ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.428.2019:28
sp. zn. 3 Azs 428/2019 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: D. T. H. G.,
zastoupená Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2019, č. j.
44 A 64/2019-19,
takto:
Kasační stížnosti se ne př i z ná v á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje (dále
jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 11. 2018, č. j. KRPU-56096-52/ČJ-2018-040022-SV, bylo
žalobkyni uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 30. 7. 2019 (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), stanovena doba, po kterou žalobkyni nelze umožnit vstup na území členských
států Evropské unie v délce 1 roku, a stanovena doba k vycestování z území České
republiky do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. K odvolání žalobkyně
změnila žalovaná rozhodnutí správního orgánu I. stupně svým rozhodnutím ze dne 23. 9. 2019,
č. j. CPR-39057-2/ČJ-2018-930310-V234, tak, že dobu, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, zkrátila na 10 měsíců, ve zbytku prvostupňové
rozhodnutí potvrdila. Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu
v Praze, který ji rozsudkem ze dne 26. 11. 2019, č. j. 44 A 64/2019-19, zamítl.
[2] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností
a v následném podání uplatnila návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle
§107 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[3] Žádost o přiznání odkladného účinku stěžovatelka odůvodňuje tím, že by v případě
nuceného opuštění České republiky utrpěla značnou újmu na sociálních a rodinných vazbách,
které si zde po několik let budovala. Uvedla, že v České republice žije s manželem, který zde
podniká a má zde vytvořenou klientelu. Nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti by byl
manžel stěžovatelky nucen vycestovat společně s ní, čímž by své podnikatelské zázemí ztratil.
Návrat do Vietnamu by pro stěžovatelku a její rodinu znamenal vysokou finanční zátěž a hrozbu
hmotné nouze, neboť v důsledku vysoké nezaměstnanosti v zemi původu by bylo prakticky
nemožné nalézt si zaměstnání. Stěžovatelka se dále dovolává práva na spravedlivý proces,
v této souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2017,
č. j. 3 Azs 309/2017-26, a ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011-100.
[4] Žalovaná nesouhlasí s přiznáním odkladného účinku. Stěžovatelka podle ní neuvedla
žádné relevantní důvody, proč by měl být odkladný účinek její kasační stížnosti přiznán.
[5] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že institut odkladného účinku má zcela
mimořádnou povahu. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí
krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek
zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno
pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v §73 odst. 2 s. ř. s.
[6] Podle citovaného ustanovení soud může přiznat žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon
nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu,
než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude
v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Uvedené podmínky platí přiměřeně i pro odkladný
účinek kasační stížnosti (§107 odst. 1 s. ř. s.).
[7] K tomu, aby Nejvyšší správní soud mohl kasační stížnosti odkladný účinek přiznat, musí
stěžovatel v prvé řadě dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí újma nepoměrně větší,
než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Na podporu svých
tvrzení pak stěžovatel musí navrhnout provedení patřičných důkazů. Povinnost tvrdit a prokázat
vznik újmy tak má stěžovatel (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012
č. j. 1 As 27/2012-32). Stěžovatel v odůvodnění svého návrhu musí konkretizovat, jakou újmu by
pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností
to vyvozuje. Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická
či bagatelní.
[8] Stěžovatelka ve svém návrhu pouze obecně uvedla, že nucené vycestování
by pro ni znamenalo újmu spočívající v zásahu do rodinného života a ohrožení její ekonomické
situace, neboť by s ní musel vycestovat i manžel, který v České republice podniká. Tato tvrzení
ovšem nepodložila konkrétními důkazy, ani k jejich prokázání nevznesla konkrétní důkazní
návrhy. Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že s rozhodnutím o správním vyhoštění
je z povahy věci spjata újma spočívající v nutnosti opustit území vyhošťujícího státu a vynaložení
nemalých finančních prostředků; výkonem správního vyhoštění může také často dojít k přerušení
případných sociálních, ekonomických a rodinných vazeb. Jak ovšem bylo uvedeno výše, v řízení
o kasační stížnosti nelze přiznání odkladného účinku bez dalšího očekávat, neboť tento institut
je vyhrazen pro zcela výjimečné situace (pokud by zákonodárce zamýšlel přiznávat
v těchto typových případech odkladný účinek, spojil by s podáním kasační stížnosti tento
následek ex lege, jako je tomu například u žadatelů o mezinárodní ochranu). Na stěžovatelce
tudíž bylo, aby vznik nepoměrně větší újmy tvrdila a tato tvrzení současně doložila příslušnými
důkazy.
[9] Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že v případě nuceného opuštění území České republiky
by bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, třetí senát si je vědom závěrů, které vyslovil
Nejvyšší správní soud ve stěžovatelkou odkazovaném usnesení ze dne 18. 8. 2011,
č. j. 5 As 73/2011-100, jakož i v usnesení ze dne 23. 11. 2017, č. j. 3 Azs 309/2017-26. Ačkoli
v zásadě platí, že i v případě zastoupení advokátem má stěžovatel právo vystupovat v soudním
řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu pokyny a poskytovat
mu potřebnou součinnost, nelze zcela automaticky dovozovat, že při každém nuceném opuštění
území České republiky může dojít k újmě na výkonu práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Lze odkázat například na usnesení tohoto soudu ze dne 5. 10. 2017, č. j. 2 Azs 273/2017-19,
v němž druhý senát vyslovil, že je třeba se vyhýbat tomu, aby v oblastech práva, kde zákon
s podáním žaloby, respektive kasační stížnosti odkladný účinek nespojuje, byla judikaturou
přijímána paušální řešení, rezignující na individuální posouzení konkrétního případu. Zdůraznil,
že potřeba fyzické přítomnosti cizince na území České republiky po dobu řízení před správními
soudy „musí být opřena o skutkové okolnosti konkrétního případu a o to, co lze v řízení
pravděpodobně očekávat za procesní úkony. Významnou roli hrají samozřejmě i poměry
cizince a poměry v zemi jeho původu . Jinak řečeno, lze-li očekávat, že cizinec ve věci po dobu řízení
před správními soudy nebude muset osobně nic činit a současně lze zajistit přiměřeně efektivní a rychlou
komunikaci cizince a jeho zástupce, má-li jej, i na dálku, není osobní přítomnost cizince na území ČR po dobu
soudního řízení zásadně potřeba, a tedy zpravidla nebude sama o sobě bez dalšího důvodem k přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.“ Stejně jako ve věci souzené pod sp. zn. 2 Azs 273/2017,
ani v nyní projednávaném případu, není zřejmé, za jakým konkrétním účelem, spojeným
s uplatněním práva stěžovatelky na spravedlivý proces, je nezbytné, aby po dobu řízení setrvala
stěžovatelka na území České republiky. Není tedy podstatného rozdílu mezi situací stěžovatelky
a výše citovaným případem. Stěžovatelce nic nebrání, aby se z Vietnamu spojila se svým
advokátem prostřednictvím celé řady prostředků umožňujících efektivní komunikaci na dálku
v reálném čase, a zajistila tak, že její zástupce bude náležitě informován o všech podstatných
skutečnostech a její vůli. Tento způsob komunikace mezi advokáty a klienty je v době
rozvinutých informačních technologií naprosto běžný.
[10] Stěžovatelka tak neunesla břemeno tvrzení a zejména důkazní. Nejvyšší správní soud
se proto již nezabýval poměřováním tvrzené újmy stěžovatelky k možným újmám jiných osob
a ani otázkou možného dotčení důležitého veřejného zájmu přiznáním odkladného účinku
kasační stížnosti.
[11] Z důvodů výše vyložených proto Nejvyšší správní soud podle §107 odst. 1 ve spojení
s §73 odst. 2 s. ř. s. nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Tím Nejvyšší správní
soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu