ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.328.2020:29
sp. zn. 3 Azs 328/2020 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: K. K., zastoupený
Mgr. Pavolem Kehlem, advokátem se sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2020,
č. j. 33 A 46/2020 – 49, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamí t á.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) domáhal
zrušení rozhodnutí žalované ze dne 3. 8. 2020, č. j. CPR-42719-2/ČJ-2019-930310-V230, kterým
bylo k odvolání žalobce částečně změněno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského
ředitelství policie Jihomoravského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend,
ze dne 29. 10. 2019, č. j. KRPB-237915-29/ČJ-2019-060026-SV (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“), ve zbylé části bylo toto rozhodnutí potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím bylo
žalobci podle §119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní
vyhoštění a byla mu stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, v délce jednoho roku. Současně byla žalobci stanovena doba k vycestování
z území České republiky v délce trvání třiceti dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.
Důvodem pro uložení správního vyhoštění bylo, že se žalobce zdržoval na území ČR
bez platného oprávnění k pobytu. Změna prvostupňového rozhodnutí ze strany žalované
spočívala zejména v tom, že žalobci byla zkrácena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup
na území členských států EU, a to na deset měsíců. Krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou
rozsudkem ze dne 6. 10. 2020, č. j. 33 A 46/2020 – 49.
[2] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
se kterou současně spojil návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V návrhu uvádí,
že si na území ČR založil obchodní společnost a má ambici zde podnikat a obchodovat s kávou.
Správní vyhoštění by mělo na jím zahájené podnikání fatální dopad. Stěžovateli byla stanovena
doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, v délce trvání dvou let,
což je velmi dlouhé období s ohledem na to, že stěžovatel pochybil poprvé, nadto nezaviněně.
Nepřiznání odkladného účinku a nucené vycestování stěžovatele by bylo nepřiměřeným zásahem
do jeho rodinného a soukromého života. Stěžovatel dále upozornil na několik rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, která mají podporovat jím předestřenou argumentaci a svědčí
pro to, že by měl být odkladný účinek kasační stížnosti přiznán. Z těchto rozhodnutí v návrhu
citoval a uzavřel, že nepřiznání odkladného účinku by zakládalo porušení jeho práva
na spravedlivý proces a zásady legitimního očekávání.
[3] Žalovaná s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nesouhlasí. Namítá,
že tvrzení o zásahu do práva cizince na spravedlivý proces nemůže být užito jako obecný nástroj
pro další legalizaci pobytu na území ČR. Žalovaná je toho názoru, že přiznání odkladného účinku
je v dané věci v rozporu s důležitým veřejným zájmem, kterým je požadavek, aby se na území ČR
zdržovaly jen takové osoby, které dodržují právní předpisy a respektují český právní řád. Má-li být
správní vyhoštění, ukládané při zjištění neoprávněnosti pobytu, účinným opatřením, musí jeho
účinky nastat co nejdříve po spáchání protiprávního jednání, respektive po jeho projednání. Další
legalizací pobytu cizince v ČR v návaznosti na využití všech opravných prostředků v rámci
správního či soudního řízení se pouze prodlužuje doba, po kterou zde setrvává,
což mu umožňuje zintenzivnit dosavadní rodinné a soukromé vazby, a dosáhnout
tak nemožnosti výkonu správního vyhoštění z důvodu nepřiměřeného zásahu do těchto vazeb.
Žalovaná proto navrhuje, aby kasační stížnosti stěžovatele nebyl přiznán odkladný účinek.
[4] Pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že jej stěžovatel přípisem ze dne 1. 11. 2020
požádal o urychlení rozhodování o návrhu na odkladný účinek kasační stížnosti, neboť mu byl
v souvislosti s rozhodnutím o správním vyhoštění vydán výjezdní příkaz s platností
do 8. 11. 2020. Jestliže stěžovatel z území ČR vycestuje, stane se rozhodování o jeho kasační
stížnosti toliko „akademickým cvičením“.
[5] Kasační stížnost zásadně nemá podle §107 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)
odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom užije
přiměřeně §73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle §73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže
by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu,
než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude
v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[6] Nejvyšší správní soud dříve konstantně judikoval, že je-li přezkoumáváno rozhodnutí
správního orgánu, které má přímý následek v podobě správního vyhoštění, respektive nuceného
opuštění území ČR, je újma hrozící stěžovateli z jeho výkonu zřejmá již ze samotné povahy
tohoto rozhodnutí. To platí přinejmenším, pokud jde o zajištění práva na spravedlivý proces
a práva na respektování soukromého a rodinného života (srovnej např. usnesení ze dne
4. 4. 2019, č. j. 2 Azs 72/2019 – 19; všechna zde citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu pak v nedávném
usnesení ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019 – 38, konstatoval, že „[o]becně vyjádřený zájem
cizozemského stěžovatele na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti či jeho právo být v kontaktu s advokátem
a s tím související ochrana spravedlivého procesu nemohou být samy o sobě bez dalších individuálních okolností
důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (§107 s. ř. s. ve spojení s §73 s. ř. s.).“ Rozšířený
senát v citovaném usnesení dále uvedl, že soud rozhodující o odkladném účinku vždy poměřuje
újmu, která hrozí stěžovateli, a újmu, která přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným
osobám, stejně jako možný rozpor přiznání odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem.
[7] Podstatné ovšem je, že hrozící újmu a individuální okolnosti, které odůvodňují přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, musí předestřít a doložit právě stěžovatel, který se přiznání
odkladného účinku svým návrhem domáhá. Platí též, že institut odkladného účinku má zcela
mimořádnou povahu. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není
řádným opravným prostředkem, u nějž by bylo možno odkladný účinek bez dalšího očekávat.
Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti odnímá Nejvyšší správní soud před vlastním
rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, na které
je jinak třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, není-li následně zákonným postupem
zrušeno; tento postup proto musí být vyhrazen jen pro výjimečné případy.
[8] Ve světle výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že kromě obecného poukazu
na právo na spravedlivý proces a zásadu legitimního očekávání stěžovatel konkrétně uvedl pouze
to, že si v ČR založil blíže neurčenou obchodní korporaci za účelem podnikání s kávou. Nucené
opuštění ČR bude podle něj mít na jeho podnikání fatální následky. Tato okolnost však podle
zdejšího soudu nepředstavuje výjimečný a mimořádný důvod pro přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti. Stěžovatel ostatně svoje tvrzení ani ničím nedoložil a blíže nespecifikoval,
o jakou společnost se jedná, v jakém stupni rozvoje se jeho podnikání nachází, jaké dosud
vynaložil prostředky pro dosažení svého podnikatelského záměru, apod. Takto obecné a ničím
nepodložené tvrzení nemůže být důvodem pro přiznání odkladného účinku, stejně jako zcela
nekonkrétní odkaz na nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života stěžovatele. Navíc
stěžovatel nesprávně uvedl, že byl vyhoštěn na dobu dvou let, ačkoli mu bylo rozhodnutím
žalované ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím uloženo správní vyhoštění pouze na dobu
deseti měsíců. Pokud stěžovatel – opět zcela obecně – poukazuje na zásadu legitimního
očekávání, není vůbec zřejmé, jaká „očekávání“ má na mysli, a o co jako objektivní skutečnost
byla taková očekávání opřena. Není úlohou tohoto soudu, aby argumentaci za stěžovatele
domýšlel. Proto nezbývá než konstatovat, že takto obecné tvrzení není relevantní, neboť soud
žádná „legitimní očekávání“ na straně stěžovatele neshledal.
[9] Nad rámec výše řečeného lze dále podotknout, že moderní komunikační prostředky,
stejně jako řada právních institutů (obchodní zastoupení, prokura, odpovědný zástupce v oblasti
živnostenského práva a další), umožňují řídit společnost či podnikat i na dálku ze zahraničí, tedy
bez nutnosti osobní přítomnosti v místě sídla společnosti nebo v místě podnikání.
[10] Ani stěžovatelem v návrhu citovaná judikatura nesvědčí pro závěr o nutnosti přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že při rozhodování
o odkladném účinku soud vždy zohledňuje konkrétní individuální okolnosti každého případu,
nelze proto mechanicky aplikovat rozhodnutí vydaná v jiných věcech. Mimo to k dosavadní
rozhodovací praxi tohoto soudu ve věcech týkajících se návrhů cizinců na přiznání
odkladného účinku, se podrobně vyjádřil rozšířený senát v již výše citovaném usnesení
č. j. 8 Azs 339/2019 – 38. Stěžovatelem odkazovaná judikatura je staršího data a do značné míry
již byla uvedeným rozhodnutím překonána. Nadto stěžovatelem odkazované usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 1. 2013, č. j. 6 As 82/2012 – 37, nebylo vydáno v podobné věci,
jak stěžovatel tvrdí. V tehdejší věci totiž bylo stěžovatelce uloženo správní vyhoštění v délce
trvání tří let. Tato stěžovatelka též doložila, že na území ČR pobývala ve společné domácnosti
s druhem, který byl státním občanem ČR, z tohoto důvodu také bylo v její věci vedeno další
správní řízení o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění podle §122 zákona o pobytu
cizinců. Z uvedeného je patrné, že popsaný případ byl značně odlišný od nyní posuzované věci,
ve které stěžovatel žádné rodinné vazby netvrdil ani nedoložil.
[11] Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatel neprokázal, že by výkon napadeného
rozsudku pro něj znamenal újmu ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s., ve spojení
s §107 odst. 1, větou druhou s. ř. s., a proto návrh na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti zamítl.
[12] Kasační soud závěrem uvádí, že tímto usnesením nepředjímá, jak rozhodne ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu