ECLI:CZ:NSS:2020:3.AS.373.2017:48
sp. zn. 3 As 373/2017 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Rádio Pálava s.r.o.,
se sídlem Brněnská 3163/38, Hodonín, zastoupený Mgr. Ing. Janem Vavřinou, advokátem
se sídlem Na Poříčí 1046/24, Praha 1, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání,
se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, zastoupená JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem se sídlem
třída Tomáše Bati 385, Zlín, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Radio Dyje s.r.o., se sídlem
J. Suka 2943/3, Hodonín, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 22. 11. 2017, č. j. 5 A 147/2017 – 97,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaná je p ov in n a zaplatit žalobci jako náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 4 114 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku
k rukám jeho právního zástupce Mgr. Ing. Jana Vavřiny.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Výrokem I. rozhodnutí ze dne 24. 1. 2017, č. j. RRTV/10680/2017-str, žalovaná udělila
společnosti Radiospol s.r.o., licenci k provozování rozhlasového vysílání prostřednictvím vysílačů
se soubory technických parametrů Břeclav město 2 (93,2 MHz/100W), Hodonín město
(91,4 MHz/500W), a Kyjov (91,8 MHz/100W), pro program Radio Čas, a to na dobu 8 let
od právní moci rozhodnutí, nejdéle však do dne 10. 10. 2025. Jako základní programovou
specifikaci uvedla „Hudební rozhlasová stanice s regionálním zpravodajstvím“ s časovým rozsahem
vysílání 24 hodin denně. Současně zamítla žádost o udělení licence ostatních účastníků řízení,
konkrétně výrokem II. žádost osoby zúčastněné na řízení, výrokem III. žádost žalobce o udělení
licence k programu Rádio Jih Cimbálka, a výrokem IV. žádost společnosti RADIO UNITED
BROADCASTING s.r.o.
[2] Proti rozhodnutí žalované žalobce brojil žalobou podanou u Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), který jí rozsudkem specifikovaným v záhlaví vyhověl, napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Důvody, pro které městský soud
k tomuto kroku přistoupil, budou Nejvyšším správním soudem blíže rozebrány v rámci
vypořádání kasační argumentace žalované.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[3] Proti rozsudku městského soudu podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s“). V ní označila žalobou napadené rozhodnutí za zákonné, řádně
odůvodněné a odpovídající požadavkům judikatury správních soudů.
[4] V souvislosti s podstatou sporu, tedy správností posouzení naplnění kritérií uvedených
v §17 odst. 1 písm. c) a e) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního
vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon o vysílání“), stěžovatelka nejprve konstatovala,
že závěr správního řízení je v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 8. 2010, č. j. 7 As 32/2010 – 243, citovaným městským soudem - tedy že v licenčním řízení
zvítězil žadatel, který naplnil daná kritéria ve vyšší míře, než žadatelé neúspěšní. Dodala,
že vyhodnotila všechna dílčí kritéria, ovšem hodnocení a srovnání míry jejich naplnění mezi
hodnoceným a vítězným žadatelem popsala jen u těch dílčích kritérií, jejichž naplnění bylo
rozdílné; tam, kde rozdíl shledán nebyl, by to bylo samoúčelné a nadbytečné. U ostatních dílčích
kritérií pak zmínila a slovně hodnotila ta kritéria, která byla relevantní pro hodnocení konkrétní
žádosti s ohledem na její obsah. Tento postup zvolila i kvůli zachování přehlednosti rozhodnutí.
[5] Pokud jde o hodnocení dílčího kritéria „vazba programových prvků projektu k žadatelem
uváděné cílové skupině “ obsaženého v §17 odst. 1 písm. c) zákona o vysílání, stěžovatelka odmítla
tvrzení městského soudu, že vůbec nepřistoupila ke konkrétnímu posouzení žalobcem
navržených programových prvků. Naopak tak učinila, a to v souladu s manuálem pro hodnocení
žádostí o udělení licence [tzv. „Manuál postupu rozhodování Rady o udělení licence
k provozování rozhlasového a televizního vysílání šířeného prostřednictvím vysílačů podle
zákona č. 231/2001 Sb.“ (dále jen „Manuál“)], dle kterého „hodnocení programových prvků ve vazbě
na tuto cílovou skupinu má za cíl zabránit označování cílových skupin a jim neodpovídajícím programovým
prvkům“. Podle stěžovatelky není cílem daného postupu hodnocení podrobně v rozhodnutí
popsat porovnání jednotlivých programových prvků a její „správní úvahy“, ale posoudit,
zda žalobcem navrhované prvky cílí na jeho budoucí posluchače té či oné věkové struktury.
Zdůraznila, že ve svém rozhodnutí uvedla programové prvky „žadatele“ (patrně mínila žalobce),
a zároveň je s ohledem na cílovou skupinu 5 až 90 let označila za nepřiléhavé, přičemž tuto
nepřiléhavost „v rámci své správní úvahy“ náležitě odůvodnila na stranách 29 a 30 rozhodnutí.
Zohlednila přitom informace z veřejného slyšení žalobce i z jeho sdělení ze dne 31. 10. 2016,
kde vyjádřil svůj názor na skupinu dětí předškolního věku, případně dětí od 5 let, v rámci
jím stanovené cílové skupiny.
[6] Stěžovatelka dále přisvědčila městskému soudu v tom, že pro posouzení obou dílčích
kritérií obsažených v §17 odst. 1 písm. c) zákona o vysílání, tj. „rozpětí cílové skupiny s ohledem
na stávající programovou nabídku“ a „vazba programových prvků projektu k žadatelem uváděné cílové skupině“,
je podstatné určení věkové struktury posluchačů, na které hodlá žalobce svým programem cílit.
Jím uvedený programový prvek „každodenní prezentace lokálních souborů, muzik, kapel, zpěváků
a zpěváčků z regionu Slovácka“ je však vymezen velmi obecně, tedy v rozporu s cílem Manuálu,
a nadto necílí či může jen stěží cílit na předškolní děti. V komplexní rovině pak programové
prvky prezentované žalobcem nemohou dostatečně cílit na vymezenou skupinu. Stěžovatelka
proto setrvala na svém názoru, že skutečnost, že děti chodí v krojích již v předškolním věku, ještě
neznamená, že by se mohly stát stálými posluchači programu žalobce. Programové cílení na děti
předškolního věku proto považuje za nedostatečné. Odmítla také závěr městského soudu,
že by v rámci dílčího kritéria „vazba programových prvků projektu k žadatelem uváděné cílové skupině“
opětovně přehodnocovala šíři věkového rozpětí žalobcem určené cílové skupiny. Stěžovatelka
pouze zohledňovala uváděné programové prvky ve vztahu k dané skupině, proto s touto
skupinou logicky musela pracovat. Dodala, že obě shora zmíněná dílčí kritéria nejsou navzájem
podmíněná. V situaci, kdy žalobcem uváděné programové prvky ve vztahu k jím vymezené cílové
skupině vykazují obecný rámec, lze mít za to, že by ostatní účastníci, kteří v rámci úžeji vymezené
cílové skupiny stanoví konkrétnější programové prvky, mohli být znevýhodněni. Odmítla
přitom, že by žalobci kladla k tíži naplnění hodnotícího kritéria co nejoriginálnějším způsobem,
tak aby se stal vítězem právě on. Městský soud podle stěžovatelky nepřípustně zasáhl do jejího
správního uvážení, pokud přímo uvedl, co by měla při posuzování daného dílčího kritéria
hodnotit, respektive jak by měla postupovat; její úvaha přitom nevybočila z mezí správního
uvážení.
[7] Pokud jde o hodnocení dílčího kritéria „vlastní autorské pořady“ obsaženého
v §17 odst. 1 písm. e) zákona o vysílání, stěžovatelka nejprve připustila, že podle obsahu
správního spisu žalobce kromě pořadu o cimbálových muzikách a dechových hudbách hodlá
připravit i pořad o mladých zpěváčcích a vinařské pořady. Neuvedení těchto pořadů v jejím
rozhodnutí však nehraje při hodnocení daného kritéria podstatnou roli. Vítězný účastník jej totiž
naplnil ve vyšší míře, a to i při zohlednění zmíněných pořadů žalobce, které stěžovatelka brala
v potaz, avšak z důvodu „zřejmého administrativního opomenutí “ je v rozhodnutí neuvedla. Odkázala
přitom na projekt vítězného účastníka, a v něm uvedené pořady Vinařský magazín, Kluci a holky
z naší školky, Babinec, Chalupáři aj., s tím, že ze správního spisu vyplývají další pořady,
mj. i „Večerní seznamka“. S odkazem na bod 3.6 projektu vítěze stěžovatelka rovněž odmítla
tvrzení soudu, že „další autorské pořady vítězného účastníka ve správním spise nenalezl“. Stěžovatelka
se vymezila také proti závěru městského soudu, že by konstatovala, že „licenční podmínky neuvádějí,
zdali autorské pořady mají být vlastními autorskými pořady účastníka či zda může docházet k jejich přebírání “.
Ve vyjádření k žalobě pouze uvedla, že projekt vítězného uchazeče neobsahuje informaci,
že uvedené pořady nejsou autorskými pořady vítěze, ale společnosti JUKE BOX, spol. s r. o.
Při hodnocení žádostí o udělení licence pak vychází zejména z informací a podkladů, které
předloží žadatelé, přičemž uvede-li úspěšný žadatel ve své žádosti nepravdivé údaje, vystavuje
se následně nebezpečí odnětí licence podle §63 odst. 1 písm. a) zákona o vysílání.
[8] Stěžovatelka má také za to, že řádně popsala svou správní úvahu týkající se pojmu „ulice“
ve vztahu k dílčímu kritériu „orientace užší na lokalitu“. Městský soud pak nepřiměřeně zasahuje
do jejího správního uvážení tím, že vytváří vlastní konstrukce pro hodnocení daného kritéria
a automaticky předjímá, „že vítězný uchazeč získá nejhodnověrnější a nejoriginálnější informace“, o čemž
se však ona ani vítězný žadatel nezmiňují. Soud také uvádí, že základní funkcí zpravodajského
programu je „zajistit, aby posluchačům byly poskytovány kvalitní a objektivní informace“, z čehož následně
předjímá „očekávatelnost, že se stěžovatelka bude zaměřovat na důvěryhodnost informačních zdrojů“. Dále
vytváří „konstrukce“, že informace lze z ulice získávat například formou anket, kdy moderátoři
kladou dotazy kolemjdoucím, a tyto soud následně „podsunuje“ a nedůvodně stěžovatelce vytýká,
že vítězný uchazeč se o takovémto způsobu v žádosti ani při veřejném slyšení nezmínil. Doplnila,
že městským soudem zmíněnou „očekávatelnost důvěryhodnosti informačních zdrojů“ zajišťují další
zdroje, které vítěz ve svém projektu uvedl (bod 3.2.4). Za stěžejní pro dané kritérium však
stěžovatelka považuje zaměření se na co nejužší lokalitu, kterou ulice je.
[9] Stěžovatelka dále odmítla, že by odůvodnila jednobodový náskok vítězného žadatele
oproti žalobci vydáváním nových CD začínajícím umělcům ze strany prvně jmenovaného.
Poukázala na stranu 32 svého rozhodnutí, kde měla odůvodnit vyšší míru naplnění kritéria
obsaženého v §17 odst. 1 písm. e) zákona o vysílání ze strany vítěze, který celkově obdržel o bod
víc. Bodový rozdíl však vyplynul z dílčího kritéria „autorských pořadů“, nikoli „podpory začínajících
umělců a její lokalizace na region“. Posledně uvedené kritérium vyhodnotila „v rámci souhrnného
komplexního zhodnocení, které nemělo bodový odraz v hodnocení mezi účastníky“, když oba získali po dvou
bodech. S ohledem na zmíněné vydávání nových alb i nadějným talentům stěžovatelka pouze
zhodnotila toto dílčí kritérium za kvalitněji naplněné u vítězného uchazeče. Z žalobcova projektu
jasně nevyplývá závazek vydávat nová alba známých a začínajících umělců i mladých talentů.
Vyplývá z něj pouze to, že žalobce již dvě konkrétní CD vydal a plánuje v této činnosti
pokračovat nejen na poli dechové hudby, ale chce podpořit zachování tradiční lidové hudby
regionu Slovácko včetně orientace na užší lokality, a již známé a začínající umělce i mladé talenty
poskytnutím prostoru k jejich seberealizaci a prezentaci nejen v samotném vysílání.
[10] Stěžovatelka nesouhlasila ani s interpretací městského soudu, podle níž na jedné straně
konstatovala, že vítězi svědčí stabilní posluchačská základna, kterou si na dotčeném území
vybudoval dosavadním vysíláním, na druhé straně však v případě žalobce toto hledisko zcela
pominula, i když již sedm let provozuje internetové rádio Cimbálka vysílající 24 hodin denně
folklór, a uvedl to ve své žádosti. Odmítla, že by uvedla, že zmíněné „svědčí “ ve prospěch vítěze,
neboť pouze „rezervovaným způsobem“ konstatovala skutečnost, která je jí známá z úřední činnosti.
Městský soud tak opětovně nepřiměřeně zasáhl do její správní úvahy, jestliže jí vytýkal, co měla
při hodnocení zohlednit. Shora řečené uvedla pouze v rámci komplexního posouzení, které
nemělo odraz v bodovém hodnocení účastníků. V dalším stěžovatelka odkázala na své vyjádření
k žalobě a ostatní podání, která v projednávané věci učinila a navrhla, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[11] Žalobce označil tvrzení o souladu rozhodnutí stěžovatelky s rozsudkem zdejšího soudu
č. j. 7 As 32/2010 – 243 za nepravdivé a nevyargumentované. Podle jeho názoru taktéž nelze
akceptovat postup, při němž stěžovatelka určí, ve kterých kritériích jsou uchazeči rovnocenní,
aniž by své hodnocení náležitě odůvodnila. Stěžovatelka také ve svém rozhodnutí ani v kasační
stížnosti neuvedla, jak konkrétně posoudila žalobcem navržené programové prvky ve vazbě
na cílovou skupinu; v kasační stížnosti pouze odkázala na soulad s Manuálem. Její závěr,
že při tak široce vymezené cílové skupině by „jakýkoliv programový prvek“ naplňoval předmětné
kritérium je pak absurdní a účelový, neboť naznačuje, že by mu musela body udělit vždy.
U daného dílčího kritéria tak rezignovala na řádné hodnocení jeho projektu, pouze
nepřezkoumatelně konstatovala, že body udělit nemůže s ohledem na široce vymezenou cílovou
skupinu. Uvedené však měla hodnotit u jiného kritéria, kde navíc žalobci udělila za věkové
rozpětí body. Toto pochybení nemůže zhojit ani to, že v kasační stížnosti „zpětně dovysvětlila“
proces svého rozhodování ohledně programového prvku „Každodenní prezentace lokálních souborů,
muzik, kapel, zpěváků a zpěváčků z regionu Slovácka“, a to ani, kdyby šlo o „dovysvětlení“ věcně správné
(s čímž žalobce nesouhlasí).
[12] Žalobce dále v obecné rovině souhlasil s tím, že při hodnocení dílčího kritéria „programové
prvky“ musela stěžovatelka pracovat s vymezenou cílovou skupinou, a že dílčí kritéria „rozpětí cílové
skupiny“ a „ vazba programových prvků k cílové skupině“ nejsou vzájemně podmíněná. Stěžovatelka
však v rámci jednoho kritéria neudělila body s odůvodněním, které je výtkou údajných nedostatků
týkajících se kritéria jiného (u něhož bylo navíc hodnocení kladné); tedy znovu hodnotila,
a de facto zcela přehodnotila, šíři věkového rozpětí jím určené cílové skupiny jako nereálně stanové
a znevýhodňující ostatní účastníky. Její tvrzení, že „ani pořad o mladých zpěváčcích necílí či může jen stěží
cílit na předškolní děti“ pak žalobce označil za nepravdivé, neodůvodněné a nové. Městský soud
dle jeho názoru nezasáhl do správního uvážení stěžovatelky ani tehdy, když uváděl, co má
hodnotit; pouze korigoval její excesy a upozornil na zjevné nesprávnosti v jejím postupu. Žalobce
samozřejmě necílí na každého jednoho člena z vymezené cílové skupiny, ale pouze na vybrané
posluchače, kteří ocení rozmanitost a bohatství folklóru a tradic regionu, neboť posluchači
lidových písní jsou rovnoměrně rozvrstveni mezi všemi generacemi, tím spíše na Jižní Moravě.
[13] Podle žalobce také stěžovatelka v kasační stížnosti bagatelizuje skutečnost, že do svého
hodnocení nezahrnula pořad „O mladých zpěváčcích “ a několik vinařských pořadů pro dospělé.
Nejednalo se o pouhé opomenutí, ale o výslovnou nepravdu - stěžovatelka uvedla, že další bližší
informace o autorských pořadech žadatelem uvedeny nebyly. Tím založila nepřezkoumatelnost
svého rozhodnutí, neboť z něj není zřejmé, zda zmíněné pořady skutečně hodnotila, a také jeho
nezákonnost, protože předmětná část odůvodnění je v rozporu s žalobcovou žádostí i s veřejným
slyšením. V kasační stížnosti stěžovatelka také nesprávně vyzdvihuje pořad „Večerní seznamka“,
neboť žádost vítěze žádný takový konkrétní pořad neobsahuje, pouze je v ní uváděno, že některé
pořady budou směřovány na večer, namátkou „večerní seznamka“, písničky na přání apod. K otázce
přebírání údajně autorských pořadů vítězným uchazečem od společnosti JUKE BOX spol. s r. o.
pak žalobce poznamenal, že stěžovatelka nemůže na hodnocení původnosti tvorby rezignovat
se stručným „alibistickým“ odůvodněním, že projekt vítěze informaci o přebírání pořadů
neobsahoval. Přebírání částí vysílání by jí mělo být známo z úřední činnosti, nadto ji žalobce
na tuto skutečnost opakovaně upozorňoval.
[14] K argumentaci stěžovatelky ohledně pojmu „ulice“ uvedl, že jí není upíráno právo si tento
pojem vyložit, avšak nesmí tak činit účelově, ve prospěch vítězného účastníka, a nadto za něj.
Závěr stěžovatelky ohledně autenticity informací a vazby na užší lokalitu má pak žalobce
za absurdní, nezákonný a nepřezkoumatelný. Nesouhlasí ani s jejím výkladem pojmu „orientace
užší na lokalitu“, u něhož stěžovatelka považuje za stěžejní zaměření se na co nejužší lokalitu,
kterou je právě „ulice“. Provozovatel rozhlasového vysílání by se stěží zaměřil na všechny ulice
nacházející se na území pokrytém vysíláním, a nadto by informace nepřesahující lokalitu dané
ulice nemohla být přínosem pro posluchače z jiné lokality. Žalobci taktéž není zřejmé,
jak z konstatování vítězného účastníka, že někomu s něčím „pomáhá“ stěžovatelka dovodila jeho
konkrétní závazek vydávat nová alba, respektive v čem je daný závazek vítěze konkrétnější,
než konstatování žalobce, že již alba vydával a plánuje v tom pokračovat.
[15] Odmítl i kasační námitku stěžovatelky, podle které městský soud nepřiměřeně zasáhl
do její správní úvahy, vytkl-li jí, že porovnání žádostí ukončila konstatováním, že vítězi svědčí,
že na dotčeném území v minulosti vysílal a měl zde stabilní posluchačskou základnu, zatímco
u žalobce danou skutečnost nezohlednila. Fakt, že nepoužila slovo „svědčí “ na správnosti závěrů
soudu nic nemění. Stěžovatelka navíc nijak nerozporuje závěr soudu, že u žalobce nehodnotila,
že již 7 let provozuje rádio Cimbálka a uvedl to ve své žádosti. Za absurdní označil také
argument, že předmětné konstatování nemělo odraz v bodovém hodnocení, když stěžovatelka
výslovně uvedla, že předešlé vysílání na daném území je jedním z důvodů, proč byl druhý uchazeč
vybrán, a je považován za vhodného vítěze. Žalobce navrhl kasační stížnost zamítnout jako
nedůvodnou.
[16] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Úvodem Nejvyšší správní soud připomíná, že stěžovatelka ve věci již jednou rozhodovala,
a to rozhodnutím ze dne 21. 10. 2014, č. j. zab/3742/2014, jehož výrokem I. udělila licenci
společnosti Radiospol s.r.o., a výroky II., III. a IV. zamítla žádosti ostatních uchazečů (žádost
žalobce zamítla konkrétně výrokem III.). Žalobce předmětné rozhodnutí napadl žalobou
u městského soudu, který rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, č. j. 9 A 8/2015 – 74, zrušil výroky
I. a III. napadeného rozhodnutí. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost,
kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 14. 9. 2016, č. j. 10 As 150/2015 – 49.
[20] Dříve, než Nejvyšší správní soud přistoupí k posouzení jednotlivých kasačních námitek,
považuje také za vhodné vyjádřit se k souladu rozhodnutí stěžovatelky s rozsudkem tohoto soudu
ze dne 6. 8. 2010, č. j. 7 As 32/2010 – 243. Předně je třeba uvést, že nelze akceptovat způsob její
argumentace předestřené v kasační stížnosti, kdy z uvedeného rozsudku akcentuje pouze jedinou
skutečnost, a to že „v licenčním řízení zvítězil žadatel, který naplnil daná kritéria ve vyšší míře, než žadatelé
neúspěšní“, kteroužto vytrhává z kontextu, a která nadto sama o sobě nevypovídá ničeho o kvalitě
jejího rozhodnutí. Citovaný rozsudek se totiž zabývá způsobem, respektive obsahem odůvodnění
rozhodnutí o žádostech o udělení licence, přičemž deklaruje jeho esenciální náležitosti. Nelze
přitom konstatovat, že by rozhodnutí stěžovatelky v nyní projednávané věci bylo v souladu
s tímto rozsudkem, když ten kupříkladu uvádí, že „je nezbytné v odůvodnění správního rozhodnutí nejen
uvést, jakým konkrétním způsobem tato kritéria naplnil vítězný účastník licenčního řízení, nýbrž také
to, z jakých konkrétních důvodů je naplnil v míře vyšší než žadatelé neúspěšní. Stěžovatelka je tudíž povinna
v odůvodnění rozhodnutí uvést konkrétní důvody, proč je programová skladba navrhovaná vítězným žadatelem
o licenci, na rozdíl od programové skladby navrhované neúspěšnými žadateli, větším přínosem k rozmanitosti
stávající nabídky programů rozhlasového nebo televizního vysílání na předmětném území.“, či že „ odůvodnění
musí být natolik podrobné, aby z něj bylo zřejmé, jak které kritérium naplnil jeden každý z účastníků,
jak jej lze hodnotit z hlediska naplnění všech kritérií a teprve z tohoto hodnocení může vyplynout, proč stěžovatel
udělil licenci některému z účastníků a proč zamítl žádost ostatních.“ Již tyto základní teze, které vyplývají
ze zákona o vysílání, však v rozhodnutí stěžovatelky naplněny nebyly.
[21] Dále Nejvyšší správní soud považuje za nutné vyjádřit na tomto místě nesouhlas
s postupem hodnocení zákonných kritérií, jak jej deklarovala stěžovatelka v úvodu své kasační
stížnosti, tedy s tím, že vyhodnotila všechna dílčí kritéria, ovšem hodnocení a srovnání míry jejich
naplnění mezi hodnoceným a vítězným žadatelem popsala jen u těch dílčích kritérií,
jejichž naplnění bylo rozdílné. Jak vyplývá z výše citovaného rozsudku tohoto soudu,
pro přezkoumatelnost rozhodnutí stěžovatelky o žádostech o udělení licence je totiž nezbytné,
aby z něj bylo patrné, jak každé dílčí konkrétní kritérium naplnil jeden každý z účastníků,
a jak jej lze hodnotit z hlediska naplnění všech kritérií. V opačném případě nelze v soudním řízení
přezkoumat, z jakých důvodů stěžovatelka udělila licenci některému z účastníků a proč zamítla
žádosti účastníků ostatních. Nelze tedy akceptovat postup předestřený stěžovatelkou,
kdy by v odůvodnění svého rozhodnutí zmínila a slovně hodnotila pouze ta dílčí kritéria, jejichž
míra naplnění se u jednotlivých účastníků liší. V intencích výše uvedeného přitom Nejvyšší
správní soud posuzoval i kasační námitky stěžovatelky, respektive zákonnost žalobou
napadeného rozhodnutí.
III. A. Posouzení dílčích kritérií obsažených v §17 odst. 1 písm. c) zákona o vysílání
[22] Podle §17 odst. 1 písm. c) zákona o vysílání platí, že při rozhodování o udělení licence
stěžovatelka hodnotí „přínos programové skladby navrhované žadatelem o licenci k rozmanitosti stávající
nabídky programů rozhlasového nebo televizního vysílání na území, které by mělo být rozhlasovým nebo televizním
vysíláním pokryto“, spornými se v projednávaném případě stalo konkrétně hodnocení dílčích kritérií
„vazba programových prvků projektu k žadatelem uváděné cílové skupině“ a „orientace užší na lokalitu
(tj. např. větší sídlo / město v oblasti pokryté budoucím vysíláním)“.
[23] Pro přehlednost je nejprve vhodné zopakovat, že pro hodnocení podle
§17 odst. 1 písm. c) zákona o vysílání je v Manuálu jako jedno ze základních kritérií stanoveno
hledisko „Cílová skupina“, pod které jsou podřazena dvě dílčí hodnotící kritéria, a to „rozpětí cílové
skupiny s ohledem na stávající programovou nabídku (0-1b)“ a „ vazba programových prvků projektu
k žadatelem uváděné cílové skupině (0-1b)“. Za prvé zmíněné dílčí kritérium žalobce obdržel jeden bod
s konstatováním, že stěžovatelka má pochopení pro realizaci jeho odvážného záměru, přestože
jeho cílovou skupinu považuje za příliš široce vymezenou. Za druhé dílčí kritérium však obdržel
nula bodů, neboť stěžovatelka považovala jím definované programové prvky ve vazbě
na tak široce vymezenou cílovou skupinu za nepřiléhavé, a to z toho důvodu, že jakýkoliv
uvedený programový prvek by naplňoval dané kritérium, čímž by byli znevýhodněni ostatní
žadatelé, kteří cílovou skupinu vymezili úžeji. Dle názoru městského soudu stěžovatelka
pochybila, neboť „žalobci přičetla k tíži jím stanovené věkové rozpětí cílové skupiny, a přestože konstatovala
žalobcem navržené programové prvky jako každodenní prezentace lokálních souborů atd., k jejich konkrétnímu
posouzení ve vazbě na cílovou skupinu vůbec nepřistoupila.“ S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje.
[24] Jak správně uvedl městský soud, podstatné pro posouzení obou uvedených dílčích kritérií
je určení věkové struktury posluchačů, na které hodlá žalobce svým programem cílit. S tímto
názorem vyjádřila souhlas i stěžovatelka v rámci kasační stížnosti. Konkrétním cílem hodnocení
druhého dílčího kritéria pak má být dle Manuálu zabránění označování cílových skupin
a jim neodpovídajících programových prvků (příkladem „zpravodajský program pro děti a mládež nebo
specializovaný program s taneční hudbou pro cílovou skupinu důchodců“). Z uvedeného podle názoru
Nejvyššího správního soudu jednoznačně plyne správnost závěru městského soudu,
že stěžovatelka měla v rámci daného dílčího kritéria „toliko posoudit, zdali jednotlivé žalobcem navržené
programové prvky odpovídají jím stanovenému věkovému rozpětí cílové skupiny“, což však neučinila.
Stěžovatelka pouze stručně zmínila příklady programových prvků označených žalobcem a obecně
konstatovala, že ve vazbě na tak široce vymezenou cílovou skupinu je považuje za nepřiléhavé,
neboť jakýkoliv uvedený prvek by bez větší snahy žalobce naplňoval dané dílčí kritérium, pročež
by v případě udělení bodu žalobci byli znevýhodněni ostatní žadatelé.
[25] Jinými slovy, stěžovatelka, namísto hodnocení vztahu konkrétních programových prvků
k vymezené cílové skupině, konstatovala přílišnou šíři věkového rozpětí cílové skupiny, která
by v případě udělení bodů žalobci vyústila ve znevýhodnění ostatních žadatelů, a na podkladě
toho fakticky odmítla dané dílčí kritérium hodnotit. Takový závěr je však v rozporu s cílem
hodnocení daného dílčího kritéria, a vybočuje tak z mezí jejího správního uvážení. V tomto
ohledu se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s názorem žalobce, že městský soud nezasáhl
do správního uvážení stěžovatelky, pokud uvedl, co má v rámci daného dílčího kritéria hodnotit,
ale pouze řádně korigoval zjevné nesprávnosti či nezákonnosti v jejím postupu. Se stěžovatelkou
pak lze obecně souhlasit, že shora uvedená dílčí kritéria nejsou navzájem podmíněná, nicméně
je nelze ani provazovat ve smyslu, v jakém to učinila ona - tedy zohledňovat skutečnosti, které
měly být vyhodnoceny v rámci jednoho kritéria, při hodnocení kritéria druhého. Pokud měla
stěžovatelka za to, že je věkové rozpětí cílové skupiny příliš široké a ostatní žadatelé jsou
tak znevýhodňováni, měla tuto skutečnost hodnotit v předchozím dílčím kritériu a zohlednit
ji v jeho bodování. V rámci hodnocení druhého uvedeného dílčího kritéria taková úvaha není
na místě, neboť jeho předmětem je hodnocení jiných skutečností. Stěžovatelka samozřejmě
s vymezenou cílovou skupinou v rámci hodnocení daného dílčího kritéria logicky pracovat musí,
nicméně tak nelze činit způsobem, který v daném případě zvolila.
[26] K argumentaci stěžovatelky týkající se programového cílení na děti předškolního věku
Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelka v rámci druhého zmíněného dílčího kritéria taktéž
nehodnotila, jestli některý z programových prvků žalobce má vazbu na tuto věkovou kategorii.
Namísto toho opět pouze obecně konstatovala, že v případě žalobce není reálné vytvořit takovou
strukturu programu, která by „zaujala posluchače žadatelem definovaného věku - každého věku“, že lidová
hudba i folklor „více či méně cílí na mnohem užší věkovou skupinu“, a dále obecně hodnotila vztah dětí
předškolního věku (resp. také posluchačů ve věku 5 až 20 let) k lidové tvorbě, hudbě a folkloru
a jeho dopad na možnost, aby se lidé této věkové kategorie stali stálými posluchači programu
žalobce. Taková úvaha je však z pohledu Nejvyššího správního soudu příliš obecná, neboť zcela
postrádá vazbu na konkrétní programové prvky prezentované žalobcem. Jak navíc správně
podotkl městský soud, tyto závěry nejsou v rozhodnutí stěžovatelky podpořeny řádně popsaným
myšlenkovým procesem a vyvolávají dojem, že se jedná o pouhé nepodložené domněnky.
[27] Pokud pak stěžovatelka v kasační stížnosti hovoří o příliš obecném vymezení
programových prvků ze strany žalobce, nelze k tomu, než konstatovat, že taková argumentace
nemá odraz v žalobou napadeném správním rozhodnutí. Její uplatnění v rámci navazujícího
soudního řízení tak nemůže na výše uvedených závěrech soudu nic změnit.
[28] Městský soud dále vytkl stěžovatelce způsob, jakým porovnávala shodně obodované
žádosti žalobce a vítězného uchazeče v části týkající se dílčího kritéria „orientace užší na lokalitu“,
kterou je dle Manuálu například „větší sídlo / město v oblasti pokryté budoucím vysíláním“. Stěžovatelka
v rámci tohoto hodnocení vysoce akcentovala orientaci vítěze na co nejužší lokalitu dotčených
regionů, neboť vítěz uvedl, že regionální informace bude poskytovat přímo „z ulice“; „v ulici“
přitom stěžovatelka spatřovala zdroj nejautentičtějších informací. Městský soud tento závěr
bez bližšího vysvětlení ze strany stěžovatelky považuje za nejasný a sporný. V tomto ohledu
se kasační soud přiklonil k názoru žalobce, že výklad pojmů „ulice“ a „ orientace užší na lokalitu“,
jak jej provedla stěžovatelka, se jeví být velice tendenčním a nadto nelogickým. Stěžovatelka sice
poměrně obsáhle popsala svou správní úvahu, nicméně dle názoru Nejvyššího správního soudu
tato její úvaha vybočuje ze zákonných mezí.
[29] V souladu s Manuálem je v rámci §17 odst. 1 písm. c) zákona o vysílání hodnocen
„předpoklad rozšíření a obohacení programové skladby na daném území“. Toto ustanovení současně
obsahuje i dílčí kritérium „orientace na region, tj. širší oblast pokrytou budoucím vysíláním“. Podstatou
zmíněných dílčích kritérií je tedy vyhodnocení rozšíření a obohacení programové skladby
v oblasti pokryté vysíláním; v případě sporného dílčího kritéria pak orientace programové skladby
na konkrétní užší lokality v oblasti pokryté vysíláním ve smyslu větších sídel či měst. V rámci
hodnocení tohoto dílčího kritéria však nelze akceptovat přístup stěžovatelky, která jeho kvalitnější
naplnění spatřuje výhradně v posouzení toho, který ze žadatelů vymezil lokalitu, na kterou
se programová skladba má zaměřovat, úžeji. Při hodnocení je totiž nezbytné zvážit i skutečnost,
zda (a eventuálně jak) budou poskytované informace pro cílovou skupinu posluchačů přínosné;
v opačném případě by hodnocení tohoto dílčího kritéria postrádalo jakýkoli význam.
Přístup stěžovatelky by totiž sám o sobě ad absurdum mohl vést až k závěru, že pro posluchače
budou nejpřínosnější například informace poskytované z konkrétního domu či bytu nacházejícím
se ve vysíláním pokryté oblasti; hodnota těchto informací by však stěží mohla přesahovat hranice
takto úzce vymezené lokality.
[30] Podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze pojem „ulice“ v daném kontextu chápat
jinak, než jako obecný pojem demonstrující postup získávání informačních zdrojů v rámci dané
širší oblasti, a to bez vazby na jakoukoli konkrétní ulici. Nelze jej tedy tendenčně vykládat v tom
smyslu, že se jedná o „snahu zaměřit se na co nejužší lokalitu“, pročež by bylo nutno konstatovat
kvalitnější naplnění daného kritéria.
[31] Co se týče údajného vytváření a podsouvání konstrukcí pro hodnocení daného kritéria
městským soudem, k tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že dané úvahy městského soudu
vychází z absurdního způsobu, jakým stěžovatelka přistoupila k porovnání kvality naplnění
daného dílčího kritéria. Kasační soud má přitom za to, že městský soud v rámci těchto úvah
poměrně výstižně demonstroval spornost závěrů stěžovatelky týkajících se akcentovaného zdroje
informací „z ulice“; nesouhlasí přitom s názorem stěžovatelky, že by tímto postupem městský
soud nepřiměřeně zasahoval do jejího správního uvážení.
III. B. Posouzení dílčích kritérií obsažených v §17 odst. 1 písm. e) zákona o vysílání
[32] V případě ustanovení §17 odst. 1 písm. e) zákona o vysílání je vhodné zopakovat,
že stěžovatelka při rozhodování o udělení licence hodnotí „přínos uchazeče pro rozvoj původní tvorby“,
přičemž dle Manuálu má zkoumat a hodnotit „předpokládaný druh, rozsah a obsah vlastní původní tvorby
zajišťované žadatelem“. Sporným v projednávané věci je konkrétně její hodnocení kritéria „vlastní
autorské pořady a jejich obsah“.
[33] Za předmětné dílčí kritérium žalobce obdržel jeden bod ze dvou možných. K tomu
stěžovatelka pouze odkázala na jeho záměr zařazovat do vysílání pořady o cimbálových muzikách
a dechových hudbách, na kterých se bude dramaturgicky podílet F. U. a E. S. a následně uzavřela,
že další bližší informace o autorských pořadech žalobce neuvedl. Městský soud k tomu
konstatoval, že uvedený závěr stěžovatelky nemá oporu ve správním spise, jelikož „z veřejného
slyšení žalobce ze dne 2. 9. 2014 vyplývají další jím připravené autorské pořady, konkrétně pořad O mladých
zpěváčcích, jenž blíže vymezil tak, že regiony, které mají být vysíláním pokryty, produkují velké množství
výborných zpěváků; dále poukázal na několik vinařských pořadů pro dospělé“. Na druhou stranu vítězi
stěžovatelka udělila plný počet bodů, přičemž „poukázala na čtyři pořady s jejich velmi stručnou
a obecnou charakteristikou, konkrétně na Vinařský magazín; Kluci holky z naší školky; Babinec a Chalupáři
s tím, že další pořady jsou uvedeny v projektu žadatele. Soud však další autorské pořady vítězného žadatele
ve správním spise nenalezl“. K námitce žalobce, že uvedené pořady nejsou autorskými pořady vítěze,
ale společnosti JUKE BOX spol. s r. o., stěžovatelka v rámci řízení před městským soudem
uvedla, že licenční podmínky neuvádějí, zdali autorské pořady mají být vlastními pořady účastníka
či může docházet k jejich přebírání. S tím však městský soud nesouhlasil a poukázal na Manuál,
v němž je uvedeno, že stěžovatelka má zohlednit toliko vlastní původní tvorbu uchazeče;
možnost zohledňovat „přebrané“ pořady tam zmíněna není.
[34] Stěžovatelka v kasační stížnosti připustila, že předestření uvedených pořadů žalobcem
ze správního spisu opravdu vyplývá. Nejvyšší správní soud však nemůže souhlasit s tvrzením,
že neuvedení těchto pořadů v jejím rozhodnutí nehraje při hodnocení daného kritéria podstatnou
roli, a že se jednalo o „zřejmé administrativní opomenutí“. Z rozhodnutí stěžovatelky je totiž
jednoznačně patrné, že další pořady prezentované žalobcem na veřejném slyšení vůbec nebrala
při hodnocení tohoto kritéria v potaz. Současně je nutno zdůraznit, že z odůvodnění rozhodnutí
taktéž nelze seznat, z jakého důvodu byl žalobci za dané dílčí kritérium udělen právě a pouze
jeden bod. Stěžovatelka totiž pouze shrnula, jaké pořady žalobce hodlá zařazovat do vysílání,
a následně bez dalšího vysvětlení pouze konstatovala přidělení jednoho bodu. To však nelze
považovat za přezkoumatelné hodnocení daného kritéria, neboť z něj vůbec není patrné, jaké
úvahy stěžovatelku k udělenému bodovému hodnocení vedly.
[35] Nejvyšší správní soud se zcela neztotožnil s tvrzením městského soudu, že mimo shora
vyjmenované pořady „další autorské pořady vítězného účastníka ve správním spise nenalezl“. Je totiž
pravdou, že v bodě 3.6 svého projektu vítězný uchazeč zmiňuje svůj záměr vysílat další programy
jako „večerní seznamka, písničky na přání či rozhovory s významnými lidmi z regionu i ČR“. Tyto programy
vítězný uchazeč sice zmiňuje pouze „namátkou“ a nejedná se o konkrétně pojmenované a blíže
charakterizované pořady (jako je tomu u pořadů uvedených v bodě 3.8 jeho projektu), nicméně
pouze z tohoto důvodu je městský soud nemůže zcela pomíjet. Zejména pak při zohlednění
způsobu, jakým vlastní původní tvorbu vymezil žalobce ve svém projektu (vyjma jejich zaměření
a osob, které se na jejich přípravě budou podílet, totiž žalobce připravované programy nikterak
nekonkretizoval).
[36] Podstatná je ovšem skutečnost, že stěžovatelka byla již v původní žalobě, projednávané
u městského soudu pod sp. zn. 9 A 8/2015, upozorňována, že pořady předestřené vítězným
uchazečem nejsou jeho autorskými pořady, ale jsou přebírány od společnosti JUKE BOX
spol. s r. o., pročež je nelze považovat za jeho původní tvorbu. Nejvyšší správní soud si je vědom
toho, že v rámci výše uvedeného soudního řízení se městský soud k dané skutečnosti
v odůvodnění svého rozsudku nevyjádřil a nepřičítal ji stěžovatelce k tíži. Nicméně se jedná
o podstatnou skutkovou okolnost, kterou bylo třeba zohlednit v novém rozhodnutí ve věci,
a která by nadto měla být stěžovatelce známa z úřední činnosti. To však stěžovatelka neučinila.
Na tom nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatelky, že projekt vítězného žadatele danou
informaci neobsahoval, neboť stěžovatelce v době vydání nového rozhodnutí ve věci tato
skutečnost byla prokazatelně známa. Přitom stěžovatelka nemůže bez dalšího klást k tíži žalobce,
že toto své tvrzení nepodložil žádnými důkazy. Stěžovatelka byla s touto informací obeznámena,
a i v případě, kdy by se nejednalo o skutečnost jí známou z úřední činnosti, měla jistě možnost
si ji ověřit dotazem na příslušné subjekty, či případně vyzvat žalobce, aby příslušné důkazy
předložil. Tato povinnost je ostatně deklarována i na straně 3 jejího Manuálu.
[37] Stěžovatelce pak lze dát obecně za pravdu, že jednobodový rozdíl mezi vítězným
uchazečem a žalobcem v rámci hodnocení kritérií obsažených v §17 odst. 1 písm. e) zákona
o vysílání skutečně vyplynul z dílčího kritéria „autorských pořadů“, nikoli „podpory začínajících umělců
a její lokalizace na region“. Posledně uvedené kritérium skutečně vyhodnotila za kvalitněji naplněné
u vítězného uchazeče až v rámci souhrnného komplexního hodnocení, které nemělo odraz
v bodovém hodnocení daného dílčího kritéria, za něž oba účastníci získali po dvou bodech.
Je však nutno konstatovat, že i řádně a logicky odůvodněné komplexní hodnocení je podstatné,
neboť právě v jeho rámci stěžovatelka vyhodnocuje, který z účastníků naplnil dané kritérium
ve vyšší míře v případě shodného počtu bodů. V projednávané věci však stěžovatelka v rámci
tohoto komplexního hodnocení nevzala v potaz veškeré relevantní skutečnosti. V tomto ohledu
Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že žalobce v pasáži „Původní tvorba“
své žádost konstatoval, že plánuje pokračovat ve vydávání CD jak v rámci dechové,
tak cimbálové hudby, a to nejen za účelem podpořit tradiční lidovou hudbu regionu, ale zejména
již známé i začínající umělce a mladé talenty. Nelze tak souhlasit se stěžovatelkou, že toto tvrzení
nemá oporu ve správním spise. Nadto je vhodné poznamenat, že stěžovatelka skutečně danou
pasáž zakončila větou: „Z tohoto důvodu Rada přidělila vítěznému účastníku oproti žadateli Rádio Pálava
o bod více.“ To se může na první pohled jevit poměrně matoucím, neboť bodový rozdíl
ve skutečnosti vyplynul z kritéria „autorských pořadů“.
III. C. Vyhodnocení dosavadního vysílání uchazečů
[38] Nejvyšší správní soud se taktéž ztotožňuje se závěrem městského soudu, že stěžovatelka
na jedné straně konstatovala, že vítěznému uchazeči svědčí stabilní posluchačská základna, kterou
si na dotčeném území vybudoval dosavadním vysíláním, zatímco v případě žalobce toto hledisko
zcela pominula. Žalobce přitom již sedm let provozuje internetové rádio Cimbálka vysílající
24 hodin denně folklór, a tuto skutečnost deklaroval ve své žádosti. Tento závěr je sice součástí
komplexního hodnocení, které se nepromítá do bodového ohodnocení uchazečů, nicméně
se fakticky jedná o jeden z důvodů, ze kterých stěžovatelka - jak výslovně uvedla - považovala
uchazeče Radiospol s. r. o. za v hodného vítěze „i v případě těsnosti a vyrovnanosti obou projektů“.
Takový závěr stěžovatelky je tedy nutno vyhodnotit jako tendenční, a tedy vybočující z mezí
jejího správního uvážení.
IV. Závěr a náklady řízení
[39] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze
je zákonný. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[40] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů
řízení nenáleží. Žalobce měl naopak ve věci plný úspěch, a proto mu Nejvyšší správní soud
přiznal náhradu nákladů řízení. Žalobce prostřednictvím svého právního zástupce učinil jeden
úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to vyjádření ke kasační
stížnosti. Odměna za jeden úkon právní služby činí podle §7 bodu 5, aplikovaného na základě
§9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, 3 100 Kč a podle §13 odst. 3 advokátního tarifu je třeba
k ní přičíst 300 Kč na úhradu hotových výdajů, celkem tedy 3 400 Kč. Protože zástupce žalobce
je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku 714 Kč odpovídající této dani,
kterou je zástupce povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty. Žalobci se tedy přiznává náhrada nákladů řízení v celkové výši
4 114 Kč. K zaplacení náhrady nákladů řízení byla stěžovatelce stanovena přiměřená lhůta v délce
jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Osobě zúčastněné na řízení pak soud neuložil
žádné povinnosti, v souvislosti s nimiž by jí vznikly náklady; právo na náhradu nákladů jí proto
nenáleží (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 28. února 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu