ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.142.2018:35
sp. zn. 3 Azs 142/2018 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: V. U. T., zastoupený
JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Praha 6, Šlejnická 1547/13, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 10. 2018, čj. 60 Az 51/2018-59,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Ing. Jakubu Backovi se př i z ná v á odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady
právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 28. 5. 2018, č. j. MV-58058-2/OAM-2018, žalovaný zastavil řízení
o udělení mezinárodní ochrany žalobci podle §11a odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále
jen „zákon o azylu“), neboť se jednalo o další (v pořadí již třetí) opakovanou žádost o udělení
mezinárodní ochrany. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu
v Plzni, který řízení o ní usnesením ze dne 15. 10. 2018, č. j. 60 Az 51/2018-59, zastavil podle
§33 písm. b) zákona o azylu.
[2] Krajský soud ověřil, že žalobce byl v době podání žaloby umístěn v Zařízení pro zajištění
cizinců Balková, odkud byl dne 22. 7. 2018 přemístěn do Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní
Lhoty. Dne 30. 7. 2018 byl žalobce z tohoto zařízení propuštěn na základě vykonatelného
rozhodnutí o vyhoštění. Na výzvu krajského soudu ke sdělení aktuálního místa pobytu žalobce,
žalovaný, Ředitelství služby cizinecké policie i Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, uvedli,
že jim pobyt žalobce není znám. Ustanovený zástupce žalobce na výzvu soudu nereagoval.
Krajský soud shledal, že nebylo možno zjistit místo pobytu žadatele o udělení mezinárodní
ochrany (žalobce), a proto řízení podle §33 písm. b) zákona o azylu zastavil. Vycházel přitom
především z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2009, č. j. 8 Azs 26/2009-45,
z něhož se podává, že nemožnost zjistit místo pobytu žadatele o udělení azylu je dána jen tam,
kde krajský soud vyvíjel požadované úsilí ke zjištění místa pobytu žadatele a přes toto úsilí
a případně další pátrání v příslušných evidencích nebyl pobyt žadatele zjištěn a zůstal zcela
neznámý.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností
z důvodu dle §103 odst. 1 písm. e) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel namítá, že krajský soud dostatečným způsobem nezkoumal místo jeho pobytu,
respektive, že příslušné správní orgány neposkytly při zkoumání místa pobytu stěžovatele
potřebnou součinnost. Pobyt stěžovatele po jeho propuštění ze Zařízení pro zajištění cizinců
Vyšní Lhoty byl dobře znám Krajskému ředitelství policie Hlavního města Prahy, Odboru
cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort. Tento policejní orgán držel
stěžovatele v zajištění a následně jej ze zajištění propouštěl. Posléze stěžovateli i doručoval
na adresu P. Krajskému soudu bylo známo, který konkrétní policejní orgán rozhodl o zajištění
stěžovatele, bylo proto jeho povinností dotázat se na pobyt stěžovatele rovněž tohoto policejního
orgánu. Stěžovatel rovněž vytýká Ředitelství služby cizinecké policie, že nevěnovalo zjištění
potřebných informací dostatečnou pozornost, ačkoli jimi disponoval i jemu podřízený správní
orgán, který stěžovatele ze zajištění propouštěl.
[5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s postupem krajského soudu.
Uvedl, že krajský soud vyvinul dostatečné úsilí ke zjištění místa pobytu stěžovatele, které po něm
lze spravedlivě požadovat. Naopak stěžovatel zcela rezignoval na svoji povinnost spolupracovat
se soudem a řádně ho informovat o svém pobytu. Ani samotný zástupce, ač byl soudem řádně
osloven, nevyvinul žádnou aktivitu zjistit místo pobytu svého mandanta.
[6] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k posouzení důvodnosti kasačních
námitek, musel se zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti.
[7] Podle §104a odst. 1 s. ř. s., jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[8] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39,
„přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
(citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz)
[9] V projednávané věci nenalezl Nejvyšší správní soud žádnou právní otázku,
k níž by považoval za nutné vyjádřit se v rámci sjednocování judikatury. Stěžovatelem namítané
procesní pochybení krajského soudu, které má spočívat v nedostatečném zjištění skutkových
okolností rozhodných pro jeho procesní postup, sice může být důvodem přijatelnosti kasační
stížnosti, tento důvod je však vyhrazen jen pro zjevné excesy a natolik hrubá pochybení
v postupu či v rozhodnutí krajského soudu, že by jejich ignorace vážně zasahovala do práva
na spravedlivý proces (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2016,
č. j. 3 Azs 189/2016-19). K takovým pochybením v projednávané věci evidentně nedošlo.
[10] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nezpochybňuje fakt, že ustanovení
§33 písm. b) zákona azylu je na jeho případ principiálně aplikovatelné, má však za to, že pro jeho
aplikaci nebyly v dané věci naplněny skutkové podmínky. Krajskému soudu vytýká,
že při zjišťování místa jeho pobytu nevyčerpal všechny v úvahu se nabízející zdroje informací,
zejména pak tvrdí, že Policie ČR při poskytování součinnosti krajskému soudu pochybila
a nesdělila soudu adresu, na které byl stěžovatel k zastižení.
[11] S touto argumentací Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Krajský soud při zjišťování místa
pobytu stěžovatele postupoval zcela standardním způsobem, odpovídajícím požadavkům ustálené
judikatury Nejvyššího správního soudu. Zde lze odkázat především na rozsudek ze dne
26. 5. 2005, č. j. 7 Azs 271/2004-58, podle kterého „[r]ozhodnou skutečností pro aplikaci ustanovení
§33 zákona o azylu a pro zastavení řízení (…) není neznalost místa pobytu stěžovatele, ale nemožnost zjištění
místa pobytu žadatele o udělení azylu, která předpokládá vyvinutí určitého intenzivního úsilí ke zjištění místa
pobytu (…)“. V rozsudku tohoto soudu ze dne 6. 8. 2009 č. j. 8 Azs 26/2009-45, (na který ostatně
odkazoval i krajský soud) se dále podává, že „[m]ezi soudu dostupné prostředky ke zjištění pobytu
žadatele o azyl patří zejména dotaz na místo pobytu žadatele u obou správních orgánů, které mají dle zákona
o azylu vést evidenci místa pobytu žadatelů o azyl, tj. Ministerstvo vnitra a Ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie, podle okolností konkrétní projednávané věci lze uvažovat např. i o dotazu na místo pobytu
žalobce u jeho zástupce, má-li nějakého, příp. pokus o doručení na adresu, kterou žalobce uvede v podání soudu“.
Citovaná judikatura je přitom plně použitelná i ve světle recentní právní úpravy, neboť norma
uvedená v ustanovení §33 písm. b) zákona o azylu se od svého zavedení do tohoto zákona
(viz §33a odst. 1, účinný od 1. 1. 2003) změnila pouze ve smyslu vypuštění další (kumulativní)
podmínky pro zastavení soudního řízení; výslovně se jí ostatně dovolává i aktuální rozhodovací
praxe tohoto soudu (viz například usnesení ze dne 8. 7. 2020, č. j. 6 Azs 109/2020-20, vydané
ve skutkově podobném případě).
[12] V této souvislosti je třeba upozornit na procesní pasivitu zástupce stěžovatele, který
na výzvu krajského soudu ze dne 11. 9. 2018 (doručenou následujícího dne) ke sdělení místa
pobytu stěžovatele žádným způsobem nezareagoval. Postup krajského soudu, který svůj dotaz
stran místa pobytu stěžovatele nesměřoval též na stěžovatelem zmiňovanou organizační složku
Policie ČR, rovněž nepředstavuje vybočení z judikaturou aprobovaného postupu v těchto
typových případech. Dotaz na Ředitelství služby cizinecké policie představuje standardní postup
soudu, neboť lze důvodně předpokládat, že tento orgán disponuje informacemi od všech
(v úvahu připadajících) jemu podřízených organizačních složek. Pokud snad některá z těchto
organizačních složek disponovala informacemi, které mohly vést ke zjištění místa pobytu
stěžovatele a soudu je nesdělila, nelze to klást k tíži soudu; zde je nutno připomenout, že úkolem
kasačního soudu při přezkumu usnesení, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě ve věci
mezinárodní ochrany, je pouze posoudit, zda krajský soud podnikl dostatečné kroky pro zjištění
všech skutečností podstatných pro zjištění místa pobytu stěžovatele a zda postupoval v souladu
s těmito zjištěními (viz již citovaný rozsudek tohoto soudu č. j. 7 Azs 241/2004-58). Byl
to naopak především stěžovatel, kdo měl (prostřednictvím svého zástupce) zajistit, aby mu
krajský soud mohl v řízení (zahájeném na návrh stěžovatele) bezproblémově doručovat
písemnosti; právě jeho procesní pasivita (respektive pasivita jeho zástupce) vyloučila možnost,
aby se krajský soud případně dozvěděl místo jeho pobytu v situaci, kdy standardní zdroje
informací ke zjištění tohoto údaje nevedly. Pokud se krajskému soudu nepodařilo zjistit místo
pobytu stěžovatele ani při splnění všech požadavků kladených na jeho aktivitu v tomto směru
ustálenou judikaturou, bylo vskutku namístě zastavit řízení podle §33 písm. c) zákona o azylu.
[13] Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že podaná kasační stížnost svým významem
nepřesahuje podstatně vlastní zájmy stěžovatele; proto ji podle výše citovaného ustanovení
§104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
[14] Jelikož byla kasační stížnost odmítnuta, nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.).
[15] Podle §35 odst. 10 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu byl
soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Ustanovený zástupce učinil v řízení o kasační stížnosti jeden úkon právní služby, kterým bylo
písemné podání soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
účinném pro posuzovanou věc (dále jen „advokátní tarif“)]. Za tento úkon mu náleží
mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 pís m. d) ve spojení s §7 bodem
5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle
§13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy ustanovenému zástupci za jeden úkon právní služby
náleží 3 400 Kč. Jelikož je ustanovený advokát plátcem DPH, zvyšuje se částka přiznané odměny
podle ustanovení §35 odst. 10 s. ř. s. též o DPH ve výši 21 %, tj. o částku 714 Kč. Celková výše
odměny ustanoveného zástupce tak činí 4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. října 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu