ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.85.2020:40
sp. zn. 3 Azs 85/2020 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: T. T. N.,
zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. 2. 2020, č. j. 6 A 176/2017 – 42, o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se n ep ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí svou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“), kterým Městský soud v Praze zamítl její žalobu
proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 6. 2017, č. j. MV-66046-5/SO-2017 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky, ze dne 30. 3. 2017, č. j. OAM-1786-34/PP-2016, a toto rozhodnutí
bylo potvrzeno. Posledně uvedeným rozhodnutím byla dle §87e odst. 1 písm. e) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „cizinecký zákon“), zamítnuta žádost stěžovatelky o vydání
povolení k přechodnému pobytu na území ČR. Blanketní kasační stížnost byla spojena s návrhem
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (dále též jen „návrh“) ve smyslu §107 soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jehož odůvodnění stěžovatelka
doplnila jednak samostatným podáním ze dne 26. 3. 2020, a jednak v rámci doplnění samotné
kasační stížnosti.
[2] Stěžovatelka ve svém návrhu nejprve připustila, že přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti je svou povahou mimořádným opatřením, avšak dle jejího mínění může být v dané věci
výhradním prostředkem, jak dosáhnout toho, aby konečný úspěch ve věci nebyl jen formální,
ale i faktický. Dále ve svém návrhu citovala usnesení tohoto soudu ze dne 18. 8. 2011,
č. j. 5 As 73/2011 – 100 (věnujícímu se otázce přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
v případě, kdy cizinec pozbude pobytového oprávnění, a taktéž významu tohoto institutu
pro právo stěžovatele na spravedlivý proces), a z usnesení ze dne 6. 12. 2005,
č. j. 2 Afs 77/2005 – 96 (kde byla řešena otázka působení odkladného účinku přiznaného kasační
stížnosti vůči správnímu rozhodnutí). V jejich kontextu uvedla, že nepřiznáním odkladného
účinku by jí bylo znemožněno potenciálně přicestovat do ČR a osobně se účastnit řízení
nebo se osobně radit se svým právním zástupcem a dávat mu závazné pokyny, čímž by byla
závažně narušena její procesní práva.
[3] V další části svého podání stěžovatelka poznamenala, že v České republice bydlí již
„velice dlouhou dobu“ a má zde „poměrně silné sociální vazby a řadu přátel “, přičemž žije ve společné
domácnosti se svým druhem, který je občanem ČR. Jejich vztah označila za harmonický a velice
pevný. V případě udělení pobytového oprávnění plánují uzavřít sňatek. Dodala, že oba jsou plně
integrováni do české společnosti a svůj další život vidí pouze na území ČR. Stěžovatelka
k uvedenému doplnila, že její druh jí pomáhá s tím, aby přijala místní zvyky, přičemž v případě
založení rodiny by vychovávali děti i podle českých tradic. Při vycestování by stěžovatelka musela
opustit svého druha i Českou republiku, což by pro ni mělo „nedozírný dopad “. Vzhledem
k aktuálním možnostem objednání termínu pro podání nové žádosti v Hanoji a liknavosti
správních orgánů by opuštění území ČR znamenalo odloučení od partnera na měsíce až roky.
Stěžovatelka rovněž zdůraznila, že v minulosti nebyla trestána a vede řádný život, pročež není
důvodu se obávat toho, že by byla ohrožením pro veřejný pořádek, popřípadě že by někomu
vznikla přiznáním odkladného účinku újma. Bez přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
ztrácí podle jejího názoru de facto možnost přezkumu reálného dopadu rozhodnutí, neboť by byla
nucena vycestovat. U stěžovatelky tak jde nepochybně o nepoměrně větší újmu, než jaká jeho
přiznáním může vzniknout jiným osobám, přičemž jí není známo, že by případné přiznání
odkladného účinku bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[4] V rámci doplnění své kasační stížnosti stěžovatelka nad rámec výše řečeného ke svému
návrhu na přiznání odkladného účinku dodala, že jeho nepřiznáním by jí bylo znemožněno
legálně pobývat na území ČR. Dále uvedla, že zde má hluboký partnerský vztah, přičemž její druh
je v seniorském věku. S rodinou ve Vietnamu nemá žádné úzké vztahy a její nejbližší osobou
je právě její partner pan D. Š. Svou argumentaci stěžovatelka rozvedla poukazem na skutečnost,
že na území ČR pobývá od roku 2007, svého partnera potkala v roce 2008, přičemž v roce 2013
s ním navázala partnerský vztah a od roku 2014 sdílejí společnou domácnost, a to nejprve v Plzni,
poté v Praze. Uzavřela, že by se již neměla kam vrátit, neboť její manžel zemřel, rodiče jsou staří
a dcery již mají své vlastní rodiny.
[5] Žalovaná se k návrhu stěžovatelky vyjádřila přípisem ze dne 3. 4. 2020. V něm vyjádřila
přesvědčení, že nejsou naplněny podmínky pro přiznání odkladného účinku dle §73 odst. 2
s. ř. s. Poznamenala, že povinnost tvrdit a prokázat možný vznik újmy stíhá stěžovatelku.
Hrozící újma přitom musí být reálná a závažná. Dodala, že podle jejího názoru nemůže
stěžovatelce v nynějším řízení vzniknout nenahraditelná újma, neboť takto nelze hodnotit
nevydání povolení k přechodnému pobytu. Taková újma by jí mohla vzniknout až správním
vyhoštěním.
[6] Žalovaná dále poznamenala, že správní orgán I. stupně dostatečně zvážil dopad správního
rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelky, a to na základě dostatečně
zjištěného stavu věci. Vyjádřila souhlas s jeho závěrem, že rozhodnutí o nevydání povolení
k přechodnému pobytu není nepřiměřené. Žalovaná zdůraznila, že stěžovatelka je vdovou,
jejíž děti se nacházejí ve Vietnamu. Dodala, že hodnocen byl též stupeň její integrace,
délka pobytu, věk, zdravotní stav i rodinné a ekonomické poměry, přičemž však ani jedno
z těchto kritérií nebylo důvodem pro udělení přechodného pobytu. Nad uvedené žalovaná
poukázala na skutečnost, že v souladu s judikaturou nelze po správním orgánu požadovat,
aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledával a opatřoval důkazy, které by mohly svědčit
ve prospěch cizince, mj. ve smyslu nepřiměřenosti rozhodnutí (např. rozsudek zdejšího soudu
ze dne 29. 11. 2012, č. j. 9 As 142/2012 – 21). Připomněla rovněž, že řízení zahajované na návrh
je ovládáno zásadou dispoziční.
[7] V následující části svého vyjádření žalovaná odcitovala část rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016 – 30, dle něhož §174a
cizineckého zákona stanoví pouze to, jakými okolnostmi se má správní orgán zabývat
v případech, kdy je povinen zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona,
avšak nelze na jeho základě určit, u kterých rozhodnutí tuto povinnost má, neboť to je nutno
zhodnotit na základě jiných částí právního řádu než §174a téhož zákona (viz též rozsudek
zdejšího soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 9 Azs 218/2015 – 51). V daném kontextu žalovaná
podotkla, že z cizineckého zákona vyplývá povinnost správního orgánu zkoumat přiměřenost
zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života rodinného příslušníka občana EU
ve smyslu citovaného ustanovení pouze v taxativně stanovených případech, což ovšem není
případ §87e odst. 1 písm. e) téhož zákona. Správní orgány tedy nebyly ze zákona povinny
posuzovat přiměřenost dopadů svých rozhodnutí vůči stěžovatelce, avšak přesto se v souladu
s judikaturou této otázce věnovaly. Žalovaná odkázala rovněž na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, s tím, že zásahem do soukromého
a rodinného života, který si cizinec na území vytvořil, by v souvislosti s čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod mohl být zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu,
který by právě svou délkou mohl dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu ve smyslu judikatury
Evropského soudu pro lidská práva. Výjimkou by pak mohl být pouze případ,
kdyby nepřiměřeným zásahem do osobní či rodinné vazby byla již pouhá nutnost vycestování.
Žalovaná současně podotkla, že náš právní řád nezná právo cizince na pobyt na území České
republiky. Toto svědčí pouze občanům ČR a EU. Dodala, že Ústavní soud ve svém usnesení
ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. III ÚS 260/04, vyslovil, že subjektivní ústavně zaručené právo cizinců
na pobyt na území ČR neexistuje.
[8] Závěrem svého vyjádření žalovaná poznamenala, že správní soudy konstantně vyjadřují
názor, že obavou, že bude nucen opustit území, by mohl argumentovat každý cizinec,
kterému nebylo uděleno povolení k pobytu a soudy by tak byly nuceny přiznávat odkladné účinky
žalobám v těchto věcech paušálně, jelikož po dobu pobytu si zde každý cizinec vytvoří určité
zázemí a vazby. Žalovaná dodala, že pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by však
musely být dány závažné individuální okolnosti, které by stěžovatelce při vycestování způsobily
intenzivní újmu. V projednávané věci tomu tak není. Žalovaná proto navrhla, aby odkladný
účinek nebyl kasační stížnosti přiznán.
[9] Podle §107 s. ř. s. „[k]asační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně “. Podle §73 odst. 2 s. ř. s.
platí, že „[s]oud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek,
jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká
přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným
zájmem.“ Podle §73 odst. 3 s. ř. s. „[p]řiznáním odkladného účinku se pozastavují do skončení řízení
před soudem účinky napadeného rozhodnutí “.
[10] Ze shora citovaných ustanovení plyne, že v řízení o kasační stížnosti může Nejvyšší
správní soud přiznat kasační stížnosti odkladný účinek tehdy, pokud by výkon rozhodnutí,
případně jiné právní následky rozhodnutí, znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu,
než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude
v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[11] Nejvyšší správní soud však považuje za nezbytné zdůraznit, že stěžovatelka
v projednávané věci požádala o přiznání odkladného účinku již ve vztahu k jí podané žalobě,
její žádost byla však městským soudem zamítnuta usnesením ze dne 30. 8. 2017,
č. j. 6 A 176/2017 – 22, jež nabylo právní moci téhož dne. Účinky spojené s právní mocí
přezkoumávaného rozhodnutí žalované tak již v době podání kasační stížnosti stěžovatelky,
respektive její žádosti o přiznání odkladného účinku dané stížnosti, zůstaly nedotčeny.
Platí přitom, že řízení o kasační stížnosti z procesního hlediska představuje zcela odlišnou situaci,
než je tomu v řízení o žalobě. Stěžovatelka kasační stížností napadá rozhodnutí krajského soudu
(srov. §102 s. ř. s.), respektive zde konkrétně Městského soudu v Praze, odkladný účinek kasační
stížnosti proto může znamenat toliko odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku tohoto soudu
o zamítnutí žaloby. Z uvedeného vyplývá, že v projednávané věci by ani eventuálně přiznaný
odkladný účinek kasační stížnosti pojmově nemohl ovlivnit právní účinky přezkoumávaného
rozhodnutí žalované (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2015,
č. j. 3 As 9/2015 – 23).
[12] Jestliže se stěžovatelka v této souvislosti dovolává z hlediska možnosti dosahu
odkladného účinku kasační stížnosti i na přezkoumávané správní rozhodnutí usnesení zdejšího
soudu č. j. 2 Afs 77/2005 – 96, je třeba zdůraznit, že jde o překonaný judikatorní závěr, který byl
Nejvyšším správním soudem učiněn za odlišné právní situace. Zdejší soud totiž citovaný závěr
učinil (implicitně) na pozadí tehdy účinného §38 odst. 3 s. ř. s., který ve vztahu k návrhu
na předběžné opatření stanovoval, že takový „[n]vrh je nepřípustný, lze-li návrhu na zahájení řízení
přiznat odkladný účinek nebo nastává-li tento účinek ze zákona“. Jestliže tedy §107 s. ř. s. umožňoval
přiznat kasační stížnosti odkladný účinek, současně tím v rámci řízení o kasační stížnosti
ve smyslu citovaného ustanovení zakládal nepřípustnost návrhu na předběžné opatření.
Při zákonem stanovené nemožnosti upravit v rámci řízení o kasační stížnosti z důvodu hrozící
vážné újmy zatímně poměry účastníků cestou předběžného opatření dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru o nutnosti připustit vztažení odkladných účinků kasační stížnosti i na napadené správní
rozhodnutí, tj. umožnit touto cestou „zmrazit “ stav věcí v době „před “ napadeným správním
rozhodnutím. V opačném případě by totiž při současném naplnění materiálních podmínek
definovaných v §73 odst. 2, in fine s. ř. s. (tj. hrozby nenahraditelné újmy v případě okamžitého
účinku rozhodnutí za současného zásadního nedotčení práv třetích osob a neexistence rozporu
s veřejným zájmem v případě opoždění účinku rozhodnutí), bylo v případě, že by správní
rozhodnutí mělo být provedeno (vykonáno) a následně by bylo v rámci soudního přezkumu
shledáno nezákonným a zrušeno či byla vyslovena jeho nicotnost, bylo následné navrácení stavu
věcí do podoby „před “ tímto nezákonným či nicotným rozhodnutím nemožné nebo neúměrně
obtížné. S účinností ke dni 1. 1. 2012 však došlo k překonání shora citované (původní) úpravy
§38 odst. 3 s. ř. s., v důsledku čehož odpadl důvod, pro který Nejvyšší správní soud rozebíraný
právní názor vyslovil. Jinými slovy se ve vztahu k řízení o kasační stížnosti zpřístupnila
alternativa, jejímž prostřednictvím je nadále možné zabránit vzniku případně těžko napravitelné
újmy plynoucí z okamžitého výkonu napadeného správního rozhodnutí i bez citovaného
judikaturního východiska. Nadále tak platí, z důvodů vyložených v bodě 11 tohoto usnesení,
že odkladný účinek kasační stížnosti může znamenat toliko odklad vykonatelnosti rozsudku,
jenž je předmětem soudního přezkumu v rámci řízení o dané kasační stížnosti.
[13] Jelikož v souhrnu okolností projednávaného případu platí, že přiznáním odkladného
účinku kasační stížnosti stěžovatelky by nebyla zachována kontinuita suspenzivního účinku vůči
rozhodnutí žalované, neboť městský soud žalobě stěžovatelky odkladný účinek nepřiznal
(viz výše), nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než uzavřít, že výkon napadeného rozsudku
by pro stěžovatelku nemohl znamenat újmu ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s, ve spojení s §107,
větou poslední s. ř. s., a proto návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.
Zdejší soud přitom tímto usnesením žádným způsobem nepředjímá, jak rozhodne ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu