ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.218.2019:36
sp. zn. 3 Azs 218/2019 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Q. T. L.,
zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25,
proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4,
nám. Hrdinů 1634/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 17. 5. 2019, č. j. 57 A 67/2018 – 65,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 8. 1. 2018,
č. j. OAM-16900-7/TP-2017, byla na základě §75 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „cizinecký zákon“), zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení
k trvalému pobytu podaná dle §68 téhož zákona. Svým rozhodnutím ze dne 26. 4. 2018,
č. j. MV-27748-5/SO-2018 (dále jen „napadené rozhodnutí“), pak žalovaná zamítla odvolání
žalobce a správní rozhodnutí I. stupně potvrdila. Žalobce napadl její rozhodnutí žalobou
ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), který ji zamítl svým rozsudkem ze dne
17. 5. 2019, č. j. 57 A 67/2018 – 65 (dále jen „napadený rozsudek“).
[2] Ve své žalobě žalobce především namítal, že žalovaná nepřihlédla k dokladu, který
předložil v rámci odvolacího řízení, tj. k „propustce z nemocnice“ ze dne 5. 2. 2017 (dále též jen
„propustka ze dne 5. 2. 2017“), a jenž potvrzoval jeho onemocnění a hospitalizaci
ve Vietnamu v období prosince roku 2016. Tím porušila §82 odst. 4 správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobce současně vysvětlil, jaké okolnosti vedly
k tomu, že zmíněný doklad nemohl uplatnit v rámci prvoinstančního řízení. Dále zpochybnil
též závěr žalované, že i v případě zohlednění propustky ze dne 5. 2. 2017 by doba jeho
nepřítomnosti na území překračovala zákonem povolených 310 dnů, neboť v souladu
s §68 odst. 2 písm. e) cizineckého zákona mu mělo být z důvodu jeho onemocnění prominuto
a nezapočítáno do délky pobytu celé jedno období jeho nepřítomnosti na území ČR, tj. doba
od 24. 9. 2016 do 2. 3. 2017. I kdyby však nemělo být omluveno toto období celé, považoval
žalobce prominutí pouhých 10 dnů (doba hospitalizace) za nesprávné, neboť v doplnění svého
odvolání poukázal na doporučení lékaře zůstat několik týdnů ve Vietnamu, brát léky a docházet
na kontroly. Žalovaná proto měla omluvit i období od konce hospitalizace do návratu žalobce
na území ČR. Spolu s žalobou předložil žalobce krajskému soudu další propustku z nemocnice.
[3] Krajský soud za předmět sporu označil otázku porušení §82 odst. 4 správního řádu, tedy
to, zda žalovaná měla zohlednit propustku ze dne 5. 2. 2017, kterou žalobce předložil až v rámci
odvolacího řízení. V kontextu citace odkazovaného ustanovení zdůraznil, že žalobce založil svou
argumentaci o nemožnost doložit předmětný dokument již v průběhu prvoinstančního řízení,
na tom, že jej neměl v ČR u sebe, musel si jej nechat zaslat a poté přeložit, přičemž datum
u tlumočnické doložky je 1. 3. 2018, což má dokládat, že jej nemohl uplatnit dříve. Krajský soud
v souvislosti s touto žalobní námitkou provedl při jednání důkaz předmětnou propustkou, včetně
zmíněné tlumočnické doložky. Z dokazování zjistil, že datum na této doložce není, jak uváděl
žalobce, 1. 3. 2018, ale 1. 3. 2017, a tento dokument tedy byl přeložen ještě před podáním
žalobcovy žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu. Vzhledem k této skutečnosti dospěl
krajský soud k závěru, že žalobci nic nebránilo listinu předložit již v rámci prvoinstančního řízení.
Žalovaná proto podle jeho názoru dospěla ke správnému a zákonnému závěru, že žalobce
předložil důkaz až po koncentraci řízení. Ve vztahu k „ propustce z nemocnice“ ze dne 23. 1. 2017,
kterou žalobce předložil až během řízení před krajským soudem (dále též jen „propustka ze dne
23. 1. 2017“), tento soud poznamenal, že jde o důkaz, který nebyl správním orgánům během
správního řízení znám, a nelze jim proto vytýkat, že se jeho hodnocením nezabývaly.
[4] Vzhledem k uvedeným závěrům již krajský soud dále nepřistoupil k vypořádání dalších
žalobních bodů, jimiž žalobce zpochybňoval správnost postupu žalované při hodnocení
opožděně předložené propustky v souvislosti s výpočtem doby jeho nepřítomnosti na území ČR.
Zdůraznil, že s ohledem na shora řečené nebyla žalovaná povinna ani oprávněna se předmětnou
listinou věcně zabývat. Její hypotetické závěry ohledně ní tedy nejsou nijak způsobilé ovlivnit
zákonnost napadeného rozhodnutí. Krajský soud proto žalobcem podanou žalobu zamítl.
[5] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
a to formálně pouze z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), přičemž však z jejího obsahu vyplývá, že zahrnuje též důvod obsažený
pod písmenem d) téhož ustanovení. Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve obecně namítl,
že se krajský soud nesprávně vypořádal s žalobními námitkami, přičemž aproboval nesprávná
a nezákonná rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Tato rozhodnutí jsou dle názoru
stěžovatele shodně nezákonná a nepřezkoumatelná a krajský soud proto zatížil i napadený
rozsudek nezákonností a nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku důvodů.
[6] V další části kasační stížnosti stěžovatel krajskému soud vytkl, že se nesprávně vypořádal
s jeho žalobní námitkou ohledně interpretace rozhodného období, které má být dle zákona
jako nepřítomnost na území omluveno. Stěžovatel v tomto bodě v zásadě doslovně zopakoval
svou žalobní argumentaci, týkající se úvah žalované, které učinila v souvislosti se svým závěrem,
že ani zohlednění propustky ze dne 5. 2. 2017 předložené stěžovatelem v odvolacím
řízení by nemohlo zvrátit správní rozhodnutí I. stupně. Opětovně tak poukázal
na §68 odst. 2 písm. e) cizineckého zákona, v souladu s nímž mu dle jeho názoru měla být
prominuta a nezapočítána do délky pobytu celá příslušná doba jeho nepřítomnosti na území ČR,
tj. časový úsek od 24. 9. 2016 až do 2. 3. 2017, nikoli pouze 10 dnů jak uváděla žalovaná.
Zopakoval rovněž, že i tehdy, pokud by žalovaná odmítla omluvit období v celém zmíněném
rozsahu, je prominutí pouhých 10 dnů nesprávné. Má tomu tak být proto, že měl po svém
pobytu v nemocnici doporučeno ve Vietnamu několik týdnů zůstat, brát léky a docházet
na kontroly. Žalovaná tedy neměla omluvit pouze 10 dnů hospitalizace, ale i dobu navazující
až do stěžovatelova návratu do ČR. Ze všech shora uvedených důvodů navrhl napadený
rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[7] Žalovaná se k podané kasační stížnosti vyjádřila přípisem ze dne 12. 8. 2019. V něm
nejprve stručně zrekapitulovala průběh správního řízení stejně jako i obsah kasační stížnosti,
kterou považuje za nedůvodnou. Dále odkázala na své vyjádření k žalobě, napadené rozhodnutí
a obsah spisového materiálu. Uvedla, že se ztotožňuje s tím, jak byla věc posouzena ze strany
krajského soudu, jehož rozsudek považuje za řádně a přezkoumatelně odůvodněný. Navrhla
proto kasační stížnost zamítnout.
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Jelikož stěžovatel v kasační stížnosti namítal rovněž nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto otázkou. Platí totiž,
že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla nenabízí prostor k úvahám o námitkách věcného
charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit. Za nepřezkoumatelné lze přitom označit zejména takové
rozhodnutí, v němž soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních
námitek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, Sb. NSS 787/2006, nebo ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74;
všechna rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz). Tento soud nicméně po posouzení obsahu
napadeného rozsudku neshledal, že by rozhodnutí krajského soudu trpělo vytýkanou vadou.
Krajský soud srozumitelně a jednoznačně vymezil, jaká otázka je mezi stranami sporná, z jakých
skutkových zjištění při jejím řešení vycházel, respektive jak tato hodnotil, stejně jako
i to, jaká zákonná ustanovení na posuzovaný případ aplikoval, a konečně k jakým závěru
v souhrnu uvedeného dospěl. Za zcela srozumitelný je třeba označit i jeho závěr vztahující
se k propustce ze dne 23. 1. 2017, kterou stěžovatel předložil až v rámci řízení před krajským
soudem, stejně jako i zdůvodnění toho, proč se již nezabýval žalobními body, které stěžovatel
směřoval na to, jakým způsobem žalovaná hodnotila propustku ze dne 5. 2. 2017, jíž jmenovaný
předložil během odvolacího řízení. Aniž by tak Nejvyšší správní soud na tomto místě jakkoliv
předjímal věcnou správnost závěrů krajského soudu, platí, že námitka nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku je nedůvodná.
[11] Nejvyšší správní soud proto přistoupil k posouzení námitek, jimiž stěžovatel zpochybnil
závěry krajského soudu ve věci samé. Po zhodnocení kasační argumentace, jak je rekapitulována
shora v bodech [5] a [6] tohoto rozsudku, nicméně dospěl k závěru, že tato se zcela míjí
s rozhodovacími důvody napadeného rozsudku. Krajskému soudu je třeba přisvědčit
v tom, že podstatou sporu byla otázka, zda žalovaná pochybila, jestliže nepřihlédla k propustce
ze dne 5. 2. 2017, kterou stěžovatel předložil až v odvolacím řízení. Za rozhodnou je jí třeba
považovat proto, že stěžovatel v žalobě nijak nezpochybnil samotnou dobu své nepřítomnosti
na území ČR, ale za sporné považoval toliko to, jak tato doba měla být hodnocena. Dle jeho
názoru žalovaná měla přihlédnout ke zmíněné propustce ze dne 5. 2. 2017 a v návaznosti
na skutečnosti z této listiny vyplývající, tj. závažné onemocnění stěžovatele, mu pak měla
v souladu s §68 odst. 2 písm. e) cizineckého zákona prominout nepřítomnost na území
v rozsahu celého období od 24. 9. 2016 do 2. 3. 2017, případně alespoň od okamžiku jeho
hospitalizace ve Vietnamu do doby jeho návratu do České republiky.
[12] Z takto vymezeného předmětu sporu je však zřejmé, že otázka správnosti hodnocení
předmětné listiny ze strany žalované by byla relevantní pouze za předpokladu, pokud by krajský
soud dospěl k závěru, že tato pochybila, jestliže s odkazem na §82 odst. 4 správního řádu,
tj. na koncentraci řízení, k propustce ze dne 5. 2. 2017 nepřihlédla. Krajský soud však naopak
uvedený postup žalované aproboval, a v souladu s tím se již problematikou hodnocení předmětné
listiny nezabýval. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že kasační stížnost napadený rozsudek
co do posouzení aplikace pravidla koncentrace správního řízení, tj. samotného nezohlednění
propustky ze dne 5. 2. 2017, žádným způsobem nezpochybňuje. V takovém případě však zcela
postrádá jakýkoliv význam kasační argumentace, kterou stěžovatel naopak uplatnil, a která
směřuje právě na hodnocení dané listiny, neboť, jak vyplývá z řečeného, tato problematika nebyla
pro svou irelevanci v projednávaném případě krajským soudem vůbec řešena. Jak totiž
poznamenal v bodě 17 napadeného rozsudku, platí, že „hypotetické závěry [žalované] stran této listiny
nejsou nijak způsobilé ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí “ (důraz přidán). S tímto konstatováním
se přitom Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje. Kasační námitky související s hodnocením
propustky ze dne 5. 2. 2017 jsou proto nedůvodné.
[13] Pokud jde o zbývající tvrzení stěžovatele, dle kterých se krajský soud „nesprávně vypořádal
s námitkami obsaženými v žalobě “, respektive „aproboval nesprávná a nezákonná rozhodnutí správních
orgánů obou stupňů “, jsou natolik obecná, že nesplňují parametry kasačních námitek a neumožňují
proto Nejvyššímu správnímu soudu jakékoliv jejich vypořádání. Lze proto toliko zopakovat,
že tento soud považuje napadený rozsudek za plně přezkoumatelný, logicky ucelený a mající
oporu ve spisovém materiálu. Rovněž uvedené kasační námitky jsou proto nedůvodné.
[14] Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený rozsudek
krajského soudu je zákonný. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako
nedůvodnou zamítl.
[15] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto
řízením vznikly náklady, které by překročily rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.)
V Brně dne 25. června 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu