ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.41.2019:55
sp. zn. 3 Azs 41/2019 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: V. D., zastoupen
JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha
4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2019,
č. j. 15 A 55/2018 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení usnesení Městského soudu
v Praze (dále jen „městský soud“) označeného v záhlaví, jímž byla odmítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 10. 2018 č. j. MV-95657-4/SO-2017. Tímto
rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 18. 5. 2017,
č. j. OAM-7556-35/ZM-2016, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty.
[2] V odůvodnění napadeného usnesení městský soud uvedl, že podaná žaloba nesplňovala
náležitosti stanovené v §37 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“), ve spojení s §71 odst. 1 téhož zákona, neboť žalobce v ní neuvedl konkrétní žalobní
body, z nichž by bylo patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky
rozhodnutí žalované za nezákonné (či nicotné), ani neoznačil důkazy k prokázání svých tvrzení.
Soud proto vyzval žalobce usnesením ze dne 4. 12.2018, č. j. 15 A 55/2018 – 22, k odstranění
vytčených vad žaloby a stanovil mu k tomu lhůtu sedmi dnů od doručení uvedeného usnesení.
Zároveň jej v usnesení poučil, že nebudou-li vady žaloby ve stanovené lhůtě odstraněny, žalobu
odmítne. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 20. 12. 2018 fikcí podle §42 odst. 5 s. ř. s.,
ve spojení s §49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Žalobce na výzvu soudu nereagoval a lhůta stanovená pro odstranění vad žaloby tak marně
uplynula dne 27. 12. 2018, aniž by žalobce na uvedenou výzvu jakkoli reagoval. Městský soud
tedy žalobu odmítl v souladu s §37 odst. 5, větou druhou, s. ř. s. pro nedostatek spočívající
v neodstraněných vadách žaloby, pro který nebylo možné v řízení pokračovat.
[3] V kasační stížnosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) namítal, že v době doručování výzvy
k odstranění vad žaloby mu bylo znemožněno legálně pobývat na území České republiky
v důsledku nabytí právní moci rozhodnutí žalované ze dne 4. 10. 2018, tudíž se v uvedené době
v České republice nenacházel.
[4] Stěžovatel uvedl, že na území České republiky pobýval na základě dlouhodobého pobytu
za účelem podnikání – účast v právnické osobě s platností do 30. 6. 2016. Dne 9. 6. 2016 podal
žádost o změnu účelu dosavadního povolení k pobytu z podnikání na zaměstnání. Správní orgán
I. stupně však dospěl k závěru, že stěžovatel se dopouštěl výkonu nelegální práce
u zaměstnavatele X, proto jeho žádost zamítl pro jinou závažnou překážku pobytu na území ČR
podle §46 odst. 6 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ve spojení s §56 odst. 1
písm. j) téhož zákona. Na podkladě uvedené skutečnosti (nelegální práce stěžovatele) bylo také
dne 25. 4. 2017 zahájeno řízení o uložení správního vyhoštění stěžovateli, které však v době
podání kasační stížnosti ještě nebylo pravomocně skončeno. Stěžovatel k uvedené skutečnosti
zaslal žalované vyjádření, kde jednoznačně uvedl, že se výkonu nelegální práce u společnosti X
nevěnoval a že dokumenty, které byly předloženy žalované, byly chybné, což bylo způsobeno
nekvalitní prací účetní společnosti. Toto bylo napraveno a žalované byly předloženy doklady,
které jednoznačně prokazují stěžovatelův výkon jednatelské funkce u společnosti X. Stěžovatel
nesouhlasí s výrokem žalované, že takovýto skutkový stav lze podřadit pod důvod zamítnutí jeho
žádosti o vydání zaměstnanecké karty podle §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, neboť
v řízení o uložení správního vyhoštění (které navíc považuje za nezákonné) dosud nebylo
pravomocně rozhodnuto o tom, že se tohoto jednání skutečně dopustil. Žalovaná se také
nezaobírala otázkou přiměřenosti v souladu s §174a zákona o pobytu cizinců, což stěžovatel
považuje za závažné upření práva na spravedlivé posouzení jeho věci.
[5] Rozhodnutí žalované bylo stěžovateli doručeno dne 4. 10. 2018, tímto dnem nabylo
právní moci a v souladu s §50 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců a odst. 4 téhož
ustanovení, mohl oprávněně pobývat na území České republiky dalších 60 dnů, tj. do dne
3. 12. 2018. V tomto období stěžovatel z výkonu činnosti jednatele společnosti X, cestoval mimo
území členských států EU. K tomu, aby se mohl po uvedeném datu 3. 12. 2018 vrátit na území
České republiky, musel disponovat schengenským vízem typu C, které následně obdržel a dne 25.
1. 2019 přicestoval zpět na území České republiky („v režimu krátkodobých schengenských víz“), kde si
osobně převzal zásilku obsahující usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby.
[6] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení
zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu i řízení, jež jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a neshledal přitom vady, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil
ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[9] Podle §46a odst. 1 a §46b písm. a) o. s. ř., platí, že se doručuje adresátovi na adresu,
na kterou soud o doručování požádá. Nepožádá-li, doručuje se na adresu pro doručování,
kterou je u fyzické osoby adresa evidovaná v informačním systému evidence obyvatel,
na kterou jí mají být doručovány písemnosti; není-li taková adresa evidována, adresa místa
trvalého pobytu vedená podle zvláštního právního předpisu nebo adresa místa pobytu cizince
na území České republiky podle druhu pobytu cizince.
[10] Stěžovatel v žalobě konkrétně uvedl „bytem v ČR P. 3, J X, PSČ X“. Tato adresa je také
uvedena jako zpětná adresa na obálce, ve které stěžovatel žalobu zaslal městskému soudu, a dále i
v obou správních rozhodnutích. Shoduje se i s adresou zavedenou v evidenci obyvatel. Městský
soud měl tedy zcela správně za to, že je nutno doručovat právě na tuto adresu.
[11] Pokud si stěžovatel na adrese uvedené v žalobě, jakožto adrese svého pobytu, usnesení
městského soudu nepřebral, nastoupila ze zákona tzv. fikce doručení podle §49 odst. 4 o. s. ř.,
které stanoví, že [n]evyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena
k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení
nedozvěděl. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem
užívané schránky, ledaže soud i bez návrhu vyloučí vhození písemnosti do schránky. Není-li takové schránky,
písemnost se vrátí odesílajícímu soudu a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce soudu. V případě stěžovatele
byla nadto po marném uplynutí lhůty k vyzvednutí písemnost vhozena do schránky, nikoli
vrácena odesílajícímu soudu. Městský soud tak neměl žádné indicie, z nichž by mohl dovozovat,
že není možné tuto adresu za adresu pro doručování považovat.
[12] Na tom nic nemění ani argumentace stěžovatele, že se na území České republiky v dané
době nenacházel, protože mu skončilo oprávnění k pobytu a on se tak nemohl na území vrátit
ze zahraničí, kde se v dané době nacházel. Městskému soudu totiž nemohlo být z dostupného
spisového materiálu známo, zda stěžovatel fakticky vycestoval, či zda si například legalizoval svůj
pobyt na zdejším území jiným způsobem.
[13] Nejvyšší správní soud podotýká, že je povinností účastníků řízení v případě vedení
jakéhokoli správního či soudního řízení počínat si odpovědně a aktivně v otázce poskytnutí
adresy, na níž je schopen úřední písemnosti přijímat, bez ohledu na to, zda se zde zdržuje
či nikoli, což však stěžovatel nesplnil. Koncepce doručování podle platné právní úpravy
se totiž dle konstantní judikatury Ústavního soudu opírá o zásadu, že každý adresát je odpovědný
za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3538/11, či ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1281/16).
[14] Přestože stěžovatel dle svého tvrzení mimo území členských států EU vycestoval
v souvislosti s výkonem činnosti jednatele společnosti X (tedy pracovně), a navíc při vědomí
toho, že bylo z jeho vlastní iniciativy zahájeno s jeho osobou řízení o správní žalobě, nesdělil
městskému soudu adresu, na které je schopen přijímat písemnosti. Nejvyšší správní soud proto
neshledal námitku stěžovatele spočívající v nesprávném doručování výzvy k odstranění vad
žaloby důvodnou.
[15] Nad rámec výše uvedeného je taktéž nutno konstatovat, že městský soud pochybil, pokud
stěžovatele k odstranění vad žaloby vůbec vyzýval. K doručení rozhodnutí žalované totiž došlo
dne 5. 10. 2018, a to do datové schránky zmocněné zástupkyně stěžovatele Mgr. V. K. Podle §
172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, tak bylo nutné podat proti rozhodnutí žalované žalobu do
30 dnů od doručení tohoto rozhodnutí, tj. do pondělí 5. 11. 2018. V tento den předal stěžovatel
zásilku obsahující žalobu mající vadu spočívající v absentujících žalobních bodech provozovateli
poštovních služeb, čímž byla lhůta pro podání žaloby zachována (§40 odst. 4 s. ř. s.). Tato zásilka
byla městskému soudu doručena dne 6. 11. 2018.
[16] Stěžovatel tedy podal žalobu mající zásadní vady, v poslední den zákonné lhůty k jejímu
podání. Tato žaloba byla městskému soudu doručena den po uplynutí této lhůty. Absence daných
vad žaloby se přitom odstraňuje postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s., kdy však soud pro odstranění
vady stanoví lhůtu odpovídající zbývající části lhůty pro podání žaloby. Marným uplynutím lhůty
pro podání žaloby se stává vada žaloby spočívající v absenci žalobních bodů neodstranitelnou
a soud bez dalšího žalobu odmítne (k tomu srovnej rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 3. 2018, č. j. 3 Azs 66/2017 - 31, č. 3733/2018 Sb. NSS). Žalobce
si tak musí být vědom, že podává-li na konci lhůty pro její podání žalobu bez tak podstatné
náležitosti, jako jsou žalobní body, nemá automatickou garanci, že soud jej k odstranění této vady
vyzve. Soud je přitom povinen vyzvat žalobce k doplnění žalobních bodů, jen tehdy je-li ještě
se zřetelem na konkrétní situaci pravděpodobné, že bude s to žalobu včas, tedy ve lhůtě
pro podání žaloby, doplnit. Tato podmínka nebyla splněna.
[17] Nejvyšší správní soud také připomíná, že primární povinností žalobce je podání perfektní
žaloby, tj. žaloby bez vad, s doplněnými konkrétními žalobními body. Na odstraňování vad
žaloby způsobem podle §37 odst. 5 s. ř. s., ke kterému městský soud přistoupil, je nutno pohlížet
jako na výjimku z pravidla, že žaloba má být podána bez vad. Předpokládá se, že žalobce činí
vše pro to, aby jeho žaloba byla projednatelná a mohla být včas rozhodnuta. Pokud spoléhá
na to, že i nedbale či neúplně zpracovaná žaloba bude mít tyto účinky, nebo dokonce vadnou
žalobu podá vědomě se záměrem, že získá čas a prostor pro oddálení účinků napadeného
správního rozhodnutí, nemůže počítat se stejným přístupem soudu k zajištění ochrany jeho práv
(viz výše citovaný rozsudek rozšířeného senátu NSS, sp. zn. 3 Azs 66/2017).
[18] Městský soud proto nepostupoval správně, pokud stěžovatele vůbec k odstranění vad
žaloby vyzýval, a to navíc téměř jeden celý kalendářní měsíc od jejího podání. I v případě,
že by tedy stěžovatel výzvu fakticky převzal, městský soud by o žalobě nemohl meritorně
rozhodnout. Lhůta pro podání žaloby má totiž povahu lhůty propadné, z čehož vyplývá,
že k pozdnímu doplnění žaloby by městský soud nemohl přihlížet.
[19] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. zamítl.
[20] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalované, která by jinak právo na náhradu nákladů řízení měla, nevznikly v řízení náklady
nad rámec její běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto nepřiznal náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti žádnému z účastníků řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j so u opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 10. února 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu