ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.275.2019:33
sp. zn. 3 Azs 275/2019 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: K. R. S., zastoupen
Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí
žalovaného ze dne 9. 5. 2019, č. j. OAM-497/DS-PR-P12-2019, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 62 Az 11/2019 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi se p ři zn áv á odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3 400 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena do 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení
žalobce nese stát.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 9. 5. 2019, č. j. OAM-497/DS-PR-P12-2019. Tímto rozhodnutím bylo
zastaveno řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle §25 písm. i) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, neboť jeho žádost byla podle §10a odst. 1 písm. b) téhož zákona
nepřípustná. Zároveň bylo rozhodnuto, že státem příslušným k přijetí žalobce zpět podle
čl. 18 odst. 1 písm. b) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým
se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti
o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní
příslušnosti v některém z členských států (dále jen „dublinské nařízení“), je Rumunsko.
[2] Při posuzování věci vycházel krajský soud z následujícího skutkového stavu. Dne
11. 4. 2019 byl žalobce zadržen Policií ČR při kontrole nákladního vozidla značky Mercedes
Benz. Žalobce se nacházel v úkrytu za dvojitou stěnou nákladového prostoru, nedisponoval
cestovním dokladem a nebyl schopen prokázat oprávněnost svého pobytu. Pomocí daktyloskopie
byla nalezena shoda se záznamem ze dne 6. 4. 2019 pořízeným v Rumunsku, kde žalobce jako
v prvním ze států, který je vázán dublinským nařízením, požádal o udělení mezinárodní ochrany.
Dne 12. 4. 2019 proto rozhodla Policie ČR o zajištění žalobce podle §129 odst. 1 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Žalovaný následně dne 18. 4. 2019 zahájil řízení o předání
do příslušného členského státu podle dublinského nařízení a dne 23. 4. 2019 požádal Rumunsko
v souladu s čl. 18 odst. 1 písm. b) dublinského nařízení o přijetí žalobce zpět. Rumunsko dne
6. 5. 2019 uznalo svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu a vyslovilo
souhlas s jeho převzetím. S žalobcem byl dne 3. 5. 2019 taktéž proveden pohovor, v rámci
kterého uvedl, že dne 9. 3. 2019 odcestoval z Iráku do Istanbulu a poté pokračoval nákladním
vozidlem do Rumunska. Tam byl zadržen policií, byly mu sejmuty otisky prstů a byl umístěn
v zařízení pro cizince v Temešváru. Do Rumunska ani Iráku se nechce vrátit. Z uvedených
skutečností vycházel žalovaný ve svém rozhodnutí. V něm se žalovaný zabýval také tím, zda
existují závažné důvody k domněnce, že v Rumunsku dochází k systémovým nedostatkům,
pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které by dosahovaly možného rizika
nelidského a ponižujícího zacházení. Dospěl k závěru, že takové důvody neexistují.
[3] Krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je zákonné. Zjištění učiněná
žalovaným byla podle jeho názoru zcela dostatečná. Žalobní námitky týkající se převážně
systémových nedostatků v rumunském azylovém systému a neakceptovatelných tamních
podmínek dosahujících rizik nelidského a ponižujícího zacházení vyhodnotil krajský soud jako
nedůvodné. Zdůraznil, že námitky jsou veskrze obecného charakteru a ve shodě s žalovaným
poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2018, č. j. 2 Azs 33/2018 – 20,
s jehož závěry se ztotožnil. V citovaném rozsudku se Nejvyšší správní soud zabýval v zásadě
shodnými námitkami, jaké vznesl žalobce v tomto řízení, přičemž zejména konstatoval,
že „[s]polečný evropský azylový systém byl koncipován na předpokladu, že všechny státy, které se na něm podílejí,
dodržují základní práva, a že si členské státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat. Pouze závažná porušení
ze strany příslušného státu mohou vést k tomu, že členskému státu, ve kterém byla podána žádost o azyl, by bylo
zabráněno v přemístění žadatele do prvně uvedeného státu (…). Následně uzavřel, že „z obecně známých
skutečností nelze dovozovat, že by Rumunsko nebylo schopné zajistit adekvátní podmínky žadatelům o azyl,
a že uplatněné námitky „sice nasvědčují tomu, že rumunský azylový systém není dokonalý a jsou v něm oblasti,
které lze zlepšit. To však platí pro prakticky jakýkoli stát EU, jen v různé míře. Tyto nedostatky (i kdyby
podstatná část z nich byla skutečně prokázána) nelze ovšem ani náznakem pokládat ve světle výše uvedené
judikatury Soudního dvora za tak zásadního charakteru, aby je bylo možné posoudit jako systémové nedostatky,
nesoucí s sebou riziko nelidského či ponižujícího zacházení pro žadatele o mezinárodní ochranu“. Podle
krajského soudu žalobce v projednávané věci netvrdil žádné takové zásadní skutečnosti, které
by jej mohly přivést k jinému závěru, než ke kterému dospěl Nejvyšší správní soud. Obecně
tvrzené nedostatky azylového systému nemohou dosáhnout takové intenzity, aby bylo možné
je podřadit pod podmínky stanovené v čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení. Nebylo proto
povinností žalovaného zabývat se blíže sociální situací žadatelů o mezinárodní ochranu
v Rumunsku. Krajský soud také přisvědčil odkazu žalovaného rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 6 Azs 324/2016 - 38, podle kterého dublinský systém stojí
na předpokladu, že se žadatelem o mezinárodní ochranu se bude zacházet stejně, ať podá žádost
v jakémkoli členském státě.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Podle jeho názoru existují v rumunském azylovém řízení systémové nedostatky, které činí jeho
vydání do Rumunska za účelem azylového řízení nepřípustným. Krajský soud vyhodnotil příliš
obecně jeho námitky týkající se nedostatků v rumunském azylovém systému, když pouze uvedl,
že těmito otázkami žalovaný nebyl povinen se zabývat. Stěžovatel zopakoval, že vzhledem
ke špatné koordinaci rumunského sociálního zabezpečení a azylového práva je sociální situace
žadatelů o mezinárodní ochranu tristní a u nemajetných žadatelů (jako je on) jde o podmínky
dosahující intenzity rizik nelidského a ponižujícího zacházení. Poukázal rovněž na obtíže
při participaci na integračních programech. Nedostatky existují též při využívání evropských
zdrojů financování. V Rumunsku není záruka, že žadatelům o mezinárodní ochranu bude
poskytnuto dostačující ubytování, výuka rumunského jazyka a úhrada zdravotní péče. Stěžovateli
proto hrozí nepřijatelně špatné materiální podmínky v azylovém řízení, případně i po přiznání
mezinárodní ochrany. Krajský soud se s těmito problémy měl alespoň konkrétně vypořádat
a uvést, z jakého důvodu je nepovažuje za natolik závažné.
[5] Podle žalovaného stěžovateli v Rumunsku nehrozí nelidské či ponižující zacházení
ve vztahu k vedení azylového řízení a zajištění podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu.
K tomu žalovaný blíže odkázal na spisový materiál a své vyjádření k žalobě. Postup krajského
soudu považuje za správný a kasační námitky za liché; ze strany soudu ani správních orgánů
nedošlo k porušení právních předpisů ani k vadám řízení. Dodal, že stěžovatelem předestřená
právní otázka odůvodňující přijatelnost kasační stížnosti již byla řešena v mnoha rozhodnutích
Nejvyššího správního soudu. Následně navrhl kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost,
případně zamítnout pro její nedůvodnost.
[6] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti,
musel posoudit otázku její přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že „[j]estliže kasační
stížnost ve věci mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne
ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“
[7] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
[8] Stěžovatel k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti, respektive podstatnému přesahu
vlastních zájmů, uvádí, že Nejvyšší správní soud ještě neposuzoval, zda skutečnosti uvedené
v žalobě i v kasační stížnosti představují systémové nedostatky rumunského azylového systému.
S tím se Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
[9] Totožnými námitkami, které uplatnil stěžovatel v kasační stížnosti a dle nichž jsou
v rumunském azylovém řízení systémové nedostatky, se Nejvyšší správní soud zabýval
již v rozsudku ze dne 21. 3. 2018, č. j. 2 Azs 33/2018 – 20 (viz bod [5] odkazovaného rozsudku).
Dospěl zde k závěru, že uplatněné námitky „nasvědčují tomu, že rumunský azylový systém není dokonalý
a jsou v něm oblasti, které lze zlepšit. To však platí pro prakticky jakýkoli stát EU, jen v různé míře.
Tyto nedostatky (i kdyby podstatná část z nich byla skutečně prokázána) nelze ovšem ani náznakem pokládat
ve světle výše uvedené judikatury Soudního dvora za tak zásadního charakteru, aby je bylo možné posoudit
jako systémové nedostatky, nesoucí s sebou riziko nelidského či ponižujícího zacházení pro žadatele o mezinárodní
ochranu“. Tento závěr byl následně převzat i v dalších rozhodnutích Nejvyššího správního soudu
(viz např. usnesení ze dne 7. 8. 2018, č. j. 6 Azs 117/2018 - 26). Obdobná argumentace
se pak nachází i v odůvodnění napadeného rozsudku. Krajský soud proto rozhodl v souladu
s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu a své závěry odůvodnil v souladu
s judikaturou Soudního dvora EU i Nejvyššího správního soudu. Odůvodnění napadeného
rozsudku lze přitom hodnotit jako dostačující, neboť krajský soud stěžovatelem namítané
nedostatky podrobně zrekapituloval, následně odkázal na závěry relevantní judikatury
a konstatoval, že takové intenzity, aby šlo o systémové nedostatky, nedosahují.
[10] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání, pročež ji shledal
nepřijatelnou, a podle §104a odst. 1 s. ř. s. ji usnesením odmítl.
[11] Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s.).
[12] Zástupcem stěžovatele byl usnesením krajského soudu ze dne 28. 5. 2019,
č. j. 62 Az 11/2019 - 12, ustanoven Mgr. Ladislav Bárta, jehož odměnu a hotové výdaje
podle §35 odst. 10 s. ř. s. hradí stát. Ustanovenému zástupci stěžovatele Nejvyšší správní
soud přiznal odměnu za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání kasační stížnosti
[§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], za nějž mu náleží odměna ve výši 3 100 Kč
[§7 bod 5 aplikovaný na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální
náhrada hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Celková částka 3 400 Kč mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j s o u opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 14. května 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu