ECLI:CZ:NSS:2020:4.AFS.100.2020:26
sp. zn. 4 Afs 100/2020 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: E F I O S spol. s r.o.,
se sídlem Masarykova 671/33, Valašské Meziříčí - Krásno nad Bečvou, zast. JUDr. Květoslavem
Hlínou, advokátem, se sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1, proti žalovanému: Generální
ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 29. 6. 2018, č. j. 39452/2018-900000-314, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2020, č. j. 62 Af 79/2018 - 54,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2020, č. j. 62 Af 79/2018 - 54, se z r ušuj e
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 29. 6. 2018, č. j. 39452/2018-900000-314, žalovaný k odvolání
žalobkyně částečně změnil rozhodnutí Celního úřadu pro Zlínský kraj (dále jen „celní úřad“)
ze dne 11. 11. 2013, č. j. 6843-30/2013-640000-51. Rozhodnutím celního úřadu bylo žalobkyni
doměřeno clo ve výši 32.667 Kč podle §264 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, a bylo jí uloženo
penále ve výši 6.534 Kč podle §251 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.
Žalovaný výrokem v části a) napadeného rozhodnutí odstranil z rozhodnutí celního úřadu
zmínku o penále a odpovídajícím způsobem snížil celou částku, v části b) odstranil z tabulky
s výpočtem cla řádky obsahující penále a celkovou částku a v části c) upravil celkovou částku
v části výroku uvádějící platební údaje. Podstatou rozhodnutí žalovaného tedy bylo zrušení
uloženého penále a potvrzení doměření cla.
[2] Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobou u Krajského soudu v Brně (dále
jen „krajský soud“). Ten v záhlaví označeným rozsudkem shledal žalobu důvodnou a zrušil
napadené rozhodnutí ve výrocích a) a c) a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Krajský soud přisvědčil žalobkyni v tom, že ačkoliv v letech 2011 až 2013 z pohledu celního
práva nesprávně zařazovala dovážené zboží - dřevoplastové podlahové krytiny - do podpoložky
KN 44187900 TARIC kód 00, namísto podpoložky KN 39189000 TARIC kód 90, byla v dobré
víře v to, že sazební zařazení dováženého zboží provádí řádně. Dobrá víra žalobkyně
byla podle krajského soudu založena postupem celního orgánu, který na základě protokolu
o zkoušce ze dne 25. 10. 2010 v navazujícím stanovisku k sazebnímu zařazení zboží
ze dne 1. 11. 2010 aproboval dovozci DYAS.EU, a.s. zařazení totožného zboží do podpoložky
KN 44187900 TARIC kód 00, přičemž obchod s předmětným zbožím následně žalobkyně
od tohoto dovozce převzala.
[4] Krajský soud také uvedl, že ani správní orgány nepochybily při různém zařazení
téhož dováženého zboží (v případě společnosti DYAS.EU v roce 2010 do podpoložky
KN 44187900 TARIC kód 00 a následně v případě žalobkyně v roce 2013 do podpoložky
KN 39189000 TARIC kód 90), neboť v mezidobí došlo ke změně názoru na jeho zařazování
zřejmě s ohledem na prováděcí nařízení Komise (EU) č. 276/2013 ze dne 19. 3. 2013 o zařazení
určitého zboží do kombinované nomenklatury (účinné od 12. 4. 2013). Krajský soud
však zdůraznil, že ačkoliv v posuzovaném případě správní orgány dospěly v souvislosti
s přípravou nařízení Evropské unie k závěru o jiném sazebním zařazení žalobkyní dováženého
zboží, nemohly jej aplikovat zpětně a z toho důvodu doměřit clo, jak v případě žalobkyně učinily,
ale mohly tak učinit toliko do budoucna. Postup správních orgánů (sazební zařazování
předmětného zboží do podpoložky KN 44187900 TARIC kód 00) lze totiž v nynějším případě
považovat za dlouhodobou, jednotnou, ustálenou a určitou praxi, kterou ve vztahu
ke konkrétnímu výrobku založily již v roce 2010. Pokud tuto praxi hodlaly správní orgány v roce
2013 změnit (zařazovat předmětné zboží do podpoložky KN 39189000 TARIC kód 90),
nebyly oprávněny tak učinit zpětně, neboť by tím porušily dobrou víru žalobkyně, která od roku
2011 realizovala dovozy totožného zboží s vědomím, že správní orgány v minulosti jí používané
sazební zařazení zboží odsouhlasily.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002, soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“).
[6] Krajský soud v napadeném rozsudku především podle stěžovatele nezohlednil, že správní
orgány byly oprávněny v rozhodné době od vyměření cla upustit pouze v případě naplnění
podmínek uvedených v Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. 10. 1992, kterým se vydává
celní kodex Společenství, jenž má aplikační přednost před národní legislativou. Posouzením
těchto podmínek se přitom krajský soud nezabýval a stanovil si vlastní podmínku existence dobré
víry žalobkyně.
[7] Stěžovatel dále nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že názor správních orgánů ve věci
společnosti DYAS.EU ohledně sazebního zařazení dováženého zboží - dřevoplastové podlahové
krytiny - nebyl chybný. Byl přesvědčen, že žalobkyně ve správním řízení neunesla důkazní
břemeno ke svým tvrzením, že převzala obchod od společnosti DYAS.EU, a zejména, že mezi ní
a touto společností existovalo osobní nebo majetkové propojení. Krajský soud tudíž dospěl
k nesprávnému závěru, že žalobkyně může dovozovat svou dobrou víru ve správnost
jí prováděného sazebního řízení pouze na základě shodného složení dováženého zboží
a na základě informací získaných od zaměstnance svého potencionálního konkurenta.
Podle stěžovatele právě absence osobního a majetkového propojení žalobkyně s dovozcem
DYAS.EU vylučuje, aby chyba správních orgánů učiněná vůči jiné právnické osobě
byla zohledněna i v případě žalobkyně.
[8] Stěžovatel také poukázal na to, že žalobkyně ve správním řízení neprokázala, že by v době
realizace posuzovaných dovozů předmětného zboží měla k dispozici rozhodnutí Celního
úřadu Zlín, kterým bylo dovozci DYAS.EU propuštěno do volného oběhu zboží zařazené
do podpoložky kombinované nomenklatury 44187900. Za takové situace mohla
být tudíž jen stěží v dobré víře ve správnost aktu veřejné moci, jehož úplný obsah jí nebyl v době
realizace dovozů znám. Nadto stěžovatel zdůraznil, že předmětem řízení o propuštění zboží
do celního režimu není schválení sazebního zařazení zboží. Krajský soud v napadeném rozsudku
tedy podle stěžovatele fakticky popřel možnost vyhodnocování odebraných vzorků v rámci
prováděných kontrol po propuštění zboží v případech, kdy v minulosti již obdobné zboží
bylo podrobeno laboratornímu zkoumání, byť u jiného subjektu a jinými (zastaralými)
laboratorními postupy, a chybně stavěl individuální správní akt na úroveň precedentu
pro všechny budoucí dovozy obdobného zboží.
[9] Stěžovatel dále krajskému soudu vytýká, že výrokem I. napadeného rozsudku zrušil
napadené rozhodnutí pouze v částech výroku a) a c) a věc vrátil stěžovateli v tomto rozsahu
k dalšímu řízení. Tím sice vyhověl petitu žalobkyně, ale již se nezabýval povahou zbývající části
b), tedy jeho samostatností a oddělitelností od zbývajících částí výroku. Takový postup
podle stěžovatele není v souladu s §78 odst. 1 s. ř. s. Všechny tři části a) až c) výroku
napadeného rozhodnutí jsou totiž zaměřeny na úpravu výroku téhož rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně v souvislosti se závěrem stěžovatele o nemožnosti k dodatečně doměřené
částce cla žalobkyni uložit také povinnost zaplatit penále z této částky. Podle stěžovatele
není možné zrušit pouze části výroku a) a c) napadeného rozhodnutí a oddělit od nich a ponechat
v právní moci pouze část b), neboť jimi společně stěžovatel ruší povinnost žalobkyně platit
penále a potvrzuje povinnost zaplatit dodatečně doměřenou částku cla. A to zejména za situace,
kdy krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že žalobkyni nemělo být z důvodu
prokázání její dobré víry správními orgány clo vůbec doměřeno. Stěžovatel své závěry opírá
také o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2008, č. j. 2 As 45/2008 - 60,
podle něhož může soud v určitých případech rozhodnout o částech napadeného rozhodnutí
odlišně, nelze však oddělit část rozhodnutí v případě, kdy by se zbylá část rozhodnutí stala
nezákonnou nebo nelogickou. V nyní posuzované věci přitom nejsou části a) až c) napadeného
rozhodnutí pro účely soudního přezkumu oddělitelné. Krajský soud tudíž měl podle stěžovatele
rozhodnout o všech výrocích a) až c) napadeného rozhodnutí shodně. Provedení faktické změny
výroků napadeného rozhodnutí je nadto podle stěžovatele v rozporu s kasačním principem
správního soudnictví.
[10] S ohledem na výše uvedené navrhl stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[11] Součástí doplnění kasační stížnosti učinil stěžovatel rovněž návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
[12] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Kasační
námitky svojí povahou naplňují důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[14] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[15] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu nepřezkoumatelnosti
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem,
mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[16] Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval kasační argumentaci uplatněnou s poukazem
na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Bylo by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci
samé, pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný nebo by byly zjištěny závažné vady
řízení před krajským soudem, které mohly ovlivnit zákonnost napadeného rozsudku.
[17] Stěžovatel především krajskému soudu vytýká, že napadené rozhodnutí zrušil pouze
v částech výroku a) a c) a nikoliv současně také v části b), tedy nezrušil napadené rozhodnutí
v celém rozsahu. Stěžovatel má za to, že takový postup byl v rozporu s §78 odst. 1 s. ř. s.
Jednotlivé části a), b) a c) totiž nelze pro účely soudního přezkumu považovat za samostatné
a od ostatních oddělitelné. Stěžovatel zdůrazňuje, že všechny tři části výroku napadeného
rozhodnutí byly zaměřeny vždy na úpravu výrokové části jednoho konkrétního rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně v souvislosti se závěrem stěžovatele o neuložení penále
z dodatečně doměřené částky cla. Podle stěžovatele přitom nelze oddělit a ponechat v právní
moci pouze jednu z částí výroku napadeného rozhodnutí [část b)], neboť všemi těmito částmi
[a) až c)] stěžovatel rušil povinnost žalobkyně platit penále a potvrzoval dodatečně doměřenou
částku cla.
[18] Podle §75 odst. 2 věty první s. ř. s., [s]oud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky
rozhodnutí. Označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá, je přitom nezbytnou náležitostí
žaloby [§71 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Podle §78 odst. 1 věty první s. ř. s., [j]e-li žaloba důvodná, soud
zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost nebo pro vady řízení.
[19] Problematikou možného částečného přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí se Nejvyšší
správní soud již zabýval např. v rozsudcích ze dne 17. 2. 2006, č. j. 4 Azs 11/2005 - 90,
ze dne 26. 9. 2007, č. j. 8 Afs 75/2006 - 96, nebo ze dne 30. 7. 2008, č. j. 2 As 45/2008 - 60.
Konkrétně v rozsudku č. j. 8 Afs 75/2006 - 96, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „[f]ormulace
citovaných ustanovení [§75 odst. 2 s. ř. s., §71 odst. 1 písm. c) s. ř s. a §78 odst. 1 s. ř. s.] svědčí tomu,
že pokud správní rozhodnutí obsahuje více samostatných výroků, je možno žalobou ve správním soudnictví
napadnout pouze některé z nich. To je projevem dispoziční zásady ovládající přezkum správních rozhodnutí.
Soudní řád správní tedy připouští i částečný přezkum žalobou napadeného rozhodnutí. V případě, že žalobce
nenavrhuje přezkum v plném rozsahu, tzn. přezkum všech výroků napadeného správního rozhodnutí, lze soudně
přezkoumat i jen jediný výrok napadeného rozhodnutí. To samozřejmě platí za předpokladu, že jde o výrok
samostatný, který je oddělitelný a je způsobilý samostatného přezkumu. Pokud krajský soud přezkoumá
napadené rozhodnutí v takto omezeném rozsahu, může, v případě shledané nezákonnosti rozhodnutí či vady
správního řízení, zrušit rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátit k dalšímu rozhodnutí toliko v tomto rozsahu.“
[20] V citovaném rozsudku č. j. 2 As 45/2008 - 60 Nejvyšší správní soud také uvedl,
že „i v případě rozhodování podle ustanovení §78 odst. 1 s. ř. s. je možno rozhodovat o částech rozhodnutí
odlišně, a to při zohlednění stejných hledisek, které ospravedlňují oddělení částí rozhodnutí ve smyslu §76 odst. 2
s. ř. s. Základním předpokladem pro možnost rozdílného rozhodování o jednom rozhodnutí z hlediska formálního
je skutečnost, že se skládá ze dvou či více rozhodnutí z hlediska materiálního. Rozhodnutím v materiálním smyslu
je přitom třeba rozumět takový projev správního orgánu, který v určité věci zakládá, mění nebo ruší práva
nebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti
má anebo nemá, nebo v zákonem stanovených případech rozhoduje o procesních otázkách […]. Rozhodnutím
ve formálním smyslu je pak třeba chápat projev správního orgánu, jenž splňuje formální náležitosti kladené
na podobu správního rozhodnutí […]. V případě, že ve formálně jednotném rozhodnutí správního orgánu
je obsaženo více materiálních rozhodnutí, je třeba provést test jejich oddělitelnosti a rozhodnout,
zda tato rozhodnutí jsou vůči sobě v závislém vztahu nebo zda jsou (mohou být) na sobě zcela nezávislá.
Jinak řečeno, zda oddělením jedné části rozhodnutí od zbytku rozhodnutí (oddělení jednoho materiálního
rozhodnutí od druhého, popř. ostatních materiálních rozhodnutí) se nestane rozhodnutí jako celek (rozhodnutí
ve formálním smyslu) nebo zbylá část tohoto rozhodnutí nezákonnou nebo nelogickou. […] Pokud krajský soud
přezkoumá napadené rozhodnutí v takto omezeném rozsahu, může, v případě shledané nezákonnosti rozhodnutí
či vady správního řízení, zrušit rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátit k dalšímu rozhodnutí toliko v tomto
rozsahu.“
[21] Nejvyšší správní soud zde nyní pro ilustraci cituje podstatnou část výrokové části
přezkoumávaného rozhodnutí celního úřadu:
„Celní úřad pro Zlínský kraj […] doměřuje […] clo ve výši 32.667 Kč (slovy
Třicetdvatisícšestsetšedesátsedmkorun českých), a to ve výši rozdílu mezi částkou cla původně vyměřenou
rozhodnutím o propuštění zboží ev. č. 11CZ1374001EMZQ094 ze dne 4. 7. 2011 a částkou cla nově
stanovenou. Dle ust. §251 odst. 1 písm. a) daňového řádu vzniká povinnost uhradit penále z doměřené částky
ve výši 20 %, což činí 6.534 Kč (slovy Šesttisícpětsettřicetčtyři korun českých). Celková dlužná částka činí
39.201 Kč (slovy Třicetdevěttisícdvěstajedna korun českých).
Výpočet cla a penále u rozhodnutí o propuštění zboží ev. č. 11CZ1374001EMZQ094 ze dne 4. 7. 2011:
Číslo a popis kolonky celního
prohlášení
Nové údaje Původní údaje
33 Zbožový kód 3918900090 4418790000
47 Základ pro vyměření poplatku
(Kč)
502.558 502.558
47 Sazba (%) 6,5 0
47 Částka (Kč) 32.667 0
Dodatečně doměřená
částka cla (Kč)
32.667
Penále ve výši 20% (Kč) 6.534
Celkem (Kč) 39.201
Dodatečně doměřená částka cla a penále činí celkem 39.201 Kč a podle článku 222 odst. 1 písm. a) celního
kodexu je splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí na účet Celního úřadu pro Zlínský
kraj č. 7771-7725661/0710, vedeného u České národní banky , variabilní symbol: 9130344361.“
[22] Současně zde Nejvyšší správní soud pro představu uvádí výrok napadeného rozhodnutí,
kterým stěžovatel změnil znění výše citované výrokové části rozhodnutí celního úřadu:
„1. Generální ředitelství cel […] rozhodlo […] tak, že […] mění výrok napadeného
rozhodnutí následovně:
a) Věty prvního odstavce výroku „Dle ust. §251 odst. 1 písm. a) daňového řádu vzniká povinnost
uhradit penále z doměřované částky ve výši 20 %, což činí 6.534 Kč (slovy Šesttisícpětsettřicetčtyři korun
českých). Celková dlužná částka činí 39.201 Kč (slovy Třicetdevěttisícdvěstajedna
korun českých).“ se nahrazují větou:
„Celková dlužná částka činí 32.667,- Kč (slovy Třicetdvatisícšestsetšedesátsedm
korun českých).“
b) V tabulce s výpočtem cla a penále poslední dva řádky tabulky označené „Penále ve výši 20% (Kč)“
a „Celkem (Kč)“ vypouštějí.
c) Posledním odstavec výroku se nahrazuje následujícím textem: „Dodatečně doměřená
částka cla činí celkem 32.667,- Kč a podle článku 222 odst. 1 písm. a) celního kodexu
je splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí na účet Celního úřadu pro Zlínský kraj
č. 7771-7725661/0710, vedeného u České národní banky , variabilní symbol: 9130344361.“
[23] Z právě citované výrokové části napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé, tento výrok
je členěn na tři části a), b) a c), v nichž stěžovatel postupně v souvislosti se svým závěrem
o neuložení penále z dodatečně doměřené částky cla žalobkyni pozměnil znění výrokové části
přezkoumávaného rozhodnutí celního úřadu. Jednotlivé části a), b) a c) výroku napadeného
rozhodnutí spolu vzájemně souvisejí, neboť se vztahují k jedné a téže otázce - změně rozhodnutí
o uložení povinnosti žalobkyni platit penále z dodatečně doměřené částky cla. Tyto jednotlivé
části výroku na sebe navazují a z podstaty věci jsou tedy od sebe neoddělitelné.
[24] Jak vyplývá z citovaných ustanovení s. ř. s. a výše uvedené judikatury Nejvyššího správního
soudu, byl by krajský soud v souladu s ustanovením §78 odst. 1 s. ř. s. oprávněn
rozhodovat o částech napadeného rozhodnutí odlišně, jestliže by z povahy věci nevyplynulo,
že je nelze oddělit od ostatních částí rozhodnutí. Napadené rozhodnutí však v sobě žádná dílčí
materiální rozhodnutí neobsahuje. Také v souvislosti s tím jednotlivé části a), b) a c) výroku
napadeného rozhodnutí nepředstavují samostatné výroky, které jsou od sebe navzájem
oddělitelné a způsobilé samostatného přezkumu, jak výše uvedeno. Krajský soud tudíž pochybil,
pokud část b) výroku napadeného rozhodnutí oddělil od posouzení částí a) a c) a na rozdíl
od nich ji taktéž nezrušil. Skutečnost, že žalobkyně takový postup sama při jednání před krajským
soudem dne 12. 3. 2020 navrhla, přitom na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit. Povinností
soudu bylo v takovém případě účastníka řízení poučit o srozumitelnosti a materiální
vykonatelnosti výroku soudního rozhodnutí a vést ho postupem podle §37 odst. 5 s. ř. s.
k formulaci petitu nejenom srozumitelného, ale i možného.
[25] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že uvedeným postupem se krajský soud dopustil vady
v řízení, která má za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
[26] Pro právě uvedené se Nejvyšší správní soud již nezabýval námitkami stěžovatele směřujícími
k meritu věci; bylo by to totiž předčasné.
[27] Nejvyšší správní soud jen pro úplnost poznamenává, že uvedeným postupem krajský soud
zatížil napadený rozsudek rovněž stěžovatelem namítanou vadou nesrozumitelnosti.
V odůvodnění napadeného rozsudku totiž sice uzavřel, že správní orgány pochybily tím,
že žalobkyni dodatečně doměřily clo, ale současně ponechal část b) výroku napadeného
rozhodnutí, kterou stěžovatel změnil výrokovou část rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně. Krajský soud tak ponechal ve výrokové části rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně v původním znění (beze změn uvedených v částech a) a c) výroku napadeného
rozhodnutí), pouze s částečnou změnou v části uvozené slovy „[v]ýpočet cla a penále u rozhodnutí
v celním řízení […]“ a dále obsahující tabulku s výpočtem, spočívající v odstranění dvou posledních
řádků této tabulky (obsahujících údaj o částce penále a celkové doměřené částce cla a penále).
I po této změně tedy nadále zůstal ve výrokových částech jednotlivých rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně výpočet cla a také výsledná částka dodatečně doměřené částky cla.
Jelikož ale krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku nesouhlasí se závěrem správních
orgánů o dodatečném doměření cla, není výrok I. napadeného rozsudku v souladu s jeho
odůvodněním. Napadený rozsudek je proto nesrozumitelný.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] ] Kasační stížnost je z důvodů shora vyložených důvodná. Nejvyšší správní soud proto zrušil
napadený rozsudek podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu
řízení. V něm je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110
odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení tedy bude na krajském soudě, aby ve světle výše uvedených
závěrů znovu rozhodl tak, aby výroková část rozhodnutí byla v souladu s jeho odůvodněním
a tak, aby výroky tohoto rozhodnutí byly srozumitelné a materiálně vykonatelné.
[29] Součástí doplnění kasační stížnosti učinil stěžovatel i návrh na přiznání odkladného účinku.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud přistoupil po provedení nezbytných procesních
úkonů bezodkladně k věcnému projednání kasační stížnosti, neshledal potřebným o tomto
návrhu samostatně rozhodovat.
[30] V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne současně též o nákladech řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu