ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.227.2020:18
sp. zn. 3 Azs 227/2020 - 18
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: B. D., zastoupen Mgr.
Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2020, č. j. 17 A
32/2020 - 42,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamí t á .
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje (dále jen
„správní orgán I. stupně“) ze dne 23. 12. 2019, č. j. KRPP-169806-17/ČJ-2019-030022, bylo
žalobci podle §119 odst. 1 písm. b) bodů 4 a 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění. Doba,
po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, byla stanovena v délce 1 roku,
její počátek byl stanoven k okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území ČR,
a doba k vycestování z členských států EU byla stanovena v délce 15 dnů.
[2] K odvolání žalobce žalovaná rozhodnutím ze dne 20. 2. 2020, č. j. CPR-3936-5/ČJ-2020-
930310-V237, částečně změnila rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a to tak, že vypustila
důvod správního vyhoštění podle bodu 6 ustanovení §119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců, adekvátně k tomu zkrátila dobu, po kterou cizinci nelze umožnit vstup na území
členských států EU, na 6 měsíců, a stanovila počátek této doby od okamžiku, kdy uplyne doba
k vycestování cizince.
[3] Žalobu proti rozhodnutí žalované zamítl Krajský soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“)
rozsudkem ze dne 29. 6. 2020, č. j. 17 A 32/2020 - 42.
[4] Uvedený rozsudek žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní napadá kasační stížnosti,
kterou spojil s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle
§107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Žádost o přiznání odkladného účinku odůvodnil tím, že v případě soudního přezkumu
rozhodnutí o správním vyhoštění by obecně měla být stěžovateli přiznána možnost setrvat
na území ČR, neboť v případě realizace vyhoštění stěžovatel přijde o možnost hájit svá práva
osobně, mnohdy dochází ke zcela zásadnímu zásahu do jeho soukromého a rodinného života,
a vyhoštění bývá spojeno s nepřiměřenými a zásadními materiálními výdaji, často i s nezvratnými
důsledky. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 10. 2015,
č. j. 2 Azs 219/2015 - 23. Stěžovatel zdůraznil, že by ztratil možnost hájit svá práva osobně, být
v častějším kontaktu se svým právním zástupcem a aktivně se podílet na řízení o kasační stížnosti.
Dále uvedl, že Česká republika je středem jeho soukromého života, neboť zde žije se svou
českou partnerkou a vede s ní rodinný život. Přiznání odkladného účinku podle stěžovatele
nezpůsobí žádný zásadní zásah do veřejného pořádku, nemůže se negativně projevit vůči žádné
osobě ani žádnému orgánu, a není v rozporu ani s důležitým veřejným zájmem.
[6] Žalovaná s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nesouhlasí. Podle jejího názoru
se stěžovatel protiprávního jednání odůvodňujícího správní vyhoštění prokazatelně dopustil,
což sám nepopírá, a k případné osobní účasti na jednání před Nejvyšším správním soudem může
využít institutu povolení vstupu definovaného v §122 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná také
zdůraznila, že Česká republika byla pouze tranzitní zemí stěžovatele, který vycestoval do Evropy
z čistě ekonomických zájmů. Argumentaci stěžovatele týkající se zásahu do jeho soukromého
života na území ČR proto žalovaná považuje za účelovou.
[7] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že institut odkladného účinku má zcela
mimořádnou povahu. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není
řádným opravným prostředkem, u nějž by bylo možno odkladný účinek bez dalšího očekávat.
Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním
rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu,
na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným
postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy,
které zákonodárce vyjádřil v §73 odst. 2 s. ř. s.
[8] Podle citovaného ustanovení soud přizná žalobě odkladný účinek, „jestliže by výkon nebo jiné
právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného
účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem“. Uvedené
podmínky platí přiměřeně i pro odkladný účinek kasační stížnosti (§107 odst. 1 s. ř. s.).
[9] Je třeba upozornit, že řízení o návrhu na přiznání odkladného účinku je, stejně jako
samotné řízení o kasační stížnosti, ovládáno přísnou dispoziční zásadou. To znamená, že soud
je při posuzování důvodnosti návrhu oprávněn vycházet pouze z důvodů, které účastník uvede
ve svém návrhu. Není úkolem ani oprávněním soudu za účastníka dohledávat či domýšlet
konkrétní okolnosti a důvody, které by měly svědčit jeho požadavku vznesenému v návrhu
na přiznání odkladného účinku.
[10] Z výše uvedeného plyne, že návrh na přiznání odkladného účinku musí být dostatečně
individualizován a podložen konkrétními důkazy, protože navrhovatel nese jak břemeno tvrzení,
tak břemeno důkazní. K tomu, aby Nejvyšší správní soud mohl kasační stížnosti odkladný účinek
přiznat, proto musí stěžovatel v prvé řadě dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí újma
nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám,
v čem konkrétně tato újma spočívá a jaký je její rozsah Na podporu svých tvrzení pak stěžovatel
musí navrhnout provedení odpovídajících důkazů (viz například usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 2. 2012 č. j. 1 As 27/2012 - 32). Stěžovatel v odůvodnění svého návrhu tedy
musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
a z jakých konkrétních okolností ji vyvozuje. Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná,
nikoliv pouze hypotetická či bagatelní.
[11] Stěžovatel ve svém návrhu toliko uvedl, že nucené vycestování by pro něj znamenalo
újmu, spočívající ve znemožnění efektivní účasti na probíhajícím soudním řízení a vedení
rodinného života s českou partnerkou. Stěžovatel svá tvrzení ovšem nepodložil konkrétními
důkazy, ze kterých by byla zřejmá jemu hrozící újma, ani jejich provedení soudu nenavrhl. Žádné
takové skutečnosti Nejvyššímu správnímu soudu nevyplynuly ani ex officio z povahy projednávané
věci. Nejvyšší správní soud nemůže odhlédnout ani od podoby návrhu, obsahujícího toliko
obecná a blíže nekonkretizovaná tvrzení o zásahu do soukromého a rodinného života cizince
a práva na spravedlivý proces, aniž by byly vztaženy na konkrétní případ stěžovatele.
[12] Pokud jde o odkaz stěžovatele na možný zásah do jeho práva na spravedlivý
proces, postačí uvést, že k této otázce se vyjádřil rozšířený senát tohoto soudu v usnesení ze dne
16. 6. 2020 č. j. 8 Azs 339/2019 - 38, tak, že „[o]becně vyjádřený zájem cizozemského stěžovatele na osobní
účasti v řízení o kasační stížnosti či jeho právo být v kontaktu s advokátem a s tím související ochrana
spravedlivého procesu nemohou být samy o sobě bez dalších individuálních okolností důvodem pro přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.“ Vzhledem k tomu, že se stěžovatel ve své argumentaci omezil
pouze na konstatování o možném narušení jeho práva na spravedlivý proces, bude-li nucen
opustit území České republiky, aniž by poukázal na případné specifické okolnosti jeho věci, plně
se na danou věc uplatní shora uvedený názor rozšířeného senátu. Stěžovateli nic nebrání,
aby se spojil se svým advokátem prostřednictvím celé řady prostředků umožňujících efektivní
komunikaci na dálku, a zajistil tak, že jeho zástupce bude náležitě informován o všech
podstatných skutečnostech a jeho vůli. Takový postup je v době rozvinutých informačních
technologií zcela běžný.
[13] Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení a zejména břemeno
důkazní. Kasační soud se proto již nezabýval poměřováním tvrzené újmy stěžovatele k možným
újmám jiných osob a ani otázkou dotčení důležitého veřejného zájmu přiznáním odkladného
účinku kasační stížnosti.
[14] Z důvodů výše vyložených proto Nejvyšší správní soud podle §107 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s. nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Tímto rozhodnutím
nikterak nepředjímá podobu budoucího rozhodnutí ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j s o u opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 13. srpna 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu