ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.103.2019:31
sp. zn. 3 Azs 103/2019 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: V. S., zastoupen JUDr.
Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 12. 4. 2017, č. j. OAM-918/ZA-ZA11-ZA17-2016, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2019, č. j. 2 Az 45/2017 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Městského
soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 12. 4. 2017, č. j. OAM-918/ZA-ZA11-ZA17-2016. Tímto rozhodnutím
nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Při posouzení věci vycházel městský soud z následujícího skutkového stavu. Žalobce
je ukrajinské národnosti, náboženským přesvědčením agnostik. Nikdy nebyl členem žádné
politické strany, je homosexuální orientace a příslušníkem LGBT komunity. Ve vlasti naposledy
bydlel v Luhansku, avšak žil také v Kyjevě, kde studoval. Do ČR přicestoval v roce 2013
autobusem ze Lvova. O mezinárodní ochranu požádal, jelikož má strach o svůj život na Ukrajině
kvůli diskriminaci z důvodu své sexuální orientace a také z důvodu ozbrojeného konfliktu. Dříve
o udělení mezinárodní ochrany nepožádal, neboť o této možnosti pro Ukrajince nevěděl.
Na Ukrajině již nikoho nemá. Mnoho žalobcových příbuzných se přidalo na stranu domobrany
a považují ho za černou ovci rodiny. Jeho rodiče se ukrývají, neboť jejich dobrého kamaráda
v roce 2014 unesli a pustili až za několik měsíců. Jiný obyvatel žalobcova domu náhle
zmizel a jeho následně pouze rodina dostala informaci, že již není naživu. Žalobce si myslí,
že by ho na Ukrajině možná čekala smrt. Vycestování jeho rodiny z Luhanské oblasti není
možné, protože nemá kam jít a nedostane se jim pomoci a finančních prostředků.
V případě návratu na Ukrajinu má taktéž obavu z toho, že bude pronásledován pro svoji sexuální
orientaci. Policie o něm má informace, že se účastnil demonstrací a dle jeho názoru
jej má za tzv. provokatéra. Do kontaktu s policií přišel rovněž v roce 2013, kdy jej přepadli,
když vycházel z klubu pro homosexuály a on šel napadení oznámit. Policisté si z něj však pouze
dělali legraci a sdělili mu, že může být rád, že je naživu. Popsal i další nepříjemnosti,
které jej v souvislosti s jeho sexuální orientací potkaly (vyhození z pokoje na koleji a zbití staršími
chlapci po cestě do školy). V roce 2013 se žalobce zúčastnil akce Gay Pride, kde bylo zhruba
100 účastníků a velké množství policistů. K České republice má citový vztah, chce
se zde realizovat a něco dokázat.
[3] Po posouzení výše uvedených skutečností dospěl městský soud k závěru, že žaloba není
důvodná. Žalovaný podle jeho názoru dostatečně zjistil skutkový stav a uspokojivým způsobem
své rozhodnutí odůvodnil, přijaté řešení přitom odpovídalo okolnostem daného případu. Žalobci
podle městského soudu na území Ukrajiny nehrozí pronásledování z důvodu příslušnosti
k sociální skupině osob s odlišnou sexuální orientací ve smyslu zákona o azylu. K tomu soud
odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2018, č. j. 7 Azs 219/2018 - 30,
podle kterého na Ukrajině existuje dostupný mechanismus efektivní ochrany práv před jednáním,
kterému byl stěžovatel vystaven. Konstatoval také, že jestliže se žalobce jednou setkal
s nepochopením své orientace u příslušníka bezpečnostního sboru, nelze automaticky
předpokládat, že se k takovému postupu uchýlí i další státní orgány. Žalobce měl v prvé řadě
využít možnosti garantované vnitrostátním právem, nikoliv shledávat v této okolnosti azylový
důvod. S odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2016,
č. j. 10 Azs 2/2016 - 33, se městský soud neztotožnil ani s tvrzením žalobce, že není možné
využít institut vnitřního přesídlení. Žalobce sice pochází z Luhanské oblasti, ale v posledních
letech se zdržoval v Kyjevě, které je pod kontrolou ukrajinských státních orgánů a v němž boje
neprobíhají. Jestliže by žalobci mohla hrozit závažná újma pouze v části země, nemůže zneužívat
institut mezinárodní ochrany a volně si vybírat zem, v níž chce pobývat (k tomu městský soud
odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2015, č. j. 2 Azs 189/2015 - 22,
a ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004 - 94).
[4] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[5] Zásadní pochybení správního orgánu a městského soudu stěžovatel spatřuje
v nedostatečném zjištění skutkového stavu, resp. posouzení naplnění podmínek udělení
mezinárodní ochrany, a s tím spojené nepostačující míře dokazování, kdy nebylo dostatečně
přihlédnuto k okolnostem daného případu. Okolnosti, jež stěžovatel uvedl ve své žalobě a jejím
doplnění, pak městský soud nijak nehodnotil, omezil se pouze na opakování tvrzení žalovaného.
Stěžovatel byl na Ukrajině pronásledován z důvodu příslušnosti k sociální skupině ve smyslu
§2 odst. 4 zákona o azylu, přičemž státní orgány v zemi původu nejsou schopny mu poskytnout
ochranu. V důsledku útoku musel stěžovatel následně svoji homosexualitu z důvodu obav o svůj
život veřejně skrývat. Je přesvědčen, že všechny azylově relevantní důvody v řízení dostatečným
způsobem popsal a odkázal i na informace o aktuální situaci v zemi původu, žalovaný však jeho
tvrzení dostatečně nezohlednil.
[6] Podle stěžovatele ze skutečnosti, že ukrajinská policie poskytuje ochranu LGBT akcím,
nelze nabýt přesvědčení, že i jednotlivci, kteří patří k dané sociální skupině, jsou pod ochranou
policie a vnitřních státních orgánů ve svém každodenním životě. Stěžovatel se pokusil obrátit
s žádostí o pomoc na vnitrostátní orgány, ale místo pomoci se setkal s posměchem a odporem,
je proto pochopitelné, že následně ztratil důvěru v možnosti vnitrostátní ochrany.
Má také za to, že neochotu orgánů veřejné moci dostatečně prokázal. Při posuzování žádosti
o azyl by mělo být zohledněno, zda osoba, která se vrátí do země původu, může žít otevřeně
a svobodně svůj život, nebo zda je nucena svou sexuální orientaci skrývat.
[7] Podle názoru stěžovatele v situaci, kdy byl v zemi původu ostatními lidmi považován
za homosexuála, byl kvůli tomu slovně i fyzicky napadán a bylo s ním jednáno diskriminačně,
a to jak na území Kyjeva, tak i v oblasti Luhanska, bylo možno se důvodně domnívat,
že s takovým chováním by se setkával i v jiné části Ukrajiny. V řízení také nebylo nijak
zpochybněno, že aktuální situace v oblasti Luhanska je vážná a že na místě probíhají
nebezpečné ozbrojené konflikty s vážnými dopady pro civilisty. Pro stěžovatele je tak vyloučené,
aby se do této oblasti, kde má rodinu, vrátil. Správní orgán i městský soud posuzovaly možnost
vnitřního přesídlení pouze z hlediska aktuálně probíhajících bojů a nepokojů, avšak nevzaly
v úvahu důvodnou obavu z pronásledování z důvodu příslušnosti k menšinové sociální skupině;
možnost vnitrostátního přesídlení však měla být zkoumána vzhledem k osobě stěžovatele.
Stěžovatel je přesvědčen, že žalovanému sděloval relevantní skutková tvrzení, právně
podřaditelná pod důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 písm. b) zákona o azylu,
případně ve své žalobě podrobně vysvětlit splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu, neboť mu hrozí závažná újma, a to nelidské nebo ponižující
zacházení z azylově relevantního důvodu, a dále i z důvodu vnitřního ozbrojeného konfliktu.
[8] Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje stěžovatel v tom, že v napadeném rozsudku došlo
k zásadnímu pochybení, které mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení.
[9] Vzhledem k výše uvedenému tedy stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen
a věc vrácena městského soudu k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný s obsahem kasační stížnosti nesouhlasí a trvá na tom, že při posuzování jeho
žádosti postupoval v souladu se zákonem a „shromáždil podklady pro zodpovědné rozhodnutí ve věci“.
Trvá také na správnosti jim vydaného rozhodnutí, neboť se podrobně zabýval všemi uplatněnými
tvrzeními stěžovatele, zjistil skutečný stav věci a případ posuzoval ve všech souvislostech.
Ve svém rozhodnutí pak podrobně, dostatečně jasně, srozumitelně a v souladu s platným právem
vyhodnotil žádost stěžovatele o mezinárodní ochranu. Poukázal také na své vyjádření k žalobě
a ztotožnil se s právním názorem městského soudu.
[11] Námitku stěžovatele, že byl z důvodu sexuální orientace vystaven fyzickému útoku
ze strany soukromých osob, žalovaný označil za azylově irelevantní, jelikož se nejedná o újmu
způsobenou státními orgány nebo jimi podporovanou či trpěnou. K napadení před podnikem
pro osoby s odlišnou sexuální orientací, pak uvedl, že se jedná pouze o individuální chování
konkrétních příslušníků policie, tudíž nejde o postoj policie jako celku. Stěžovatel se po tomto
incidentu ani nepokoušel s žádostí o pomoc obrátit na státní orgány, kterým je policie podřízena
a ani na jiné státní instituce, které by mu byly schopny ochranu poskytnout; tedy nevyužil
k obraně svých práv všech dostupných prostředků garantovaných právem země původu. Azylově
relevantní podle jeho názoru není ani újma, kterou stěžovatel spatřuje v tom, že homosexuálové
jsou na Ukrajině okolní společností vnímáni odlišně, jelikož státní orgány jsou schopny a ochotny
mu poskytnout ochranu. Pokud jde o aktuální situaci Luhanska, stěžovatel má možnost usídlit
se v některé z oblastí, v nichž vojenský konflikt neprobíhá.
[12] Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou.
[13] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k posouzení věcných námitek
obsažených v kasační stížnosti, musel zodpovědět otázku její přijatelnosti.
[14] Podle §104a odst. 1 s. ř. s. jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud
pro nepřijatelnost.
[15] Přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních
zájmů stěžovatele je tedy dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, ale také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských
soudů. Přijatelná může být kasační stížnost také tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li
krajský soud ustálenou judikaturu, a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v konkrétním případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 Azs 11/2013 - 18, ze dne
19. 6. 2013, č. j. 7 Azs 13/2014 - 52, a ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 30.
[16] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně
v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném
rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně
právního postavení stěžovatele.
[17] V projednávané věci spatřuje stěžovatel přijatelnost kasační stížnosti v tom, že se městský
soud dopustil zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení.
Nejvyšší správní soud však tento jeho názor nesdílí. Městský soud posoudil věc komplexně,
podrobně a v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu. Při posuzování věci
zohlednil konkrétní okolnosti případu stěžovatele a řádně se vypořádal se všemi žalobními
námitkami.
[18] Nad rámec judikatury zmiňované městským soudem v napadeném rozsudku
lze vyzdvihnout snad jen rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2006,
č. j. 2 Azs 66/2006 - 52, publ. pod č. 260/2004 Sb. NSS. V něm zdejší soud mimo jiné
konstatoval, že „sexuální orientace žadatele o azyl může být podle okolností a s ohledem na poměry v zemi
původu považována za znak jeho příslušnosti k určité sociální skupině ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu.
Újma hrozící žadateli o azyl v důsledku opatření působících psychický nátlak (§2 odst. 6 zákona o azylu)
nemusí být obdobně závažná jako újmy spočívající v ohrožení života nebo svobody, musí však být s nimi
aspoň typově srovnatelná.“ Pojem „psychického nátlaku“ je přitom nutno „poměřovat dalšími
v §2 odst. 6 zákona o azylu výslovně uvedenými azylově relevantními hrozbami, a sice ‚ohrožením života nebo
svobody‘. Nepostačí však, „půjde-li o pouhou sérii ústrků, byť v jednotlivých případech i vcelku intenzivních,
pokud tyto ústrky ve svém celku nedosáhnou takové intenzity a systematičnosti, že u dotčené osoby ve zcela
zásadní míře snižují kvalitu prožívání a berou životní perspektivu a že v ní vyvolávají silný pocit celkové
bezvýchodnosti a beznadějnosti její situace.“
[19] Z tohoto rozsudku se dále také podává, že: „[p]sychický nátlak pro příslušnost k sociální
skupině homosexuálů by byl azylově relevantní, pouze byl-li by přičitatelný veřejné moci ve státě původu. (…)
Veřejné moci nelze přičítat, pokud obyvatelstvo státu či jeho významná část má o určité otázce ‚mravnostní povahy‘
(tou je i náhled na to, zda je ze společenského hlediska přípustná homosexuální orientace) takové mínění,
že se z pohledu standardů západních liberálních demokracií jeví jako netolerantní. Co by však veřejné moci bylo
nutno zásadně přičítat, je, pokud by obyvatelstvu nebránila tuto netoleranci projevovat, tj. např. pokud
by příslušníky homosexuálních minorit nebránila před zřetelným a bezprostředně hrozícím nebezpečím fyzického
napadení, pokud by se nesnažila již proběhlá napadení, o nichž se dozvěděla, vyšetřovat a případně trestat
a pokud by přiměřenými opatřeními nepředcházela projevům intolerance či je dokonce přímo nebo nepřímo
rozdmýchávala.“
[20] Z další judikatury Nejvyššího správního soudu pak vyplývá, že „[n]eučinil-li stěžovatel žádné
kroky k využití všech prostředků, které právní řád v zemi jeho původu k ochraně práv a svobod poskytuje, nelze
učinit závěr, že by mu taková ochrana nebyla poskytnuta, případně že by mu sice poskytnuta byla, ale neúčinně“
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 6 Azs 8/2003 - 44). V této
souvislosti lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 479/2004 - 41, podle kterého pro to, „aby bylo možné shledat absenci ochrany ze strany státu,
musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky ochrany.“ Obdobně viz také rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 49/2007 - 68, podle něhož,
že skutečnost, že „žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není
bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat
se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“
[21] Jak přitom správně uvedl městský soud, ze zpráv o zemi původu shromážděných
žalovaným plyne, že na Ukrajině existuje dostupný mechanismus efektivní ochrany práv
před jednáním, kterému byl stěžovatelem vystaven (viz jeho odkaz na recentní rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2018, č. j. 7 Azs 219/2018 - 30). Stěžovatel měl tedy
v prvé řadě využít možnosti garantované vnitrostátním právem.
[22] Lze tedy shrnout, že v dané věci se městský soud nedopustil žádného zásadního
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Nevyvstala pak ani
žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena,
popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud neshledal důvod, pro který by bylo
nutno učinit judikaturní odklon, ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[23] Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle
§104a odst. 1 s. ř. s. odmítl pro její nepřijatelnost.
[24] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 15. ledna 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu