ECLI:CZ:NSS:2020:3.AS.340.2020:57
sp. zn. 3 As 340/2020 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: Mgr. et Mgr. J. M.,
zastoupený Mgr. Filipem Hajným, advokátem se sídlem Rubešova 83/10, Praha 2, proti žalované:
Pražská strojírna a. s., se sídlem Mladoboleslavská 133, Praha 9, zastoupená Mgr. Ester
Šamajovou, advokátkou se sídlem Křížkovského 617/10, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2020, č. j. 11 A 197/2019 – 43,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2020, č. j. 11 A 197/2019 – 43,
se z r ušuj e a věc se vr a cí tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Žalované se v rac í soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně
žalované Mgr. Ester Šamajové, advokátky.
Odůvodnění:
[1] Žalobce požádal dne 20. 9. 2019 Pražskou strojírnu a. s. jako původní žalovanou (dále
také jen „původní žalovaná“) o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „informační zákon“).
Žalobce konkrétně požadoval „všechny smlouvy uzavřené mezi žalovanou a advokátem JUDr. K. H.
a mezi žalovanou a HSP & Partners advokátní kanceláří v. o. s. za období od roku 2014 do současnosti,
s uvedením u každé smlouvy informace o tom, zda je platná a v jakém finančním rozsahu byla čerpána.“
[2] Původní žalovaná tuto žádost o informace (zaevidovanou pod sp. zn. #JMI23091)
vyřídila dopisem ze dne 30. 9. 2019, jímž ji s odkazem na §14 odst. 5 písm. c) informačního
zákona odložila (bod I.), částečně pak žádosti fakticky vyhověla, neboť část požadovaných
informací žalobci sdělila (bod II.). Proti rozhodnutí generálního ředitele původní žalované ze dne
30. 9. 2019 se žalobce odvolal, představenstvo původní žalované však toto rozhodnutí potvrdilo,
a to rozhodnutím ze dne 30. 10. 2019.
[3] Podstatou názoru původní žalované, jak jej prezentovala v obou zde uvedených
rozhodnutích, bylo, že není povinným subjektem (konkrétně veřejnou institucí) ve smyslu
§2 odst. 1 informačního zákona. I pokud by takovým subjektem byla, nelze veškeré žalobcem
požadované informace poskytnout, a to z důvodu ochrany obchodního tajemství.
[4] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2020,
č. j. 11 A 197/2019 – 43, na základě žaloby žalobce rozhodnutí představenstva původní žalované
ze dne 30. 10. 2019 zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval přitom, že původní žalovaná
je povinným subjektem podle informačního zákona, neboť je veřejnou institucí. Dále shledal obě
rozhodnutí původní žalované nepřezkoumatelnými pro nedostatek důvodů, protože informace
nebyly žalobci poskytnuty s odkazem na obchodní tajemství, avšak tento závěr nebyl původní
žalovanou blíže odůvodněn. Městský soud původní žalovanou zavázal k tomu, aby o žádosti
žalobce znovu jako povinný subjekt podle informačního zákona rozhodla s tím, že pokud
se rozhodne žádosti (byť i jen částečně) nevyhovět z důvodu ochrany obchodního tajemství,
musí tento názor řádně a přezkoumatelným způsobem opřít o konkrétní skutečnosti.
[5] Proti rozsudku městského soudu brojí původní žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížností, jejíž důvody podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Namítá především to, že není veřejnou institucí ve smyslu
§2 odst. 1 informačního zákona, tedy ani povinným subjektem, který musí v intencích tohoto
zákona o žádosti žalobce rozhodnout. Kasační stížnost spojila s návrhem na přiznání odkladného
účinku.
[6] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s napadeným rozsudkem
městského soudu, jehož argumentaci považuje za správnou. Navrhuje, aby byla kasační stížnost
jako nedůvodná zamítnuta.
[7] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou
(§102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s.
přípustná a stěžovatelka je zastoupena advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní
soud poté přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[8] Kasační stížnost je důvodná, byť z jiných, než stěžovatelkou prezentovaných důvodů.
Zdejší soud totiž shledal vadu řízení před městským soudem, kterou se musel zabývat
i bez návrhu, tedy i bez odpovídající námitky stěžovatelky (§109 odst. 4, věta za středníkem
s. ř. s.; k tomu v podrobnostech viz níže).
[9] Nejvyšší správní soud předesílá, že v obdobných věcech již rozhodoval. Rozsudkem
ze dne 30. 10. 2020, č. j. 4 As 155/2020 – 42 (dále jen „rozsudek ve věci KPR“; všechna judikatura
tohoto soudu je dostupná na www.nssoud.cz), ke kasační stížnosti žalovaného – Kanceláře
prezidenta republiky (dále jen „KPR“) – zrušil rozsudek městského soudu ze dne 5. 5. 2020,
č. j. 3 A 184/2018 – 45, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zrušovacím důvodem bylo, že městský
soud jednal s KPR jako se žalovaným, nikoli však s Úřadem pro ochranu osobních údajů (dále jen
„Úřad“), na nějž přešla působnost rozhodovat o odvoláních proti rozhodnutí povinného
subjektu dle informačního zákona. Dále lze odkázat na rozsudek ze dne 12. 11. 2020,
č. j. 3 As 288/2020 – 40, ve kterém byl ke kasační stížnosti žalované – České televize –
ze stejných důvodů zrušen též rozsudek městského soudu. V rozsudku ze dne 19. 11. 2020,
č. j. 10 As 244/2020 – 40, pak Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalované – společnosti
Vodovody a kanalizace Prostějov, a. s. – zrušil rovněž z výše nastíněných důvodů rozsudek
Krajského soudu v Brně. V posledně uvedeném případě byla žalovanou také obchodní
korporace, tedy právnická osoba soukromého práva, jako je tomu i v právě projednávané věci.
V posledně uvedeném sporu žalovaná taktéž argumentovala zejména tím, že není veřejnou
institucí, a tedy povinným subjektem ve smyslu informačního zákona.
[10] Nyní rozhodující senát se s rozsudkem ve věci KPR a s na něj navazující judikaturou
(citovanou v předcházejícím odstavci) ztotožňuje a má za to, že její závěry plně dopadají
i na nynější věc. Proto z této judikatury vychází, v podrobnostech na ni odkazuje a níže pouze
stručně rekapituluje její stěžejní závěry, které se uplatní i v daném případě.
[11] Článek XV bod 17 zákona č. 111/2019 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti
s přijetím zákona o zpracování osobních údajů, změnil §20 odst. 5 informačního zákona.
Nebylo-li podle dřívější úpravy možné určit nadřízený orgán dle §178 správního řádu,
rozhodoval v odvolacím řízení a v řízení o stížnosti ten, kdo stál v čele povinného subjektu.
Dle novelizovaného znění §20 odst. 5 informačního zákona ovšem nyní v takových případech
rozhoduje v odvolacím řízení a v řízení o stížnosti Úřad.
[12] Dřívější úpravu §20 odst. 5 informačního zákona bylo možno použít jen do 1. 1. 2020
(čl. XVI zákona č. 111/2019 Sb.), počínaje následujícím dnem se proto použije úprava nová,
a to i na běžící řízení.
[13] Stěžovatelka, na kterou se žalobce obrátil jako na povinný subjekt, je akciovou
společností – v jejím případě tak není možné určit podle §178 správního řádu, kdo je jejím
nadřízeným správním orgánem. V projednávané věci tedy s účinností od 2. 1. 2020 přešla
ze zákona působnost k rozhodování o odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí poskytnutí
informace z osoby stojící v čele povinného subjektu, u nějž nelze nadřízený orgán určit
dle §178 správního řádu, na Úřad. Na okraj lze poznamenat, že samotné rozhodnutí
představenstva stěžovatelky o odvolání žalobce bylo vydáno v říjnu 2019, a to v souladu s tehdy
účinnou úpravou.
[14] Dle §69 s. ř. s. je v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu žalovaným správní
orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla.
Ustanovení §69 s. ř. s. tak upravuje specifický případ procesního nástupnictví, odlišný od úpravy
obsažené v §107 a §107a občanského soudního řádu. Při přechodu působnosti v důsledku
změny zákona proto musí městský soud jednat s orgánem, na který přešla působnost. Neučiní-li
tak, zatíží řízení vadou, která má za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé (k těmto
závěrům detailně srovnej rozsudek ve věci KPR, především jeho odstavce 9 až 15).
[15] Žaloba byla podána k městskému soudu dne 30. 12. 2019, působnost rozhodovat
o odvolání žalobce však přešla dne 2. 1. 2020 na Úřad. Městský soud tedy měl od tohoto data
jako s žalovaným jednat nikoliv se stěžovatelkou (původní žalovanou), ale právě s Úřadem.
Městský soud však k této skutečnosti nepřihlédl. Tím zatížil řízení o žalobě vadou, která má
za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[16] Co se týče postavení původní žalované (nynější stěžovatelky) v dalším řízení před
městským soudem, Nejvyšší správní soud v podrobnostech odkazuje na již výše citované
rozsudky č. j. 3 As 288/2020 – 40, a č. j. 10 As 244/2020 – 40, a k této otázce ve stručnosti uvádí
následující.
[17] Okruh povinných subjektů dle informačního zákona obecně nezahrnuje jen orgány
veřejné správy a různé – od státu odlišné – veřejnoprávní korporace (například Českou televizi,
Český rozhlas aj.), ale může zahrnovat i nejrůznější osoby soukromého práva - obchodní
korporace, jakou je ostatně i nynější stěžovatelka (původní žalovaná). Tyto osoby na základě
judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu mohou naplňovat za splnění
podmínek v judikatuře uvedených znaky veřejné instituce dle §2 odst. 1 informačního zákona
(srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06; judikatura
Ústavního soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka proto byla jako tento typ
osoby v postavení žalované v řízení před městským soudem. Dle judikatury Ústavního soudu
je taková osoba též osobou oprávněnou podat ústavní stížnost (viz nález ze dne 20. 6. 2017,
sp. zn. IV. ÚS 1146/16, který zrušil rozsudek kasačního soudu ze dne 16. 3. 2016,
č. j. 2 As 155/2015 – 84, č. 3405/2016 Sb. NSS, ve kterém společnost ČEZ, a. s. vystupovala
jako žalovaná). Nejvyšší správní soud zde zdůrazňuje, že výše uvedeným nijak nepředjímá vlastní
posouzení základu sporu (tj., zda stěžovatelka v souvislosti s žádostí žalobce o informace vskutku
byla či nebyla „veřejnou institucí“ a tedy i povinným subjektem dle informačního zákona).
Uvedený výklad směřuje pouze k vysvětlení procesního postavení stěžovatelky v řízení před
správními soudy.
[18] Ústavní soud již vysvětlil, že odmítnutí žádosti o poskytnutí informace podle
informačního zákona je rozhodnutím o právech žadatele, které povinný subjekt vydává jako
nositel veřejné moci. Povinný subjekt se v případě, že je jeho rozhodnutí nebo postup podroben
soudnímu přezkumu ve správním soudnictví, nemůže domáhat ochrany svých základních práv
a svobod, neboť žádná základní práva nemá. Tento závěr ovšem dle Ústavního soudu neplatí,
„[j]estliže je v postavení subjektu, který rozhoduje o poskytnutí informace, fyzická nebo právnická
osoba. Rozhodnutí soudu, kterým jí byla uložena povinnost rozhodnout ve věci žádosti o poskytnutí
informace (nebo kterým jí byla tato věc vrácena k dalšímu řízení) z důvodu, že bylo shledáno její postavení
coby povinného subjektu podle §2 zákona o svobodném přístupu k informacím, se totiž - pokud jde
o samotnou existenci této povinnosti - dotýká jejích základních práv a svobod“(viz již citovaný nález
sp. zn. IV. ÚS 1146/16, bod 42). Nejvyšší správní soud dodává, že – vedle procesních práv –
v úvahu připadá především základní právo takové právnické či fyzické osoby na informační
sebeurčení (čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
[19] Povinné osoby odlišné od státu – právnické či fyzické osoby – (a takovou osobou
je i stěžovatelka v nyní projednávané věci) tedy mají ve vztahu k poskytování informací vlastní
subjektivní práva, nevystupují tedy jen jako svazek kompetencí určitého typu (což je základní
definiční znak správního orgánu – viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 5. 2015, č. j. Nad 288/2014 – 58, č. 3257/2015 Sb. NSS). Právě naopak, právnické
a fyzické osoby rozhodující ve věcech informačního zákona vystupovaly v řízení před správními
soudy doposud jako žalovaný správní orgán (v pozici žalovaného) jen v důsledku specifické
zákonné konstrukce. Šlo o specifický druh právní fikce, který utvářel z takovýchto osob „správní
orgán“, neboť vycházel z kompetence takovéhoto „správního orgánu“ rozhodovat v oblasti
informačního zákona. Ve skutečnosti však tyto osoby rozhodovaly o vlastních veřejných
subjektivních právech.
[20] Zákon od 2. 1. 2020 určil jako orgán příslušný rozhodovat o odvoláních a v řízení
o stížnosti Úřad. Za normálních okolností by nebyl problém s tím, že původní žalovaný správní
orgán je nahrazen v pozici žalovaného Úřadem. Typický žalovaný správní orgán v řízení
před správním soudem nemá z povahy věci žádná subjektivní práva, má jen pravomoci
(je nositelem kompetencí podle příslušného veřejnoprávního předpisu). Ovšem v nynější věci
nejde o takovýto případ. Jak kasační soud vysvětlil, původní žalovaná (stěžovatelka) vystupovala
v řízení před správním soudem v dvojjediné pozici. Jednak v pozici nositele kompetence (podle
informačního zákona), tedy jako správní orgán, jednak v pozici osoby mající veřejné subjektivní
právo (a povinnost) poskytovat informace jen způsobem a v rozsahu vyžadovaném informačním
zákonem.
[21] Jestliže stěžovatelka ztratila v řízení před městským soudem postavení žalované, je nutno
uvažovat o jejím postavení osoby zúčastněné na řízení. Stěžovatelka totiž má v dané věci
subjektivní práva, ve smyslu §34 odst. 1 s. ř. s. proto může být přímo dotčena na právech
rozhodnutím soudu. Z pohledu ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces povinného
subjektu si nelze představit situaci, že by správní soud takovémuto subjektu – právnické či fyzické
osobě – uložil povinnost k poskytnutí informací, aniž by byl tento subjekt účasten na řízení
a mohl se k věci vyjádřit. Situace nebude jiná ani tehdy, pokud by správní soud „pouze“ rušil
rozhodnutí vydané ve druhém stupni (jako tomu je v projednávané věci), neboť účastenství
na řízení nemůže záviset pouze na konečném výroku ve věci samé. Kasační soud tak uzavírá,
že v projednávaném případě stěžovatelka jako původní žalovaná a jako povinný subjekt bude
v dalším řízení před soudem osobou zúčastněnou na řízení.
[22] Ze shora podaného výkladu též plyne, že stěžovatelka může i podat žalobu proti
rozhodnutí, kterým Úřad rozhodl o odvolání či stížnosti proti rozhodnutí stěžovatelky a kterým
byla zkrácena na právech ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. (srovnej rozsudek tohoto soudu
č. j. 10 As 244/2020 – 40).
[23] Pro úplnost lze dodat, že vzhledem k vadě řízení před městským soudem, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, Nejvyšší správní soud nemůže nyní posuzovat
meritorní námitky uplatněné stěžovatelkou v kasační stížnosti. Jak je uvedeno výše, soud zde tedy
neposuzuje vlastní základ sporu, totiž zda stěžovatelka vskutku byla či nebyla veřejnou institucí
dle §2 odst. 1 in fine informačního zákona.
[24] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto zrušil napadený rozsudek
a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1, věta první s. ř. s.; viz výrok I. tohoto
rozsudku), v němž bude vázán právním názorem, jenž Nejvyšší správní soud vyslovil v tomto
rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). Městský soud v dalším řízení bude jednat s Úřadem jako
se žalovaným, stěžovatelka (původní žalovaná) pak bude vystupovat v postavení osoby
zúčastněné na řízení (pokud ovšem na výzvu soudu výslovně a v otevřené lhůtě oznámí, že bude
práva osoby zúčastněné na řízení uplatňovat).
[25] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
[26] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, protože o samotné kasační stížnosti bylo rozhodnuto bez zbytečného
prodlení po provedení všech nezbytných přípravných procesních úkonů. Za této situace
by rozhodnutí o odkladném účinku bylo nadbytečné a neúčelné.
[27] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud o návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti nerozhodoval, byly naplněny podmínky pro vrácení zaplaceného soudního
poplatku za tento návrh ve výši 1 000 Kč (§10 odst. 1, věta první zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích). Soudní poplatek bude stěžovatelce vyplacen z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Ester Šamajové, advokátky
se sídlem Křížkovského 617/10, Ostrava (viz výrok II. tohoto rozsudku).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 22. prosince 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu