ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.236.2019:26
sp. zn. 3 Azs 236/2019 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: R. M., zastoupeného
JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Praha 6, Šlejnická 1547/13, proti žalované:
Policie ČR, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Praha 4,
Kaplanova 2055/4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 16. 6. 2019, č. j. 2 A 32/2019 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátovi žalobce JUDr. Ing. Jakubu Backovi se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 4.114 Kč. Tato částka
mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí. Náklady zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 1. 5. 2019 (č. j. KRPA-173338-12/ČJ-2019-000022; dále
jen „napadené rozhodnutí“) rozhodla na základě §124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „cizinecký zákon“), o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění, s dobou
trvání zajištění v délce 90 dnů ode dne omezení osobní svobody. Toto rozhodnutí napadl žalobce
žalobou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne
16. 6. 2019, č. j. 2 A 32/2019 – 39 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl.
[2] Podstata žalobní argumentace spočívala v námitce nesprávného a nepřezkoumatelného
vyhodnocení možnosti uplatnění zvláštních opatření dle §123b a §123c cizineckého zákona.
Žalobce namítal, že žalovaná založila nedůvěru v jeho osobu na skutečnosti, že nevycestoval
z území ČR po době stanovené mu pravomocným a vykonatelným rozhodnutím o správním
vyhoštění, aniž by přihlédla k jeho konkrétní situaci. Namítal, že nelze připustit paušalizované
rozhodování ve věcech skupin cizinců pouze z důvodu, že se nacházeli na území ČR po uplynutí
doby k vycestování, v souvislosti s čímž odkázal na „rozsudek [zdejšího soudu] č. j. 5 Azs 20/2016
ze dne 28. 2. 2016 “. Vzhledem k okolnostem případu dále žalobce označil omezení jeho osobní
svobody zajištěním za zbytečně extenzivní opatření.
[3] Při svém rozhodování vyšel městský soud z následujících skutečností vyplývajících
z obsahu správního spisu: Dne 1. 5. 2019 byl žalobce kontrolován hlídkou Policie ČR na adrese
Praha 4, U plynárny 64. Vzhledem k tomu, že nepředložil cestovní doklad, byl zajištěn dle
§27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů. Následnou lustrací bylo zjištěno, že žalobce prochází evidencí ENO s platností
od 25. 3. 2019. Městský soud dále poukázal na to, že dne 25. 3. 2019 nabylo právní moci
rozhodnutí, kterým žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana, přičemž mu téhož dne byla
prodloužena platnost karty žadatele o azyl do 9. 4. 2019 z důvodu možnosti podání žaloby proti
rozhodnutí o neudělení azylu, kterou však žalobce nepodal. Žalobce tedy měl k vycestování lhůtu
do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o azylu, která byla shodná s lhůtou, kterou
mu k vycestování stanovilo rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 20. 5. 2018 (pozn. správně
ze dne 27. 5. 2018, č. j. CPR-8302-18/ČJ-2018-931200-SV; dále jen „rozhodnutí o správním
vyhoštění“), které nabylo právní moci dne 14. 9. 2018. Žalobce tak od 25. 4. 2019 pobýval
na území ČR v rozporu s rozhodnutím o správním vyhoštění. Dne 1. 5. 2019 potom žalovaná
vydala napadené rozhodnutí z důvodu nevycestování žalobce z území ČR v době stanovené
citovaným rozhodnutím.
[4] Na základě uvedených skutečností přistoupil městský soud k posouzení žaloby. Uvedl,
že zajištění představuje zásah do osobní svobody, který lze provést pouze v souladu se zákony,
Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv
a základních svobod. Ustanovení §124 odst. 1 písm. c) cizineckého zákona přitom dle městského
soudu vyžaduje pro zajištění cizince kumulativní splnění tří podmínek. Zdůraznil, že první z nich,
tj. že bylo pravomocně rozhodnuto o správním vyhoštění žalobce, jmenovaný v žalobě
nezpochybnil, a její naplnění dokládá rovněž obsah správního spisu. Městský soud dále
poznamenal, že žalobce nevycestoval z území ČR v době stanovené v rozhodnutí o správním
vyhoštění, čímž naplnil druhou z podmínek pro své zajištění. Za spornou mezi stranami
proto označil toliko poslední z nich, tj. otázku, zda žalovaná náležitě zvážila, jestli v případě
žalobce nepostačovalo uložení zvláštního opatření za účelem vycestování (dále též jen „zvláštní
opatření“).
[5] V tomto bodě městský soud nejprve zmínil 3 druhy zvláštních opatření
dle §123b odst. 1 cizineckého zákona, přičemž poukázal na to, že žalovaná se možností jejich
uplatnění zabývala na str. 5-7 napadeného rozhodnutí. Žalovaná zohlednila, že žalobce na území
ČR v danou dobu neměl žádný povolený pobyt a současně na jím uvedené adrese není přihlášen
k pobytu. Nelze proto předpokládat, že by plnil povinnost oznámit policii adresu místa pobytu,
zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené
době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly
(první z možných zvláštních opatření). Druhé opatření dle §123b odst. 1 cizineckého zákona
žalovaná vypořádala konstatováním, že složení finančních záruky (kauce) není v posuzovaném
případě možné, neboť žalobce sám v protokolu o podání vysvětlení ze dne 1. 5. 2019,
č. j. KRPA-173338-10/ČJ-2019-000022 (dále též „Protokol“), uvedl, že v současné době nemá
finanční hotovost pro vycestování a nemá tedy prostředky ani pro složení kauce. Z hlediska
možného uložení posledního ze zvláštních opatření žalovaná dále poznamenala, že žalobce
neskýtá žádnou záruku, že bude dodržovat povinnost osobně se hlásit policii ve stanovené době.
Žalovaná měla za to, že není zcela zřejmé, zda žalobce chce skutečně vycestovat z území ČR,
a to na základě toho, že již v minulosti nevycestoval a mařil výkon správního rozhodnutí.
[6] Zmíněné posouzení možnosti uložení zvláštních opatření ze strany žalované označil
městský soud za dostatečné a srozumitelné, zohledňující individuální okolnosti žalobce,
který svým minulým jednáním oslabil svoji důvěryhodnost, čímž vzbudil pochybnost,
že se podvolí dalším povinnostem stanoveným správním orgánem. Bylo proto zjevné,
že neposkytoval dostatečnou záruku umožňující uplatnění zvláštního opatření za účelem
vycestování. V této souvislosti městský soud odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, z něhož vyplývá, že možnost
aplikace zvláštního opatření a tomu korespondující úvahy správního orgánu budou nutně záviset
na typovém důvodu zajištění, přičemž v případě důvodu dle §124 odst. 1 písm. c) cizineckého
zákona bude volba zajištění pravidlem, avšak i zde je nutno zvážit osobní, majetkové a rodinné
poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho
dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy
EU. Podle názoru městského soudu se žalovaná s ohledem na citované usnesení zdejšího soudu
zabývala v napadeném rozhodnutí individuálními okolnostmi případu dostatečně, jestliže
s ohledem na nedostatek finančních prostředků u žalobce vyloučila možnost aplikace zvláštního
opatření formou finanční záruky. Variantu zdržování se na určité adrese a hlášení se policii
potom nezvolila z důvodu zkušenosti s předešlým jednáním žalobce, kdy se opakovaně dopouštěl
protiprávního jednání a nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění, a také proto,
že správnímu orgánu nesdělil stálou adresu. V souhrnu uvedeného městský soud aproboval závěr
žalované, že s ohledem na jednání žalobce by nebyla mírnější donucovací opatření účinná.
Podanou žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.
[7] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Podstatu jeho argumentace přitom opětovně představovalo tvrzení o nesprávném vyhodnocení
možnosti uložení zvláštních opatření dle §123b a §123c cizineckého zákona. Stěžovatel
zde nejprve odcitoval odstavec 17 napadeného rozsudku, v němž městský soud vypořádal
totožný žalobní bod. Následně namítl, že závěr o nemožnosti uložení zvláštních opatření
pro jeho chování, „spočívající ve striktním odkazu na nedodržení lhůty k vycestování a setrvání na území
České republiky i po uplynutí doby k vycestování stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění “, považuje
za obdobně nepřijatelný jako hodnocení žalované, a t o zejména proto, že městský soud
nezhodnotil zjevně nižší míru intenzity nerespektování rozhodnutí o správním vyhoštění, jehož
se stěžovatel dopustil. Při vypořádání otázky zvláštních opatření nebylo dle jeho názoru možné
nezohlednit, že se na území ČR po vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění nacházel
krátkou dobu a „nevycestoval pouze pro nedostatek finančních prostředků a zanedbání snahy o vyřízení
si potřebných dokladů “.
[8] Stěžovatel dále zdůraznil, že nezpochybňuje svůj nelegální pobyt, avšak nebylo možné
zavrhnout alternativní opatření vůči zajištění, které je nezvratným zásahem do jeho osobní
svobody, jestliže v jeho případě nelze hovořit o jakémkoliv dlouhodobém či soustavném
nerespektování správního vyhoštění. Naopak se jednalo o „zjevně krátkodobou neschopnost stěžovatele
vycestovat […] doprovázenou lehkomyslností při promýšlení eventuálních následků jeho jednání “. Stěžovatel
rovněž zdůraznil, že smyslem zavedení institutu zvláštních opatření do cizineckého zákona byla
nutnost implementace čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES,
o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících
státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“), k níž byly členské státy povinny
přistoupit nejpozději do 24. 12. 2010. Po tomto datu je nutné odpovídající národní úpravu
vykládat v souladu se smyslem, cíli a požadavky citované směrnice. V této souvislosti odkázal
na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 – 51, a ze dne
28. 3. 2012, č. j. 3 As 30/2011 – 57. Z odkazované judikatury vyplývá požadavek omezení
používání předběžné vazby a jeho spojení se zásadou přiměřenosti. Zajištění je namístě až tehdy,
pokud méně závažná donucovací opatření nejsou dostatečně účinná. Realizace vyhoštění tedy
musí být prováděna prostřednictvím co nejmírnějších donucovacích opatření. Pouze v případě,
kdy může být výkon rozhodnutí o vyhoštění s ohledem na posouzení každé konkrétní situace
ohrožen jednáním dotčené osoby, může být cizinec zbaven svobody zajištěním. Dle citované
judikatury je tedy smyslem institutu zvláštních opatření snaha o minimalizaci omezování osobní
svobody skrze stanovení povinnosti správního orgánu uvážit o možnosti uplatnění mírnějších
opatření před přistoupením k zajištění cizince.
[9] V návaznosti na uvedené stěžovatel namítl, že nelze připustit jakkoliv paušalizované
rozhodování ve věcech jednotlivých skupin zajišťovaných cizinců. Připomněl, že Nejvyšší správní
soud „svým rozsudkem č. j. 5 Azs 20/2016 ze dne 28. 2. 2106 “ (pozn. stěžovatel patrně míní
rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 4. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 – 48, či jemu předcházející
usnesení rozšířeného senátu téhož soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 – 38) výslovně
odmítl praxi správních orgánů, podle níž v případě, že cizinec nevycestoval z území ČR
po pravomocném rozhodnutí o vyhoštění, je fakticky vyloučena možnost uložení zvláštních
opatření, a to právě pro rozpor s návratovou směrnicí. Podle názoru stěžovatele právě u něj
nebylo nutné dospět k závěru, že zajištění není možné nahradit uložením zvláštního opatření,
a to pro nižší intenzitu jeho protiprávního jednání. Jestliže k němu však žalovaná i městský
soud přistoupily jako k osobě, u níž není možné uvažovat o náhradním opatření
dle §123b cizineckého zákona, nemohou jejich rozhodnutí obstát. Stěžovatel proto navrhl zrušit
napadený rozsudek v rozsahu výroku I, stejně jakož i jemu předcházející napadené rozhodnutí,
a věc vrátit žalované k dalšímu řízení.
[10] Žalovaná se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti úvodem podotýká, že stěžovatel v ní zásadně
pouze opakuje již dříve uplatněné žalobní námitky. Za ještě podstatnější však zdejší soud
považuje skutečnost, že se stížnostní námitky ve své podstatě míjí jak s odůvodněním
napadeného rozsudku, tak i napadeného rozhodnutí, respektive obsahem spisového materiálu,
z něhož obě rozhodnutí shodně vycházejí. Stěžovatel namítá, že závěr městského
soudu o nemožnosti uplatnění zvláštních opatření dle §123b cizineckého zákona pro jeho
chování spočíval ve „striktním odkazu na nedodržení lhůty k vycestování a setrvání na území
České republiky i po uplynutí doby k vycestování stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění “. Zdejší soud
k tomu uvádí, že s ohledem na skutečnost, že stěžovatel byl zajištěn z důvodu dle
§124 odst. 1 písm. c) cizineckého zákona, tedy proto, že „nevycestoval z území v době stanovené
v rozhodnutí o správním vyhoštění “, představovala jím zmíněná skutečnost přirozeně výchozí bod
úvah žalované, a v návaznosti i městského soudu, ohledně nutnosti zajištění stěžovatele,
respektive možného uplatnění zvláštních opatření. Není však pravdou, že by závěr žalované
o vyloučení možnosti jejich využití stál „striktně “ na tomto argumentu, právě naopak.
[14] Za zcela jednoznačnou, lze považovat situaci ve vztahu k alternativě složení finanční
záruky dle §123b odst. 1 písm. b) cizineckého zákona, k níž žalovaná na str. 6 napadeného
rozhodnutí poznamenala, že stěžovatel složení finanční záruky nenabídl, respektive ji do doby
zajištění nesložil, přičemž současně hodnověrně neprokázal, že by potřebnou hotovostí
disponoval. Uvedené plně koresponduje rekapitulaci obsahu protokolu o podání vysvětlení
stěžovatelem (viz především str. 3 napadeného rozhodnutí), kde jmenovaný kromě jiného uvedl,
že peníze, které si bez povolení vydělá na stavbách, mu stačí na ubytování a jídlo. Peníze na kauci
nemá (viz závěr str. 3 Protokolu). Městský soud proto nepochybil, aproboval-li dílčí závěr
žalované ohledně nemožnosti využití institutu finanční záruky.
[15] V případě varianty opatření v podobě povinnosti oznámit policii adresu místa pobytu,
zdržovat se tam, oznamovat každou jeho změnu policii a ve stanovené době se na adrese místa
pobytu zdržovat za účelem pobytové kontroly [§123b odst. 1 písm. a) cizineckého zákona],
pak žalovaná zohlednila nejen to, že stěžovatel nemá v ČR žádný povolený pobyt a na jím
uváděné adrese není k pobytu přihlášen. Přihlédla rovněž k tomu, že neměl žádnou snahu svůj
pobyt legalizovat, ani zájem vycestovat a své jednání omlouvá pouze nedostatkem peněz a tím,
že by na Ukrajině byl sám. Svůj závěr, že se bude vyhýbat správnímu orgánu, dále žalovaná
založila na povědomí stěžovatele o neoprávněnosti jeho pobytu v ČR, o porušení českých zákonů
a o skutečnosti, že mu bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění. Z hlediska absence snahy
vycestovat poukázala žalovaná na to, že stěžovatel nespolupracoval s vlastním zastupitelským
úřadem za účelem vyřešení absence cestovního dokladu (viz str. 6-7 napadeného rozhodnutí).
Závěry žalované mají i v tomto bodě plnou oporu ve spisovém materiálu, a to především
Protokolu. Rezignoval-li přitom stěžovatel, jak sám výslovně přiznal, na obstarání cestovního
dokladu, respektive deklaroval-li v rámci podání vysvětlení svůj nezájem vycestovat z území,
nelze nyní přisvědčit jeho tvrzení, že nevycestoval „pouze pro nedostatek finančních prostředků “. Jeho
přístup rovněž nelze označit toliko za „zanedbání snahy o vyřízení si potřebných dokladů “, „krátkodobou
neschopnost vycestovat “, či za „lehkomyslnost při promýšlení eventuálních důsledků “, ale ve shodě
se žalovanou jej Nejvyšší správní soud hodnotí jako absenci snahy vycestovat. Pro úplnost
lze ohledně nedůvodnosti těchto námitek poukázat opět na slova samotného stěžovatele,
dle nichž nečekal, že jej hned někdo chytne (viz str. 2 Protokolu). Rovněž v tomto bodě
proto postupoval městský soud správně, jestliže potvrdil závěry žalované o nevyužitelnosti
zvláštního opatření dle §123b odst. 1 písm. a) cizineckého zákona.
[16] Jestliže městský soud potvrdil taktéž závěry žalované, učiněné v kontextu posledního
zvláštního opatření dle písmene c) téhož ustanovení (povinnost cizince osobně se hlásit policii
v době jí stanovené), je zřejmé, že žalovaná vyloučila možnost využití daného institutu
v návaznosti na jí dříve vyslovené poznatky k chování stěžovatele – opakované protiprávní
jednání, vědomé nerespektování správního vyhoštění, neoznámení místa jeho pobytu správnímu
orgánu. Tedy shledala, že stěžovatel neskýtá záruky, že bude podmínky daného opatření
respektovat. I zde proto městský soud nepochybil, akceptoval-li závěry žalované.
[17] S ohledem na shora řečené je zřejmé, že kasační námitka, dle níž závěr městského soudu
o nemožnosti uložení zvláštních opatření pro chování stěžovatele spočíval „ve striktním odkazu
na nedodržení lhůty k vycestování a setrvání na území České republiky i po uplynutí doby k vycestování stanovené
rozhodnutím o správním vyhoštění “, je nedůvodná. Je tomu tak proto, že žalovaná, jejíž závěry
městský soud aproboval, zcela zjevně ve shodě se závěry usnesení rozšířeného senátu
č. j. 5 Azs 20/2016 – 38 zohlednila individuální okolnosti projednávaného případu, přičemž lze
zdůraznit, že podstatná část jejích závěrů vychází z vlastních slov stěžovatele při podávání
vysvětlení (viz Protokol). Její rozhodnutí tedy nelze označit za paušalizující.
[18] Za nepřiléhavou je třeba dále označit rovněž stížnostní námitku, dle které městský soud
nezhodnotil nižší míru intenzity nerespektování rozhodnutí o správním vyhoštění,
jehož se stěžovatel dopustil, tj. že na území pobýval po datu vykonatelnosti daného rozhodnutí
pouze krátkou dobu. Za situace, kdy stěžovatel nemohl pro nedostatek finančních prostředků
složit kauci, respektive pro své předešlé jednání neskýtal záruku plnění zvláštních opatření
dle §123b odst. 1 písm. a) a c) cizineckého zákona (viz výše), přičemž současně vědomě mařil
uložené správní vyhoštění, byl totiž zjevně naplněn předpoklad pro zajištění stěžovatele,
kterého se sám ve své kasační stížnosti při odkazu na judikaturu zdejšího soudu dovolával,
a to ohrožení výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění jednáním „dotčené osoby“ (zde stěžovatele;
viz rozsudek č. j. 1 As 132/2011 – 51). Skutečnost, že stěžovatel pobýval na území v rozporu
s rozhodnutím o správním vyhoštění pouze relativně krátkou dobu, proto není způsobilá
na správnosti závěrů napadeného rozhodnutí, a tedy i napadeného rozsudku, nic změnit. Nejvyšší
správní soud považuje pro úplnost za vhodné k argumentaci stěžovatele poukázat na skutečnost,
že žalovaná neopomněla zdůraznit ani to, že jmenovaný na policii nepřišel sám, ale jeho
neoprávněný pobyt byl zjištěn až při kontrole Policií ČR (viz str. 7 napadeného rozhodnutí).
Opětovně lze k této otázce ostatně připomenout též slova samotného stěžovatele, že nečekal,
že jej hned někdo chytne (viz str. 2 Protokolu). I tato kasační námitka je proto nedůvodná.
[19] Nejvyšší správní soud uzavírá, že žalovaná realizovala obligatorní úvahu ohledně
možnosti uplatnění zvláštních opatření dle §123b cizineckého zákona, přičemž vyloučení jejich
využití nezaložila toliko na skutečnosti, že stěžovatel nevycestoval z území ČR po pravomocném
rozhodnutí o správním vyhoštění, nýbrž zohlednila jednotlivé konkrétní okolnosti jeho případu.
Své úvahy přitom v napadeném rozhodnutí srozumitelně vyložila. Městský soud
proto nepochybil, jestliže v souhrnu všech shora vyložených skutečností přisvědčil žalované,
že s ohledem na jednání stěžovatele by mírnější donucovací opatření nebyla účinná.
[20] Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený rozsudek
městského soudu je zákonný. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako
nedůvodnou zamítl.
[21] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného
účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením
vznikly náklady, které by překročily rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
[22] Stěžovateli byl usnesením městského soudu ze dne 14. 5. 2019, č. j. 2 A 32/2019 – 18,
ustanoven zástupcem advokát JUDr. Ing. Jakub Backa. Hotové výdaje a odměnu za zastupování
tudíž hradí stát (§35 odst. 10 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud určil
odměnu advokáta částkou 3.100 Kč za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti)
a dále 300 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d),
§11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, celkem
tedy 3.400 Kč. Tuto částku soud zvýšil podle §57 odst. 2 s. ř. s. o částku 714 Kč odpovídající
dani z přidané hodnoty, kterou je zástupce jako plátce povinen odvést. Částka v celkové výši
4.114 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí. Náklady zastoupení stěžovatele nese podle §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.)
V Brně dne 30. března 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu