ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.313.2019:29
sp. zn. 3 Azs 313/2019 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: O. K., zastoupený Mgr.
Kateřinou Lukáčovou, advokátkou se sídlem Reální 172/2, Ostrava, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o
přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 20. 6. 2019, č. j. CPR-17608-3/ČJ-2019-930310-V238,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2019, č. j. 33 A
51/2019 – 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) výrok I. v záhlaví
specifikovaného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“),
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 6. 2019, kterým bylo
zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie
Zlínského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále též
„rozhodnutí I. stupně“) ze dne 31. 3. 2019, č. j. KRPZ-40760-23/ČJ-2019-150023-SV. Tímto
rozhodnutím bylo stěžovateli podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění s dobou, po kterou mu nelze umožnit vstup
na území členských států Evropské unie v délce 1 roku. Počátek této doby byl stanoven v souladu
s §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy stěžovatel pozbude oprávnění
k pobytu na území ČR. Současně mu byla stanovena doba k vycestování z území ČR do 15 dnů
ode dne nabytí právní moci rozhodnutí a bylo konstatováno, že se podle §120a téhož zákona
na něj nevztahují důvody znemožňující vycestování.
[2] Krajský soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností vyplývajících
ze správního spisu. Dne 30. 3. 2019 ve 20.00 hod. byla příslušníky Policie ČR provedena
pobytová kontrola na ubytovně Gebra ve Zlíně, při níž byl kontrolován i stěžovatel. Ten policejní
hlídce za účelem prokázání své totožnosti předložil biometrický cestovní doklad, v němž měl
vylepené polské vízum s platností od 4. 7. 2018 do 29. 12. 2018. Poslední vstup stěžovatele
do Schengenského prostoru dne 14. 1. 2019 byl vyznačen vstupním razítkem na hranicích
s Polskem. Na základě vstupních a výstupních razítek v cestovním dokladu a protokolu
o výslechu stěžovatele bylo zjištěno, že stěžovatel naposledy pobýval na území ČR od 14. 1. 2019
až do okamžiku provedení pobytové kontroly, přestože mu 90denní doba k pobytu na území
Schengenského prostoru v posledních 180 dnech skončila již dne 22. 1. 2019; v České republice
tedy od dne 23. 1. 2019 pobýval neoprávněně. K dotazům prvostupňového správního orgánu
pak stěžovatel zejména uvedl, že v ČR nejprve pobýval pracovně v období od 25. 7. 2018
do 10. 12. 2018. Poté odcestoval na Ukrajinu a zpět na české území znovu přijel dne 14. 1. 2019,
přičemž zde již nepracoval, ale pouze řešil své osobní věci. O vydání pracovního povolení
nežádal. Doplnil, že jsou mu posílány finanční prostředky, a to v souvislosti s pronájmem bytu
ve Španělsku. Chce žít na Ukrajině, kde bydlí v bytě svých rodičů s manželkou a osmiletým
dítětem. Na území ČR nemá žádné rodinné vazby, ale jsou zde lepší životní podmínky.
[3] Po posouzení věci dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná. Souhlasil
se závěrem správních orgánů, že předložení platného cestovního dokladu bez víza stěžovatele
sice opravňuje k pobytu na území Schengenského prostoru, ale pouze v časově omezeném
rozsahu 90 dnů během období jakýchkoliv 180 dnů. Tato doba však byla u stěžovatele
překročena dne 23. 1. 2019, od kdy byl tedy jeho pobyt v ČR považován za neoprávněný. Tyto
skutečnosti přitom nepochybně plynou ze správního spisu. Dále krajský soud nepřisvědčil
námitce, že byla ze strany správních orgánů porušena zásada omezené materiální pravdy;
stěžovateli nebylo uloženo správní vyhoštění z důvodu nelegálního výkonu závislé práce,
ale proto, že na území ČR pobýval bez příslušného povolení k pobytu. Bezproblémové chování
v průběhu jinak nelegálního pobytu přitom nemůže samo o sobě mít za následek upuštění
od uložení správního vyhoštění; jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky, správní orgán
je zásadně povinen vydat rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, výjimkou jsou pouze případy
taxativně stanovené zákonem, mezi které patří rovněž nepřiměřený zásah do soukromého nebo
rodinného života cizince. Stěžovatel však výslovně uvedl, že na zdejším území nemá žádné
rodinné vazby a chce se vrátit na Ukrajinu, kde žije se svou rodinou. Existence přátelských vazeb,
jejichž povahu a význam stěžovatel nespecifikoval, nemůže sama o sobě takový zásah
představovat. Ani ekonomické důvody pak nelze považovat za překážku vyhoštění cizince.
Stěžovatel navíc uvedl, že je zdravou osobou v produktivním věku, která má pravidelný finanční
příjem z pronájmu nemovitosti ve Španělsku. Kromě toho mu nic nebrání v tom, aby po uplynutí
doby správního vyhoštění svůj další pobyt nebo výkon závislé práce na území ČR v souladu
se zákonem zrealizoval. Zásah do soukromého a rodinného života tak v projednávané věci
nepřevážil nad kolidujícím veřejným zájmem na dodržování právních předpisů.
Pokud jde o otázku přiměřenosti uložení správního vyhoštění v délce jednoho roku, krajský soud
dospěl k závěru, že prvostupňový správní orgán ji odůvodnil způsobem, který není nijak
excesivní. Stěžovatel pak ve správním řízení neuváděl kromě lepších pracovních podmínek žádné
důvody humanitárního charakteru, které by byly ze strany správních orgánů při uložení správního
vyhoštění opomenuty. Krajský soud také uvedl, že stěžovatel sice namítal, že pobytovou
kontrolou bylo zasaženo do nedotknutelnosti jeho obydlí, ale nijak své tvrzení nedoložil
ani nekonkretizoval; z obsahu správních spisů pak žádné takové pochybení policejního orgánu
nelze seznat. Toto tvrzení stěžovatele navíc oslabuje skutečnost, že nekonkretizované námitky
vznesl i ve vztahu k postupu policistů, a to navíc až v odvolání proti rozhodnutí o vyhoštění.
[4] V kasační stížnosti stěžovatel namítal, že správní orgány i krajský soud postupovaly
v rozporu s ustanoveními §2 odst. 1 a 4, §3 a §50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu. Krajský soud se podle jeho názoru dostatečně nevypořádal s námitkou týkající
se nedodržení zásady omezené materiální pravdy a nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
Podle stěžovatele soud „nezjistil všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, přičemž tyto
skutečnosti by měly být zjišťovány především z moci úřední, rozhodné okolnosti pak mají být zjišťovány zvláště
svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena“. Dodal, že krajský soud dostatečně
nerespektoval skutečnost, že stěžovatel po celou dobu pobytu na území ČR vykazoval znaky
slušného a bezproblémového chování, že je zdravou osobou v produktivním věku s dospělou
osobností, a že má zájem o vykonávání výdělečné činnosti. Soud také nevyhodnotil v jeho
prospěch tvrzení, že na území Ukrajiny je nedostatek takových pracovních příležitostí, které by
mu zajistily důstojné a bezproblémové živobytí, kdežto právě na území České republiky
důvodně očekává lepší životní podmínky, pracovní podmínky a celkovou seberealizaci, a dále
fakt, že stěžovatel na území České republiky navázal několik přátelských vztahů, plánuje si zde
zařídit stálé bydlení pro sebe a svou rodinu. Soud se dostatečně nevypořádal ani s tím, že právo
na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu patří do hospodářských, sociálních a kulturních
práv, která jsou součástí základních práv a svobod, a žalovaný tedy jednal v rozporu s Listinou
základních práv a svobod. Správní vyhoštění by podle stěžovatele mělo být uděleno cizinci, který
neoprávněně vstoupil či pobýval na území ČR, přičemž on zde nepobýval neoprávněně, a taktéž
nebyl zaměstnán v pracovněprávním poměru, čímž nemohla být České republice způsobena
jakékoliv újma. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatovala, že trvá na závěrech uvedených
v jejím rozhodnutí. Má za to, že v předmětném řízení nedošlo k porušení stěžovatelem
vyjmenovaných ustanovení, přičemž byl zjištěn skutečný stav věci, o kterém nejsou pochybnosti.
Neshledala pochybení ani ohledně posouzení přiměřenosti rozhodnutí o vyhoštění s ohledem
na zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele. Navrhla kasační stížnost zamítnout.
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] S ohledem na způsob, jakým je v dané věci formulována kasační argumentace stěžovatele,
je nutno nejprve upozornit, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno disposiční zásadou,
což platí i o řízení o kasační stížnosti. S výjimkami uvedenými v §109 odst. 4, větě za středníkem
s. ř. s., je tak Nejvyšší správní soud vázán důvody tvrzené nezákonnosti, uvedenými v kasační
stížnosti (§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.), a proto preciznost ve formulaci obsahu
stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti do značné míry předurčuje obsah
rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011,
č. j. 1 As 67/2011 - 108, či ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54). Rozsudek krajského
soudu je tak přezkoumáván v intencích stížnostních námitek, se zřetelem k důvodům obsaženým
v §103 odst. 1 s. ř. s. Je také vhodné připomenout, že kasační stížnost je opravným prostředkem
proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§102 s. ř. s.) a důvody, které v ní lze
s úspěchem uplatnit, se tedy musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (viz usnesení tohoto soudu
ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 6 Ads 3/2003).
[9] Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve obecně odkázal na několik ustanovení správního
řádu, která měla být dle jeho názoru ze strany správních orgánů i krajského soudu porušena,
aniž by však toto porušení jakkoliv specifikoval. K tomu Nejvyšší správní soud ve stručnosti
odkazuje na své dřívější usnesení ze dne 22. 2. 2006, č. j. 3 As 47/2005 - 105, jehož závěry lze
přiměřeně aplikovat také na nyní projednávanou věc, v němž konstatoval, že „[p]ouhá citace
ustanovení soudního řádu správního a Listiny základních práv a svobod nepředstavuje řádně uplatněné důvody
kasační stížnosti (§103 s. ř. s.).“ Nejvyšší správní soud proto k takto uplatněné kasační argumentaci
nepřihlížel.
[10] Dále stěžovatel namítal, že se krajský soud „dostatečně nevypořádal s namítanou zásadou omezené
materiální pravdy, jelikož nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav“. Ani tuto námitku Nejvyšší správní soud
nepovažuje za důvodnou. Stěžovatel v žalobě uplatnil zcela obecnou a nekonkrétní
námitku, že žalovaná nejednala v souladu s uvedenou zásadou a dostatečně nezjistila
skutkový stav. Krajský soud přitom zejména v bodech 21. a 22. napadeného rozsudku
srozumitelně a - vzhledem k formulaci žalobní argumentace - dostatečně podrobně objasnil,
jaké skutkové okolnosti vyplývají ze správního spisu, a jaké z nich plynou důsledky
pro stěžovatele. Nejvyšší správní soud pak ve shodě s krajským soudem považuje podklady,
které si žalovaný opatřil za účelem posouzení stěžovatelovy věci, za dostatečné. Ostatně
ani stěžovatel během správního řízení správnost těchto podkladů nerozporoval. Pokud jde
o námitku, podle níž krajský soud nezjistil všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného
zájmu, ta není Nejvyššímu správnímu soudu srozumitelná, neboť není zřejmé, jaký veřejný zájem
má stěžovatel v daném případě na mysli.
[11] Pokud jde o námitku, podle níž krajský soud nerespektoval skutečnost, že stěžovatel
po celou dobu pobytu na území ČR vykazoval znaky slušného a bezproblémového chování,
že je zdravou osobou v produktivním věku s dospělou osobností, a že má zájem o vykonávání
výdělečné činnosti, s tou se krajský soud vypořádal v bodech 23. až 26. napadeného rozsudku.
Nejvyšší správní soud přitom v předmětné argumentaci krajského soudu neshledal žádné
nedostatky. Krajský soud správně uvedl, že bezproblémové chování v průběhu jinak nelegálního
pobytu cizince nemůže samo o sobě mít za následek upuštění od uložení správního vyhoštění,
neboť příslušný správní orgán je při splnění zákonem stanovených podmínek povinen vydat
rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, aniž by přitom disponoval širší mírou vlastního
uvážení. Stejně tak ani ekonomické obecně nelze považovat za překážku vyhoštění cizince. Totéž
pak platí i o skutečnosti, že stěžovatel na zdejším území navázal několik přátelských vztahů. Lze
souhlasit s krajským soudem i v tom, že stěžovateli nic nebrání v tom, aby po uplynutí doby
správního vyhoštění v souladu se zákonem realizoval svůj další pobyt na území České republiky.
[12] Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani námitce, že se krajský soud dostatečně
nevypořádal s tím, že právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu je základních práv
a svobod. Krajský soud se s ní dostatečně vypořádal v bodě 22. napadeného rozsudku, kde uvedl,
že jelikož stěžovateli nebylo správní vyhoštění uloženo z důvodu nelegálního výkonu práce,
ale proto, že na území ČR pobýval bez příslušného povolení k pobytu, nelze tuto námitku
považovat za relevantní. Tomuto hodnocení nemá Nejvyšší správní soud co vytknout.
[13] Konečně k námitce, že stěžovatel na území České republiky nepobýval neoprávněně,
která byla uplatněna v tomtéž znění již v žalobě, postačí, když Nejvyšší správní soud odkáže
na body 18. až 21. napadeného rozsudku, kde krajský soud vyčerpávajícím způsobem objasnil,
z jakého důvodu byl pobyt stěžovatele ode dne 23. 1. 2019 považován za neoprávněný.
[14] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že nebyly naplněny
tvrzené důvody kasační stížnosti, a proto ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[15] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1, věty první s. ř. s., za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti
nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů
řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 14. srpna 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu