ECLI:CZ:NSS:2020:4.AS.113.2020:29
sp. zn. 4 As 113/2020 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: J. H., zast. JUDr. Jaroslavou
Ježkovou, advokátkou, se sídlem K. J. Erbena 1266, Nová Paka, proti žalovanému: Krajský úřad
Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, za účasti osob
zúčastněných na řízení: I) Ing. Z. N., II) H. N., III) V. H., IV) CETIN a.s., IČ 04084063,
se sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 15. 3. 2018, č. j. KUKHK-32832/UP/2017/Kd, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2020, č. j. 30 A 50/2018 - 133,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoby zúčastněné na řízení ne m a jí právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Hořice (dále jen „stavební úřad“) ze dne 1. 9. 2017,
č. j. MUHC-SU/13477/2017/VA, byla podle §79 a §92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů, a §9 vyhlášky č. 503/2006 Sb.,
o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění
pozdějších předpisů, umístěna stavba rodinného domu na parcele č. X v katastrálním území L.
(dále též „umísťovaný dům“). Tento pozemek je ve vlastnictví osob zúčastněných na řízení I) a
II) (dále též „stavebníci“) a přímo sousedí s pozemkem, na němž je umístěna kamenická dílna
žalobce.
[2] Rozhodnutím ze dne 15. 3. 2018, č. j. KUKHK-32832/UP/2017/Kd, žalovaný podle §90
odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zamítl žalobcovo odvolání proti rozhodnutí
stavebního úřadu a toto rozhodnutí potvrdil.
[3] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. 2. 2020, č. j. 30 A 50/2018 - 133,
zamítl žalobu proti uvedenému rozhodnutí o odvolání. V odůvodnění rozsudku se krajský soud
ztotožnil se stanoviskem Ministerstva zdravotnictví, které stejně jako Krajská hygienická stanice
Královéhradeckého kraje označilo žalobcovy obavy z možného ohrožení veřejného zdraví
hlukem v důsledku výstavby rodinného domu v sousedství kamenické dílny a zemědělských
staveb za nedůvodné. Pro stavební úřad i pro žalovaného bylo přitom toto stanovisko závazné,
a nemohli se od něj tedy svévolně odchýlit.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonem
stanovené lhůtě kasační stížnost.
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že závazné stanovisko krajské hygienické stanice
je nezpůsobilým podkladem. Vůbec totiž nezohledňuje, že na pozemku sousedícím
s umísťovaným domem se nachází významný zdroj hluku, kterým je stěžovatelova kamenická
dílna. Závazné stanovisko přitom uvádí jako nejbližší zdroj hluku silnici I/35 vzdálenou
350 metrů. Obdobným způsobem existenci nejbližšího zdroje hluku přehlíží i projektová
dokumentace. Tvrzení Ministerstva zdravotnictví obsažené v potvrzujícím stanovisku,
že kamenická dílna není vedena v živnostenském rejstříku a není v provozu, je nerozhodné.
Z kolaudačního rozhodnutí totiž jednoznačně vyplývá, že se jedná o zdroj hluku. Stavebníci
i správní orgány tak byli povinni zabývat se možnými dopady umístění rodinného domu
v tak těsné blízkosti významného zdroje hluku. S ohledem na výše uvedené má stěžovatel
za to, že stavební úřad nezajistil úplnou projektovou dokumentaci, aby mohl rozhodovat
o umístění stavby. Stavebníci totiž v rámci projektové dokumentace nepředložili podklady,
na jejichž základě by mohl být posouzen vliv okolí na stavbu rodinného domu. Toto pochybení
stavebníků přitom nemůže stavební úřad sám napravovat. Bylo povinností stavebníků,
aby si zajistili vydání závazného stanoviska ohledně posouzení hluku, navrhli případná opatření
k redukci jeho negativních dopadů na umísťovaný dům a tyto podklady předložili v územním
řízení. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení
věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Závěrem kasační stížnosti stěžovatel namítl nerespektování základních zásad činnosti
správních orgánů, konkrétně zásady ochrany dobré víry a zásady oprávněných zájmů.
[7] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil s rozsudkem městského
soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
[8] Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
III. Posouzení kasační stížnosti
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Stěžovatel kasační stížnost sice výslovně nepodřadil pod žádný z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 s. ř. s., nicméně z jejího obsahu vyplývá, že se dovolává důvodů uvedených
v písmenu a) a b) tohoto ustanovení.
[10] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[11] Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[12] Ze správního spisu vyplývá, že umísťovaný dům se nachází na místě, na němž dříve stála
stodola (sklad polotovarů), přičemž je vzdálený přibližně 12,5 metru od kamenické dílny
stěžovatele. Stavba kamenické dílny byla povolena v roce 2000, avšak nejpozději od roku 2005
již není v provozu z důvodu konkurzu prohlášeného na majetek stěžovatele. Kamenická dílna
není ani evidována jako provozovna v obchodním rejstříku. Objekt kamenické dílny
je dlouhodobě využíván jejím současným nájemcem jako sklad.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele, podle níž závazné stanovisko
Krajské hygienické stanice Královéhradeckého kraje ani potvrzující stanovisko Ministerstva
zdravotnictví nejsou způsobilými podklady, neboť neřeší vliv provozu kamenické dílny
na hladinu hluku v okolí. S touto námitkou se Nejvyšší správní soud neztotožnil.
[14] Stěžovateli je sice nutné dát za pravdu, že závazné stanovisko krajské hygienické stanice
se otázkou kamenické dílny vůbec nezabývá, nicméně toto pochybení napravilo Ministerstvo
zdravotnictví ve svém potvrzujícím stanovisku. Takovýto postup je přitom zcela v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 3. 2018, č. j. 6 As 201/2017 - 40). V potvrzujícím stanovisku ministerstvo poukázalo
zejména na skutečnost, že v dílně již nejméně od roku 2005 neprobíhá kamenická činnost
a že je v současné době využívána jen jako sklad. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru,
že závazné stanovisko obsahuje srozumitelné a řádně odůvodněné závěry a v projednávané věci
bylo způsobilým podkladem pro rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Jak přitom správně
uvedl již krajský soud, žalovaný byl tímto stanoviskem vázán. Za tohoto stavu
mu tedy nezbývalo, než mít otázku namítaného hluku za vyřešenou. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel nenapadl uvedený podklad pro vydání žalobou napadeného rozhodnutí po věcné
stránce v řízení před krajským soudem, nemůže jeho správnost s ohledem na §104 odst. 4 s. ř. s.
posuzovat ani Nejvyšší správní soud.
[15] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou, podle níž stavebníci předložili
nedostatečnou projektovou dokumentaci (bez posouzení požadavků na protihluková opatření)
a stavební úřad překročil svoji pravomoc tím, že si sám vyžádal závazné stanovisko krajské
hygienické stanice.
[16] Podle §77 odst. 3 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně veřejného
zdraví“), stavební úřad vždy zajistí, aby záměr žadatele ke stavbě bytového domu, rodinného domu, stavbě
pro předškolní nebo školní vzdělávání, stavbě pro zdravotní nebo sociální účely anebo k funkčně obdobné stavbě
a ke stavbě zdroje hluku byl z hlediska ochrany před hlukem posouzen příslušným orgánem ochrany veřejného
zdraví. Podle odstavce 4 téhož ustanovení žadatel o vydání územního rozhodnutí, územního souhlasu
nebo společného souhlasu ke stavbě podle odstavce 3 do území zatíženého zdrojem hluku předloží příslušnému
orgánu ochrany veřejného zdraví pro účely vydání stanoviska podle odstavce 1 protokol o měření hluku provedeném
podle §32a nebo hlukovou studii a návrh opatření k ochraně před hlukem, jde-li o území zatížené hlukem
nad stanovené hygienické limity. Odstavec 5 pak stanoví, že neprovede-li stavebník dostatečná opatření
k ochraně před hlukem, nemůže stavebník nebo jiný budoucí uživatel žádat, aby tato opatření provedl
provozovatel, vlastník nebo správce zdroje hluku. To neplatí, dojde-li k prokazatelnému navýšení hluku ze zdroje
hluku.
[17] Z výše uvedených zákonných ustanovení sice vyplývá, že stavebník by měl podklady
pro zpracování závazného stanoviska zajistit sám, nicméně v projednávané věci
by bylo nepřiměřené na tomto požadavku trvat. Jediný relevantní zdroj hluku, který teoreticky
při posuzování mohl přicházet v úvahu, totiž v době podání žádosti již nejméně 12 let
nebyl v provozu. S ohledem na okolnosti projednávané věci by tedy stěžovatelem požadovaný
postup představoval nepřijatelný formalismus. Nejvyšší správní soud nemůže v tomto směru
nic vytknout ani postupu stavebního úřadu. Ten totiž poté, kdy se od stěžovatele dozvěděl,
že v případě projednávaného stavebního záměru přichází v úvahu jeho posuzování z hlediska
zatíženosti okolí hlukem, splnil svoji povinnost stanovenou §77 odst. 3 zákona o ochraně
veřejného zdraví a vyžádal si závazné stanovisko krajské hygienické stanice. Správný byl i postup
žalovaného, který v odvolacím řízení požádal Ministerstvo zdravotnictví o přezkoumání
tohoto závazného stanoviska. V potvrzujícím stanovisku přitom ministerstvo řádně zhodnotilo
zdroje hluku v daném území i ve vztahu ke kamenické dílně.
[18] Námitkou nerespektování základních zásad činnosti správních orgánů se Nejvyšší správní
soud nemohl zabývat, neboť je formulována zcela nekonkrétním způsobem a navíc ji stěžovatel
neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.).
[19] Jelikož tedy správní orgány vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci
a relevantní právní otázku posoudily stejně jako krajský soud správně, nebyly naplněny důvody
kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
podle §60 odst. 1 věty první a §120 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch a žalovanému
v něm nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Osoby zúčastněné
na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť toto právo
by jim podle ustanovení §60 odst. 5 a §120 s. ř. s. vzniklo pouze v případě náhrady nákladů,
které byly vynaloženy v souvislosti s plněním povinnosti uložené soudem, což se v daném
případě nestalo.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. října 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu