ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.235.2020:107
sp. zn. 3 Azs 235/2020 - 107
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobců: a) D. D. T., b) T. N.
A., c) V. V. M., d) H. C. T., e) T. T. T. Q., všichni státní příslušnost Vietnamská socialistická
republika, všichni zastoupení Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno,
proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Loretánské náměstí 101/5, Praha
1, v řízení o kasačních stížnostech žalovaného a žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2020, č. j. 61 A 18/2019 – 49, o návrhu žalovaného
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamí t á .
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalovaný domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) ze dne 29. 6. 2020, č. j. 61 A 18/2019 – 49,
a to v rozsahu výroků II. a V. Výrokem II. napadeného rozsudku krajský soud zrušil rozhodnutí
ministra zahraničních věcí ze dne 8. 11. 2019, č. j. 142540-2/2019-OPL, v části týkající se žalobců
b), c), d) a e) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Výrokem V. pak rozhodl o přiznání
náhrady nákladů řízení týmž žalobcům. Pro úplnost lze dodat, že krajský soud výrokem I.
napadeného rozsudku zamítl žalobu podanou žalobcem a) proti uvedenému správnímu
rozhodnutí, výrokem III. rozhodl, že tento žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení
a výrokem IV. nepřiznal žalovanému ve vztahu k žalobci a) náhradu nákladů.
[2] Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „zastupitelský úřad“) obdrželo
ve dnech 25. až 30. 7. 2019 žádosti žalobců dle §169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, o vydání zaměstnanecké karty,
podané spolu s žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání uvedené pobytové žádosti.
Zastupitelský úřad nejprve spojil žádosti žalobců do společného řízení a následně usnesením
ze dne 2. 9. 2019, č j. 3162-2/2019-HANOKO, zamítl žádosti o upuštění od povinnosti
osobního podání a řízení o žádostech o zaměstnaneckou kartu zastavil. Žalobci se proti
uvedenému usnesení bránili rozkladem, který ministr zahraničních věcí zamítl rozhodnutím
specifikovaným v odstavci [1] výše, a napadené usnesení zastupitelského úřadu potvrdil.
[3] Přípisem ze dne 30. 9. 2020 požádal žalovaný (dále také jen „stěžovatel“) o přiznání
odkladného účinku jím podané kasační stížnosti. Označil za klíčové, aby v právně a skutkově
shodných případech byl zajištěn jednotný přístup ke všem žadatelům, tj. aby v totožných
případech byly žádosti posouzeny totožně. Má za to, že všichni žalobci uvedli ve správním řízení
totožná tvrzení a nepředložili žádné důkazy. Pokud by stěžovatel postupoval v souladu s výrokem
II. rozsudku krajského soudu a v dalším řízení vyhověl rozkladu, mohlo by dojít k nerovnému
zacházení s žalobcem a), jehož žaloba byla zamítnuta. Pokud by totiž posléze Nejvyšší správní
soud vyhověl kasační stížnosti stěžovatele, řízení ve věci žalobců b), c), d) a e) by už probíhala,
přestože vůbec probíhat neměla, a tento stav by nebylo možné zvrátit. V tom spatřuje
nenahraditelnou újmu, jež mu hrozí jako orgánu vykonávajícímu veřejnou moc, který je povinen
dbát na to, aby naplnil dikci §2 odst. 4 správního řádu, tedy aby rozhodoval obdobné případy
obdobně. Přiznání odkladného účinku je též podle stěžovatele ve veřejném zájmu
(na rovném přístupu ke všem žadatelům o povolení k pobytu) a nedotkne se negativně práv
třetích osob.
[4] Žalobci se k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřili.
[5] Nejvyšší správní soud předesílá, že obdobně formulovaným návrhem žalovaného
na přiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti v podobné věci se již zabýval v usnesení
ze dne 21. 10. 2020, č. j. 9 Azs 178/2020 – 92 (všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz), kterým tomuto návrhu nevyhověl. Ani v nyní posuzované věci
neshledal Nejvyšší správní soud důvod, aby se od svých závěrů přijatých v uvedeném usnesení
odchýlil. Pro úplnost lze odkázat i na další řízení v souvisejících věcech vedená před zdejším
soudem, ve kterých rovněž nebylo návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti vyhověno, viz například usnesení ze dne 30. 10. 2020, č. j. 5 Azs 254/2020 – 101.
[6] Podle §107 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) platí, že kasační stížnost
nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej může na návrh stěžovatele přiznat,
přičemž §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. upravující odkladný účinek žaloby se užije přiměřeně. Podle §73
odst. 2 s. ř. s. musí být pro přiznání odkladného účinku naplněny dva předpoklady. Soud přizná
žalobě (kasační stížnosti) odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí
znamenaly pro navrhovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může
vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
Soud zjišťuje jen to, zda jsou uvedené zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku
splněny. Nezabývá se přitom věcným posouzením případu.
[7] Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví je mimořádným
opravným prostředkem, u něhož nelze automaticky očekávat přiznání odkladného účinku.
Prolamují se jím před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného
rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné,
dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Tento postup proto musí být vyhrazen
pouze pro výjimečné případy. Přiznání odkladného účinku je vždy záležitostí konkrétních
okolností věci. Je proto na žadateli o odkladný účinek, aby podrobně uvedl, proč se domnívá,
že v jeho případě nastala mimořádná situace, která vyžaduje, aby byly účinky pravomocného
rozhodnutí krajského soudu odloženy.
[8] Stěžovatel spatřuje v tom, že by postupoval podle vykonatelného rozsudku krajského
soudu, riziko porušení §2 odst. 4 správního řádu, a to nikoli vůči neomezené množině jiných
případů, v nichž by kvůli precedenční závaznosti musel rozsudek krajského soudu zohlednit,
ale konkrétně ve vztahu vůči žalobci a), jehož žalobě [na rozdíl od žalobců b) až e)] krajský soud
nevyhověl.
[9] Pokud krajský soud zruší rozhodnutí žalovaného správního orgánu, „[j]e povinností
správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném
soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost, v níž správní orgán polemizuje
s vysloveným právním názorem“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49, č. 1255/2007 Sb. NSS).
[10] Nejvyšší správní soud již v minulosti nepřiznal odkladný účinek kasační stížnosti
žalovaného správního orgánu, který namítal, že vzhledem k zásadě obsažené v §2 odst. 4
správního řádu se musí řídit (potenciálně nesprávným) právním názorem krajského soudu
i v jiných řízeních, z čehož může pramenit nenahraditelná újma (srovnej např. usnesení ze dne
19. 1. 2017, č. j. 9 As 330/2016 – 104, nebo ze dne 6. 5. 2015, č. j. 5 Ads 76/2015 – 43).
[11] V posuzovaném případě stěžovatel dovozuje porušení principu, že shodné nebo podobné
věci mají být posuzovány bez nedůvodných rozdílů, vůči žalobci a), tedy konkrétní osobě,
o jejíž žádosti se rozhodovalo. Nejvyšší správní soud zde připomíná, že i žalobce a) napadl
rozsudek krajského soudu kasační stížností. Dovozuje-li nyní žalovaný, že případy žalobců b), c),
d) a e) a žalobce a) jsou shodné, a proto mají mít shodné právní řešení, je samo toto hodnocení
předmětem sporu. O něm teprve bude zdejší soud rozhodovat při věcném posouzení kasačních
stížností žalobce a) a stěžovatele (žalovaného správního orgánu). Rozhodnutí o odkladném
účinku přitom výsledek věcného posouzení nijak nepředjímá.
[12] Stěžovatel míří k hypotetické situaci, že kasační stížnost žalobce a) bude zamítnuta,
zatímco jemu Nejvyšší správní soud vyhoví a krajský soud následně žaloby žalobců b) až e)
zamítne. Ovšem mezitím stěžovatel v souladu s nyní napadeným rozsudkem krajského soudu
vyhoví rozkladu žalobců b) až e), případně se dokonce rozhodne o udělení pobytového
oprávnění těmto žalobcům. Co se týče stěžovatelem vyjádřené obavy z porušení povinnosti
posuzovat skutkově shodné či podobné případy shodně či podobně, poukazuje Nejvyšší správní
soud na to, že tvrzené „nerovné zacházení“ by bylo důsledkem kasační závaznosti právního
názoru krajského soudu (§78 odst. 5 s. ř. s.), obsaženého ve vykonatelném rozsudku. Do doby,
než je tento rozsudek zrušen, hledí se na něj jako na správný a zákonný, byť by byl napaden
kasační stížností. Postup stěžovatele v souladu s takovým právním názorem nemůže představovat
porušení §2 odst. 4 správního řádu, a to ani v případě, že rozsudek krajského soudu bude
posléze zrušen ze strany kasačního soudu. Důvody uváděné žalovaným tedy nesvědčí
pro přiznání odkladného účinku. Obdobně se vyjádřil zdejší soud v usnesení ze dne 20. 3. 2019,
č. j. 3 Azs 23/2019 – 55, v němž uvedl, že „[r]iziko provedení správního řízení tam, kde podle pozdějších
zjištění vedeno být nemělo, nemůže být dostatečným důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.“
[13] Problematičnost dané situace navíc podle Nejvyššího správního soudu netkví v tom,
že by existovalo neodůvodněně rozdílné rozhodnutí stěžovatele vůči žalobcům b) až e),
jejichž rozkladu by bylo nově vyhověno, ve srovnání s žalobcem a), jehož rozklad by zůstal
zamítnut. Jde spíše o skutečnost, že vedle sebe by mohlo stát původní rozhodnutí o zamítnutí
rozkladu (zrušené krajským soudem, později shledané ze strany kasačního soudu zákonným,
a tudíž znovu „obživlé“) a nové rozhodnutí, jímž by se rozkladu vyhovělo (vydané na základě
rozsudku krajského soudu, který byl později zásahem zdejšího soudu odstraněn). Obě tato
rozhodnutí by se vztahovala k žalobcům b) až e). Je zřejmé, že stěžovatel by musel tuto
„konkurenci“ dvou správních rozhodnutí vyřešit.
[14] Takovou otázkou se již zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení
ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58, č. 3270/2015 Sb. NSS, v jehož odstavci 22 připustil,
že „[v] určitých výjimečných situacích, jejichž materiální podmínky definuje soudní řád správní právě
v §73 odst. 2 in fine, je nutno 'zmrazit' stav věcí v době 'před' napadeným rozhodnutím, protože pokud by mělo
být vykonáno a následně bylo v rámci soudního přezkumu shledáno nezákonným a zrušeno či byla vyslovena jeho
nicotnost, vrátit stav věcí do podoby 'před' tímto nezákonným či nicotným rozhodnutím by bylo nemožné
nebo neúměrně obtížné.“ Zároveň ale uvedl, že podobná procesní situace, která by mohla nastat
zrušením rozsudku krajského soudu bez přiznání odkladného účinku, tedy že by vedle sebe
existovala dvě protichůdná správní rozhodnutí, není sama bezprostředním ohrožením důležitého
veřejného zájmu, a nezavdává důvod k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Jako příklad
výjimečných případů, ve kterých může být namístě odkladný účinek kasační stížnosti žalovaného
správního orgánu přiznat, uvedl rozšířený senát vrácení řidičského oprávnění duševně choré
osobě, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému recidivistovi, udělení povolení k obchodu
s vojenským materiálem zločinnému podniku, apod. Je evidentní, že typově se v nyní posuzované
věci o takový mimořádný případ nejedná.
[15] Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatel neprokázal, že by výkon napadeného
rozsudku pro něj znamenal újmu ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s., ve spojení s §107 odst. 1,
větou druhou s. ř. s., a proto návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.
[16] Kasační soud závěrem znovu opakuje, že tímto usnesením nijak nepředjímá, jak rozhodne
ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu