ECLI:CZ:NSS:2020:3.AS.404.2019:26
sp. zn. 3 As 404/2019 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: M. H.,
proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Praha 1, Národní 16, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2019, č. j. 15 A 137/2019
– 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 5. 11. 2019, č. j. 15 A 137/2019 – 26 (dále jen „napadené usnesení“), kterým byla
zamítnuta jeho žádost o přiznání osvobození od soudních poplatků (dále též jen „žádost
o osvobození“), kterou uplatnil v rámci své žaloby proti rozhodnutí předsedy České advokátní
komory ze dne 16. 9. 2019, č. j. 10.01-000792/19-002.
[2] Městský soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, které stěžovatel
uvedl ve své žádosti, respektive v prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech
pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce (dále jen „Prohlášení“): Stěžovatel
konkrétně uvedl, že zůstatek na jeho bankovním účtu k datu 30. 9. 2019 činil 292 Kč, v srpnu
2019 mu byla přiznána dávka pomoci v hmotné nouzi – mimořádná okamžitá pomoc ve výši
2.200 Kč, a dále mu byla přiznána též dávka státní sociální podpory v podobě příspěvku
na bydlení v částce 1.200 Kč měsíčně. Kromě těchto dávek však nemá žádný příjem, žije z částky
odpovídající existenčnímu minimu, a nemá tak prostředky k úhradě soudních poplatků. Rovněž
poznamenal, že v domácnosti žije sám, jeho nezletilý syn (narozen X) s ním společnou
domácnost nesdílí. Nemá žádné příjmy z podnikání, ani žádný majetek či úspory. V rámci svých
závazků zmínil, že má stanovenu vyživovací povinnost k nezletilému synovi ve výši 2.000 Kč
měsíčně. Výdaje za nájem vyčíslil částkou 3.240 Kč a za elektřinu platí 420 Kč měsíčně. Dále
stěžovatel uvedl, že není zaměstnán, jelikož zaměstnavatelé vybírají jako nejvhodnějšího jiného
uchazeče o práci, přičemž odmítnutí mu sdělují ústně, a proto nemůže tuto skutečnost doložit.
Dle jeho názoru se jedná o objektivní příčinu, která brání tomu, aby si opatřil finanční prostředky
vlastní legální prací. Opatření finančních prostředků mu ztěžuje skutečnost, že Úřad práce jej
vyřadil z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu maření nástupu do zaměstnání. Stěžovatel
přitom podle svých slov učinil vše pro to, aby do zaměstnání nastoupil, pouze neměl peníze
na vstupní lékařskou prohlídku. Uvedený problém se snažil překonat tak, že požádal o přímou
peněžitou pomoc, avšak jeho žádost byla nezákonně zamítnuta. Oddělení zaměstnanosti od něj
vyžadovalo, aby dávku na základní existenční potřeby použil na vstupní lékařskou prohlídku
a následně z nepoužití těchto prostředků usoudilo, že zmařil nástup do zaměstnání. V Prohlášení,
které stěžovatel předložil městskému soudu, nad rámec již řečeného doplnil, že má dluh
vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ve výši 8.807 Kč, dále vůči finančnímu úřadu v částce
10.000 Kč, a vůči České republice rovněž ve výši 10.000 Kč. Jako výdaje na zdravotní pojištění
do října 2019 stěžovatel uvedl částku 1.803 Kč měsíčně.
[3] Úvodem k posouzení stěžovatelovy žádosti městský soud poznamenal, že musí hodnotit
nejen jeho příjmy, respektive vlastněný majetek na straně jedné, oproti výdajům na straně druhé,
ale též to, zda stěžovatel objektivně nemá jinou možnost, jak si finanční prostředky k úhradě
soudních poplatků opatřit. Zdůraznil přitom, že povinnost doložit nedostatek prostředků stíhá
žadatele, přičemž soud sám jeho výdělkové a majetkové možnosti z úřední povinnosti nezjišťuje
(viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 – 50). Dále
městský soud připomněl, že stěžovatel jako jediný příjem uvedl dávky sociální podpory a pomoci
v hmotné nouzi v celkové výši 3.400 Kč, neboť zaměstnavatelé, u nichž se ucházel o práci,
si vybrali jiné uchazeče, přičemž požadavek Úřadu práce, aby dávku určenou na základní
existenční potřeby použil na vstupní lékařskou prohlídku vyžadovanou zaměstnavatelem,
považuje stěžovatel za neadekvátní. Městský soud v této souvislosti nejprve zdůraznil,
že stěžovatel netvrdil, ani nedoložil, že by byl objektivně, zejména ze zdravotních
důvodů (či jiných, na jeho vůli nezávislých příčin), jakkoli omezen při hledání
pracovního uplatnění. Dodal, že z jím předloženého rozhodnutí Úřadu práce ze dne 21. 5. 2019,
č. j. MEA-750/2019-K, vyplývá, že mu byla nabídnuta pracovní pozice montážního dělníka
výrobků, na kterou byl i přijat, a to od 15. 4. 2019. Konečně městský soud poznamenal,
že oddělení hmotné nouze stěžovateli dne 11. 4. 2019 proplatilo požadovanou částku 500 Kč,
avšak tento ji na zařízení a zaplacení vstupní lékařské prohlídky nepoužil a do zprostředkovaného
zaměstnání nenastoupil.
[4] V souhrnu uvedeného dospěl městský soud k závěru, že stěžovatel nevyužil nabízenou
příležitost zajistit si pravidelný příjem a nebýt tak nadále závislý pouze na existenčním minimu,
na čemž nic nemění skutečnost, že mu částka 500 Kč byla proplacena z dávky na živobytí a nikoli
v rámci dávky mimořádné okamžité pomoci. Zdůraznil, že stěžovatel je v produktivním věku,
má vyživovací povinnost vůči nezletilému dítěti, a měl by tudíž činit vše pro to, aby si finanční
prostředky na svou obživu a plnění uvedené povinnosti opatřil vlastní prací. Městský soud
připomněl, že již v usnesení téhož soudu ze dne 14. 5. 2019, č. j. 14 A 55/2019 – 11, byl
stěžovatel konfrontován se zamítavým posouzením své žádosti o přiznání osvobození od placení
soudních poplatků, přičemž v rámci nynější žádosti neuvedl žádné nové relevantní skutkové
okolnosti. Uzavřel, že institut osvobození od soudních poplatků je vyhrazen toliko pro výjimečné
případy, v dané věci je však v objektivních možnostech stěžovatele, aby si prostředky k úhradě
soudních poplatků zaopatřil vlastními silami, tj. prací. Městský soud proto jeho žádost
o osvobození zamítl.
[5] Nad rámec řečeného městský soud doplnil, že důvodem k zamítnutí žádosti byla rovněž
nevěrohodnost tvrzení stěžovatele o jeho majetkových poměrech, jestliže jím deklarované výdaje
na bydlení převyšují jeho (jediné) příjmy v podobě sociálních dávek, a není proto zřejmé, z jakých
prostředků hradí další nezbytné náklady na živobytí. Dle názoru městského soudu je přitom
nepochybné, že stěžovatel musí mít nějaké finanční zdroje, z nichž dané náklady (na stravu,
ošacení, léky, dopravu aj.) hradí, přičemž však jejich existenci, výši a původ soudu ničím
nedoložil.
[6] Proti napadenému usnesení podal stěžovatel kasační stížnost z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, (dále jen „s. ř. s.“). V ní namítl, že městský
soud nesprávně vyhodnotil naplnění podmínek §36 odst. 3 s. ř. s., přičemž zpochybnil jeho dílčí
závěry, na základě kterých shledal, že je v objektivních možnostech stěžovatele si prací obstarat
finanční prostředky k úhradě soudních poplatků. Z hlediska závěru, že mu byla nabídnuta
pracovní pozice montážního dělníka výrobků, na kterou byl od 15. 4. 2019 přijat,
konkrétně namítl, že zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů,
výraz „přijetí “ nezná. Chápat jím lze podle jeho názoru pouze nástup do práce ve smyslu
§34 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, což předpokládá uzavření písemné pracovní smlouvy.
Jestliže tuto městský soud neměl, nezaopatřil si dostatek podkladů pro svůj závěr, že stěžovatel
byl od 15. 4. 2019 přijat na zmíněnou pozici.
[7] V další části své kasační stížnosti vyjádřil stěžovatel nesouhlas se závěry, které městský
soud učinil v souvislosti s poukazem na skutečnost, že mu oddělení hmotné nouze proplatilo dne
11. 4. 2019 požadovanou částku 500 Kč na zařízení a zaplacení vstupní lékařské prohlídky.
Jmenovitě namítl, že příspěvek na živobytí představuje účelovou dávku v hmotné nouzi určenou
osobě, které nezbylo na život. Vstupní lékařská prohlídka však základní životní potřebou není.
Zdůraznil, že od člověka v hmotné nouzi nelze požadovat, aby příspěvek na živobytí použil
na vstupní lékařskou prohlídku s nejistým výsledkem, a sám tak dobrovolně ohrozil svou
existenci. Takový postup stěžovatel považuje za zjevně odporující úctě k právu člověka na život,
stejně jako i čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Uzavřel, že byla-li mu částka 500 Kč proplacena
z dávky na živobytí, potom nemohla být na zařízení a zaplacení vstupní lékařské prohlídky.
[8] Stěžovatel dále namítl, že uvedl-li ve své žádosti o osvobození výdaje na bydlení, nelze
z toho dovozovat, že rovněž měl prostředky k jejich úhradě, neboť jimi „v dobré víře“ mínil výdaje
toliko předepsané. Závěrem své kasační stížnosti potom vyjádřil přesvědčení, že příčiny, pro které
se dostal do situace znemožňující mu úhradu soudních poplatků, nelze zásadně klást k tíži žádosti
o osvobození. Zdůraznil, že již v žádosti uvedl, že není zaměstnán, jelikož zaměstnavatelé vybírají
jako nejvhodnějšího jiného uchazeče o práci, přičemž mu odmítnutí sdělují ústně, a proto
nemůže tuto skutečnost doložit. Dodal, že v žádosti rovněž zmínil, že se o zaměstnání uchází
a je veden Úřadem práce, což doložil návštěvní kartou uchazeče o práci, avšak městský soud
uvedené přesto ignoroval. Stěžovatel má za to, že doložil, že nedisponuje dostatečnými
prostředky a splňuje tak předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Navrhl proto
napadené usnesení zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné již samotným úvodem zdůraznit, že jakkoliv
městský soud zmínil nevěrohodnost tvrzení stěžovatele ohledně jeho majetkových poměrů
až zcela na závěr napadeného usnesení, jako určitý „druhotný “ důvod pro zamítnutí jeho žádosti
o osvobození, obstál by tento dle názoru zdejšího soudu zcela nepochybně i sám o sobě. Městský
soud totiž správně konstatoval, že již jen stěžovatelem deklarované náklady na bydlení (nájemné
3.240 Kč + elektřina 420 Kč, tj. celkem 3.660 Kč), převyšují jeho údajně jediné příjmy v podobě
sociálních dávek (celkově 3.400 Kč). To za situace, kdy ve své žádosti o osvobození uvedl,
že nedisponuje žádným osobním majetkem ani úsporami a zůstatek na jeho bankovním účtu
k 30. 9. 2019 činil 292 Kč. Za zcela přiléhavý lze potom označit rovněž navazující poznatek
městského soudu, že je nepochybné, že stěžovatel musí mít nějaké finanční zdroje na pokrytí
svých (dalších) nákladů jako je strava, ošacení, léky apod., které však soudu ničím nedoložil.
Jestliže přitom stěžovatel ve své kasační stížnosti vůči citovanému závěru namítá, že vyčíslil-li
v žádosti o osvobození náklady na bydlení, nelze z toho dovozovat, že rovněž měl prostředky
k jejich úhradě, neboť jimi „v dobré víře“ mínil výdaje toliko předepsané, nelze ani této jeho
námitce přisvědčit. Z jím předloženého Prohlášení, konkrétně části „X. Závazky“, položky č. 34,
zahrnující dluhy a půjčky žadatele, totiž nevyplývá, že by stěžovatel dlužil jakoukoli částku
na úhradě nákladů souvisejících s bydlením. Městskému soudu ostatně ani nepředložil žádný
doklad, z něhož by takový dluh vyplýval, jak po něm vyžadovalo poučení obsažené u odkazované
části X. Prohlášení, a to ačkoliv u ostatních dluhů, které však v předmětné části formuláře uvedl,
této povinnosti dostál. Jak přitom v napadeném usnesení městský soud správně poznamenal,
v souladu s usnesením zdejšího soudu č. j. 7 Azs 343/2004 – 50 platí, že povinnost doložit
nedostatek prostředků jednoznačně stíhá účastníka řízení, který se domáhá osvobození
od soudních poplatků. Pokud této povinnosti nedostojí, soud jeho výdělkové a majetkové
možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje. Uvedená kasační námitka je proto nedůvodná,
přičemž již z důvodu nevěrohodnosti stěžovatelových tvrzení ohledně jeho majetkových poměrů lze konstatovat
věcnou správnost napadeného usnesení.
[12] Ačkoliv tak již na základě shora uvedených skutečností napadené usnesení obstojí,
přistoupil Nejvyšší správní soud k posouzení zbývající kasační argumentace stěžovatele,
a to i s ohledem na skutečnost, že sám městský soud své rozhodnutí primárně založil
na posouzení otázky objektivních možností stěžovatele obstarat si vlastními silami prostředky
k úhradě soudních poplatků. Z hlediska této části odůvodnění napadeného usnesení stěžovatel
nejprve namítl, že městský soud nemohl učinit závěr o jeho přijetí na pozici montážního dělníka
výrobků, jestliže si před tím nezaopatřil písemnou pracovní smlouvu, která by dokládala jeho
nástup na tuto pracovní pozici. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že dle obsahu napadeného
usnesení vyšel městský soud v tomto bodě z rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky
v Příbrami (dále jen „Úřad práce“) ze dne 21. 5. 2019, č. j. MEA-750/2019-K, kterým byl
stěžovatel vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání, a v němž se skutečně na str. 1 uvádí,
že tento byl přijat od 15. 4. 2019 na pozici montážního dělníka výrobků z kombinovaných
materiálů. Zdejší soud nicméně nepřehlédl, že součástí spisového materiálu je rovněž
rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „ministerstvo“) ze dne 25. 7. 2019,
č. j. MPSV-2019/153569-912, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Úřadu práce ze dne 3. 5. 2019,
č. j. 17265/2019/MEL, jímž bylo rozhodnuto nepřiznat stěžovateli dávku mimořádné okamžité
pomoci na úhradu dvou lékařských zdravotních prohlídek. Důvodem zrušení zmíněného
rozhodnutí přitom bylo nedostatečné zjištění skutečného stavu věci, přičemž odvolací orgán
Úřad práce zavázal, aby ověřil, zda měl stěžovatel opravdu přislíbený pracovní poměr a byl
vyzván zaměstnavatelem k doložení zdravotní způsobilosti pro výkon povolání.
[13] K uvedenému je vhodné dále doplnit, že stěžovatel ke své kasační stížnosti přiložil
rozhodnutí ministerstva ze dne 26. 11. 2019, č. j. MPSV-2019/234686-912, kterým bylo
rozhodnuto o jeho odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce ze dne 10. 9. 2019,
č. j. 32759/2019/MEL, jímž posledně zmíněný orgán opětovně nevyhověl žádosti
stěžovatele o přiznání dávky mimořádné okamžité pomoci poté, co jeho první
zamítavé rozhodnutí bylo zrušeno právě shora zmíněným (prvním) rozhodnutím
ministerstva č. j. MPSV-2019/153569-912. I v tomto případě přitom ministerstvo
odvoláním napadené rozhodnutí Úřadu práce zrušilo. Z odůvodnění předmětného rozhodnutí
č. j. MPSV-2019/234686-912 přitom vyplývá, že k obsahově totožné námitce stěžovatele,
tj. o neopatření si pracovní smlouvy správním orgánem k závěru, že tento byl přijat do zaměstnání ode dne
15. 4. 2019, ministerstvo uvedlo, že Úřad práce se danými skutečnostmi zabýval, neboť si zajistil
informace z odboru zaměstnanosti ÚP o stěžovatelovu přijetí do zaměstnání. Současně však
ministerstvo Úřadu práce vytklo, že na zjištěné okolnosti ve svém rozhodnutí nebral ohled. Dále
ministerstvo v citovaném rozhodnutí rovněž konstatovalo, že Úřad práce měl stěžovateli žádost
o vyplacení částky 500 Kč na lékařskou prohlídku z dávky příspěvek na živobytí zamítnout,
neboť toto není v souladu s účelem využití této dávky, a částku měl vyplatit v rámci podané
žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc. Lze tedy konstatovat, že v pořadí druhé rozhodnutí
ministerstva o odvolání podpořilo závěr o stěžovatelovu přijetí na pracovní pozici, z něhož
městský soud vyšel. Vzhledem k datu jeho vydání, tj. 26. 11. 2019, je nicméně zřejmé, že tento
z něj nemohl v době svého rozhodování vycházet, jestliže k vydání napadeného usnesení došlo
již 5. 11. 2019.
[14] Ačkoliv by se tak na první pohled mohla zdát stěžovatelova kasační námitka
zpochybňující podloženost závěru o jeho přijetí na pracovní pozici důvodná, je třeba dle názoru
Nejvyššího správního soudu vnímat konstatování městského soudu v celkovém kontextu
odůvodnění napadeného usnesení. Zde totiž městský soud nejprve zdůraznil, že stěžovatel ve své
žádosti o osvobození netvrdil a ani nedoložil, že by byl objektivně, zejména ze zdravotních důvodů
(či jiných, na jeho vůli nezávislých příčin), jakkoli omezen při hledání pracovního uplatnění. Lze dodat,
že takový důvod ostatně stěžovatel neuvedl ani ve své kasační stížnosti. Následně městský soud
odkázal na shora rozebírané „přijetí “ stěžovatele na pracovní pozici od 15. 4. 2019, přičemž
doplnil, že na zařízení a zaplacení potřebné vstupní lékařské prohlídky proplatilo oddělení
hmotné nouze stěžovateli dne 11. 4. 2019 požadovanou částku 500 Kč (k této otázce blíže v další
části tohoto rozsudku). Svými odkazy na absenci objektivních překážek pro pracovní uplatnění,
přijetí do zaměstnání (v dalším průběhu správního řízení potvrzené, viz výše), i na vyplacení
prostředků k uhrazení lékařské prohlídky, tedy městský soud směřoval k dílčímu závěru,
že stěžovatel nevyužil nabízenou příležitost zajistit si pravidelný příjem a nebýt tak nadále závislý
pouze na existenčním minimu. Na základě řečeného posléze vyhodnotil, že je v objektivních
možnostech stěžovatele si vlastními silami opatřit finanční prostředky k úhradě soudních
poplatků, a proto není na místě jeho žádosti o osvobození vyhovět. Kasační námitka
zpochybňující stěžovatelovo přijetí na pracovní pozici, nadto vyvrácená následným rozhodnutím
ministerstva (viz výše), tedy není jakkoliv způsobilá zpochybnit závěr městského soudu
ve smyslu přístupu stěžovatele k možnosti zajistit si pravidelný příjem, z něhož by mohl hradit
mj. též soudní poplatky. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud neshledal tuto kasační námitku
důvodnou.
[15] Poslední kasační námitka stěžovatele bezprostředně souvisí se shora vyslovenými závěry,
neboť jí zpochybnil možnost využití částky 500 Kč na zařízení a zaplacení vstupní lékařské
prohlídky, jestliže byl tento obnos vyplacen z příspěvku na živobytí. I zde však nezbývá
než zopakovat, že městský soud odkaz na vyplacení částky 500 Kč oddělením hmotné nouze dne
11. 4. 2019, respektive na její nevyužití k úhradě lékařské prohlídky, provedl na podporu shora
uvedeného závěru o nevyužití možnosti stěžovatelem zajistit si pravidelný příjem. Podle
rozhodnutí Úřadu práce ze dne 3. 5. 2019, č. j. 17265/2019/MEL, potom stěžovatel „dne
10. 4. 2019 požádal o vyplacení části dávky pomoci v hmotné nouzi – příspěvek na živobytí ve výši 500,- Kč
v hotovosti z důvodu vstupní lékařské prohlídky“ (důraz přidán). Ačkoliv přitom bylo citované
rozhodnutí následně zrušeno (viz výše) nedošlo ke zpochybnění uvedené skutečnosti,
což dokládá i druhé rozhodnutí ministerstva o odvolání č. j. MPSV-2019/234686-912, které
taktéž hovoří o stěžovatelově žádosti „o vyplacení částky 500 Kč na lékařskou prohlídku z dávky
příspěvek na živobytí “. Jestliže tedy platí, že stěžovatel pro tyto účely o vyplacení dané částky sám
požádal a k jejímu vyplacení došlo, což ostatně jmenovaný nepopírá, přičemž ji avšak k uhrazení
lékařské prohlídky následně nevyužil, lze městskému soudu plně přisvědčit v tom, že na jeho
závěru o nevyužití možnosti zajištění si pravidelného příjmu stěžovatelem, nemůže nic změnit,
že mu částka 500 Kč byla proplacena z příspěvku na živobytí a nikoli v rámci dávky mimořádné
okamžité pomoci. Požádal-li si přitom sám stěžovatel o vyplacení částky pro účely lékařské
prohlídky, nemůže Nejvyšší správní soud shledat důvodnou ani jeho nynější kasační námitku,
že po něm vlastně nebylo následně možné požadovat, aby ji pro tyto účely použil, neboť by tím
ohrozil svou existenci.
[16] Za uvedených okolností Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že městský soud
nepochybil, jestliže při akcentaci výjimečnosti institutu osvobození od soudních poplatků
vyhodnotil, že bylo v objektivních možnostech stěžovatele, aby si prostředky k úhradě soudního
poplatku zaopatřil vlastními silami, a jeho žádost proto zamítl. Jako nedůvodný je konečně třeba
v této souvislosti označit jak stěžovatelův odkaz na jeho sdělení z žádosti o osvobození, že není
zaměstnán, jelikož zaměstnavatelé vybírají jako nejvhodnějšího jiného uchazeče o práci,
tak námitku, dle které městský soud neměl údajně zohlednit jeho tvrzení, rovněž obsažené
v žádosti, že se o zaměstnání uchází a je veden Úřadem práce. Tyto skutečnosti totiž nejsou
jakkoliv způsobilé zpochybnit shora uvedené dílčí závěry, založené na konkrétních okolnostech
stěžovatelova případu, na jejichž základě městský soud shledal, že jmenovaný nevyužil nabízenou
příležitost zajistit si pravidelný příjem, respektive, jak uvedeno shora, že je v jeho objektivních
možnostech, aby si vlastními silami (tj. prací) opatřil finanční prostředky potřebné k úhradě
soudního poplatku.
[17] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že napadené usnesení Městského soudu v Praze je zákonné. Kasační stížnost proto podle
§110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[18] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Žalovaná pak v tomto případě
účastníkem řízení o kasační stížnosti nebyla, proto Nejvyšší správní soud o jejím právu
na náhradu nákladů řízení nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 25. února 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu