ECLI:CZ:NSS:2020:3.AS.52.2019:47
sp. zn. 3 As 52/2019 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: Ing. A. M.,
zastoupený Mgr. Janem Harcubou, advokátem se sídlem Palackého 1327, Mladá Boleslav, proti
žalovanému: náčelník Vojenské policie, se sídlem Rooseveltova 620/23, Praha 6, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
22. 1. 2019, č. j. 57 A 10/2017 – 92,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný jako odvolací služební orgán svým rozhodnutím ze dne 11. 8. 2017,
č. j. 96-12-23/2012-5104, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí velitele Velitelství
Vojenské policie Tábor ze dne 27. 6. 2017, č. j. 11-38/2014-4215. Posledně uvedeným
rozhodnutím správní orgán prvního stupně přiznal žalobci (jenž byl vojákem z povolání
a příslušníkem Vojenské policie) nárok na výplatu odměny za tam definovanou služební
pohotovost v celkové výši 259 230 Kč, avšak nepřiznal mu nárok na výplatu odměny za zařazení
do bojové a mobilizační pohotovosti za roky 2011 a 2012 (dále jen „BMP“).
[2] Žalobce proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobou, kterou Krajský soud
v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) svým rozsudkem ze dne 22. 1. 2019,
č. j. 57 A 10/2017 – 92, zamítl jako nedůvodnou.
[3] Konstatoval přitom, že byl již v minulosti konfrontován s případy jiných žadatelů –
bývalých příslušníků Vojenské policie – o přiznání odměny za BMP, zastoupených týmž
advokátem, a již posuzoval prakticky totožné právní i skutkové otázky, které v projednávané věci
nastolil i žalobce. V této souvislosti krajský soud odkázal na svoje předchozí rozhodnutí a též
na judikaturu Nejvyššího správního soudu (zejména jeho rozsudek ze dne 4. 5. 2017,
č. j. 4 As 84/2016 – 96). Stručně shrnul závěry v odkazované judikatuře, totiž že BMP může
být nařízena pouze při vyhlášení stavu ohrožení státu a válečného stavu. V době projednávané
věci takový stav vyhlášen nebyl. Odkázal na Vnitřní rozkazy Velitelství Vojenské policie Stará
Boleslav č. 1 z let 2011 a 2012, které platily vždy od 1. ledna po celý kalendářní rok
2011, respektive 2012 (dále společně jen „celoroční vnitřní rozkazy“). Tyto rozkazy sice
zařazovaly žalobce do BMP, avšak žalobci tím nebyla stanovena služební pohotovost ve smyslu
§30 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „zákon o vojácích z povolání“). Krajský
soud přitom vycházel z definice BMP v rozkazu ministryně obrany č. 7/2009 (dále jen „rozkaz
ministryně obrany“), podle níž se BMP uplatňuje při vyhlášení stavu ohrožení státu a stavu
válečného. Celoročními vnitřními rozkazy ve spojení s rozkazem ministryně obrany tak BMP
nařízena nebyla.
[4] Krajský soud se dále zabýval povahou omezení dle celoročních vnitřních rozkazů
a tím, zda byla svojí intenzitou srovnatelná s nařízením služební pohotovosti. Na tuto otázku
odpověděl záporně, neboť žalobce nebyl omezován ve volném čase jinak než uvedením
telefonního kontaktu, adresy a tím, že měl povinnost tyto údaje aktualizovat.
[5] Pro účely řízení o kasační stížnosti je rozhodné vypořádání následujících žalobních bodů
ze strany krajského soudu.
[6] K námitce o povinnosti udržovat spojení a prováděných prověrkách tohoto spojení soud
uvedl, že to nepovažuje za nestandardní požadavek a že jde o legitimní postup. Pokud by došlo
ke zhoršení bezpečnostní situace a přechodu do vyššího stupně bojové připravenosti, musí být
zajištěno spojení s příslušníky útvaru. Žalobce neprokázal, že by prováděné prověrky sloužily
k jiným účelům, než k pouhému ověření aktuálnosti kontaktních údajů. Nebyl prokázán
ani případný postih, pokud příslušník nebyl v rámci prověrky zastižen.
[7] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že se žalobce nikdy nezúčastnil cvičení
zaměřeného na systematiku bojové pohotovosti. Poukázal také na to, že rozkaz ministryně
obrany nepodléhal utajení, ze spisu a výpovědí svědků plyne, že příslušníci byli o předpisech
upravujících BMP proškoleni a žalobce měl možnost seznámit se s vnitřními organizačními
pokyny ohledně této otázky, kterou však nevyužil.
[8] K námitce ohledně nároku na odměnu za služební pohotovost ve prospěch jaderných
elektráren v době čerpání řádné dovolené krajský soud uvedl, že čerpání dovolené, stejně jako
rozdělení do služebních pohotovostí, je doloženo příslušnými vnitřními rozkazy. Odkázal
na strany 26 až 29 rozhodnutí žalovaného, s nímž se ztotožnil. Stručně k tomu vysvětlil, že pokud
byla žalobci nejprve nařízena služební pohotovost a následně nařízena dovolená či preventivní
rehabilitace, znamená to, že pozdější vnitřní rozkaz v tomto rozsahu zrušil rozkaz předchozí.
[9] Odkázal též na §66 odst. 1 a 2 zákona o vojácích z povolání a §19 odst. 3 zákona
č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších
organizacích a orgánech (tento zákon byl s účinností od 1. 7. 2015 zrušen – pozn. Nejvyššího
správního soudu). Podle těchto ustanovení je čerpání řádné dovolené pro platové účely
považováno za výkon služby. Vykonává-li voják službu v době pracovní (služební) pohotovosti,
náleží mu plat, avšak nikoli již odměna za tuto pohotovost. Podle krajského soudu též nebylo
doloženo, že by byl žalobce po dobu čerpání dovolené jakkoli omezen.
[10] K námitce ohledně krácení pohotovosti mezi směnami krajský soud uvedl, že v rámci
pohotovosti pro jaderné elektrárny časová norma pro dostavení do zaměstnání činila 18 hodin
od aktivace. To znamená, že nebyla dodržena pouze v době po skončení pracovní doby v pátek
a počátkem pracovní doby v pondělí. Žalobce tím ve svém volnu nikterak omezen nebyl. V době
této pohotovosti nebyl žalobce skutečně povolán k žádné mimořádné události.
[11] Závěrem krajský soud reagoval rovněž na žalobní námitku o podjatosti úředních
osob podílejících se na projednání a rozhodování věci. Předně poukázal na to, že dle
§144 zákona o vojácích z povolání je aplikace ustanovení správního řádu o podjatosti vyloučena.
Přesto pro důvody tvrzené v žalobě neshledal podjatost příslušných úředních osob. K tvrzené
vadné protokolaci údajně podjatou osobou krajský soud zdůraznil, že vyslýchané osoby
v protokolu ničeho nenamítaly a naopak svým podpisem s jeho obsahem souhlasily.
[12] Rozsudek krajského soudu napadá žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
jejíž důvody podřazuje formálně pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti na různých místech vytýká napadenému rozsudku
nepřezkoumatelnost. Podle něj se krajský soud nevypořádal s některými dílčími žalobními
námitkami, zejména (a) při hodnocení otázky, zda byl stěžovatel poučen o existenci BMP,
se krajský soud nevypořádal s důkazy, na něž stěžovatel poukazoval, konkrétně s výpověďmi
bývalých příslušníků Vojenské policie; (b) nařízení BMP měl osvědčovat stěžovatelem předložený
dokument pod názvem „Výstavba a plánování“, k němuž se krajský soud nevyjádřil; (c) není patrné,
proč krajský soud nevyslechl svědka Ing. X k otázce krácení pohotovostí mezi směnami; (d) soud
se nezabýval ani námitkou týkající se povinnosti vojáka plnit rozkazy a ochrany legitimních
očekávání žalobce stran těchto rozkazů, které řádně dodržoval.
[14] Stěžovatel dále dovozuje, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný
pro nesrozumitelnost, protože na jedné straně uvádí, že stěžovatel měl možnost se seznámit
se systematikou bojové pohotovosti, které nevyužil, na druhé straně však tvrdí, že příslušníci byli
s dokumenty upravujícími bojovou pohotovost seznamováni. Stěžovatel k tomu uvádí,
že nepopírá existenci školení, nicméně sporný je jeho obsah. Tvrdí, že nebyl o systému BMP
proškolován.
[15] K vlastnímu právnímu posouzení věci stěžovatel polemizuje se závěrem krajského soudu,
že nebyl prověrkami spojení nikterak omezen. Prověrky ve skutečnosti sloužily k zajištění
dosažitelnosti stěžovatele – k tomu stěžovatel odkázal na důkazy ve správním spisu.
[16] Stěžovatel též sporuje, že by k nařízení BMP musel být vydán další vnitřní rozkaz. Zákon
totiž nestanoví žádnou formu pro nařízení služební pohotovosti, takže ji nadřízený může nařídit
i ústně, k čemuž de facto došlo. Stěžovatel jednal v důvěře v rozkaz nadřízeného (míněny celoroční
vnitřní rozkazy – pozn. Nejvyššího správního soudu) a v tomto směru mu svědčí i princip
legitimního očekávání.
[17] Pod rubrikou kasační stížnosti označenou jako „podjatost úředně pověřených osob“ stěžovatel
namítá vady správního řízení. Předně má za to, že oprávněná úřední osoba, JUDr. X, neprováděla
výslechy svědků zákonným způsobem a protokolovala v rozporu s vyjádřením svědků, respektive
některé informace neprotokolovala vůbec. Dále stěžovatel uvádí, že mu správní orgán odepřel
účast na výslechu svědků. Usuzuje z toho, že hodnota protokolovaných svědeckých výpovědí
je sporná. Uvedené vady správního řízení krajský soud dle stěžovatele nesprávně posoudil.
[18] Dále polemizuje s hodnocením krajského soudu ohledně jeho nároku na proplacení
pohotovosti pro jaderné elektrárny mezi pracovními dny, ve kterých měl stěžovatel povinnost
udržovat spojení s útvarem a dostavit se do služby do 18 hodin. Krajský soud dovodil,
že stěžovatel tímto nebyl omezen a nikdy takto do služby povolán nebyl. Stěžovatel k tomu
uvádí, že odměna za pohotovost nezávisí na tom, zda daná osoba byla skutečně do služby
povolána. Připouští sice, že 18 hodin byl relativně dlouhý časový interval, ale jednalo se pouze
o „mezní hodnotu“ – v praxi bylo vyžadováno, aby se voják vydal na cestu do zaměstnání ihned
po aktivaci.
[19] Stěžovatel také poukázal na svoji žalobní námitku ohledně neproplácení pohotovosti
během výkonu řádné dovolené či preventivní rehabilitace. Nesouhlasí se závěrem v napadeném
rozsudku, že pozdější vnitřní rozkaz zrušil rozkaz předchozí. K prokázání této praxe ve správním
řízení navrhl výslech dvou svědků (X a X), doložil jejich písemná prohlášení, avšak správní
orgány tyto důkazy neprovedly a krajský soud se touto otázkou blíže nezabýval. Není pravdou, že
by stěžovatel nebyl fakticky omezen – dokladem tohoto omezení jsou právě vnitřní rozkazy, jimiž
mu byla pohotovost nařízena.
[20] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na judikaturu Nejvyššího správního
soudu, v níž se opakovaně vyjádřil k povaze institutu BMP v kontextu celoročních vnitřních
rozkazů a rozkazu ministryně obrany a dospěl k závěru, že služební pohotovost dle §30 zákona
o vojácích z povolání se uplatňuje pouze při vyhlášení stavu ohrožení státu a stavu válečného.
Celoroční vnitřní rozkazy obsahovaly jen obecná a organizační pravidla a nedošlo jimi k vyhlášení
služební pohotovosti ve smyslu §30 citovaného zákona. Stěžovatel nebyl omezen v trávení svého
volného času, nebyl z tohoto titulu povolán do zaměstnání a nebyl tedy ani sankcionován,
že se po aktivaci do zaměstnání nedostavil. Docházelo-li ke kontrole telefonického spojení, šlo
o výjimečnou záležitost. Pokud telefonické spojení se stěžovatelem nebylo úspěšné, nebyla
s tím spojena žádná sankce.
[21] Žalovaný se dále ztotožnil s napadeným rozsudkem v otázce tvrzeného neproplacení
pohotovosti v den čerpání dovolené. Ohledně vytýkaných vad správního řízení odkázal
na své rozhodnutí. Veškeré listiny předložené stěžovatelem byly součástí správního spisu a byly
předmětem hodnocení ze strany žalovaného. Závěrem žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl.
[22] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený
rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.)
a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl
bez jednání za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2, věta první s. ř. s.
[23] Kasační stížnost není důvodná.
[24] Úvodem Nejvyšší správní soud předesílá, že se totožnými či blízce podobnými námitkami
jiných bývalých příslušníků Vojenské policie (zastoupených týmž advokátem) již opakovaně
zabýval. I zde se žalobci – stěžovatelé v řízení o kasační stížnosti – domáhali přiznání nároku
na odměnu za služební pohotovost na základě celoročních vnitřních rozkazů, užili takřka
totožnou paletu argumentů, a v těchto věcech byly ve správním řízení vyslechnuty z velké části
též totožné osoby jako svědci.
[25] V této souvislosti lze odkázat zejména na rozsud ek ze dne 4. 5. 2017, č. j. 4 As 84/2016 – 96,
na nějž Nejvyšší správní soud navázal v dalších podobných věcech svými rozsudky ze dne
17. 10. 2018, č. j. 4 As 225/2018 – 45, ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 As 252/2017 – 42 (na tyto
rozsudky správně odkázal ve svém vyjádření i žalovaný), a ze dne 30. 5. 2019,
č. j. 9 As 454/2017 – 62 (všechny tyto rozsudky dále společně také jen „judikatura ve věcech BMP“;
všechna zde citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). V těchto
rozsudcích soud již důkladně vypořádal shodné či obdobné námitky, které stěžovatel uplatnil
i v nyní projednávané věci (včetně obsahově podobných námitek nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu). Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s argumentací uvedenou v citovaných
rozsudcích. Není jeho úlohou, aby znovu tuto argumentaci opakoval, proto se v následujícím
omezí jen na stručné vypořádání kasačních námitek a odkaz na příslušné pasáže z judikatury
ve věcech BMP.
[26] Nejprve se Nejvyšší správní soud věnoval otázce nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Stěžovatel se v kasační stížnosti odvolává na důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřuje v několika ohledech. K této vadě však soud
přihlíží i z úřední povinnosti (§109 odst. 4, věta za středníkem s. ř. s.).
[27] Stěžovatel předložil konkrétní dílčí námitky (viz odstavec [12] výše) s tím, že s některými
tvrzeními v žalobě se krajský soud nevypořádal. Nejvyšší správní soud ze soudního spisu ověřil,
že tvrzení [uvedená pod body (a), (b) a (d)] byla v žalobě uplatněna, a přisvědčuje stěžovateli,
že krajský soud se se všemi z nich výslovně nevypořádal. Je však nutné poukázat na to, že žaloba
je rozsáhlá (23 stran textu) a obsahuje celou řadu námitek rozdílného významu pro posouzení
projednávané věci. Soud není vždy povinen reagovat na každý dílčí argument a absolutně
tak vyčerpat veškerý obsah žaloby. Ústavní soud již v minulosti k povinnosti odůvodňovat soudní
rozhodnutí uvedl, že „[t]uto povinnost nelze chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně
reagováno. Na druhou stranu, jestliže jsou v projednávané věci vzneseny závažné právní argumenty, je třeba,
aby se s nimi soud vypořádal“ (nález ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08; dostupný
na https://nalus.usoud.cz). V tomto ohledu Nejvyšší správní soud uvádí, že ucelená argumentace
v odůvodnění rozsudku krajského soudu dává odpověď na stěžejní žalobní body týkající
se otázky posouzení povahy BMP dle celoročních vnitřních rozkazů z hlediska úpravy služební
pohotovosti podle §30 zákona o vojácích z povolání a dalších podstatných otázek nastolených
v žalobě (krácení pohotovosti mezi směnami, podjatost oprávněných úředních osob apod.).
Krajský soud v tomto směru vycházel z podkladů ve správním spise, provedl vlastní hodnocení
provedeného dokazování v kontextu žalobních námitek a citoval relevantní judikaturu Nejvyššího
správního soudu. Dílčí tvrzení stěžovatele, shrnutá v odstavci [12] pod písmeny (a), (b) a (d) výše,
nemají zásadní význam pro vlastní posouzení věci, a to i ve světle judikatury kasačního soudu
ve věcech BMP citované v předcházejícím odstavci.
[28] Co se týče tvrzení stěžovatele pod bodem (c) v odstavci [12] výše, tedy že není patrné,
proč krajský soud nevyslechl svědka Ing. X k otázce krácení pohotovostí mezi směnami, Nejvyšší
správní soud z textu žaloby ověřil, že stěžovatel provedení takového důkazu v řízení před
krajským soudem nenavrhoval. V odstavci 32 žaloby pouze vytýkal, že tohoto svědka nevyslechly
správní orgány. Proto ani krajský soud pochopitelně neuvedl důvody, proč takový důkaz
neprovedl.
[29] Stěžovatel dále dovozuje, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro
nesrozumitelnost, protože na jedné straně uvádí, že stěžovatel měl možnost se seznámit
se systematikou bojové pohotovosti, avšak neučinil tak, na druhé straně pak tvrdí, že příslušníci
byli s dokumenty upravujícími bojovou pohotovost seznamováni. Nejvyšší správní soud v tomto
ohledu v napadeném rozsudku vnitřní rozpor nespatřuje. Prokázání skutečnosti, že byl stěžovatel
určitým způsobem školen o systematice BMP, totiž vůbec nevylučuje související úvahu krajského
soudu, že v každém případě stěžovatel měl a mohl znát rozkaz ministryně obrany a příslušnou
zákonnou úpravu. Ani v tomto ohledu tedy napadený rozsudek netrpí vadou
nepřezkoumatelnosti.
[30] K dalším kasačním námitkám ohledně vlastního právního posouzení věci tento soud
předesílá, že stěžovatelovy námitky v podstatě nemíří do vlastního jádra právní otázky, totiž zda
mu byla či nebyla celoročními vnitřními rozkazy skutečně nařízena služební pohotovost
ve smyslu §30 zákona o vojácích z povolání. Stěžovatel se namísto toho soustředí spíše na dílčí
otázky, jako jsou prověrky spojení a jejich účel, pochybení při zjišťování skutkového stavu
žalovaným a další procesní vady, podjatost úředních osob apod. Tyto vady, jestliže by byly
namítány důvodně, by pochopitelně mohly vést k závěru o nezákonnosti rozhodnutí žalovaného,
potažmo prvostupňového správního rozhodnutí, nicméně samo jádro sporu již bylo posouzeno
pro stěžovatele nepříznivě, tedy že celoročními vnitřními rozkazy BMP nařízena nebyla.
Argumenty pro tento závěr jsou obsaženy ve výše citované judikatuře tohoto soudu.
[31] Stěžovatel polemizuje se závěrem krajského soudu, že nebyl prověrkami spojení omezen.
Sice k tomu dodává, že tento závěr nemá oporu v dokazování před správními orgány, nicméně
však ani sám netvrdí konkrétní skutečnosti, jimiž se tvrzené omezení významně negativně
projevilo v jeho osobním životě. Předně je nesporné, že stěžovatel nebyl fakticky povolán
do služby v rámci BMP, čili kontaktní údaje nebyly využity (respektive zneužity) služebným
nadřízeným k tomu, aby fakticky jednal se stěžovatelem tak, jako by měl vskutku nařízenou
služební pohotovost. Pokud stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje na vyjádření náčelníka
Vojenské policie, že prověrky spojení byly prováděny za účelem možného kontaktování
příslušníků útvaru a eventuálně jejich povolání do výkonu služby v případě naléhavé potřeby,
ani toto tvrzení nevyvrací závěry krajského soudu v napadeném rozsudku. Je přeci přirozené,
že kontaktní údaje jako adresa a číslo mobilního telefonu budou sloužit právě
pro to, aby příslušník Vojenské policie mohl být kontaktován a eventuálně i povolán do služby.
Tím však není řečeno, že by tento příslušník byl do služby povoláván v rozporu se zákonem.
[32] Shodně se k této otázce též vyjádřil tento soud v citovaném rozsudku
č. j. 4 As 225/2018 – 45, v němž uvedl, že „[t]yto prověrky samy o sobě nepředstavují omezující zásah
do soukromého života stěžovatele a nenasvědčují tomu, že by stěžovatel měl být v permanentní pohotovosti.
Nejvyšší správní soud považuje takové prověrky spojení za racionální pro případ řešení mimořádné situace v době
pracovního klidu.“ Tento názor plně dopadá i na projednávanou věc, v níž je skutková situace
obdobná.
[33] Co se týče otázky, zda se stěžovatel mohl či dokonce měl seznámit s rozkazem ministryně
obrany, Nejvyšší správní soud opět odkazuje na rozsudek č. j. 4 As 225/2018 – 45, podle něhož
„[p]okud stěžovatel namítá, že o existenci tohoto dokumentu (tedy rozkazu ministryně obrany – pozn.
Nejvyššího správního soudu) nevěděl, lze poukázat na to, že rozkazy č. 1/2011 a 1/2012 (tedy
celoroční vnitřní rozkazy – pozn. Nejvyššího správního soudu) jsou nadepsány jako 'Údaje trvalého
charakteru nutné pro chod velitelství vojenské policie, které vyplývají z norem vyšší právní síly, odborných předpisů,
OŘ velitelství Vojenské policie a potřeb praxe'. Z tohoto označení je jasně seznatelné, že tento rozkaz vychází
z jiných předpisů, přičemž stěžovateli nic nebránilo se informovat o tom, o jaké předpisy se jedná, a to zejména
v situaci, kdy měl o způsobu fungování systému bojové a mobilizační pohotovosti pochybnosti.“ Tento závěr
je opět plně aplikovatelný i na nyní projednávanou věc.
[34] Stěžovatel dále sporuje, že by k nařízení BMP musel být vydán další vnitřní rozkaz. K této
námitce se zdejší soud vyjádřil v také již citovaném rozsudku č. j. 9 As 454/2017 – 62, v němž
konstatoval, že „[j]e však znovu nutné odkázat na celkovou koncepci výkladu pojmu BMP, jak ji provedl
krajský soud a ve výše citovaných judikátech i Nejvyšší správní soud. Je pravda, že soudy došly k závěru
o nutnosti dalšího vnitřního řídícího aktu k provedení celoročních vnitřních rozkazů, přičemž až tímto aktem
by byl stěžovatel zařazen do služební pohotovosti k plnění úkolů BMP. Nicméně tento závěr logicky vyplývá
z výkladu zákonných ustanovení a dalších aktů (rozkazu ministryně obrany) – tento výklad totiž na prvním
místě objasnil povahu BMP a jednoznačně zařadil tento pojem do souvislosti s válečným stavem, respektive stavem
ohrožení státu. Je-li tomu tak, pak z toho přirozeně plyne, že BMP bude nutno 'aktivovat' dalším vnitřním
aktem právě poté, kdy nastane uvedený válečný stav či stav ohrožení státu. Jestliže pak stěžovatel uvádí,
že k aktivaci BMP mohlo docházet i neformálně (na základě ústního rozkazu), ve výše uvedeném kontextu
je zřejmé, že taková situace by v případě uvedených stavů nemohla nastat, neboť jde o mimořádné události
takového významu, že by jistě nalezly své vyjádření i ve formálnějším a jednoznačně určeném dalším vnitřním
aktu.“
[35] Co se týče namítané „podjatosti úředně pověřených osob“, i zde stěžovatel opakuje obdobnou
kasační námitku, která již byla judikatorně vyřešena. Podle rozsudku č. j. 4 As 225/2018 – 45,
„[p]řípadné dílčí vady dokazování spočívající např. v neprovedení některých důkazů, nebo neumožnění nahlédnout
do spisu v jiné věci, nevedou samy o sobě k závěru o podjatosti úředních osob. Správní orgány svůj postup
odůvodnily a v řízení nevyšla najevo žádná skutečnost nasvědčující tomu, že by jejich postup a způsob rozhodnutí
ve věci byl zájmem úředních osob na výsledku řízení. (…) I kdyby k nesprávnému zaprotokolování výpovědi došlo,
nesvědčilo by to bez dalšího k závěru o podjatosti úřední osoby vedoucí výslech. (…) Podjatost úředních osob nelze
nijak dovozovat ani z toho, že jeden ze svědků měl vypovídat při opakovaných výsleších rozdílně.“ K dalším
pochybením, která stěžovatel vytýká správním orgánům (viz odstavec [16] výše) zdejší soud
odkazuje na odůvodnění rozsudku krajského soudu, který dospěl k závěru, že „[v] postupu správních
orgánů nespatřuje nezákonnost. Krajský soud je přesvědčen, že správní orgány dostatečně zdůvodnily své závěry,
postupovaly v souladu s právními předpisy a dospěly ke zjištění materiální pravdy věci. Krajský soud se ztotožňuje
se závěry správních orgánů a napadené rozhodnutí shledává za přezkoumatelné, srozumitelné a vyjadřující
konzistentní právní názor. (…) Úsudek o tom, že nebylo zapotřebí doplnit dokazování, považuje soud
za správný. Uvedení svědkové byli především vyslýcháni v souvislosti s tím, jak nahlížet zařazení příslušníků
do bojové a mobilizační pohotovosti. Vedle svědeckých výpovědí bylo vycházeno též z vnitřních rozkazů, tyto
důkazy byly hodnoceny ve vzájemné souvislosti a právní zjištění žalovaného (…) je v souladu s tím, jak tento
institut (myšleno BMP – pozn. Nejvyššího správního soudu) vyložil Nejvyšší správní soud.“ Toto
posouzení Nejvyšší správní soud aprobuje.
[36] K hodnocení krajského soudu ohledně nároku stěžovatele na proplacení pohotovosti
pro jaderné elektrárny mezi pracovními dny je možno uvést, že k odpovídající kasační námitce
se judikatura ve věcech BMP též vyjádřila. V rozsudku č. j. 9 As 454/2017 – 62, k tomu kasační
soud uvedl, že „[s]těžovatel zde opět argumentuje prověrkami telefonického spojení a nastavenou praxí
u Vojenské policie. Konkrétně však neuvádí, že by skutečně někdy byl telefonicky vyrozuměn o mimořádné
události a musel neprodleně v době volna nastoupit do zaměstnání, aniž by mohl využít stanovenou časovou normu
18 hodin. Pro správní orgány bylo pro posouzení nároku na odměnu v tomto ohledu podstatné, že doba, ve které
byl stěžovatel povinen dostavit se na pracoviště (18 hodin), byla o 2,5 hodiny delší, nežli doba nepřetržitého
odpočinku mezi službami (15,5 hodiny), po které se měl tak jako tak dostavit na pracoviště k řádnému výkonu
služby. Nebylo tedy shledáno znatelné omezení stěžovatele ve způsobu trávení volného času oproti běžnému stavu
(viz str. 23 a 24 rozhodnutí žalovaného). Námitky ohledně prověrek spojení (…) a praxe (nutnost dostavit
se k útvaru okamžitě), která však nebyla vůči stěžovateli reálně uplatněna (alespoň to netvrdí), správnost
posouzení této otázky krajským soudem, potažmo správními orgány, nezpochybňují.“
[37] Stěžovatel závěrem brojí proti neproplácení pohotovosti během výkonu řádné dovolené,
popřípadě během preventivní rehabilitace. Nejvyšší správní soud rovněž v rozsudku
č. j. 9 As 454/2017 – 62, ohledně obdobné námitky příhodně uvedl, že „[j]e pravdou, že stěžovatel
ve správním řízení předložil písemná vyjádření dvou svědků z června 2016 (X a X) k 'prokázání nastavené
praxe ' u Vojenské policie. Avšak jak je výše uvedeno, pro věc je rozhodné, že stěžovatel v žalobě konkrétně
nespecifikoval, zda mu byla nařízena pohotovost během dovolené, která ho ve způsobu trávení volného času
omezila. V žalobě i v kasační stížnosti pouze uvedl, že 'u velitelství se stávalo, že neplacené dosažitelnosti byly
nařizovány i během dovolené a služebního volna ', tedy nikoli, že jemu osobně byla taková dosažitelnost v době
dovolené skutečně nařízena, respektive jej v době čerpání volna nějakým způsobem omezila“. Podobně i v nyní
posuzovaném případě stěžovatel v žalobě mimo jiné uvedl, že „v případě pohotovostí pro jaderné
elektrárny (JETE, JEDU) se u Vel. VP Stará Boleslav občas stávalo, že do této pohotovosti byli zařazováni
i příslušníci, kteří měli naplánovanou dovolenou, výjimečně přidělenou preventivní rehabilitaci.“ Netvrdil tedy
konkrétně, zda a kdy taková situace nastala v jeho případě. V dalším tedy postačuje odkázat
na odstavec 37 výše citovaného rozsudku, který je na věc stěžovatele aplikovatelný, a především
na odstavec 60 napadeného rozsudku krajského soudu, ve kterém se soud s odpovídající žalobní
námitkou správně a dostatečně vypořádal. Stěžovatel přitom v kasační stížnosti neuvedl nic
relevantního, co by správnost závěrů krajského soudu vyvrátilo.
[38] S ohledem na shora uvedené skutečnosti tedy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že napadený rozsudek krajského soudu je v souladu se zákonem. Kasační stížnost proto podle
§110 odst. 1, in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[39] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věta první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovaného – nebylo v jeho případě prokázáno, že by mu v souvislosti
s tímto řízením nějaké náklady převyšující rámec jeho úřední činnosti vznikly. Nejvyšší správní
soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladu řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 8. října 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu