že nebylo
prokázáno měření rychlosti vozidla automatizovaným technickým prostředkem bez obsluhy.
Městský soud dovodil, že měření rychlosti tímto zařízením je patrné z pořízených fotografií
vozidla, u nichž není uvedena osoba, která měření provedla. K tomu městský soud dodal, že není
podstatné, že na ověřovacím listu není uvedeno, zda se jedná o automat. Stěžovatel přisvědčuje
městskému soudu v tom ohledu, že z ověřovacího listu je patrné toliko ověření rychloměru.
Podle stěžovatele však z něj není zřejmé, že jde o automatizovaný technický prostředek. Dále
městskému soudu vytýká, že provedl vymezení pojmu „automatizovaný technický prostředek“,
aniž by zodpověděl, zda rychloměr v projednávané věci byl automatizovaným technickým
prostředkem (na otázku, o jaký typ měřidla se jednalo, neodpověděl ani žalovaný). Kromě toho
je podle stěžovatele nesprávný závěr městského soudu, že pokud na výstupu z rychloměru není
uvedeno, kdo měření prováděl, jde o automatický rychloměr. Stěžovatel k tomuto okruhu
námitek uzavírá, že městský soud chybně potvrdil správní rozhodnutí, které je nepřezkoumatelné,
nadto špatně dovodil, že v nynějším případě bylo měření provedeno automatickým rychloměrem.
[12] Stěžovatel dále brojí proti závěru městského soudu, že pokud správní orgán v souvislosti
s jemu uloženou sankcí odkázal toliko na §125c odst. 5 zákona o silničním provozu (bez uvedení
konkrétního písmena tohoto ustanovení), nejedná se o vadu, která je důvodem ke zrušení
správního rozhodnutí. Poukazuje na to, že toto zákonné ustanovení stanoví velké množství
sankčních rozmezí a dělí se do mnoha písmen. Samotný odkaz na §125c odst. 5 silničního
zákona tedy o konkrétní výši sankce nic neříká. V posuzované věci navíc správní orgán
ani v odůvodnění rozhodnutí neodkázal na konkrétní ustanovení, dle kterého sankci ukládal.
Stěžovatelem zastávaný názor, tedy že tato vada měla být důvodem pro zrušení rozhodnutí
soudem, je v souladu se závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 – 46. Z něj se podává, že správní orgán rozhodující o správním
deliktu je povinen do výroku rozhodnutí uvést všechna ustanovení, která zakládají porušenou
právní normu. Ke zrušení rozhodnutí je pak třeba přistoupit tehdy, nebude-li chybějící
ustanovení zmíněno ani v odůvodnění rozhodnutí. K tomu stěžovatel uvádí, že není rozdíl, jestli
jde o stanovení porušené právní normy nebo o vymezení sankční normy. V konečném důsledku
totiž vymezení obou právních norem směřuje ke stejnému cíli, a sice k potrestání přestupce
a jeho možnosti přezkoumat, zda je uložený trest zákonný.
[13] Nesouhlasí ani s městským soudem v hodnocení žalobní námitky ohledně absence vedení
společného řízení o všech deliktech stěžovatele. Městský soud konstatoval, že „je třeba hledat
rozumnou rovnováhu mezi zásadou plné jurisdikce správních soudů na jedné straně a na straně druhé mezi
zamezením zjevných obstrukcí pachatele“. K tomu stěžovatel uvádí, že porušení právního předpisu
ze strany správního orgánu - který vede jednotlivá řízení proti přestupcům a nezohledňuje
povinnost k uložení souhrnného trestu - není „zjevnou obstrukcí pachatele“. Jedná se o pochybení
správního orgánu, který byl povinen ex offo vést společné řízení a případně stěžovateli uložit
souhrnný trest na základě absorpční zásady. Současně stěžovatel uvádí, že povinností městského
soudu bylo provést navrhované důkazy obsahem správních spisů (zřejmě míněno
spisů k věcem, které podle něj měly být projednány s nyní posuzovaným deliktem ve společném
řízení – pozn. Nejvyššího správního soudu), nikoli je odmítnout toliko s odkazem na to, že tento
návrh byl uplatněn teprve v soudním řízení. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 – 71,
z něhož vyplývá, že není možné důkazní návrhy ani žalobní tvrzení hodnotit jako účelová jen
proto, že nebyly uplatněny v řízení před správním orgánem. Podle stěžovatele navíc nelze označit
jako účelové návrhy na provedení důkazů správními spisy, což učinil městský soud.
[14] Nakonec brojí proti závěru městského soudu, že podání označené jako doplnění odvolání
nesplňovalo náležitosti vyžadované správním řádem, a proto jej nebylo možné zohlednit.
Připouští, že toto podání se vztahovalo k více právním věcem. Takový postup byl však logický,
neboť se správní orgán ve všech řízeních dopustil stejných pochybení. Pokud zástupce
stěžovatele ve správním řízení vymezil, že odvolání směřuje proti všem rozhodnutím o správním
deliktu dle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu, ve kterých jsou účastníci zastoupeni týmž
zmocněncem, pak se jednalo o konkrétní skupinu řízení, která nevzbuzuje pochybnosti o tom,
proti jakým konkrétním rozhodnutím doplnění odvolání směřuje. Proto žalovanému
nic nebránilo, aby se doplnění odvolání věnoval a námitky v něm obsažené vypořádal (včetně
námitky podjatosti úřední osoby).
[15] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[16] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů.
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Nejvyšší správní soud neshledal pochybení v tom, že městský soud při posuzování
podmínek pro měření rychlosti vozidel městkou policí pro daný úsek vycházel z dokumentu
označeného jako „Místa k měření rychlosti strážníky MP“, který je přílohou informace
ředitele Krajského ředitelství hlavního města Prahy ze dne 27. 8. 2015 (viz č. l. 2a až 2e správního
spisu). Z této listiny vyplývá, že jeden z úseků, kde byla oprávněna městská policie provádět
měření, je Dejvický – Brusnický tunel směr jízdy Strahov (zde byla změřena i rychlost vozidla
stěžovatele dne 23. 10. 2016).
[19] Není pravdou, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je nepřezkoumatelné,
neboť se v něm nezabýval podmínkami pro měření rychlosti, což podle stěžovatele představuje
vadu, pro kterou měl městský soud toto rozhodnutí zrušit. Kasační soud uvádí, že správní
rozhodnutí nemusí výslovně obsahovat veškeré podmínky jeho vydání, a to zejména tehdy,
pokud vyplývá splnění těchto podmínek z obsahu správního spisu. V projednávané věci
je podstatné, že ve správním spisu je obsažena listina o schválení provádění měření na daném
úseku vydaná orgánem Policie ČR (viz předcházející odstavec tohoto rozsudku). To je dostatečné
k prokázání oprávnění provádět takové měření obecní policií ve smyslu §79a zákona o silničním
provozu, aniž by bylo naplnění této podmínky nutné popsat v odůvodnění správního rozhodnutí.
Tuto listinu lze beze sporu považovat za doklad o součinnosti prováděného měření
s Policií ČR, k níž není dle judikatury Nejvyššího správního soudu (srovnej rozsudek ze dne
5. 5. 2016, č. j. 10 As 193/2015 – 34; všechna judikatura tohoto soudu je dostupná
na www.nssoud.cz) vyžadována například osobní přítomnost příslušníka Policie ČR při provádění
měření obecní policií (tím spíše toto platí pro měření prováděného automatizovaným technickým
prostředkem bez obsluhy, o který šlo v nyní projednávané věci).
[20] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem také v tom, že důvodem pro zrušení
žalobou napadeného rozhodnutí nemělo být, že posuzovaný správní delikt nebyl projednán
ve společném řízení s dalšími delikty, u nichž měl být provozovatelem vozidla rovněž stěžovatel.
Bylo tomu však z jiného důvodu, než uvedl městský soud. Ačkoli je pravdou, že stěžovatel
námitku o nutnosti vést společné řízení uplatnil až v rámci soudního řízení, tato skutečnost
nemusí nutně znamenat, že se jedná o účelovou námitku, kterou již dále není třeba věcně
vypořádat (což dovodil městský soud).
[21] Pro posouzení námitky o nutnosti vést společné řízení je však podstatné, že stěžovatel
v žalobě na podporu tohoto tvrzení uvedl pouze seznam tří spisových značek řízení vedených
u správního orgánu prvního stupně. Nespecifikoval však, kdy došlo ke spáchání správních deliktů
projednávaných v těchto řízeních, v jakém procesním stádiu se tato řízení nacházejí a eventuálně
jaké sankce mu byly za spáchané delikty uloženy. Stejně tak neuvedl, v jakých konkrétních
okolnostech spatřuje porušení zásady absorpce, neboť jen namítal, že „uhradil mnohonásobně vyšší
částku, než kterou by uhradil v případě, že by bylo vedeno společné řízení“. Takto obecně formulovaná
žalobní námitka tedy neprokazuje, že k porušení povinnosti správního orgánu vést společné
řízení skutečně došlo a že při ukládání pokut stěžovateli v uvedených správních řízeních
byla porušena zásada absorpce. Proto městský soud postupoval správně, pokud námitku posoudil
jako nedůvodnou (byť z jiných důvodů).
[22] Nejvyšší správní soud nepřisvědčuje ani námitce týkající se technického prostředku
měření a nejasného výkladu pojmu „automatizovaný technický prostředek“. Městský soud
se těmito tvrzeními zabýval v odstavcích 28 a 29 napadeného rozsudku, v nichž nejprve provedl
vymezení pojmu automatický technický prostředek, a poté uvedl, že z důkazů založených
ve správním spise jednoznačně vyplývá, že porušení pravidel silničního provozu bylo zjištěno
prostřednictvím takového měřicího zařízení. K tomu dodal, že ověřovací list ze dne 23. 8. 2016
prokazuje, že použitý rychloměr byl vyzkoušen, ověřen a certifikován, a tudíž byl plně způsobilý
k měření rychlosti. Skutečnost, že na ověřovacím listu rychloměru není uvedeno, zda se jedná
o automat, není podstatná. Důležité je, že z ověřovacího listu vyplývá, že rychloměr byl způsobilý
k měření rychlosti. Takový závěr je v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srovnej
rozsudek ze dne 27. 6. 2018, č. j. 4 As 114/2018 – 49). Stěžovateli lze částečně přisvědčit v tom,
že každá fotodokumentace o měření rychlosti vozidla bez uvedení jména osoby, která měření
prováděla, nemusí nutně znamenat, že rychlost vozidla byla změřena automatickým zařízením.
Podstatné však je, že tato skutečnost vyplývá z dalších podkladů založených ve správním spise
(například z výzvy provozovateli vozidla k uhrazení dlužné částky ze dne 8. 11. 2016).
Nadto je významné také to, že stěžovatel nevznesl žádné výhrady proti správnosti provedeného
měření.
[23] Není důvodná ani námitka, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
je nepřezkoumatelné, neboť v něm není obsažena informace, že měření bylo provedeno
automatizovaným měřicím zařízením. Jak již kasační soud uvedl v odstavci [19] výše, správní
rozhodnutí nemusí výslovně obsahovat veškeré podmínky jeho vydání, a to zejména
tehdy, postačí-li, pokud vyplývá splnění těchto podmínek z obsahu správního spisu. Důležité tedy
je, že důkazy obsažené ve správním spise dostatečně prokazují, jakým zařízením byla změřena
rychlost vozidla stěžovatele a že tento rychloměr byl způsobilý k měření rychlosti
(viz předcházející odstavec tohoto rozsudku).
[24] Kasační soud částečně přisvědčuje stěžovateli v tom, že správní orgán prvního stupně
ve výroku rozhodnutí o spáchaném deliktu ne zcela přesně odkázal na zákonná ustanovení,
na základě nichž byla stěžovateli uložena sankce. Konstatoval totiž, že stěžovateli
je za porušení §10 odst. 3 zákona o silničním provozu a §4 písm. c) téhož zákona,
tedy za spáchání správního deliktu §125f odst. 1 zákona o silničním provozu, uložena
pokuta ve výši 1 500 Kč (na základě §125f odst. 3 zákona o silničním provozu, za použití
§125c odst. 5 téhož zákona). Žalovaný pak svým rozhodnutím upravil výrok rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně tím, že doplnil ustanovení, která měl porušit dosud
nezjištěný řidič, tedy §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, a to jednáním
v rozporu s §4 písm. c) téhož zákona.
[25] Podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu se právnická nebo fyzická osoba dopustí
správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní
komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená
tímto zákonem. Odstavec 3 téhož ustanovení pak stanoví, že pro určení výše pokuty se použije rozmezí
pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje; pokuta
však nepřevýší 10 000 Kč.
[26] Ačkoli tedy správní orgán prvního stupně ve výroku rozhodnutí o spáchaném deliktu
ne úplně přesně uvedl, dle jakých ustanovení je stěžovateli uložena sankce za správní delikt,
toto pochybení není důvodem ke zrušení rozhodnutí o spáchaném deliktu. Podstatné
totiž je, že tuto vadu lze odstranit interpretací rozhodnutí. Jestliže je dle §125f odst. 1 zákona
o silničním provozu pro určení výše sankce za správní delikt rozhodné zákonné rozpětí pokuty
za přestupek, jehož znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje
[v projednávané věci se jednalo o přestupek dle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním
provozu], pak je zřejmé, že stěžovateli mohla být uložena pokuta v rozpětí 1 500 Kč až 2 500 Kč
[viz §125c odst. 5 písm. g) téhož zákona]. S městským soudem je proto třeba se ztotožnit
v tom ohledu, že nepřesnost výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není vadou,
pro kterou by bylo třeba zrušit rozhodnutí žalovaného (srovnej výše již citované usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 165/2016 – 46).
[27] Nakonec není důvodná ani námitka, že podání označené jako doplnění odvolání
splňovalo náležitosti vyžadované správním řádem, a proto měl žalovaný námitky v něm obsažené
vypořádat. Nejvyšší správní soud přisvědčuje městskému soudu, že toto podání, směřující proti
několika blíže neurčeným prvostupňovým správním rozhodnutím vydaným v řízeních,
v nichž byl obviněný zastoupen právnickou osobou ODVOZ VOZU s.r.o., nelze považovat
za doplnění odvolání. Jelikož neobsahuje specifikaci rozhodnutí napadeného odvoláním,
nesplňuje veškeré náležitosti vyžadované zákonem (viz §82 odst. 2 správního řádu, ve spojení
s §37 odst. 2 téhož zákona). Tento zákonný požadavek nebyl naplněn ani tím, že je v podání
uvedeno, že směřuje proti všem rozhodnutím o správním deliktu dle §125f odst. 1 zákona
o silničním provozu, ve kterých jsou účastníci zastoupeni týmž zmocněncem.
Za zmocněnce stěžovatele totiž nelze domýšlet, ke kterému konkrétnímu správnímu řízení
(pokud jich je u správního orgánu se stejným zmocněncem vedeno více) se toto podání vztahuje
a ke kterému ne. Nadto text podání obsahoval pouze zcela obecné informace a argumentaci,
která nebyla ve vztahu k projednávané věci individualizována. Žalovaný proto procesně
nepochybil, pokud k obsahu podání v posuzované věci nepřihlédl. Stejně tak postupoval městský
soud v souladu se zákonem, jestliže jeho postup aproboval.
[28] Z výše uvedených důvodů lze uzavřít, že městský soud nepochybil, jestliže žalobu
stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl.
[29] Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou,
a to dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
[30] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věta první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovaného – nebylo v jeho případě prokázáno, že by mu v souvislosti
s tímto řízením nějaké náklady převyšující rámec jeho úřední činnosti vznikly. Nejvyšší správní
soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladu řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. prosince 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu