ECLI:CZ:NSS:2020:3.AS.345.2020:26
sp. zn. 3 As 345/2020 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce L. E., zastoupeného
Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou se sídlem Karlovy Vary, Jaltská 989/7, proti žalovanému
Krajskému úřadu Karlovarského kraje, se sídlem Karlovy Vary, Závodní 353/88, v řízení o
kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2020, č. j. 17 A 218/2019-
47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti v částce 1 000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního
soudu k rukám jeho zástupkyně, advokátky Mgr. Hany Havelkové, do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 19. 11. 2019,
č. j. KK/805/DS/19-3, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti výroku B) rozhodnutí Magistrátu
města Karlovy Vary (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 30. 1. 2019, č. j. 2097/OD-P/19,
a toto rozhodnutí bylo v uvedeném rozsahu potvrzeno. Žalobce byl rozhodnutím správního
orgánu I. stupně uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 7.
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), ve spojení
s §17 odst. 5 písm. e) téhož zákona, za což mu byla uložena pokuta ve výši 5 100 Kč, zákaz
činnosti spočívající v zákazu řízení vozidel skupin D1, D, D1E a DE po dobu 6 měsíců ode dne
nabytí právní moci rozhodnutí a povinnost uhradit náklady přestupkového řízení v paušální výši
1 000 Kč. Uvedeného přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 29. 11. 2017, v 5:45 hodin,
v obci Otovice, v ulici Mostecká, poblíž domu č. p. 119, ve směru jízdy k obci Sadov, při řízení
autobusu značky K., při jízdě za osobním motorovým vozidlem značky F., řízeným V. P., začal
předjíždět toto vozidlo, jehož řidič začal se zapnutým levým ukazatelem směru odbočovat vlevo
na místo ležící mimo komunikaci, čímž došlo ke střetu obou vozidel.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Plzni,
který ji shledal nedůvodnou a v záhlaví uvedeným rozsudkem ji zamítl.
[3] K argumentaci žalobce popisující pochybení, jichž se měl dopustit druhý řidič, pan P.,
krajský soud vysvětlil, že předmětem aktuálního řízení je přestupek, jehož se dopustil žalobce.
S panem P. bylo rovněž vedeno přestupkového řízení, které již pravomocně skončilo, a to se
závěrem, že se dopustil přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 7. zákona o silničním
provozu ve spojení s §21 odst. 1 téhož zákona. Každý z účastníků nehody tak byl uznán vinným
z porušení jiné povinnosti dle zákona o silničním provozu. Na tomto závěru nemůže nic změnit
fakt, že pokud by jeden či druhý řidič v rozporu s uvedeným zákonem nepostupoval, k nehodě by
pravděpodobně nedošlo.
[4] K námitkám o nedostatečném zjištění skutkového stavu krajský soud odkázal na výčet
podkladů, z nichž žalovaný při rozhodování vycházel. Ačkoliv v tomto výčtu není výslovně
jmenován kamerový záznam pořízený palubní kamerou umístěnou v autobusu řízeném žalobcem,
z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je zjevné, že správní orgány z tohoto
důkazu vycházely. Žalovaný jej pro zjištění skutkového stavu označil za stěžejní. Zjistil
z něj, že se pomalu pohybující osobní vozidlo řízené panem P. nacházelo u středové čáry
vozovky a signalizovalo změnu směru jízdy vlevo. Pan P. před odbočením vyčkával, než projedou
dvě vozidla v protisměru. Záhy poté, co projelo v protisměru druhé z těchto vozidel, přejel
žalobce, řídící autobus, který se nacházel za vozem pana P., beze změny rychlosti do levého
jízdního pruhu a počal vozidlo pana P., odbočující vlevo, předjíždět. Došlo tak ke střetu vozidel.
Tento skutkový děj v podstatných rysech potvrdili i přihlížející svědci. Skutkový stav tak byl pro
rozhodnutí, že se žalobce dopustil přestupku dle §17 odst. 5 písm. e) zákona o silničním provozu
[podle něhož „Řidič nesmí předjíždět, dává-li řidič vpředu jedoucího vozidla znamení o změně směru jízdy vlevo
(…)“ – pozn. NSS], zjištěn dostatečně.
[5] Nedůvodnou shledal krajský soud i námitku, že je rozhodnutí žalovaného vnitřně
rozporné, neboť v něm žalovaný mezi podklady, z nichž při rozhodování vycházel, jmenoval
i výpovědi svědků P. S. [řidiče vozu, do něhož v důsledku střetu vozu pana P. a autobusu vůz
pana P. narazil – pozn. NSS] a R. Z. [pracovníka svozu komunálního odpadu, který v době
nehody stál na stupačce vozidla nacházejícího se před vozem pana P. – pozn. NSS], ač současně
uvedl, že tyto výpovědi vykazují některé rozpory. Krajský soud konstatoval, že to, že se ve výčtu
podkladů nachází i uvedené výpovědi, napadené rozhodnutí rozporným nečiní. Žalovaný
odlišnosti v daných výpovědích reflektoval, překonal je ale použitím uvedeného videozáznamu.
Není přitom důvod, aby již provedené výpovědi nebyly součástí spisového materiálu. Jedná se o
použitelné důkazy, které pouze vypovídají o skutkovém stavu v některých aspektech odlišně.
Tyto rozpory však byly překonány provedením dalšího, pro věc klíčového, důkazu, jímž je
uvedený videozáznam.
[6] Závěrem krajský soud konstatoval, že trest uložený žalobci je přiměřený.
[7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
jejíž důvody lze podřadit pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[8] Namítá, že se krajský soud dostatečně nevypořádal se žalobními námitkami. Zaprvé
se nevypořádal s rozpory mezi výpověďmi svědků S. a Z., ačkoliv v odstavci 16 napadeného
rozsudku konstatoval, že jsou namítány. Zadruhé adekvátně nereagoval na to, že je rozhodnutí
žalovaného vnitřně rozporné, neboť žalovaný na jednu stranu uvedl, že výpovědi uvedených
svědků vykazují rozpory a připustil, že správní orgán I. stupně se s nimi dostatečně nevypořádal,
současně však tyto výpovědi uvedl ve výčtu podkladů, z nichž při rozhodování vycházel. Zatřetí
řádně neposoudil výpověď pana P., ačkoliv (i) není pravdivé jeho tvrzení, že by se před
započetím odbočovacího manévru podíval do zpětného zrcátka, (ii) správní orgán I. stupně
posoudil chybně jeho jednání spočívající v tom, že před odbočením zastavil v levém jízdním
pruhu, přestože takové jednání je rozporu s předpisy, a (iii) pan P. se před provedením
odbočovacího manévru sám nepřesvědčil o situaci na pozemní komunikaci.
[9] Dále stěžovatel namítá, že žalovaný vycházel z videozáznamu pořízeného palubní
kamerou autobusu, ačkoliv tento důkaz není uveden ve výčtu podkladů vyjmenovaných
na stranách 3 až 5 rozhodnutí žalovaného. Takový postup podle stěžovatele není možný.
[10] Žalovaný uvedl, že se k obsahu kasační stížnosti nebude vyjadřovat a odkazuje
na odůvodnění svého rozhodnutí a své vyjádření k žalobě.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu pro nedostatek jeho důvodů. Platí totiž, že nepřezkoumatelný rozsudek
zpravidla nenabízí prostor k úvahám o námitkách věcného charakteru a je nezbytné
jej bez dalšího zrušit.
[14] Konstantní judikatura tohoto soudu označuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů zejména takové rozhodnutí, v němž soud zcela opomene vypořádat některou
z uplatněných žalobních námitek (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007-58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, či ze dne
8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004-74, citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na webu
www.nssoud.cz), respektive pokud z jeho odůvodnění není zřejmé, proč nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci,
na níž je postaven základ žaloby (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44). Rozsudek krajského soudu uvedenými nedostatky netrpí.
[15] Pokud jde o rozpory mezi výpověďmi svědků S. a Z., jejich podstatou se krajský soud
vskutku nezabýval, neboť podstatou žalobní argumentace, kterou krajský soud rekapituloval ve
druhé větě v odstavci 16 napadeného rozsudku, jehož se stěžovatel dovolává, je, že rozhodnutí
žalovaného je vnitřně rozporné, neboť byť žalovaný připustil, že mezi výpověďmi uvedených
svědků panují určité rozpory, současně z nich vycházel jakožto z podkladů pro vydání rozhodnutí
a jako takové je v rozhodnutí jmenoval. S touto námitkou se krajský soud vypořádal
v odstavci 19 napadeného rozsudku, na který stěžovatele postačí odkázat. Současně v odstavcích
13, 17 a 18 rozsudku vysvětlil, že klíčovým důkazem, z něhož správní orgány vycházely
při zjišťování skutkového stavu, nebyly výpovědi svědků, nýbrž videozáznam pořízený kamerou
umístěnou ve stěžovatelem řízeném autobusu. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že shodně
s krajským soudem i žalovaným považuje kamerový záznam za rozhodující důkaz ke zjištění
průběhu nehodového děje. Tento důkaz je pro zjištění skutkových závěrů rozhodných
pro rozhodnutí v přestupkovém řízení sám o sobě dostačující; nebylo proto třeba jeho
prostřednictvím „překonávat“ rozpory v popisu děje, objevující se ve svědeckých výpovědích.
Byly-li i přesto tyto výpovědi vzaty za podklad správních rozhodnutí, nezakládá to rozpornost
závěrů správních orgánů, neboť se v zásadních parametrech popisu nehodového děje navzájem
nerozcházejí; to platí i pro jejich konfrontaci s kamerovým záznamem.
[16] S námitkami, jimiž stěžovatel brojil proti výpovědi pana P., a jejichž podstatou je, že to
byl tento druhý řidič, kdo si počínal v rozporu s předpisy o provozu na pozemních
komunikacích, se krajský soud zabýval v odstavcích 12 až 15 napadeného rozsudku. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel do kasační stížnosti pouze převzal příslušnou část žalobní argumentace
s připojením námitky, že se jí krajský soud dostatečně nezabýval, věcně však
s odůvodněním krajského soudu, kterého se mu k ní již dostalo, jakkoli věcně nepolemizuje,
postačí jej na ně rovněž pouze odkázat.
[17] Lze tedy uzavřít, že kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. není dán
a napadený rozsudek je způsobilý věcného přezkumu.
[18] Jedinou věcnou námitkou [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] stěžovatele však je, že žalovaný
pochybil, vycházel-li z videozáznamu pořízeného z palubní kamery autobusu, ačkoliv tento důkaz
není uveden mezi podklady vyjmenovanými v rozhodnutí žalovaného. Tuto námitku
nicméně stěžovatel neuplatnil v řízení o žalobě, ačkoliv mu v tom nic nebránilo; proto je podle
§104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
[19] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[20] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly; náhrada nákladů řízení mu proto přiznána nebyla.
[21] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, neboť po učinění nezbytných procesních úkonů rozhodl bezodkladně ve věci samé.
Otázka odkladného účinku se tak stala bezpředmětnou. Současně proto rozhodl v souladu
s §10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů,
o vrácení soudního poplatku ve výši 1 000 Kč za tento návrh. Podle §10a odst. 1 zákona
o soudních poplatcích je soud povinen zaplacený poplatek vrátit ve lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu