ECLI:CZ:NSS:2020:3.AS.203.2018:44
sp. zn. 3 As 203/2018 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce Z. K., zastoupeného
JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 709/33, proti žalovanému
prvnímu náměstkovi policejního prezidenta, se sídlem Praha 7, Strojnická 27, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2018, č. j. 10
Ad 6/2015-62,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á.
II. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobci na nákladech soudního řízení částku 6.800 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Josefa
Kopřivy.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ředitele Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen „správní
orgán I. stupně“), ze dne 13. 5. 2014, č. 14/2014, byl žalobce podle §50 odst. 1 zákona
č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon
o služebním poměru“) uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku porušení povinnosti
příslušníka dodržovat služební kázeň, za což mu byl uložen kázeňský trest odnětí služební
hodnosti inspektor podle §51 odst. 1 písm. d) citovaného zákona. K odvolání žalobce žalovaný
rozhodnutím ze dne 29. 1. 2015, č. j. PPR-17850-58/ČJ-2014-990131, změnil výrok o vině
v rozhodnutí správního orgánu I. stupně co do popisu skutku, kterého se měl žalobce dopustit;
rozhodnutí o kázeňském trestu ponechal beze změny. Uvedeného kázeňského přestupku se měl
žalobce podle žalovaného dopustit tím, že dne 2. 3. 2014 v době od 08:00 do 13:00 hod. svévolně
opustil jako velitel hlídky S 201 služební obvod v prostoru mezinárodního letiště Praha - Ruzyně,
ve kterém měl dle instruktáže vykonávat službu, a připojil se k hlídce S 202, přestože ke změnám
ve složení hlídek S 201 a S 202 výslovně nedal souhlas dozorčí služby ani nikdo z odpovědných
vedoucích příslušníků.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného u Městského soudu v Praze žalobou, v níž uplatnil
celkem 10 námitek. Městský soud rozsudkem ze dne 12. 11. 2018, č. j. 10 Ad 6/2015-62,
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodnými shledal dvě
z uplatněných námitek. Městský soud vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 2. 2016, č. j. 5 As 35/2014-25, z něhož se podává, že uložení předmětného kázeňského trestu
podle §186 odst. 7 zákona o služebním poměru je výjimkou z obecného postupu
podle §186 odst. 5 tohoto zákona. Závažnost tohoto druhu trestu je dána tím,
že je upraven v samostatném a komplexním ustanovení, které, na rozdíl od rozhodování podle
§186 odst. 5 citovaného zákona, nedává služebnímu funkcionáři možnost správního uvážení,
ale stanoví povinnost odnětí služební hodnosti obligatorně. Záruka přiměřeného a spravedlivého
kázeňského trestu, jakož i toho, že daný příslušník nebude vystaven svévolnému jednání
služebního funkcionáře, spočívá v důkladném zjišťování naplnění podmínek pro uložení
příslušného kázeňského trestu a jeho řádném odůvodnění. U každé „skutkové podstaty“ kázeňského
přestupku formálně vymezené v §186 odst. 7 zákona o služebním poměru je třeba počítat
s explicitně formulovaným či implicitním materiálním korektivem, spočívajícím v hodnocení
škodlivosti příslušného jednání, ovšem v rámci pojmů použitých přímo v tomto ustanovení.
[3] Žalovaný spatřoval důvod pro uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti
v opakovaném spáchání kázeňského přestupku se škodlivým následkem, přičemž předcházející
uložení kázeňských trestů u žalobce nevedlo v období 3 let k obnovení služební kázně.
V odůvodnění ovšem pouze zrekapituloval důvody, které k uložení tohoto trestu vedly správní
orgán I. stupně, a dodal, že na základě tří přestupků v letech 2011, 2013 a 2014 nebyl výkon
služby žalobce bezproblémový a že u něj nedošlo k obnovení služební kázně. S ohledem
na to, že odnětí služební hodnosti je v podstatě nejpřísnější kázeňský trest, nepovažoval městský
soud takové odůvodnění za řádné. Především v něm absentovaly úvahy o škodlivosti vytýkaného
jednání, škodlivosti následků předchozích kázeňských přestupků a zhodnocení, proč u žalobce
nedošlo v období 3 let k obnovení služební kázně.
[4] Podle názoru městského soudu žalovaný zejména nevysvětlil, proč setrval na stejném trestu
jako správní orgán I. stupně, jestliže zásadním způsobem zmírnil povahu vadného jednání
žalobce. V řízení před správním orgánem I. stupně vycházel služební funkcionář
z toho, že žalobce výkon služby opustil; žalovaný však v odvolacím řízení vzal za prokázané,
že žalobce výkon služby zcela neopustil, ale ohlásil úmysl změnit hlídku a službu konal bez
souhlasu dozorčího služby s hlídkou S 202, přičemž k hlídce S 201 se připojila jiná příslušnice.
Činnost hlídek tedy byla zachována, samotní příslušníci přitom byli na změny ve složení hlídek
zvyklí. V tomto ohledu proto není dostačující konstatování správního orgánu I. stupně
o ohrožení zajištění ochrany a bezpečnosti mezinárodního letiště a demoralizaci ostatních
příslušníků, na které žalovaný pouze odkázal. V napadeném rozhodnutí chybí vlastní úvahy
žalovaného po doplnění dokazování zejména ve vztahu k ohrožení ochrany a bezpečnosti letiště.
[5] Městský soud aproboval názor žalovaného, že samotné množství kázeňských přestupků
je významným kritériem při úvaze o formě ukládaného trestu, upozornil ale, že nelze ustat pouze
na tomto konstatování. V této souvislosti poukázal na doporučení senátu poradní komise
policejního prezidenta, v němž tento senát upozornil, že již v prvoinstančním rozhodnutí nebylo
řádně posouzeno naplnění podmínek uložení tohoto trestu. Podle tohoto stanoviska správní
orgán I. stupně pouze obecně poukázal na úkoly v rámci ochrany civilního letectví, nezohlednil
však ve vztahu k „nápravě“ žalobce frekvenci deliktního jednání žalobce ani jednotlivé tresty
(písemné napomenutí, snížení základního tarifu o 5% na tři měsíce a upuštění od potrestání),
které svědčí o tom, že dřívější přestupky nebyly hodnoceny jako závažná pochybení. Senát
poradní komise také uvedl, že není zřejmé, v čem byl spatřován škodlivý následek předchozích
kázeňských přestupků, a že vzhledem k časovým odstupům mezi prohřešky nelze jednoznačně
dojít k závěru o neobnovení služební kázně. Nebylo vzato ani v úvahu, že žalobci vytýkaná
jednání nebyla vždy kázeňsky řešena a že i přes negativní hodnocení byl žalobce nadále veden
jako velitel hlídky. Ačkoli mají závěry senátu pouze doporučující charakter, jsou uvedené
okolnosti podle názoru městského soudu relevantní pro posouzení splnění podmínek pro uložení
trestu odnětí služební hodnosti; nic z uvedeného se však do úvah žalovaného nepromítlo.
[6] Proti tomuto rozsudku podává žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost, kterou opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a c) soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatel předně namítá, že městský soud porušil dispoziční zásadu, neboť překročil
meze žalobních bodů a zrušil napadené rozhodnutí z důvodu, který nebyl žalobcem namítán.
Městský soud shledal, že žalovaný ani správní orgán I. stupně nedostáli povinnosti důkladného
zjišťování splnění podmínek pro uložení trestu odnětí služební hodnosti a jeho řádného
odůvodnění. Tento důvod však v žalobě uveden nebyl; žalobce toliko namítal nepřiměřenost
uloženého kázeňského trestu. Otázka přiměřenosti trestu však přichází v úvahu pouze
při postupu podle §186 odst. 5 zákona o služebním poměru, naopak odnětí služební hodnosti
je při naplnění podmínek §186 odst. 7 tohoto zákona opatřením obligatorním. Stěžovatel
také nesouhlasí se závěrem městského soudu, že zásadním způsobem zmírnil povahu vytýkaného
jednání žalobce. Domnívá se, že pouze zpřesnil toto jednání, a to v reakci na skutečnosti,
které žalobce v nalézacím řízení zatajil. Na podstatě deliktního jednání se přitom nic nezměnilo,
žalobce neprováděl výkon služby v souladu s instruktáží a opustil druhého člena hlídky,
které velel. V této souvislosti je paradoxní, že sám žalobce v žalobě uváděl, že výrok napadeného
rozhodnutí je obsahově naprosto totožný s původním výrokem, a proto namítal, že změna
nalézacího rozhodnutí je zcela irelevantní k projednávané věci. I zde tak městský soud přihlédl
k něčemu, co žalobce vůbec v žalobě nenapadl.
[8] Ve vztahu k odůvodnění kázeňského trestu žalobce také namítal, že vedle výčtu kázeňských
trestů v rozhodnutí chybí zmínka o odměně za splnění mimořádného služebního úkolu.
Tato okolnost je však při ukládání kázeňského trestu odnětí služební hodnosti, stejně jako ostatní
kritéria vyjmenovaná v §186 odst. 5 zákona o služebním poměru, irelevantní. Správní orgány
musely vzít v potaz toliko udělené kázeňské tresty, což také učinily. Na základě toho shledaly
v žalobcově služební kázni sestupnou tendenci (žalobce byl „kázeňsky řešen“ v roce 2011,
dále v roce 2013 a dvakrát v roce 2014). I tato žalobní námitka obsahově mířila jiným
směrem, než kterým se v rozporu s dispoziční zásadou ubíral městský soud v napadeném
rozsudku.
[9] Podle stěžovatele byly podmínky pro odnětí služební hodnosti splněny tím, že žalobce
porušil služební slib a zároveň opakovaně spáchal kázeňský přestupek se škodlivým následkem
a předchozí uložení kázeňských trestů nevedlo v období 3 let k obnovení služební kázně.
Stěžovatel poukázal na velmi striktní režim služby na mezinárodním letišti, kdy dozorčí služby
musí mít povědomost o tom, kde se která hlídka nachází a jakého je složení. Přestupek žalobce
je s ohledem na tento režim neakceptovatelný, jeho škodlivý následek spočívá v demoralizaci
ostatních příslušníků, kteří by mohli nabýt dojmu, že rozkazy a pokyny k výkonu služby mohou
být svévolně měněny (zde stěžovatel poukázal na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 8. 2018, č. j. 8 As 183/2017-38). Závažnost vytýkaného jednání
je umocněna tím, že se jej žalobce dopustil jako velitel hlídky.
[10] Stěžovatel dále namítá, že městský soud porušil i zásadu rovnosti zbraní,
neboť mu nezasílal repliku žalobce a její doplnění. Stěžovatel se tak k těmto podáním nemohl
vyjádřit. Absurdnost situace a libovůli městského soudu dokresluje fakt, že žalobci byla přiznána
náhrada nákladů řízení rovněž za repliku, o níž stěžovatel neměl povědomí; stěžovatel
se tak nemohl vyjádřit ani k tomu, zda byl tento úkon učiněn účelně, tedy zda obsahoval
skutečnosti, které žalobce nemohl uplatnit již v žalobě. Přitom jen za účelně vynaložené náklady
může být procesně úspěšné straně sporu přiznána náhrada.
[11] Závěrem kasační stížnosti stěžovatel rozporuje splnění podmínek řízení. Z jednání
před městským soudem dne 12. 11. 2018 stěžovatel nabyl dojmu, že ke dni projednávání žaloby
nebyl žalobcem uhrazen soudní poplatek. Tomu nasvědčuje též skutečnost, že o povinnosti
nahradit žalobci náklady soudního řízení odpovídající uhrazenému soudnímu poplatku bylo
rozhodnuto samostatným usnesením. Stěžovatel má tedy za to, že pokud žalobce nesplnil
poplatkovou povinnost, mělo být řízení zastaveno.
[12] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že neexistenci podmínek pro uložení
kázeňského trestu dostatečně odůvodnil, a to v bodu XII. žaloby. Připomněl, že v žalobě
se rovněž ztotožnil s právním názorem senátu poradní komise policejního prezidenta,
který absenci důvodů pro odnětí služební hodnosti podrobně odůvodnil; z doporučení
senátu poradní komise obsáhle citoval. Dodal, že v žalobě na několika místech poukazoval
na to, že služební funkcionář se v odůvodnění nevypořádal s jeho námitkami proti posouzení
závažnosti jednání. Stěžovatel i správní orgán I. stupně namísto řádného odůvodnění snesli celou
řadu důkazů o negativním hodnocení žalobce, tendenčně negativní služební charakteristiku a další
podpůrné skutečnosti. Pravdivé není ani tvrzení stěžovatele, že napadeným rozhodnutím nebyla
zásadně zmírněna povaha vytýkaného jednání. Zde žalobce odkazuje na odůvodnění tohoto
rozhodnutí, kde stěžovatel mimo jiné uvedl, že ve smyslu zásady „v pochybnostech ve prospěch
obviněného“ se přiklonil k tvrzení žalobce, že druhý člen hlídky nevykonával službu sám
a že žalobce výkon služby zcela neopustil; změnu hlídky žalobce sice ohlásil, ale nedostal
k ní souhlas dozorčího.
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud posoudil nejdříve námitku porušení dispoziční zásady. Platí totiž,
že zruší-li krajský soud žalobou napadené správní rozhodnutí z důvodu, který nebyl žalobcem
uplatněn (a nejedná-li se o vadu, ke které je povinen přihlížet ex officio), jedná se o „jinou vadu řízení
před soudem“ ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., která má per se vliv na zákonnost
rozhodnutí ve věci samé (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 216/2006-63; citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Uvedenou vadou však rozsudek městského soudu netrpí.
[16] Ze spisu městského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že proti uložení kázeňského trestu
žalobce obsáhle brojil především na straně 8 až 10 žaloby. Konkrétně v bodu IX. (str. 8) žaloby
sice namítal, že kázeňský trest je zjevně nepřiměřený k jednání, které je mu kladeno za vinu, následně
však (v bodě X., na str. 9 -10 žaloby) poukázal také na zcela odlišné hodnocení věci senátem
poradní komise policejního prezidenta, v němž tento poradní orgán namísto odnětí služební
hodnosti žalobci navrhl snížení základního platového tarifu o 15 % na dobu 3 měsíců. Citoval
přitom pasáž, v níž senát poradní komise upozorňoval na nedostačené posouzení stupně závažnosti
posuzovaného jednání, odůvodňující uložení přísného kázeňského trestu (fakticky tedy
prvoinstančnímu rozhodnutí vytýkal neostatečné posouzení kritéria škodlivého následku), a vyslovil
pochybnosti o závažnosti předchozích porušení služebních povinností žalobcem (řešených v kázeňském
řízení i mimo něj), jež by měly rezultovat v závěru o neobnovení služební kázně. Je tedy evidentní,
že se žalobce dovolával neexistence podmínek pro uložení kázeňského trestu odnětí služební
hodnosti, zakotvených v ustanovení §186 odst. 7 zákona o služebním poměru, a to i explicitně,
neboť v bodu XII. žaloby výslovně uvedl, že „[v]zhledem ke skutečnosti, že rozhodnutí žalovaného trpí
totožnými právními vadami jako rozhodnutí prvoinstanční, spočívajícími v nesprávném zjištění skutkového stavu,
v chybném právním posouzení věci, v neexistenci podmínek pro uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti,
marném uplynutí lhůty pro uložení kázeňského trestu a porušení zásad kázeňského řízení, je odůvodněn závěr,
že obě napadená rozhodnutí ve věcech služebního poměru nesplňují podmínky stanovené v §181 odst. 2 zákona
o služebním poměru, neboť nejsou v souladu s právními předpisy“ (zvýraznění doplněno NSS). Žalobce
tedy nesplnění předpokladů pro odnětí služební hodnosti v žalobě alespoň v základních obrysech
tvrdil, a městský soud proto nepochybil, pokud se splněním podmínek pro uložení kázeňského
trestu odnětí služební hodnosti zabýval.
[17] Stěžovatel dále namítal, že městský soud v rozporu s dispoziční zásadou přihlédl ke změně
výroku napadeného rozhodnutí, aniž by žalobce tento rozdíl sám napadl. K tomu je třeba uvést,
že se městský soud nikterak nevyjadřoval k otázce, zda změnou výroku prvoinstančního
rozhodnutí ve smyslu úpravy skutkové věty nedošlo k nepřípustnému vychýlení ve vymezení
postihovaného skutku způsobem, který by již fakticky představoval jiný skutek, než pro který
bylo vedeno řízení před orgánem I. stupně a o kterém jím bylo také rozhodnuto (což žalobce
skutečně netvrdil). Namítal-li ovšem žalobce, že se stěžovatel dostatečně nevypořádal
s tím, zda lze postihovaný skutek kvalifikovat jako opakované spáchání kázeňského přestupku
se škodlivým následkem, jestliže předcházející uložení kázeňských trestů nevedlo v období 3 let k obnovení
služební kázně příslušníka (právě tato kvalifikovaná skutková podstatu kázeňského přestupku,
definovaného obecně v ustanovení §50 odst. 1 zákona o služebním poměru, měla být jednáním
žalobce naplněna), nelze městskému soudu vytýkat, že nepřehlédl fakt, že stěžovatel převzal
hodnocení této otázky provedené prvoinstančním orgánem, aniž by jakkoli zohlednil, že škodlivý
následek nově definované podoby vytýkaného skutku je evidentně nižší, než u skutku uvedeného
ve výroku prvoinstančního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud přitom ve shodě s městským
soudem nepochybuje o tom, že (zjednodušeně řečeno) skutek spočívající v (prostém) opuštění
hlídky, vykazuje škodlivější následky na výkon hlídkové služby, než skutek, kdy někteří policisté
vykonávají službu na jiném, než určeném stanovišti, avšak tato jednotlivá stanoviště jsou
obsazena (byť v jiném než určeném složení).
[18] Tvrzení stěžovatele, že při ukládání kázeňského trestu odnětí služební hodnosti podle
§186 odst. 7 zákona o služebním poměru lze přihlédnout pouze k dříve uloženým kázeňským
trestům, nikoli však též k případným odměnám za splnění mimořádného služebního úkolu,
je mylné. Tyto odměny lze totiž nepochybně zohlednit při posouzení otázky, zda dříve uložené
kázeňské tresty (ne)vedly k obnovení služební kázně příslušníka. Je logické, že obdržel-li policista
v době po uložení dřívějších kázeňských trestů též odměnu za splnění mimořádného služebního
úkolu (viz §49 zákona o služebním poměru), jde o indicii nápravy v plnění jeho
služebních povinností (obnovení služební kázně). Je proto na služebním funkcionáři,
aby zohlednil, zda tato skutečnost může (alespoň částečně) vyvážit logicky se nabízející
možnost, že předchozí uložené kázeňské tresty neměly na osobu policisty dostatečný
výchovný vliv (viz analogicky doktrinální chápání jednotlivých aspektů účelu trestu v trestním
právu).
[19] Stěžovatel dále v kasační argumentaci rekapituluje důvody, pro které žalobci předmětný
kázeňský trest uložil, a trvá na tom, že tyto důvody byly zejména s ohledem na specifický režim
mezinárodního letiště a mnohost spáchaných kázeňských deliktů v období posledních tří let
dostatečné. Tato argumentace však již byla vyčerpávajícím způsobem vypořádána městským
soudem, přičemž stěžovatel v této části kasační stížnosti nepolemizuje s konkrétními závěry
městského soudu a nestaví proti nim žádnou konkurující argumentaci. Nejde proto o kasační
námitky ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., které by mohl Nejvyšší správní soud vypořádat.
[20] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku porušení principu rovnosti zbraní
tím, že stěžovateli nebyla zaslána replika a doplnění repliky k jeho vyjádření. Právo vyjádřit
se ke stanovisku a důkazním návrhům žalobce, jímž je žalovanému v soudním řízení správním
zajištěna rovnost zbraní, je upraveno v §74 odst. 1 s. ř. s., podle něhož předseda senátu doručí
žalobu žalovanému a současně mu uloží, aby nejdéle ve lhůtě jednoho měsíce předložil správní spisy a své
vyjádření k žalobě, přičemž došlé vyjádření doručí žalobci a osobám zúčastněným na řízení; přitom může žalobci
uložit, aby podal repliku. Povinnost soudu zasílat případnou nevyžadovanou repliku
žalovanému na vědomí však z tohoto ustanovení neplyne; soud tak nicméně může učinit, má-li
za to, že by duplika žalovaného mohla být pro posouzení věci přínosná (musí tedy v takovém
případě umožnit protistraně se s jejím obsahem seznámit). Výše uvedený postup je projevem
zásady koncentrace řízení (§71 odst. 2 s. ř. s.), podle níž lze žalobu rozšířit o další žalobní body
jen ve lhůtě pro podání žaloby (§72 odst. 1 s. ř. s.). Z logiky věci se tak v replice podané po této
lhůtě nemohou vyskytnout zcela nová tvrzení, k jejichž podstatě by žalovaný správní orgán
nemohl zaujmout stanovisko již ve svém vyjádření; k takovým nově uplatněným důvodům
totiž soud nepřihlíží. Soud musí v mezích výše uvedených zásad zajistit stranám možnost vyjádřit
se k předmětu sporu a v souladu s požadavky rychlosti a hospodárnosti řízení rozhodnout
ve věci; jeho úkolem naopak není zprostředkování komunikace mezi stranami sporu.
K seznámení se s obsahem spisu a případnými doplňujícími podáními stran slouží institut
nahlížení do spisu (§45 s. ř. s.), jehož mohl stěžovatel kdykoli v průběhu řízení před městským
soudem využít. Krom toho, jak sám uvádí, skutečnost, že ve věci byla podána replika, zjistil
nejpozději při jednání ve věci samé. Za této situace mohl své právo vyjádřit se ke všem námitkám
uplatnit též osobně při jednání. Zbývá dodat, že úvaha stěžovatele, že nemohl posoudit účelnost
podané repliky a jejího doplnění vzhledem k přiznané náhradě nákladů řízení je poněkud
za hranicí přípustné procesní aktivity účastníka řízení, neboť oprávnění rozhodovat o povinnosti
nahradit náklady řízení přísluší výhradně soudu.
[21] Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí ve věci
z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Nejvyšší správní soud ze spisu městského soudu ověřil,
že žalobce k výzvě soudu ze dne 16. 4. 2015, č. j. 10 Ad 6/2015-38, soudní poplatek ve výši
3 000 Kč zaplatil (viz záznam o složení na čl. 39 spisu městského soudu). Vzhledem k tomu,
že městský soud opomněl v napadeném rozsudku rozhodnout o náhradě nákladů soudního řízení
spočívajících v zaplaceném soudním poplatku, napravil toto nedopatření samostatným usnesením
ze dne 6. 12. 2018, č. j. 10 Ad 6/2015-72. Tato námitka je proto rovněž nedůvodná.
[22] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není
důvodná. Za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji proto rozsudkem zamítl.
[23] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně
neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného
účastníka – žalobce, jeho náklady jsou tvořeny částkou 6.200 Kč za dva úkony právní služby jeho
zástupce (vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a vyjádření
ke kasační stížnosti) podle §7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů. Přiznána byla též náhrada
hotových výdajů zástupce, která činí dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve všech případech
300 Kč za jeden úkon (tj. 600 Kč za 2 úkony právní služby). Celkem tak náklady zastoupení tvoří
částka 6.800 Kč. Jelikož advokát nedoložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, nebyla jeho
odměna zvýšena o částku odpovídající této dani. Částku 6.800 Kč je stěžovatel povinen zaplatit
žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu